![]() |
Lysá
hora je oblíbený cíl všech obyvatel Podbeskydí, neb nahoře je vysílač a
hned vedle bufet, kde lze za mírné ceny dostat něco k jídlu i k pití. Bufet
je otevřený celoročně, pročež každý den na Lysou horu táhnou hordy
turistů. Výstup trvá z Ostravice okolo dvou hodin, ale není důležité, jak
dlouho jdete, protože se chcete romanticky kochat přírodou, malebnými
pohledy do okolí, zvolna kráčet luzným hvozdem, dýchat svěží lesní
vzduch a ne štvát se s vyplazeným jazykem jako nějací pomatení závodníci.
Kupříkladu já. Přijedu
vlakem, vystoupím, rozhlédnu se a zhluboka, zvolna se nadechnu silného zimního
vzduchu.
„Hoj, přírodo!“, zajásám,
„tys tak impozantní! Ty mne vždy znovu omámíš. Nahoře si dám rum.“
A kráčím zvolna po nástupišti
ke šraňkům, kde začíná červená značka. Tuto zkratku přes koleje jsem
vynalezl, jelikož se tak dají ušetřit cenné sekundy. Málem bych zapomněl
– musím spustit stopky!
Samozřejmě nejde o nějaké
sportovní výkony, přijel jsem sem potěšit se krásami přírody, ale co je
špatného na tom, zjistit, v jaké kondici jsem? Já myslím, že na tom není
špatného zhola nic. Stopky člověku objektivně řeknou, jak je na tom a o
nic jiného nejde.
A tak zapnu stopky a kráčím
rozvážnou chůzí po červené značce.
Inu… Popravdě je dobré v
tomto úseku přidat do kroku. Cesta vede asi dva kilometry po asfaltu a to není
to pravé procházení se přírodou. Proto je dobré jít hbitěji, překonat
tuto fádní část cesty rychle, abych byl co nejdříve v lese a mohl se brzy
náležitě rozkochat na všechny strany.
Také uteču davu výletníků,
který se mnou vystoupil z vlaku. Protože co je to za zábavu, šlapat mezi užvaněnými
rodinkami s mraky protivných děcek, které neustále cosi vykřikují? Já
jsem přijel kvůli lesnímu tichu, přírodě a ne poslouchat zbleby obézních
žen! Proto je třeba všechny předběhnout a dál kráčet sám, úplně sám,
sám mezi šumícími lesními velikány.
Pochopitelně si rád spočítám,
kolik slabých, ubohých a neschopných jsem předstihl, myslím, že ani na tom
nic špatného není. Je to jen nevinná zábava.
Po slabé čtvrthodince a necelých
dvou kilometrech asfaltka končí a začíná lesní cesta. Konečně skutečný
hvozd, v jehož lůně lze hluboce rozjímat nad nejzákladnějšími otázkami
světa. Ovšem když předběhnete dvacet sedm výletníků, nedá vám to,
abyste to na třicet nedotáhli. Zvláště, když je vidíte kousek před
sebou. Těžko říct, kde se tady vzali, ti tlusťoši z vlaku jsou už dávno
za mnou, ale to je jedno, stejně je dostanu. Jsou to beztak nějací amatéři
a já to tu znám, teď bude po levé straně studánka, oni se tam neprozřetelně
zastaví a já je předběhnu.
A je to. Přesně jak jsem si
myslel, zastavili se u pramínku a cosi tam kutí, blbouni. Mám je. Teď už se
můžu oddat tichu, samotě a majestátu přírody.
Tedy mohl bych. Mohl, kdyby z
vlaku nevystoupil i jakýsi pitomý sportovec nebo co to je, funí to už z
Ostravice za mnou a drží se mne to jako klíště. Myslí si, že mě uštve,
ale já si skóre pokazit nedám, jsem lehkonohý jako gazela a lstivý jako pták
rosomák, a tak vím, že u rozcestí Butořanka cesta začne stoupat příkřeji
a když ještě trochu přidám do kroku, zmatený sporťák odpadne. Hehe.
Přidávám tedy a chvátám přes
louku k chatám. Získávám náskok, ale je třeba jej udržet, abych se zbavil
posledního vrtáka a mohl si konečně začít užívat krás vůkol, které je
odsud už pěkně vidět, a taky je vidět, jak chlap za mnou upadá, nemá na
mne, směju se, ale raději ještě bystřeji šlapu k rozcestí, abych ho
definitivně setřásl.
Tady se setkává cesta z
Ostravice s cestami z Malenovic, Nové Dědiny a Hamrovic, pročež zde člověk
obvykle narazí na několik dalších turistů, kteří však bývají již značně
uondaní, před pokračováním ve výstupu posedávají v přístřešku na
lavičkách a cpou se chlebem s řízkem.
I teď jich tu pár sedí a žere
neracionální stravu. Ale co to? Zespodu kráčí dlouhými kroky divný chlapík.
Nelíbí se mi. Dívá se na mne podezřele, jako by mu šlo o to mě předběhnout!
Bude lepší se nezdržovat a jít dál, vždyť na vrchol je sotva dvacet minut
a proč si bídákem nechat zkazit celou cestu?
Po chvíli je mi to jasné.
Chlap vskutku přidal do kroku a dotahuje se na mne. Mizera. Jako kdyby výstup
na Lysou horu byl závod nebo co. Nechápe, že jsme v přírodě proto, abychom
osvěžili ducha a ne abychom makali jak uštvaná banda zběsilců. To on ne. Půvaby
rostlinné říše mu nic neříkají, úžasné rozhledy do rázovité krajiny
jej nezajímají, žene se kupředu jako kůň s klapkami na očích. Přidávám
raději do kroku. Ten bloud je mi vysloveně protivný.
Jenže on zrychluje taky! Vzdálenost
mezi námi se zkracuje. Rychlá kalkulace a zběžný pohled na stopky ukazují,
že mě předstihne kus před vrcholem. Co teď? Jsi nějaký moc rychlý, chlapče,
jenže já tě porazím psychologicky, to uvidíš.
Lesní cesta se mění v úzkou
pěšinu a stoupá příkrými zákruty k vrcholu. Na úzkém místě zastavuji,
sundávám batoh a šátrám v něm, jako kdybych hledal kapesník nebo
tatranku. Chlapík mě vzápětí dostihuje. Snaží se tvářit neutrálně,
ale já na něm vidím, jak je spokojený. Jsi rád, ty mrcho, že jsi mne předběhl,
co? Myslíš si, jak jsi zvítězil, že? Ale ještě nejsi nahoře!
Nechávám chlápkovi asi deset
kroků náskok, béřu batoh a znovu nasazuji rapidní tempo. Ne, zatím tě nepředběhnu,
já si tě, ty lumpe, vychutnám. Teď poznáš, jaké to je, když se tě někdo
drží jako klíště, funí za tebou a čeká na tvůj špatný krok, aby tě předstihl.
Jsi nervózní? Přidáváš do kroku? Klidně, mě se nezbavíš. Já ti to tvé
předbíhání osladím.
Přes otevřený hřeben pod
vrcholem kráčíme jako kdyby se tu pořádaly závody v chůzi. On vpředu, já,
s potměšilým lišáckým úsměvem asi deset kroků za ním. K vrcholu zbývá
jen asi pět minut, dva zákruty a závěrečná rovinka. Chlapík se snaží
vzbudit dojem, že takhle chodí vždycky a o nic mu nejde, ale kradmé pohledy,
které vrhá přes rameno, aby se ujistil, že se na něj nedotahuji, ho usvědčují.
Mezi prvním a druhým zákrutem zrychluji, v druhém zaostávám už jen o dva
metry. Teď přišla má chvíle, dva rychlé kroky a jsem před ním. Ale co
to? Chlap vyráží kupředu! Tak to ne!
Poslední zábrany padly, už
je mezi námi jasno. Buď já, nebo on, tercium non datur. Rozbíháme se oba
současně, sbíráme poslední síly k závěrečnému finiši. Pádíme vedle
sebe po pěšině, nikdo nemá zjevně navrch, supíme jako stádo buvolů, je
to boj. Už jen dvacet metrů, když v tom před námi na pěšině sune se k
vrcholu otylá ženština. Pěšina je úzká, všichni tři se na ni nevejdeme,
vidím, chlap se chystá k brutálnímu útoku, ale je na špatné straně, na mé
je víc místa, bleskurychle se tamtudy prosmyknu, zatímco on zůstává vzadu,
a už mě nic nezadrží a dobíhám šíleným tryskem k bufetu a vítězím.
Sedím v bufetu u kofoly s
rumem a kochám se spanilostí přírody (44:0 !), propocené tričko se suší
u kamen. U jiného stolu sedí poražený soupeř, před sebou pivo a opisuje z
hodinek, které vytáhl z kapsy, do notýsku dnešní čas. Slyšíme, jak se
otvírají venkovní dveře. Obéza se dobelhala teprve teď a v předsíňce si
oklepává z bot sníh. Nejspíš potkala známého, protože až do lokálu je
slyšet halekání:
„To se mi snad zdálo! Vidělas
ty dva magory?!“