Sedím na kožené sedačce vypolstrované molitanem v soupravě metra.
Netrpělivě očekávám skrehotavý, mírně depresívně naladěný hlas oznamující
všem cestujícím odjezd ze stanice. Těm kteří jsou mimo soupravu, nebo také
uvnitř, možnost ukončit výstup či nástup, jak je libo.
"Hradčanská", oznámil ženský, apatický hlas zaznamenaný desítky let na
magnetickém kotouči v řidičově kabině. Stále opakuje to samé, stanici za
stanicí tam a zpět, a nikdy nedostane příležitost vyjádřit se o svých
pocitech. Jezdíte metrem sem a tam, den co den a pomalu začínáte cítit, jak
moc na vás tenhle depresívní hlas dopadá. Cynicky se ušklíbnete nad zašlou
frází a zády se ještě více zaboříte do vypolstrovaného opěradla, hluboko pod
kůží však cítíte, že právě tenhle depresívní hlas tolik zbožňujete. Vracíte
se pro něj z dalekých cest, prodáváte auta...
Pociťuji lehké škubnutí. To se souprava dává do pohybu. Miluji tento
okamžik a vychutnávám si bouřlivou extázi jako vždy, když sedím v metru a
souprava se rozjíždí vstříc příštím stanicím.
Zbožňuji rychlou jízdu metrem a ještě raději mám ten pocit, kdy stojím na
nástupišti a nechávám se ovívat olejem nasyceným vzduchem hnaným
přijíždějící soupravou.
Vlak vjel plnou rychlostí do stanice. S vřískotem brzd souprava zastavuje a
teprve teď jsem si všiml protějšího skla zastříkaného velkým písmenem "D".
to znI jako Deprese. Nebo ne? Hlavou se mi začaly honit podivné myšlenky.
Dnes jsou však silnější, než kdy jindy. Dnes to konečně udělám!
Mnou oblíbený, depresívní hlas oznamuje cosi o otevírání dveří, které se v
zápětí s hukotem rozletí do útrob pláště soupravy. Vstávám z vyhřáté
sedačky a probíjím se ke dveřím, které se právě teď začaly zavírat.
Bestiální smích za mými zády, masy cestujících¶přede mnou, depresívní hlas
oznamující cosi o zavírání se dveří...
Skočím. Ocitl jsem se na nástupišti stanice Můstek. Něco mi říká, že je to
stanice přestupní, přestup na trasu B. Nebo trasu A, záleží z které strany
se na problém díváte. Slyším za sebou pár rozrušených hlasů a pak jen zvuk
odjíždějící soupravy.
Rozhlížím se po nástupišti. Postává tu několik lidí třímající
noviny, nákupní tašky, děti. Víc se nerozhlížím, nezajímají mne. Jsou to jen
loutky, hrající svou předem napsanou roli ve svém naivním světě.
Zmocňuje se mě ten pocit, při kterém jsem tolikrát prosnil nudné školní hodiny,
tolikrát se při něm probouzel uprostřed noci a pak už nemohl spát. Toužím po
tom. Vím, že dnes přišla chvíle a už to nevydržím déle.
Rychlými skoky ústící v běh splašené zvěře v buši, kterou zachvátil všezničující
požár se vrhám k pruhované bezpečnostní čáře a skokem, za který by se nestyděl
ani špičkový sportovec opouštím nástupiště a padám do kolejiště.
Několik jedinců se pokouší o záchrannou akci. Na peróně propukl chaos a zmatek.
Do stanice vjíždí souprava. Po dopadu mezi koleje jsem se na vteřinu zamyslel,
zda-li to má nějaký smysl. Mozek se však neobtěžoval odpovědí a sám vydal
příkazy tělu, které se prudce zvedlo a napříč nepříjemnému pádu běželo vstříc
vlaku. V tu chvíli jsem opět pocítil přívan olejem syceného vzduchu. Nádhera.
Pschaw!
Strachy šílený řidič se snaží zabrzdit ocelový kolos. Ví však jako já, že nemá
šanci. Celé mé tělo hoří nedočkavostí. Polévá mne vzrušující mrazení, trémou se
mi klepou kolena. "Už je to tady!", pomyslel jsem si.
Humanoidní tvor se střetává s kovovou obludou, která je výplodem jiných
humanoidních tvorů, ne zcela nepodobných onomu humanoidnímu tvoru.
Pocítil jsem prudký náraz, který mne odhodil o pár metrů zpět. Křičel jsem
politý strachem a bolestí. Krev, která mi začala řinout z lebky mi zalepila
mrtvé oči, smočila mrtvé rty a ústy vtekla zemřít do mého těla. Cítil jsem
křupání mých kostí, drcených železným blokem soupravy. Plakal jsem.
Ticho. Absolutní a nahmatatelné. Všude okolo mne. "Sakra! To už jsem po
smrti!?", zařval jsem do bíle osvětleného tunelu. Odpovědí mi byla jen ozvěna
mého hlasu. A pak přišel On.
"Metro je pro mne droga, pro kterou jsem se rozhodl i zemřít."
Hologram of Squadream
Upravila Spermye