Do Beluši jsem dojel podle plánu v 16:28, v pátek 26. března 1999. Pěkně jsem se dezorientoval a vyrazil. Po dvou kilometrech jsem podle cedule zjistil, že špatným směrem. Takže zase dva kilometry zpět. A na zastávku jsem došel pozdě.

„To je ale k vzteku“, říkám si a zjišťuju, že další autobus do Pružiny jede až v 18:34, což je za hodinu a půl. Přece tu nebudu tak dlouho trčet! Raději se kousek projdu a dojedu až ten zbytek.

V 17:28 jsem ve Visolajích, když jsem předtím několikrát unikl o vlas zpuchřelým řidičům kamiónů na frekventované cestě E50. Pořád ještě hodina než pojede autobus. Půjdu tedy přes pole do Slopné, kde je další zastávka.

Jenomže cestou se začíná stmívat. Už je skoro čtvrt na sedm, za chvíli bude tma jak v pytli a jak já ubohý budu stavět potmě stan v nějaké Pružině? Leda se do něj zamotám a ještě někam spadnu, říkám si a rozhoduju se přespat na poli pod vrškem Krškov Laz. Trochu mě znervózňuje ten název, protože šéf ústavu, v němž jsem momentálně státním otrokem se jmenuje Krška a přemýšlím, jestli to není nějaká výstraha osudu a špatné znamení k tomu, nakonec ale přesto stavím stan a zalézám do spacáku. Za chvíli ovšem zjišťuji, že Měsíc svítí jak jatý a o nějaké tmě se vůbec nedá mluvit. Jenomže to už mi autobus dávno ujel. Tak třeba pojede nějaký ráno.

„Herdekšůvikshimlaludonkrskprkshomogom !!!!“, řvu ráno, když na zastávce, vzdálené jen asi 300 metrů od místa, kde jsem přespal, zjišťuji, že mi autobus odjel před deseti minutami. To snad není možné! To je nějaké prokletí! Žádný další už do Pružiny v sobotu dopoledne nejede. Řádně vzteklý béřu batoh a jdu. Pěšky.

Po dvou kilometrech vcházím do vesnice Slopné. Na silnici je mocné hejno tří hus. Vzpomínám si, jak mě husy prohnaly, když mi bylo asi deset a s obavami se jim snažím vyhnout. Husy zuřivě kejhají a syčí, ale nakonec mi jdou z cesty, protože vidí, že jsem silný a všechny bych je přepral.

„Pcha, bestie, na pekáč s váma! Vyzrál jsme na vás, nejsem žádný hloupý venkovan!“, pochechtávám se a vidím, že jeden hloupý venkovan jde právě proti mně. Je veliký. Má vidle. Tváří se zavile. A určitě ten hloupý venkovan poznal, že si o něm myslím, že je hloupý venkovan. Vidle vypadají nebezpečně a tak se rychle snažím vypadat, jako že si myslím, že je velmi chytrý venkovan. Dokonce si to brumlám pod fousy: „Ó, aký múdry vidiečan…“. Chlap prochází kolem mě a udiveně na mě kouká. Abych zachránil situaci, začínám si prozpěvovat „Óóó, vidiéééčááán“ a udělám několik tanečních kroků. To by ho mělo přesvědčit. Chlápek zůstává stát s vidlemi a otevřenou pusou a kouká za mnou. Mizím bystře za rohem.

„Haha, ty hloupý rochte, ty tupý venkovane, obelstil jsem tě!“, řehtám se, jak jsem primitiva ze Slopné obalamutil a zase mířím do polí. Po kilometru se za mnou ozývá rachot, jako kdyby ze schodů padalo stádo splašených papiňáků. Otočím se a – ó hrůzo! Traktor, v něm tři pomstychtiví venkované, za ním vlečka a v ní dalších šest krvelačných rustikálních hromotluků! Třímají vidle a jedou se mnou skoncovat! Vyskakuji na mez, tam za mnou traktor nemůže a hotovím se k zoufalému odporu. Traktor však nevšímavě projíždí kolem a míří kamsi do kopců, asi na řípu. Tentokrát jsem unikl.

Za chvíli jsem v obci Trstie (325) a dál už jdu po zelené značce podél potoka do Radotínske tiesňavy. Představoval jsem si to nějak jako Grand Canyon, ale je to jen takové užší údolíčko s říčkou. Podél ní jsou pod smrky pěkné plácky na stanování, místy i s ohništěm. Po asi čtyřech kilometrech zastavuji a vařím si k snídani polívku. Nikde nikdo, jen z nedaleké obce Pružina přináší vítr tiché bňňň-bňňň, jak tam ta péra skáčí.

Po další hodině pochodu potkávám těsně před rozcestím se žlutou značkou rodinku. Otec si nese taštičku, do které se mu vejde tak peněženka, matka vleče dítě na zádech v krosně. Robě ji tahá za uši. To se mi líbí. Ono ji to přejde, zamořovat svět svými fakany, myslím si a mířím po žluté nahoru do sedla Samostrel. V asi 650 metrech potkávám první sníh, ale ani v sedle (756), kde jsem v 11:40, netvoří ještě souvislou vrstvu. Ta začíná až v tisíci metrech, těsně pod Čiernym vrchom (1068, 13:16). Sníh není tak pevný jako před čtrnácti dny na Vtáčniku, zrádně se boří. Místy zapadám vysoko nad kolena a postup je protivný, pomalý a namáhavý.  Nezdá se, že by tudy někdo posledních pár dnů šel. Vlastně… a sakra! To je ale macek! Ve sněhu na hřebeni se zřetelně rýsují stopy obludného medvěda. Má nohu tak jedenáctku, jenomže o dost širší. Už vidím úplně jasně, jaké má ta bestie tesáky! Tak to ne, Howadoore, rychle pryč, říkám si a snažím se dostat co nejrychleji odtud, dřív, než mi medvěd ukousne uši. Moc mě neuklidňuje ani to, že stopy jsou určitě alespoň dva dny staré.

Na rozcestí Lúka pod Strážovom (1125) přicházím v 13:58. Nechávám tu batoh (dnes se o mne picnic paranoia nepokouší) a ve 14:10 jsem na vrcholu Strážova (1213). Je odsud báječný rozhled a tak tu chvíli sedím. Vrcholovou knihu tu nemají a podle stop tu asi několik dnů nikdo nebyl. Po návratu na rozcestí jsem rád, že hladový brtník nevyužil příležitosti a nesežral mi zásoby. Na louce pod Strážovem by se dalo, když tu zrovna neleží hromady sněhu jako teď, velmi dobře stanovat. Jenom vodu by člověk musel vytáhnout všechnu na zádech nahoru, protože tu není žádný pramen ani potok.

Scházím strmým sestupem po červené značce do obce Zliechov. Místy je cesta velmi příkrá a jít tudy za deštivého počasí musí být velmi zábavné. Asi se pěkně projedete.

V obci mají, jak je na Slovensku poslední dobou dobrým zvykem, otevřené potraviny, i když je sobota odpoledne. Od desíti ráno do osmi večer. V neděli od dvou do osmi. To je příjemné. Zakoupím pomerančový džus a místní tiskovinu a jdu do zdejšího hostince. Ten vypadá dosti otřesně, opadávající omítka, špinavé stoly a řvoucí občané. Sedám si k jednomu stolu a rozbaluji mapu. Po chvíli přemýšlení se usnáším, že už je dost pozdě na to, abych ještě stihl vylézt na Vápeč. Budu to muset nechat na někdy jindy. Přespím někde poblíž a ranním autobusem dojedu do Trenčína.

Chlapík, ke kterému jsem si přisedl, se se mnou dává do řeči. Ptá se, odkud jdu a jestli jsem nepotkal nahoře medvědy. Říkám, že naštěstí ne, jen stopy a on se docela diví. Prý je jich ve Strážovských vrších čtyřicet, z toho osm samic a teď je zrovna doba, kdy vylézají z děr a pobíhají po vršcích.

„A dáví turisty, co? Kolik už jich sežrali za poslední měsíc?!“, ptám se chlapíka, ale ujišťuje mě, že nejen za poslední měsíc, ale co si on pamatuje, nesežrali nikoho. I když občasné konflikty byly, říká a vykládá následující příhodu:

V obci Čičmany žije občan Ján Ďuriga, kterému všichni říkají Ďurík. Kromě výroby vyšívaných papučí zabývá se též fotografováním místní přírody za pomocí nestvůrně velikých teleobjektivů. Fotografie pak posílá do časopisů a jsou otiskovány v rozličných publikacích, které mají za účel děsit turisty (asi). Z jednoho takového časopisu chtěli loni na jaře po Ďuríkovi, aby jim vyfotil medvěda. A chtěli, aby to byl snímek aktuální, aby čtenáři viděli, jak se v těch vrších prohánějí šelmy právě teď.

Pro Ďuríka žádný problém. Popadne do jedné ruky aparát s teleobjektivem, do druhé kyblík s medem a jde. Cestou k posedu nabírá rukou med a maže po stromech, aby tak medvěda nalákal k posedu a mohl ho vyfotit. Leč, chybička se vloudila. Ďurík si neočistil ruku od medu, když lezl na posed.

A tak plán vyšel až moc. Ďurík sedí na posedu, medvěd leze z lesa, líže med a blíží se. Ďurík fotí. Jenže medvěd cítí med na příčkách žebříku a sápe se nahoru na posed. A protože cítí i Ďuríka, myslí si asi, že ten mizera mu tam šel vyžírat jeho pochoutku a zuří. A že je to macek skoro ke čtyřem metrákům, příčky praskají, posed se kymácí a Ďurík nahoře kvílí o pomoc.

Naštěstí slyšeli Ďuríka nějací myslivci s flintou, kteří byli nedaleko, přiběhli, začali střílet a medvěd utekl. Ale prý, když to pak Ďurík ve Zliechovské hospodě večer vyprávěl, třásly se mu ruce tak, že se ani borovičky pořádně nenapil. Tak zblízka prý medvědy ještě nefotil.

Tolik příhoda občana ze Zliechova (*). Už sedím v putyce asi půl hodiny a za tu dobu se nikdo neobjevil, abych si mohl dát aspoň kafe. Tak to balím, loučím se s chlapíkem, který mě zve, abych přijel koncem dubna nebo počátkem května, že to se budou po horách procházet medvědice s medvíďaty a že můžu mít zajímavé zážitky. To věřím.

Na zastávce stojí nějací lidé, ale soudím, že čekají na nějaké své známé. Jízdní řád někdo strhnul. Když kráčím po cestě do obce Košecké Rovné asi pět minut, míjí mě autobus a lidé mi z okýnka výsměšně mávají. Skřípám zuby. V Košeckém Rovném je zachovalý jízdní řád a tak zjišťuji, že v sedm ráno v neděli jede autobus do Iľavy. Odtud už se do Trenčína snadno dostanu. Lezu na stráň nad vesnici, rozdělávám stan a vařím si večeři. Ještě nastavím budík, abych ráno nezaspal a už chrním.

Ráno nervózně kroužím kolem zastávky už před třičtvrtě na sedm. Čekám, čekám, je sedm pět a autobus nikde. Když jde kolem venkovanka, ptám se, kdy už ten autobus pojede.

„Ale ten už dávno jel!“, říká udiveně.

„Kdepak, nejel, stojím tu už od půl sedmé a nejelo nic“, usmívám se sebevědomě nad její hloupostí. Venkovanka se pekelně zachechtá a praví:

„Nestojíte, nič také. Je letný čas!“

Ach jo.