Zase už jsem čtvrt roku na stránky ani nesáhnul, nic jsem nepřidal, nic neměnil. A ani se za to nestydím. Byly jiné věci a nechtělo se mi. Spousta lidí mi posílala maily - k tomu se ještě dostanu - abych s tím něco udělal, že nemají co číst, ale já nic. Až dnes, 26. září, mám trochu času a trochu chuti zase něco připsat.

Počátkem července jsem byl s Karlem a obrovským batohem na Muránské planině, což je na Slovensku. Batoh jsem měl velký, abych vyzkoušel, jak funguje a taky abych zjistil, jak jsem na tom před cestou na Mont Blanc. Nacpal jsem do něj vařič, konzervy a protože pořád nebyl řádně naplněn, zakoupil jsem cestou na nádraží několik plechovek s pivem, což Karel komentoval pohrdavým odfrkáváním. Ale hned první večer většinu piva vypil a sháněl se po dalším. Když nebylo, neváhal posílat mě dolů do vesnice pro novou várku, prý abych potrénoval. Samozřejmě jsem jeho hnusný alkoholismus nepodporoval, to dá rozum, a nikam jsem nešel.

Další den na nás zaútočil obrovský vzteklý had, když jsme - nic zlého netuše - kráčeli hvozdem. Vztyčil se uprostřed lesní cesty, zasyčel a vytasil mohutné tesáky. Karel, který má z hadů panickou hrůzu, se strašně vyděsil a strnul, což způsobilo, že jsem do něj zezadu narazil a on málem upadl přímo na hada. Plaza to rozběsnilo ještě víc a začal směrem k nám podnikat výpady. Protože trčel přímo uprostřed cesty a kolem byla hustá křoviska, o kterých Karel prohlásil, že jsou jistě plná dalších, možná ještě mnohem vzteklejších hadů, nezbylo, než se s bestií nějak vypořádat. Udělal se mi velmi chytrý nápad, že hada poliju vodou z láhve, která je studená, on se tím ochladí a schlíple se odplazí. Jenže politý had se neodplazil, naopak, rozlítilo ho to k ještě větší zuřivosti. Tak jsme tam stáli bezradně, žádný další chytrý nápad už jsem neměl, had rozlíceně syčel jak prasklá duše a jeho krví podlitá očka plná vzteku nás neustále sledovala, což řekl Karel a třásl se strachy tak, že nemohl ani vytáhnout mapu a když ji vytáhl, tak dodal, že do nemocnice je to dvacet pět kilometrů a to už dávno zcepeníme, jestli nás ten had kousne. Tak jsem viděl, že není zbytí a musím se stát hrdinou a pomocí klacku jsem si hada držel od těla a obešel ho a Karel ječel, abych ho tam nenechával. Šťoural jsem tedy do hada klacíkem a on se soustředil na mne a Karel taky proklouzl a pak jsme utekli.

Další hady už jsme nepotkali a jestli si někdo myslí, že jsem si to vymyslel, tak je blbý trotl, protože je to pravda přesně jak jsem napsal, Karel mi to dosvědčí. Had to byl jak noha a kdybych si chtěl něco vymyslet, tak si vymyslím něco pravděpodobnějšího, co mi sežerete i s navijákem a ne, jak nás chtěl sežrat had, což mi zákonitě nikdo věřit nebude, i když se to stalo. Trhněte si všichni nohou a jeďte si taky na Muránskou planinu, třeba tam ta bestie ještě trčí.

Pak jsme tam byli ještě dvě noci a potkali jsme už jenom Mirka Dušína s kytarou a bandou dalších asi čtyřiceti mameluků a jinak nic. Batoh se osvědčil velmi dobře, jenom bych k němu potřeboval jednoho Šerpu jako příslušenství. Karel si můj batoh taky pochvaloval, protože jsem z něj tahal neustále nějaké jídlo, abych si ulehčil a dával ho Karlovi, jelikož sám jsem to všechno sníst nedokázal. Na konci nás odvezl autobus a když jsme na něj čekali, tak tam přijeli cyklisti a jeden měl přehazovačku SRAM 9.0 a byl na ni strašně hrdý a neustále se díval, jestli mu to kolo neukradnu. Jenže já mám šimáno a tak nemám důvod krást pofidérní SRAM, což jsem řekl Karlovi a ten opáčil, že jsme oba šupáci, že nejlepší je kampaňolo, což Karel říká vždycky. Pak jsme odjeli tím autobusem a v Bratislavě jsme měli přestoupit na vlak z Rumunska do Berlína, ale ten měl asi tři hodiny zpoždění, tak jsme tam seděli o půlnoci na nádraží a byli vzteklí. Když vlak přijel, tak tam kromě jiných lidí seděl profesor a všem vysvětloval, že jede do Berlína na vědeckou konferenci a byl to Rumun. A říkal to úplně všem, až jsme ho měli plné zuby, jenže on nám to pořád opakoval a ukazoval nám na mapě, jak bude muset přestoupit z vlaku na metro a kde to v tom Berlíně je a Karel procedil skrz zuby, že jestli to řekne ještě jednou, tak nepojede do Berlína na vědeckou konferenci, nýbrž do nemocnice, ale Rumun mu nerozuměl a tak to zase všechno zopakoval a Karel usnul a pak už jsme byli v Brně, vystoupili jsme a Rumun jel do Berlína na vědeckou konferenci. Ještě než jsme dojeli tramvají domů, tak mě napadlo, že jsme mohli vzít toho hada co nás chtěl rozkousat a hodit ho na toho profesora a Karel se otřásl a říkal, abych mu tu potvoru radši nepřipomínal, že se podruhé narodil a vůbec. Ale já si myslím, že ten had stejně jedovatý nebyl.

Koncem července jsem se vydal na Mont Blanc. Nakonec všichni odřekli a tak jsem jel sám. Autobusem, z Prahy, s přestupem v Lyonu. Vystoupil jsem v Chamonix, v turistickém centru zjistil předpověď počasí a protože byla výborná, hned jsem se vydal nahoru. První den jsem došel k chatě Montenvers. Další dny pak přes ledovec Mer de Glace na chatu Requin, do sedla Col du Midi, pak do sedla Col du Maudit a přes Brenvu nahoru. Stále bylo velmi pěkné počasí a tak se všechno znamenitě vydařilo. Z vrcholu jsem sestoupil přes Gouter a pak normální výstupovou trasou, kudy chodí davy lidí. V Chamonix mi zbyly ještě dva dny, které jsem strávil povalováním se v kempu a chozením po muzeích a jiných atrakcích. Akce to byla nad očekávání úspěšná, za což vděčím především počasí, ale hned poté všem těm, kteří odřekli svou účast a já se s nimi nemusel otravovat. Pročež volám "Sláva jim, podřadným, ať už je v životě nevidím!".

Během cesty jsem měl dost času důkladně si znovu promyslet trek do Pákistánu a nakonec jsem se rozhodl, že nepojedu nikam. A tak jsem sepsal následující mail:

Ahoj Pákistánci,

vrátil jsem se z Chamonix, podnikl jsem tam sólo přechod Blancu a několik dalších nenáročných akcí v okolí. Bylo to perfektní, skvělé počasí, šel jsem si sám v pohodovém tempu a měl jsem spoustu času přemýšlet o čem chci a potřebuji. A tak jsem taky dospěl k tomu, že s vámi do Pákistánu nepojedu.

Tím základním důvodem, proč jsem zcela změnil názor je to, že mě naprosto opustilo jakékoli nadšení  tuhle akci. Nemám už sebemenší motivaci balit batoh a lítat někam daleko a celý trek se pro mě změnil v představu únavného dlouhého plahočení s těžkým batohem po ledovci a podobných sračkách, navíc bez výrazné pointy. Za posledních pár let jsem si takových podniků užil dost a momentálně jich mám plné zuby. Dnes je to pro mě jenom ztráta času, investované námahy a peněz. Asi už toho na mě bylo moc.

Pak je tu druhý, neméně závažný důvod. Poslední roky jezdím na naprostou většinu akcí sám. Tím se sice člověk naučí soběstačnosti a samostatnosti, ale zároveň ztratí potřebu a v podstatě i schopnost existovat v nějakém větším spolku - diskutovat o cestě, dohadovat se o tom, co se jak udělá. Když jsem sám, tak si o všem rozhodnu sám a jak si rozhodnu, tak to taky bude. A na to jsem si natolik zvykl, že, jak jsem třeba teď zjistil při setkání s bandou Slováků, kteří měli kus cesty se mnou společné, mi hrozně vadí nejen když bych měl své záměry sebeméně přizpůsobit někomu jinému, ale třeba o nich jenom diskutovat. Vlastně mě k zuřivosti přivádí už jenom to, když poslouchám delší dobu něčí stráášně humorné vtípky, natož abych se s někým dělil o místo ve stanu nebo jídlo z ešusu. Když jde o kratší akci, tak to ještě nějak zvládnu, ale na pětitýdenním treku by to určitě nedělalo dobrotu - buď bych byl celou dobu děsně nasraný nebo by vznikaly velké konflikty, pravděpodobně obojí. Už z pojmu "dobrá parta" nevím, jestli mám nejdřív zvracet a pak utíkat pryč nebo opačně. Ostatně jste už sami poznali, že jsem trochu jiného smýšlení než ostatní a že by bylo těžké se mnou vyjít.

Pak je tu pár nepodstatných věcí, jako že se nemůžu a ani nechci účastnit nějakých přípravných akcí, protože jsem nikdy s ničím takovým nepočítal, vaše barnumská reklama okolo a vůbec takové marketingové pojetí celého podniku (to je spíš směšné než otravné) a podobné drobnosti, ale to bych všechno překousl a nějak ses tím vyrovnal, kdyby se mi do Pákistánu chtělo. Jenže mně se vůbec nechce.

Tak doufám, že se nenaserete natolik, abyste mi, až se vrátíte, nenapsali ve stručnosti jak to dopadlo a kam jste všude vylezli.

Ještě pár technických věcí, které jsem vykoumal a které by vám možná mohly pomoct - teď na Blanku měl můj batoh (na vrcholu) 25 kilo (zváženo), z lezeckých věcí tam byl jen cepín a mačky, jinak ale všechno, stan, spacák, vařič, oblečení, jídlo atd. Z jedné napichovací bombičky se 190 gramy plynu jsem rozpustil víc než deset litrů sněhu na vodu, pro jednoho člověka i s uvařením polívky vydržela na dva a půl dne. Podotýkám, že vždy vařím ve stanu, kde je spotřeba plynu nejmenší. Když jsem z toho usuzoval, co bude vážit batoh do Pákistánu, tak jsem dospěl k tomu, že určitě nebude pod 28 kilo, spíše třicet. To se do skoro šesti kiláků vytáhnout dá, ale nebude to nic moc. V 4800 těch 25 kilo valné potíže nedělalo, ani při přelézání strmějších úseků ledovce. Jídlo jsem měl na týden (vystačilo by i na devět dnů), takže na čtrnáct dnů to taky půjde. Jiné věc je, kam to dáte, protože já měl pětaosmdesátku batoh naprosto plný včetně postranních kapes.

Tak se mějte a ať vám to vyjde.

Tak to vidíte, už jsem jako ostatní. Nejdřív spousta řečí a pak nic. Zdeněk Joska, hlavní organizátor, mi na to odepsal:

No díky díky dalo se to čekat I když jsem tě chtěl udržet za každou cenu. Nedá se nic dělat když sám nechceš naše parta je složená se samej individualistů a solíčkářů to ti jistě neuniklo. Každopádně gratuluju k blanku je to docela dobrej výkon a jenom taková nenáročná akce. Pozastavuju se nad tím že si změnil názor na tu soumařinu jako bys neveděl před tím co to je chodit po ledovci a jaká to bude magořina tahat baťoh kterej si spočítal na 30 kg no doufám že to alspoň nebude víc já to zatím vůbec neřeším a oceňuju tvoje informace hlavně ty o vaření jenže ty jsi měl plonou kvalitní bombu a my budeme kupovat nějaký přeplňovaný krámy na trhu. No co mě asi nejvíc sere je to že jestli si pamatuješ tak já chtěl ject co nejdřív třeba už v půlce srpna a ty že né že tam je vedro že pojedeme co nejpozdějš no takže jsme se dohodli na začátek září problem je teď v tom nevím jeslti to sleduješ že tam přišla zima nějak moc brzo a je tam spousty sněhu a gondogorola je neprůchozí no teda už zase je a ledovec baltoro od askole je zavřený kvůli land slide a nějakýmu nahromaděnýmu sněhu no prostě to vypadá spíš na sněžnice než na mačky to bude nařez a ty se z toho vyvlíkneš ty parchante :o) no nic asi by to nebylo stejný kdyby sme tam byli o něco dřív se ti určitě ozvu ale ještě si to rozmysli mám pocit že máš dost malicherný obavy a důvody protože tohle se normálně děje u každýho a s každým myslím že s tím každej počítá no nic nejsem nasranej ale mrzí mě to a moc protože jsem se na tebe tešil. 

Zdar Zdeněk

PS: přečti si knížku od Mirka Šmída ze života horolezce možná se v tom najdeš co tím chci říct že každej kdo leze v horách nebo po nich chodí je dost divnej a těžko se sněkym zžívá čímž tahle schopnost úměrně klesá s množství strachu samoty a zkušeností co jsi zažil sám v horách a všichni lidi co kolem mě sou a lezou tak trochu víc jsou težký k vycházení což jenom vede k tomu že se ti snažím vysvětlit že to je jenom a jenom tvůj problem (to soužití ve skupině) kterej ale prožívá úplně každej no nic už to nebudu rozvádět tu knížku si přečti a mej se ty programátore máš asi 14 dní na to abys sis to rozmyslel :o)

Jenže já si to nerozmyslel a bylo po Pákistánu. Kluci odletěli 28. srpna a 11. září přidali na svůj web zprávu, že zdolali Rash Peak. Pár dnů před jejich odletem ještě přišel další mail:

Z toho vidíte, že mé nadšení pro cestování poněkud pohaslo a ještě k tomu jsem cynický netvor, který ničí mladé dívce její víru v dobré lidi a jiné hovadiny a ještě se tomu směje. Ano, to jsem celý já. Děvče se už neozvalo.

V polovině srpna to vypadalo, že už nikdy nikam nepojedu a zřídím si nějaké stránky kde budu agitovat proti cestování, neb jest to smysluprostá činnost, ubíjející ducha. Cestování nemám rád.

Ne ovšem takový Adrian, nechutný to úředník, navíc pražák a prasák. Ten si letos vyrazil na Bajkal a přestože mu všichni prorokovali, jak ho tam sežerou, podříznou a vůbec utratí nějakým ponižujícím způsobem, vrátil se spokojeně zpátky, parchant. Navíc je teď celý žhavý do dalších cest, zejména tak nesmyslných jako cesta Saharou, případně mezi lidojedy. Ale jen ať si jede, když je blbý. Ty bláznivé plány rozvádí na svých stránkách, tak se mu tam koukněte, ať má radost, že je populární. Díval jsem se tam a nějak to předělal, ještě několik let práce a možná to bude i ke koukání. Pokud ho dřív nezprovodí ze světa ožralý ruský mužik nebo někdo podobný. Napsal jsem mu, jestli by třeba nejel do Vietnamu, protože já bych do Vietnamu rád, jelikož se mi líbí Vietnamky a chci se naučit vietnamsky, abych si pak taky zřídil prosperující krámek a nemusel se živit programováním. Jenže hloupý Adrian mi odpověděl:

Do Vietnamu nemuzu, to bych vypadal uz fakt jako pica. Sefova byla loni na Bajkale, ja letos. Letos ona jede do Vietnamu a ja bych jel taky. Jo a pristi rok jede na Kubu, tam taky nejedu. Spis me laka Kambodza, ale tam jsou prej hodne velky problemy s papirama. A navic - po zkusenostech z Ruska uz se mi nechce moc do zemi, kde je Cechu jak nasrano. V Rusku jsem potkaval Cechy kazdej den kamkoli jsem prisel, ve meste i v horach. Nebyli jenom v bazinach. No a Vietnam, Kuba, rumunsky hory, Rusko, Ukrajina, Severni Afrika, Venezuela, Cina, Mongolsko, Nepal, Tibet, Indie atd.... to jsou zeme, kam jezdi pulka lidi z Cech. Spis se asi vazne zacnu zaobirat necim jinym. Zatim mam v planu na jare (zima) 2002 konecne ty Nizky Tatry po hrebeni a v lete pak bud jenom po Evrope (treba si poradne sjezdit Polsko, tam
hlavne vychodni narodni park), nebo blizky vychod, nebo sopky na Kamcatce, nebo relativne schudny pralesy na thajskejch ostrovech + severni Thajsko (jinak je Thajsko taky zamrdany Cechama). No a 2003-2005 (az nasetrim prachy) Afriku od Maroka po Guinejskej zaliv (predbezne tak 2-3 mesice a nejmin 60.000 penez + 500-1000 dolaru na pruvodce pres minovy pole v Zapadni Sahare), nebo Jizni Ameriku od severu po Patagonii (1-2 mesice a taky nejmin 60.000). Kdybys mel neco zajimavyho a ne moc financne narocnyho v planu,tak dej vedet.

Zdar, Adrian

Cvok. Kamčatka. Jednou Rusko přežil a už se tam cpe zase.

Místo cestování zabýval jsem se celý srpen a září programováním. Hlavně do práce, ale občas, když zbyl čas, jsem dělal i na svém krásném projektu, plném lesklých ikonek a báječných surrealistických animací. Bohužel postupně práce zcela pohltila všechen volný čas - konec října, kdy má být verze hotova, se kvapem blíží a tak není na nic dalšího čas. Poslední dobou mám dokonce docela velké potíže s očima, jak celé dny poulím zraky do monitoru. A jak jsem to tak s prací přeháněl, tak se mi, pochopitelně, znechutila a začal jsem zase vymýšlet, kam bych vypadl. 

Zatím to vypadá tak, že okolo desátého března 2002 se vydám na sólo trek po Nepálu - chci se podívat znova do národního parku Sagarmátha, tedy oblasti kolem Everestu, kde jsem už byl v roce 1998 s cestovkou Montana-Trekking. Tentokrát už půjdu sám - s cestovkami jsem až na další skoncoval - a podívám se na méně navštěvovaná místa. Už mi na zdi visí mapa a když se zrovna kompiluje program, tak si po ní jezdím prstem a konstruuji trasu.

Protože software, který děláme ve firmě, přerůstá svým objemem všechny rozumné hranice, přestal mi stačit starý počítač. Na všechno ostatní byl dobrý a neměl jsem žádný důvod kupovat nový, nebýt toho našeho obludného bastarda. Bohužel už se nedalo nic dělat a tak mám od minulého víkendu pod stolem novou bednu. Staré Pentium II 350 se pokouším prodat, tak kdyby měl někdo zájem, ozvěte se.

Ještě k těm mailům - všem co napsali, díky, ale těm co si stěžovali, že nemají co číst, bych poradil, aby si něco raději napsali sami, je to jistější, než čekat až se Howadoorovi zachce. Tohle nikdy nebudou stránky, které by přibývaly s železnou pravidelností takového - řekněme - Neviditelného Psa. Mám období, kdy mě práce na nich baví, období, kdy mě ani nenapadne abych něco sepisoval a taky bývají doby, kdy sice mám chuť, ale nemám čas nebo žádný nápad. A na tom se těžko kdy něco změní. Ostatní ohlasy upotřebím a umístím je na stránky, ke kterým se vztahují.