Šéf, vida velký batoh, ptá se kam jedu. Líčím mu, že míním strávit dvě noci přechodem Vtáčniku a zápasením s medvědy. Je velmi zaujat a ptá se po výbavě. Nejvíce je rozradostněn z plynového vařiče, zvědavě nahlíží do dírek v hořáku a točí ventilem. Když slyší, jak plyn hezky syčí, tleská ručičkama. Poté má dotaz, zda s sebou mám podložku. Suverénně odpovídám, že ano, že s sebou vždycky a bez výjimky podložku tahám. Sice ani v nejmenším netuším co tou podložkou míní (snad karimatku?), avšak šéf je spokojen a odchází. 

Autobus mi odjíždí v 15:40, pročež po druhé hodině mizím z práce, kde už v pátek beztak skoro nikdo není. Cestou na nádraží unikám šťastně revizorovi, což mne naplňuje hrdým přesvědčením, že jsem desperát a štvanec a že Vtáčnik hravě zmáknu. Autobus odjíždí včas a k mému velkému překvapení je poloprázdný. Obvykle bývá tahle linka, která jede až do Brezna, plná. No co, rozvalím se na sedadle a čtu si. 

Hranice překonáváme hladce, až mě mrzí, že neprorážíme v plné rychlosti závoru, jak to bývá v těch filmech. Alespoň si mohli zkontrolovat v databázi, jestli nejsem hledaný terorista, stoupl bych určitě v očích spolucestujících. Takhle je čtyřiapůlhodinová jízda dosti otravná, tak raději spím. Probouzím se v osm, v Handlové máme být v osm dvacet pět. Dostavuje se obvyklá hysterie "Jak poznám že mám vystoupit" a "Jestli jsem to už nepřejel", ale přesně včas zastavuje autobus u Domu služieb a já lezu ven. 

Vítá mě povyk mládeže, která táhne ve smečkách na diskotéku a hustá inverze. Jelikož jsem nikdy nebyl v Ústí nad Labem a nejsem na takové věci zvyklý, dusím se, teče mi z očí a sípu. Raději béřu batoh a rychle pryč odtud. 

Podle mapy mám projít obávaným slumem, který se zove "Banícka kolónia". Proti očekávání to nejsou chýše z vlnitého plechu, ale rodinné domky. Také se tu nepotulují maniakální baníci se sekyrami a děsivým svitem v očích, tmavou ulicí jdu sám. Vlastně... Po deseti minutách, už skoro na kraji města, zjišťuji, že jde někdo za mnou. Už je to tu! Já to věděl! Šalený baník! Jde po mně! 

Jdu ještě asi sto metrů a zase se ohlížím. Pořád je za mnou. Drží se ve vzdálenosti asi padesáti metrů. Tak to ne! Vyřídím si to s tebou tady, kde je ještě pouliční osvětlení, říkám si a zastavuji. Jenže postava zastavuje taky. Teď je to jasné, je to vraždící bestie a hodlá mě vylákat do tmy a zadávit. Přemýšlím co dál a pak rychlým krokem mířím původním směrem. Po chvíli končí lampy a jsem sám v poli. Lezu do křoví a číhám na stvůru. Ale stvůra nejde. Po pěti minutách číhání mě to přestává bavit a soudím, že to byl jen někdo, kdo bydlí v posledních domcích. Lezu z křoví a jdu dál. 

Po asi dvou kilometrech končí panelová cesta dírou v zemi a haldami bláta po stranách. Svítím si baterkou na okolní stromy, ale červená značka, po které jsem sem došel, nikde. Asi jsem někde zabloudil. Vracím se asi pět set metrů a zjišťuji, že značka podle zahnula do lesa. Teď už jdu správně a po pěti minutách nacházím v lesíku u cesty pěkné suché místo na stan. Při svitu baterky rozbíjím tábor a když je úplně napadrť, nasoukám se do spacáku a usínám. 

V noci mne budí zima, sova a podivné sny o hornících, co se mi podkutávají pod stan. Oblékám si kalhoty z Polartecu a pak už spím až do rána. 

Ráno o půl osmé vstávám. Balím a v 8:20 bez snídaně vyrážím. Ve výšce 500 metrů začíná souvislá sněhová vrstva. Naštěstí je to tvrdý, nosný firn, který se téměř neboří. V 9:28 jsem na Veľkém Griči (971). Tady už je sněhu skoro metr. Podle stop tudy jelo nedávno několik běžkařů, což je dobře, protože v jejich stopě se to boří nejmíň. Ale i jinde to docela jde. Po dalších dvou kilometrech nacházím posed, lezu do něj a vařím si polívku k snídani. Je úplně jasno, skoro bezvětří. Nikde nikdo. 

Po dalších dvaceti minutách nalézám stopy nějakého zvířete. Jestli je to pes, tak to musí být pěkná obluda, říkám si. Spíš malý medvěd. Raději pryč odtud. Po dalším kilometru se zprava přimyká modrá značka a s ní poměrně čerstvé stopy dvou lidí. Jdou mým směrem a tak se bavím tím, že přemýšlím, co jsou to zač. Po čase se usnáším na tom, že je to kluk s holkou, vyšli si jen tak na vycházku a nic těžkého nenesou. Ti se mají. Můj batoh má svých obvyklých dvacet kilo. V trudných myšlenkách dosahuji v 11:13 Biely kameň (1135). Na rozcestí nechávám stát batoh, poněvadž já, Vitásku, paranoidní nejsem, a jdu se podívat na pět minut vzdálenou vyhlídku. Koukám, že stopy těch dvou tam vedou taky a zpátky ne! A už je mám - na vyhlídce sedí kluk s holkou, nic těžkého nenesou a podle všeho jsou jen tak na vycházce. Jsem úžasný stopař a zálesák. Protože mne ale chytá panika, že mi někdo krade batoh, moc se s nimi nebavím a utíkám čile zpátky. 

Ve 12:38 jsem na Jarabej skale (1169) a před sebou už mám jen Vtáčnik (1346). Po usilovném pochodu tam ve 14:22 za ideálního počasí dorážím. Vrcholová kupa je pěkně holá a je na ní asi metr a půl sněhu. Značky jsou až u země. Je tu vrcholová kniha, ale protože z ní někdo uzmul tužku, od sedmého března se nikdo nezapsal. Ani já tak nečiním, neb se mi nechce lovit tužku z batohu. Též je tu cedule, která říká, že poměry na atolu Bikini jsou proti zdejšímu kraji úplná selanka. Inverze (ty už znám) a kdejaké svinstvo způsobují, že lidi chcípají jako mouchy a ty lesy, co jsou všude okolo, jsou jen fata morgána. 

Taky tu dneska byl někdo na běžkách se psem a kupodivu i nějaký řízek na horském kole. V úvahách o zakoupení podobného aparátu  scházím z Vtáčniku. Za Kláštorskou skalou (1278) se sníh začíná velice bořit, místy zapadám až po pás, což se mi značně nelíbí a nadávám jak dlaždič. Po necelém kilometru se ale vše v dobré obrací a zvesela kráčím dál. Chlapík s horským kolem už někudy sjel z hřebenu, zbývá jen pes a běžkař. Okolo čtvrté docházím na rozcestí Rúbaný vrch (1196) a co nevidím - běžkař jede dál po červené, zatímco pes míří doprava po žluté! 

To je ale záhada - pes, nebo co to vlastně je, běží doprava po žluté značce sněhem, po kterém určitě nikdo jiný delší dobu nešel! Zvíře-turista. Protože já mám taky namířeno dál po žluté, sleduji jeho stopy a žasnu stále víc. Pes totiž jde opravdu po značce. Značka nejde rovně, ale vede lesem trochu cikcak, což má možná v létě nějaký smysl, ale teď v zimě je přirozenější jít přímo rovně. Ale to zvíře jde opravdu od značky ke značce! To nechápu. I tam, kde jít po značce je evidentně složitější a namáhavější, než jít rovně, míří stopy od jednoho stromu se značkou ke druhému. Dokonce podle nich já sám tu značku nacházím. Kroutím nevěřícně hlavou a sleduji stopy asi tři a půl kilometru až do sedla pod Buchlovem. Zvíře jde dál po žluté. Vážně nevím, co si mám o tom myslet. 

V sedle je docela vhodný plácek na stan, i voda tu je a protože se stmívá, uvažuju, jestli tady nezůstat. Nakonec se ale rozhoduji sejít ještě do Hornoveské doliny, abych toho další den neměl tolik. Autobus do Brna jede z Partizánského v 11:40 a je to ještě skoro dvacet kilometrů, tak ať to stihnu. Scházím dolů a o nějaký blbý šutr si zkopávám palec. Zuřím. 

Asi o půl šesté nacházím u potoka pěkný plácek, stavím stan a vařím si k večeři polívku a párky. Pak si ještě chvilku čtu a okolo osmé usínám. Potok hučí celou noc, takže neslyším protivné sovy a mám klid. 

Ráno jednak zjišťuji, že dosti smrdím a druhak, že mi zmrzly boty. Jsou jako šutr. Proto do nich lezu v ponožkách z Polartecu. Je půl sedmé a vyrážím po zelené do Partizánského. Procházím areálem Mládežníckeho tábora, který vypadá spíše jako několik luxusních hotelů vedle sebe a asi po hodině přicházím na státní silnici. Zde se z cedule dozvídám, že mám štěstí, protože asi za hodinu a půl jede do Partizánského autobus a tak nebudu muset šlapat po asfaltu. Ale protože se mi tak dlouho čekat nechce, jdu ještě půl hodiny do Horné vsi. Dělám dobře. U zastávky potkávám zarostlého pobudu, který je asi rád, že potkal druhého zarostlého pobudu a dává se se mnou do řeči. Ptá se, kde jsem byl a pak vytahuje z kapsy půllitrovku kořalky a nabízí mi. Když se pořádně napiju, znejistí a říká, že už musí jít. Asi se bojí, abych mu to nevypil všechno. Moc se v tom nevyznám, ale chutná to jako slivovice. Autobus jede v 8:50 a tak čekám. Okolo půl deváté se začínají vesnicí trousit lidi. Všichni vyhastrošení jak na svatbu, samá saka a tak. Asi jdou do kostela, soudě podle zběsilého zvonění, které se odtamtud rozléhá. Není mi mezi těmi bigotními derviši dobře a tak jsem rád, když autobus včas přijede a já odjíždím. 

V Partizánském mám dost času a tak se nejdřív ubezpečuju, že autobus opravdu pojede. Nacházím u něj nebezpečně vyhlížející značku f2. Po zápolení s podivuhodnou logikou slovenského jízdního řádu (ale já mám problémy i s tím naším) soudím, že to asi pojede a poté, co u jiného autobusu nalézám značku fwqr37, si říkám, že na tom ještě pořád nejsem nejhůř. A tak mířím do města něco pojíst. 

Partizánské je celé postavené v modernistickém slohu, což je dosti interesující, avšak ne zrovna malebné. Obhlížím náměstí a přitom zjišťuji, že jsou zde čtyři sázkové kanceláře a ve všech je narváno. Zvláštní. Už v Horné vsi mě zaujalo, že v tak malé vesnici se uživí sázková kancelář. Já jsem z třicetitisícového města a myslím, že u nás je jenom jedna. Partizánske má sotva polovinu obyvatel a jsou tu čtyři a v neděli dopoledne všechny plné. Námět na sociologickou úvahu o dnešním Slovensku. Zamyšlen lezu do hotelové restaurace. 

Dávám si vejce se žampióny a kávu. Stojí to 55 Sk. Tak si ještě přidám dvakrát rum a dvakrát kolu, na oslavu, že to všechno tak dobře dopadlo. Říkám si, že to bude stát asi stovku a když mi paní přinese účet, nestačím se divit - 185 Sk! Konsternován zjišťuji, čím to. Ony ty rumy stojí po padesáti korunách! To je darebáctví. Platím a odcházím. Tak na tohle si dám příště bacha a vy to udělejte taky. 

Pak ještě sháním asi hodinu pohlednice a záchodky. Bezvýsledně. Ani v tom hotelu nebyly záchody otevřené, natož na autobusovém nebo vlakovém nádraží. Ještě že jsem trénovaný. To ty pohlednice mi vadí víc, už jsem se těšil, jak zas známým rozešlu hromady oplzlých nadávek. Taky nebudu mít obrázky do tohohle mrzkého textu, ledaže bych něco stáhnul z Internetu. 

Autobus jede zase včas, je poloprázdný a tak si sedám na přední sedadlo, kde je pěkně vidět na cestu. Po deseti minutách ale zastavujeme na půl hodiny v Topoľčanech, kde konečně mají otevřený záchod (2 Sk) a samozřejmě další, rovněž plnou, sázkovou kancelář. 

A pak už jen čtyři a půl hodiny sedím na svém předním sedadle, nadávám, proč jsem si sednul tak blbě a třesu se strachy. Už vím, co bylo to f2. Znamená to, že řidič je bývalý pilot Formule-2. 

Howadoor, 15.března 1999 
 
 

Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.