|
|
|
|
|
|
Tak
jsem zase potkal Karla, byl s Filípkem na houpačkách a on bez uvítání
prohlásil, že jsem bastard a mám to prý u něj moc špatné, a u Jany ještě
horší, protože si prý přečetl mé stránky a Jana se vrátila s Filípkem
od rodičů a on jí vykládal to o tom mém snu, jak se mi zdálo, že je Jana
upír. A Jana se prý hrozně rozběsnila co to o ní píšu na webu, takové
pomluvy, že vždycky věděla, že jsem lump a špinavé čuně co se nemyje a
teď ještě tohle. A jak prý mě uvidí, tak o mě přerazí co jí zrovna přijde
pod ruku a kladla Karlovi na srdce, aby, až se mnou pojede na hory, tak aby mě
zkopnul z nějakého srázu dolů, až se skutálím do údolí a natluču si
rypák, tak vulgární Jana byla a prý se při té představě jak se bezmocně
kutálím strašně chechtala až tak divně řičela a Karel byl nervózní,
protože viděl, jak má nápadně velké špičáky. A tak byl z toho celý
zmatený a zkušebně se zeptal, jestli by třeba nebyly k večeři topinky s česnekem
a Jana se okamžitě smát přestala jako když utne a prohlásila, že česnek
jedí jenom primitivové a hrubci a co jsou to za blbé nápady. A Karel tvrdí,
že do zrcadla se taky moc nedívá a trapně se vymlouvá, že není fintivá,
Filípek se vrátil nějaký pobledlý a vůbec teď Karel neví, co si má
myslet a já jsem to způsobil. Ovšem já za to nemůžu, že si vzal za ženu
upíra, a třeba ani upír není, jelikož chodí ven i ve dne a nespí v rakvi,
ale v posteli, tak jsem takhle uklidňoval Karla a on řekl, že tím to nespravím,
protože Jana má na mě beztak pifku nejen skrz ty upíry, ale i protože jsem
prohlašoval, že ženy mají vařit a plnit příkazy mužů a to ona nesnáší,
takové názory, takže i bez upírů si to prý se mnou vyřídí. A vůbec
nejvíce vzteklá je prý, protože jsem napsal, že Filípek je retardovaný,
to prý byla úplně rudá zuřivostí a řvala, že jediný retardovaný jsem já
a že jsem tak moc retardovaný, že si ani neumím ve své retardované palici
představit, jak jsem retardovaný a že jsem vůbec ten největší retardér
na světě a že takový nemají ani ve formuli jedna. A z Filípka bude pan právník,
protože se vyjadřuje ve dvou letech ve složitých souvětích a pak že mi to
ukáže a budu bručet za ty své retardované pomluvy, řekla Jana. A tak to mám
teď špatné a abych chodil kanálama, jenom proto, že jsem tady popsal jeden
svůj dramatický sen, protože jsem se chtěl zavděčit mizerům co mi furt píšou,
že nemají co číst. A já Janu znám, ta to myslí vážně, protože je
bojovnice za ženská práva a když jsem jí řekl tuhle na pískovišti, že
ženy jsou dobré akorát na vaření a jiné jejich použití vidím značně
problematicky, tak mě chtěla zaživa pohřbít do písku a vůbec se
nerozpakovala a šla po mě vztekle s Filípkovou lopatkou v ruce. Tudíž už
na to kašlu, ať si vysaje Filípka i Karla, raději půjdu dopsat tu reportáž
ze Slovenska, jenže to zase někde narazím, už to vidím. Přinejmenším mi
přijde rozbít hubu manžel té cukrářky ze Staré Ľubovně. A domů budu
jezdit na kole, protože Jana kolo nemá a tak jí vždycky ujedu, ovšem Karel
prohlásil, že ona si koupí připínáčky a rozsype je všude kolem našeho
domu, a budu to mít za vampýry i retardéry.
Dopisuji Zápisník za poslední víc než měsíc. Teď už ho zase budu nějakou dobu aktualizovat pravidelněji.
Karel tvrdí, že pátého července by rád vyrazil někam do hor. Jsem zvědavý, co zas vymyslí za monstrózní akci.
Pokud byste někdo chtěl dělat průvodce devětadvacetileté Američance, která se brzy vydá z Prahy do Medzilaborců pátrat po původu svého dědečka, jež odtamtud pochází, tak jí napište. Poslala mi totiž nějaké maily, abych jí někoho takového sehnal. Cestu vlakem a asi i hotel by vám nejspíš zaplatila, takže byste mohli mít výlet zadarmo. Nic víc než chabé znalosti angličtiny to asi vyžadovat nebude. Jmenuje se Sonya Vaschel.
A přišel ještě jeden mail:
Stříbro je relativně laciné, avšak vyvedu tě z omylu. Jeho cena se již delší dobu drží (průměr za duben je 4,38USD/tr.oz.), ba naopak v květnu začala lehce stoupat (průměr se drží na 4,443USD/tr.oz.). Jeho "vydobytí" z ustalovače vůbec není snadné a především není zrovna moc ekonomické. Pokud stříbro nechceš přímo těžit nebo používat náušnice, je výhodnější zpracovávat například kontakty spínačů, kde jsou pecky stříbra nanesené na měděném nosiči.
To jen abys věděl, že sny lžou. Nebo vlastně ty lžeš i ve snu.
Odpoledne jsem byl v hospodě s Vitáskem, který se vrátil z devítidenní cesty do Španělska a vyprávěl strašlivé historky jak spal v prochcaném podchodu (tak to řekl) a málem zmrzl ve sněhové bouři na hřebeni Pyrenejí, kam se inteligentně vydal ve tři odpoledne v teniskách a riflích. Nicméně vše bohužel přežil a přivezl tlusté balíky fotek. Mé fotky z Maďarska jsou taktéž hotové, ale jako obvykle jsou technicky nekvalitní, nudné a naprosto nicneříkající. Kromě dvou třistašedesátistupňových panoramatických záběrů se mi nepovedlo zhola nic a utvrdilo mě to v rozhodnutí, že už s sebou aparát brát nikam nebudu, čímž ušetřím místo, peníze a i jisté rozčarování z výsledku. Ale ty dlouhé panoramatické nudle jsou pěkné, teď to ještě naskenovat a pečlivě sestavit v počítači do jednoho snímku. Ale to až příští týden, tedy jestli mě Burýš (kolega) pustí ke skeneru.
Karla
jsem potkal v obchodě a vyprávěl jsem mu včerejší sen a Karel se chechtal
a říkal, že kolík od stanu by stejně nebyl k ničemu, že to musí být
echt dubový a takhle že to nemělo žádný účinek, což prý by mi taky mělo
být zřejmé, když se vampýr Jana nerozpadla po zatlučení kolíku na prach
ani nic podobného, a to má pravdu. Tak jsem mu říkal, že je to jeho vina,
jelikož já jsem mu v tom snu navrhoval, že nabijeme do kvéru stříbrnou náušnici
a tou ji zastřelíme, ale že on pořád mlel o tom kolíku, tak na to nedošlo.
A Karel na to, že Jana je s Filípkem na týden u rodičů, pročež se musí jít
domů válet na kanape, aby si to užil a nemá čas na blbosti a koupil si rohlíky
a salám a šel se domů válet na kanape. Ještě podotkl, že to Janě vylíčí,
ty mé divoké sny, a že mě určitě za to kousne do krku doopravdy, což je
možné, protože už mě chtěla zbít před časem, ale spasil jsem se útěkem.
Ona je to hrozná Xantipa, ta jeho Jana, ale jenom na ostatní, Karlovi říká
"moje zlatíčko", čemuž se všichni smějeme a budeme Karlovi taky
říkat "zlatíčko", když je tak blbý a trval na kolíku od stanu,
i když věděl, že je to k ničemu. Ještě jsem si vzpomněl, jak jsem v tom
snu argumentoval, že stříbro je laciné, jeho ceny na světových trzích
klesají a můžeme jej snadno vydobýt z ustalovače, ale Karel pořád
"kolík kolík" a teď to má. Filípek vysátý a vampýr stále při
chuti.
Ještě jsem Karlovi řádně vynadal, že mi celou dobu v Maďarsku foukal protivítr, což určitě zařídil on, když je na tom hydrometeorologickém ústavu, špinavec závistivý. A Karel odtušil, že už musí jít sežrat ty rohlíky a že si za to beztak můžu sám, když jezdím po rovinách, kde to vždycky fouká a nemám přehazovačku kampaňolo. A pak už šel.
O Karlovi
jsem tady psal už hodně. Jana je jeho manželka a Filípek jeho synek,
mimochodem takový retardovaný obtloustlý nekňuba to je, po Karlovi. A o těch
všech se mi na dnešek zdál dramatický sen. Jana byla upír a mě a Karla
kousla do krku, pročež jsem Karlovi navrhoval, že bychom jí měli zarazit
dubový kolík do srdce, abychom se nedočkali ještě něčeho horšího. Ale
Karel pořád že ne, že je to přece jen jeho žena, i když je vampýr, že
ještě vyčkáme. Tak jsme tedy vyčkali a Jana vysála Filípka, a to nadobro.
To Karla naštvalo a tak za mnou přiběhl, že teda co je moc to je moc a jdeme
na ni s tím kolíkem. Jenže jsme nemohli tak narychlo sehnat dubové dřevo,
pročež jsme použili plastový kolík od stanu a šli jsme za Janou-upírem,
která tam ležela ani se nehnula, jak byla nacucaná Filípkovy krve. Pak jsme
vedli dlouhou rozpravu o tom, kam přesně je třeba kolík zarazit, abychom se
určitě do srdce trefili a nakonec jsme vzali palici a zatloukli jí kolík do
hrudníku a Karel byl spokojený, že Filípka pomstil.
Celý den jen jím a jím, protože jsem hrozně vyhublý. Též pročítám došlou poštu. Za jedenáct dnů mi přišlo přes tisíc mailů. To jsou ty mé konference. Též spousta výzev, abych konečně aktualizoval Zápisník. A dvířka ke kuchyni už jsou namontovaná. Blable tvrdí, že to bylo fajn, když jsem byl pryč, abych prý zase brzy někam vypadl.
O čtvrt na pět jsem dojel přes Kúty, Břeclav, Lednici a Nové Mlýny domů. Mám toho plné zuby. Asi deset kilometrů před koncem je přes silnici velký nápis "Magoři ručí za kvalitu".
Ráno mám nepochopitelně moc energie a tak po trajektu přes Dunaj z Estergom do Štúrova jsem za necelé dvě hodiny v Komárnu. Po cyklotrase podél Dunaje přijíždím okolo šesté do Bratislavy, kterou se dobře hodinu motám, než nacházím cestu na Devínskou novou ves. Na prvním vhodném místě stavím stan.
Ploužím se podél hranic se Slovenskem, jsem utahaný jak kotě. K večeru přejíždím trajektem přes Dunaj u městečka Szob a na druhém břehu okamžitě stavím stan a usínám.
Brzy ráno přívozem přes Tiszu a v poledne jsem v Egeru. Tady suším v parku spacák a požírám různé dobroty, jako rajčata a čabajku. Spím na kopci za vesnicí Mátraballa, odkud je skvělý výhled a skoro žádní komáři.
Po poledni jsem v Debrecénu, kde vedu hovory s bezdomovcem a posílám domů pohlednice. Večer projíždím nedalekým Balmazújvárosem a spím v národním parku, jež se vyznačuje nevídaným množstvím klíšťat.
Přes vesničky po rozbitých cestách přijíždím večer k městu Szeghalom, ale otáčím to po silnici 47 na Debrecén. Spím zase v lesíku u cesty, všude mraky komárů.
Do Szegedu přijíždím až ve tři odpoledne, stále proti větru a začínám být dost unavený. K večeru to ještě dotáhnu do města Makó, kde spím na rumišti na okraji městečka.
Obědvám v lázeňském městě Siklós, kde necházím prvního Maďara, který alespoň trochu umí anglicky (pět slov). Večer mě trajekt převáží v městě Mohács přes Dunaj. Tábořím na krásném místě mezi obcemi Nagybaracska a Csátalja.
V poledne nakupuji v městě Nagykanisza a posílám domů vzteklé a sprosté pohlednice, hlavně Karlovi, který určitě zařídil, aby mi pořád foukalo do ksichtu aspoň osm metrů za vteřinu. Odpoledne se koupám u obce Zákány a po konfliktu s pohraničníky dojíždím k večeru do městečka Bárcs. Tábořím kousek za ním v lese u silnice a v noci přichází vichřice a prší.
Před polednem přejíždím hranice do Maďarska. Odpoledne si prohlížím město Szombathely, kam jsem dorazil navzdory otřesnému protivětru, který mne nutí šlapat i z kopce, abych necouval. V Szombathely zjišťuji, že se v Maďarsku dají vyměnit i české koruny. K večeru projíždím obcí Rum a Kám a kousek před vesnicí Csipkerek stavím stan.
Začíná má slavná cesta kolem Maďarska, a to první etapou z Brna k Neziderskému jezeru, což je příšerně daleko. Proto vyjíždím už ráno ve čtyři. U jezera jsem až okolo šesté a mám hrozné potíže najít místo na stan.
Ráno jsem jel na kole do firmy, ale zapomněl jsem předtím kolo po včerejším čištění promazat, takže celou cestu strašlivě pískalo a kvičelo. Zmínil jsem se o tom Ondrovi, který prohlásil, že to není problém a přinesl mi lahvičku oleje na kola a šicí stroje. Celou cestu zpátky jsem přemýšlel, k čemu ten olej při sestavování počítačů potřebuje. Jestli on si neříká, že i u počítačů platí, že kdo maže, ten jede?
Odpoledne balím věci na cestu do Maďarska. Nemám tuhle činnost vůbec rád, vždycky mě bere hrozná panika že jsem něco důležitého zapomněl nebo naopak, že tahám hromady nesmyslů.
Nikde nelze koupit forinty. Žádná banka vám je neprodá, i když některé zveřejňují kurzy. K čertu s bankama. Nakonec kupuju dolary. Vyčistil jsem řetěz a přehazovačku petrolejem a znečistil tak životní prostředí.
Dnes ráno mě vzbudil holub, co na balkóně tak strašně vrkal, až jsem po něm hodil botu. Naštěstí nespadla dolů, protože jsem se vůbec netrefil.
Pepa nechce jít na pivo. Je to sketa. Hlavně, že mi pořád něco píše do návštěvní knihy. Rozepsal jsem reportáž z loňské cesty kolem Slovenska, ale dál než k prvnímu dni jsem se zatím nedostal.
Myšlenku vézt s sebou do Maďarska náhradní kevlarový plášť jsem zavrhl, jelikož jsem žádný kevlarový plášť nesehnal. V cenících výrobců jsou jich mraky a v obchodě ani jeden.
Montéři montují linku a nakonec říkají, že jim chybí jedny dvířka, že ty někdy později přivezou, až jim přijdou. Tak jim zase já říkám, že jim tedy zaplatím až někdy, až mi přijdou peníze a hlavně ta dvířka, z čehož vzniká menší konflikt, ve kterém ale vítězím. Nemám sice dvířka, ale oni zase peníze.
Mám zase celý den hrozný hlad.
Famózní závodník a cyklistický guru Jan Hlaváček, který mne naučil vše o údržbě kola, technice jízdy a o cyklistice vůbec, mi poslal mail, ve kterém se ohrazuje proti tomu, co jsem o něm napsal s tím, že dnes již za reprezentaci nejezdí, že už vlastně v současnosti vůbec nezávodí, jen tak občas na pivo do Vídně si zajede nebo nějaký třísetkilometrový švih si dá a že už ani pořádné kolo nemá a karbonový speciál si koupí až příští rok, protože letos jsou aramidová vlákna moc drahá. Abych ho prý tedy příliš nevychvaloval, protože kupříkladu některé vlastnosti duralových slitin legovaným skandiem mu prý zcela unikají. Tak já tedy nevím, ale řekl bych, že určitý druh skromnosti lze právem nazvat licoměrností.
Mont Blanc se překládá ze začátku července na jeho poslední týden. Protože jakmile se vrátím z Maďarska, tak udělám definitivní závazný seznam účastníků, tak si to rychle všichni promyslete.
Zjistil jsem, že jsem v tom šrumci při bourání bytu zapomněl zalévat kytky a jedna skoro úplně uschla. Sakra.
Úředník Adrian mi napsal, že má dvě maďarské kamarádky, takže když se chystám do Maďarska, tak že on by s nimi mohl souložit, kdybych chtěl. Jaká je v tom logika, to nevím, uvádím to tady jen proto, abyste si udělali obrázek, co se též může zrodit ve vypité hlavě pražského klotového rukávu. Sám se chystá na Bajkal, což si naivně představuje, že pořídí za deset tisíc a že ho tam nesežere medvěd. Je to magor.
Byt je hotový, vcelku to ujde. Hlavně že už zase funguje záchod, močení do krabic od mléka a džusu mě už moc nebaví. Jenže se ukazuje, že kuchyňskou linku namontují až příští týden a navíc je v práci spousta nedodělaných věcí, které ještě musím dotáhnout, a tak se odjezd ještě o týden odkládá. Dost mě to štve, protože čím později vyjedu, tím větší vedro tam bude a já bych dost nerad jezdil zase při dvaatřiceti stupních jako loni.
Firma dokončuje poslední práce, snad už konečně zítra bude byt zase obyvatelný. Všude je ale bezmezný nepořádek a nánosy prachu.
Jedu zase na kole zpátky, tentokrát jsem to vzal přes Moravský kras, což je sice o kus delší, ale hezčí cesta. Musím trénovat na Maďarsko, jakmile dodělají byt, tak vyrážím.
Pojídám zmrzlinu a houpám se na houpačkách v parku.
 |
|
