Mám rád moderní umění. No jo, vážně! A nemyslím tím impresionisty. Proboha, ani kubismus ne. Ani Dalího! Píšu to snad jasně - moderní. Konceptualismus a novější, řekněme. Ano, takové ty zkroucené dráty, záchodové mísy v korunách stromů a nablito na zdi. Přesně. Přesně to, jak tomu vůbec nerozumíte.

Co že se mi na takových hrůzách líbí? To by bylo nadlouho. Vcelku ale stačí, že je to prima zábava. Odvaz. Jediná výstava moderního umění je mnohem zábavnější než všechno, co jste vy kdy po pátém roce života řekli. Objevnější. Inspirativnější. Svěží vzduch, chápete? Zadarmo to je. A člověk může jít pryč, kdy se mu zachce.

Opravdu, zadarmo. Mají tady v Brně v jedné galerii cosi, čemu říkají Atrium. Větší místnost, ve čtvrtém patře. Tam vystavují úplně zdarma ty nejmodernější modernisty. Vůbec nic nechtějí. Patrně se domnívají, že by se občané beztak dožadovali vrácení vstupného. Snad by i rána padla… Znají své lidi. Výtah vás tam zaveze.

Děvče ve výtahu je nervózní. Usměju se a vypoulím oči na její pohlavní znaky. Ne snad, že by mne zajímaly, ale Chocho tvrdí, že to mají děvčata ze všeho nejraději. Dívka rudne, zjevně potěšením, já myslím na příjemné věci. Na stáří… samotu… na smrt… co se namane. Výtah drcne.

Ještě odhodím kelímek od kávy do koše - a tu to máme! Svinovací metr trčí z trubky. Velká čtvercová deska položená na čtyřech osobních váhách. Zářivka zakrytá hadrem a zkroucené dráty. V kbelíku plesniví padesát čajových pytlíků. Bezva, tak to mám rád. Vždycky když platím daně, vzpomenu si na všechny podobné výstavy, které jsem za rok viděl, a uklidním se. Jde to na dobrou věc.

„Pane?“

Grrr. Uvaděčka. Co ruší, obdivuji umění!

„To je…“

Drží v ruce můj kelímek od kávy. Nic nechápu. Dáma udělá kelímkem jakési zvláštní tázavé gesto.

„Ehm?“

Bezradně se dívám kolem. Ne, myslí opravdu mne, nikdo jiný tu není.

„To je… to už je to?“, ptá se zdráhavě paní.

„Co je už co?“

„No to.“

„To?“

„To.“

Notnou chvíli proti sobě jen tak stojíme. Paní se na mne dívá nejistě a zmateně, já na ni zmateně a nejistě.

„Uhm… e….“, začnu, „Nač se mne ptáte?“

Paní se rozhlédne, jakoby hledala pomoc.

„No… Jestli to má být už jako to… nebo…“

„Nebo co?!“

Paní ještě chvíli hledí, ale když zjistí, že to jinak nepůjde, zamává konečně kelímkem a spustí:

„Co já vím! Já se v tom nevyznám! Já tu jenom zaskakuju, ale říkali mi, že to tady asi bude, tak se ptám, jak já to mám vědět, já tomu nehovím, já tomu nerozumím, jen to tady hlídám. Zaskakuju. Za kolegyni. Ona je nemocná.“

Pak se zase zarazí, svěsí ruku s kelímkem a dívá se na mne.

„Má boreliózu, víte?“

Nevím. Tak teď opravdu nevím.

„Paní, prosím vás. Já vám vůbec nerozumím. Co se mi snažíte říct?“

Paní svraští čelo, pak mě chytne za ruku a vleče ke schodišti, ke své židli.

„Tady.“

Židle, letáky, plakát na zdi, odpadkový koš.

„Hodil jste mi do tašky kelímek od kafe. Tak já se ptám, co to je, jestli je to už začátek nebo co. Abych věděla. Já vás chápu, ale musím to tu hlídat, já jsem za to zodpovědná.“

Kelímek? Do tašky?

„Šmarjá. To je vaše taška? Jéžiš, tak promiňte, já si vůbec nevšiml. Víte, je taky hnědá, otevřená, stojí rovnou u zdi.“

Směju se na uvaděčku.

„Promiňte, omlouvám se. Opravdu mě to mrzí, to byl omyl. Přehlídl jsem se, fakt vypadala jako koš.“

Paní se stále dívá tak zpytavě…

„Snad jsem vám nic neušpinil. Byl už prázdný.“

„Takže to je jen omyl? Opravdu?“

„No… omyl, samozřejmě? A co by to mělo být?“

„Přece to… jak říkali… Performance.“

Cože?!

Asi vypadám opravdu vykuleně. Užaslý výraz paní přesvědčil, už nepochybuje, že vůbec nevím, o čem mluví.

„Aha! Uf. Vy jste mi dal.“

Směje se, jde k opravdovému koši, stojícímu o kus dál, a kelímek do něj vhodí.

„Performance. Takový ten virvál, jak dělají umělci.“

Vyprsknu.

„Tssss! Kelímek a performance!“

„No no“, říká paní káravě, „Jen se nesmějte. Znáte je, umělce. Furt musí dělat nějaké skandály, tady už je to úplně pravidlem. Začne výstava, vernisáž. Opijou se. Musíme se snažit, aby nám to tu nerozmlátili hned první den. To máte těžký, postříkaj stěnu červeným vínem, kdo to má drhnout? Záchod zasviněj. Jenže to ještě nic není. Pak je výstava, a aby sem nalákali lidi nebo co, tak dělaj ty svý performance. To nevíte dne ani hodiny. Vlítnou sem a začnou trojčit, i s kamarádama. Tak mi to říkala kolegyně, ona je z nich kolikrát úplně sinalá!“

„A jak trojčí, prosím vás?“

„No jak… Já nevím, já tu normálně nedělám. To už jsem říkala. No… Prej se jednou svlíkli uprostřed sálu a stříkali po sobě hasicím přístrojem.“

Znovu vyprsknu.

„Se nesmějte! On byl navíc sněhový, jeden z toho dostal omrzliny a museli mu volat záchranku, to není legrace, na jednu stranu je to prej umění, jenže já tady za to zodpovídám, a když se tu bude něco rozbíjet, tak pak půjdou na mne, pane! Už tu sedím druhý týden jak na trní, furt nic, lidi choděj, já každýho pozoruju co udělá, jestli už to není to, já už jsem s nervama úplně hýn!“

Směju se. To snad není možné.

„Takže, pokud vám správně rozumím, vy jste z toho, že jsem se spletl a vhodil vám do tašky kelímek od kafe, odvodila, že jsem umělec a začínám tady svou performanci? Ano?“

Paní se mračí.

„A jak by to, prosím vás, mělo vypadat? Začnu si z kapes tahat kelímky a rozhazovat je kolem?“

„Jak to mám vědět?“ durdí se dáma, „Já se v umělcích nevyznám! Ti můžou udělat všecko, to je asi právě to umění!“

Hm… Zarazím se. To je hluboká pravda.

„Ale… copak já vypadám jako umělec?“

Paní si mne prohlíží.

„No… Právěže… Ty špinavé kalhoty… a tváříte se tak…“

„Jak se tvářím?“

Paní mávne rukou.

„Nechme toho. Tak dobře, spletl jste si koš, nejste umělec, všechno je v pořádku. Jste návštěvník, tak si to tu prohlídněte. A já… ach jo… budu hlídat, jestli někdo nepřijde. Ňákej ten… však víte. Tak běžte.“

Kroutím hlavou a pomalu odcházím mezi vystavená díla. Pch. Performance! S kelímkem od kafe. To je ale blbost. Co si myslí, že ji postříkám hasákem? Takový nesmysl. Já to snad napíšu na web. Taková bezmezná kravina.

Na zdi jsou přišité knoflíky, napnuté barevné nitě směřují prostorem k dřevotřískovému panelu, procházejí očkem a ovíjejí se o hrdlo zavěšené láhve. V láhvi, v matné tekutině, cosi nezřetelného plave.

Kravina.

Nemůžu rozpoznat co to je. Embryo? Chuchvalec vajglů? Vzdálená galaxie?

Kravina.

No právě! Doklaplo mi to.

To je přece úplně absurdní pitomost, co na mne vytáhla.

„Paní.“

Uvaděčka sedí na židli a čte si časopis. Když na ni zavolám, vyhlédne přes strakatý okraj.

„Paní!“

„Copak?“

„Tak tohle ne, paní, to vám nezbaštím.“

„Prosím?“

„Ne ne, žádné prosím. Já tu vaši historku prokouk. Hehe, chytáte tu performery, to určitě. Jo. S hasicím kelímkem.“

„Já vám nerozumím.“

„Ale já vám ano!“ směju se, „Cheche, už toho můžete nechat. Tak jo, uznávám, že jsem vám na to opravdu na minutu skočil, vážně, hrála jste to přesvědčivě. Určitě vám to většina lidí sežere. Fakt, moc dobrý.“

Zvednu pěst se vztyčeným palcem.

„Dobrý. Jo. Hodně.“

Jenže dáma nechce přestat. Zas vypadá tak dezorientovaně.

„Pane! Teď zase já vám…“

„Ale no tak“, zachmuřím se, ale jen tak naoko, aby viděla, že to opravdu dál nemá cenu, „Tak už toho nechte. Jo, performance… Už to chápu. Vy to vlastně obracíte. Ukazujete, že performance není ničím výlučným, že je integrální součástí lidské existence, že je jejím rozšířením, okamžikem uvolnění ducha, a tak že není žádnou výsadou jakési izolované kasty, naopak, každý se kdykoli může stát jejím aktérem… Perfektní. Časoprostor performance se volně prolíná s časoprostorem divákova života a překlenuje tak póly zdánlivě nepochopitelného umění a profánního světa, který s sebou přináší člověk z ulice... To je skutečně perfektní. Ohromně chytré. Máte můj obdiv. Já bych vám tu uvaděčku úplně věřil. Hehe. A tohle“, ukážu rukou na vystavená díla, „To je taky vaše?“

„Cože? Jak, vaše? Vy myslíte…“

„Tož přece už! No jasně, že vaše. Ach jo, tak vy toho nenecháte. Podívejte, mně je to jasné, tak vy tady vystavujete – moc dobré věci, jo – a k tomu dodáváte tuhle vaši skvělou performanci, Uvaděčka honí performéry bych to nazval, kterou zatáhnete diváka ještě hlouběji. Výborně!“

Rozhazuju v nadšení rukama.

„Výtečně! Famózní! I Yoko Ono by byla unešena.“

Jenže „uvaděčka“ pořád nechce přestat.

„Pane! Tak vy myslíte… To ne! Vám snad z toho… To tak vůbec není! Já nejsem žádná umělkyně! Já to tu jen hlídám!“

„Jo jo, já vím, za boreliózu“, ušklíbnu se.

„Právě! To já ne, já nejsem žádná performérka, právě naopak, copak na to vypadám!“

Měřím si ji, ona mne.

„Proč ne? Vypadáte.“

„A co vy? Se podívejte, jaké máte ohrnuté kalhoty! Každou nohavici jinak. A děravé boty. Pane, vy jste mi lhal! Vy jste mi byl hned nápadnej, to vy jste ten performér, já vás prve správně odhadla, začal jste tím kelímkem a teď to na mne hrajete!“

„No jistě, já! Ale to jsem teď vážně žádostivý, kam až tu svou akci chcete dotáhnout. Co máte dál? Nebo je to celé improvizace?“

Umělkyně zvyšuje hlas, už skoro křičí: „Pane! Vy jste blázen! To vy jste umělec a nechte toho!“

„Určitě, improvizace, co jiného. Vždyť vy jste umělkyně duchem políbená, to já poznám, tak jen do toho! Akční umění já miluju!“

„Co miluju, žádný miluju, jestli se tu začnete svlíkat, tak vás namouvěru postříkám sama tím hasákem!“

„A jo! Takže na hasák dojde, takhle vy to máte vymyšleno! Umění, ach, to bude uměníčko!“

Stojíme proti sobě, umělkyně je rudá ve tváři, já poměřuju očima vzdálenost k hasicímu přístroji. Skočí po něm a dá se do akce? Pointa by to byla. Nebo má ještě něco v záloze? Opravdu řáckej klimax? Moderna jak noha. Tak tomu říkám pravej živej árt.

Ding dong.

Dveře výtahu se otvírají a z nich vyplouvá mladá žena. Vlasy černé jako uhel, bledý mejkap, cvočkovaná minisukně. Tmavě modrá rtěnka. Z ramene k pasu jí visí masivní ocelový řetěz.

„To je…“, loupne po nás významně okem, „Atrium? Jsem tady dobře na výstavě?“

Zíráme na ni, až se uvaděčka konečně vzpamatuje.

„Ano. Atrium. Tady.“

Dívka na nás znovu tak mnohovýznamně koukne.

„Tak dobře…“, protáhne, „Já jen… hi… abych si to nespletla.“

A ladně, jako když vítr zvedne z ulice suchý list, zmizí za výstavními panely.

„Css!“, sykne tiše uvaděčka, „Viděl jste ji? To je ona!“

„Ona?“

„No jasně! To je ona!“, šeptá vzrušeně paní, „To je ta umělkyně, to je ta performérka, teď se do toho dá! Jéžišmarjá, tak už je to tu! Musíte mi pomoct. Já půjdu opatrně za ní a vy to vezmete tudy. Nadběhnete jí. A dejte pozor, bůhvíco ztropí! Když tak ji lapněte a držte, já už někoho zavolám.“

To se mi snad zdá.

Sunu se opatrně pod provázky, kolem láhve s utopenou galaxií.

Hehe, třeba se fakt začne svlíkat.

„Dobrý den…“

„Dobrý den. Já bych…“

„…dovolali jste se na bezplatnou informační linku společnosti ou tú ček ripablyk.“

Aha.

„Společnost ou tú ček ripablyk vyvíjí všemožnou snahu o zvyšování vaší spokojenosti…“

E? Co tak najednou?

„…o větší vaší náročnost služby spokojenost nesmírnou advancovanost blá blá. Pro informace o nových službách vám i vaší rodině stiskněte nulu.“

Ne, tak nulu ne.

„Nebo jedničku, chcete-li být informován o ještě novějších službách, než jsou ty nové. Stisknete-li dvojku, budete přesměrováni na další výběr, v němž si můžete vybrat z těch úplně nejvíce nejnovějších služeb. Přejete-li si informace o příjmu televizního signálu po lince ou tú ček ripablyk, stiskněte trojku, chcete-li zaplatit za naše vaše služby ještě víc, než doposud, čtyřku, chcete-li okamžitě odeslat na náš účet další horentní sumu peněz, stiskněte pětku. Na šestku vám zahrajeme veselou melodii! Na sedmičku dvě! Trálálálá…“

Že bych si dal melodii? Veselou?

„Přejete-li si hovořit o problému s vaší telefonní linkou či reklamovat služby, stiskněte tlačítko s modrým obdélníkem, v němž je vepsána z levého horního do pravého spodního rohu červená vlnka.“

Líbí se mi to. Takhle mile se mnou už dlouho nikdo nemluvil.

„Přejete-li si hovořit s operátorem, stiskněte nyní tlačítko devět.“

Mačk! (citoslovce mačkání)

„Nestihli jste to.“

Mačk! Mačk!

„Ne, obávám se, že ani tentokrát.“

Mačkmačkmačkmačkmačkmačkmačkmačkmačkmačk!

„Ach jo. Za okamžik budete přepojeni na operátora. Trálálálá…“

To je ale dobrodrůžo!

„Než vás společnost ou tú ček ripablyk přepojí na operátora, dovoluje si vás upozornit, že pro zvýšení kvality jsou všechny rozhovory zaznamenávány.“

Hotová Akta X.

„Dále vás upozorňujeme, že dle zákona tři celé čtrnáct z roku raz dva je vyhrožování smrtí trestným činem, za nějž vám hrozí vazba až do pěti let. Přejete-li si přesto ještě hovořit s operátorem, stikněte nyní znovu tlačítko devět.“

MAČK!

„Sám jste to chtěl. Cvak.“

Teď to přijde.

„Trálálálá. Bohužel jsou v tuto chvíli všichni operátoři zaneprázdněni. Trálálá… Vyčkejte prosím. Trálá. Vyčkejte. Lálá. Stále čekejte… čekejte… vyčkávejte… setrvávejte v očekávání… víčka se vám klíží… Cvak. Dobrý den.“

Napětím ani nedutám.

„Pane? Jste tam?“

Překvapením sebou trhnu: „E? Co? Co mám zmáčknout?“

„Zmáčknout?“

„Co mám teď zmáčknout! Nerad bych to propás. Zas devítku?“

„Ach tak… Ne, pane, teď nic nemačkejte. Zde Matěj Matěj, operátor společnosti ou tú ček ripablyk. Co pro vás mohu udělat?“

„Ou…“

„Ano, ou tú.“

„Ne ou tú, ouha jsem chtěl říci. Ouha. Takže vy už jste živý?“

„Ano, pane. Jmenuji se Matěj Matěj, operátor společnosti ou tú ček ripablyk. Co pro vás mohu udělat?“

Hm. Skutečně je živý?

„No… Jmenuji se Howadoor a chtěl bych zrušit telefon.“

„Ano. Proč, pane?“

Proč? To jsem nečekal.

Jak to, proč? Musím snad mít důvod? Kdysi jsem nechtěl jít na vojnu. Šel jsem na vojenskou správu, tam jim to povídám a takový zelený chlap na mne taky vybafl – proč? Bože. Proč. V životě mne nenapadlo, že by se na tohle někdo mohl ptát.

„Proč?“

„Ano, pane. Jaký máte důvod?“

Ukázalo se, že kdo nechce jít na vojnu, nemůže jen tak říct, že se mu ten nápad nezamlouvá. Když nemá správný důvod, stejně ho drapnou, ať si říká co chce. A linku mu třebas taky nezruší.

„Je možné, že máte s telefonní linkou problém, který bychom spolu mohli vyřešit jinak, než jejím zrušením.“

K čemu mám mít telefon? Nikdo mi stejně nevolá. Tři hovory do měsíce. Nejdřív volají z telekomu ou tú tú, že jsem nezaplatil účet. Pak volá máma. Pak volají znovu, že už jsem účet zaplatil. Pak už nikdo. Nikdo nezavolá. Nechali mě tu trčet.

„Zvážil jste například možnost televizního příjmu prostřednictvím telefonní linky? Dovolte, abych vám vysvětlil tuto novou báječnou…“

A co by taky kdo volal, však já též s nikým nemluvím.

„Nemám televizi.“

„Aha. Nevadí. Prostřednictvím telefonní linky se můžete rovněž připojit k internetu...“

„Nechci.“

„Opravdu? Připojení k internetu je rychlé a bez limitu!“

„Opravdu. Chci jen zrušit telefon, nic víc.“

„Dobrá. Já mám však za úkol zjistit, co vás k vašemu rozhodnutí vede a nabídnout vám alternativní…“

Už jsem si vzpomněl, jak to bylo na vojenské správě! Náboženské důvody, ty uznávali.

„Když mne váš telefon ruší.“

„Ruší?“

„Ano, ruší mne při meditacích. Stalo se, že jsem se právě zabýval pozorováním prázdnoty, když v tom telefon neočekávaně zazvonil. Zcela to narušilo mé splynutí s transcendentnem, chápete?“

„Ne. Ano. Ne tak úplně.“

„Právě. Od té doby mám problémy a rovněž nemohu prázdnotu bezezbytku pochopit.“

Na druhém konci je chvíli ticho.

„Ehm… telefon zazvonil. Musím přiznat, pane, že v této chvíli žádné… alternativní…“

Hehe.

„A! Už to mám! Můžete přece telefon během meditací vytáhnout ze zdi. Nebo také meditovat ve vedlejší místnosti, že ano?“

Sakra.

„Vidíte, pane, jsem rád, že jsme váš problém vyřešili a já vám za společnost ou tú…“

„Ne! Počkejte! Vy to nechápete!“

Hlavně aby nezavěsil, podruhé už se k němu džunglí číslic nepromačkám.

„To by vůbec nepomohlo! Od té doby mám blok, chápete, naprostý psychický blok. I kdybych nakrásně telefon vytáhl ze zdi, zabalil do deky a spláchl do záchodu, nic to nepomůže. Místo na prázdnotu budu stále myslet na to, že kdesi z dálky sem vede drát, drát, který číhá sotva pár metrů ode mne, hladově čeká, aby na mne mohl vyvrhnout strašlivé zvonění, snad právě v této vteřině mi někdo volá a slyší jen tú tú tú, to pomyšlení mne ničí, nedokážu myslet na nic jiného, v hlavě mi zní místo tleskání jedné ruky řinčení vypnutého telefonu, to jeho protivné dzzzn dzzn dzzn dzzn…“

„E…“

„DZZZNNN!“

„Pane…“

„Zkrátka se musím toho drátu zbavit jednou provždy, jinak prázdnotu nikdy nepochopím.“

Zas je chvíli ticho.

„Operátore? Matěji?“

„Ano?“

„Dzn?“

Matěj si hluboce povzdechne.

„Dobře… Pane Howadoore, zdá se, že jsem vyčerpal všechny alternativní způsoby řešení vašeho problému.“

Sláva!

„Takže jsem oprávněn vám oznámit, že pevnou linku telefonicky zrušit nelze. Trváte-li na jejím odpojení, navštivte některou z prodejen společnosti ou tú ček ripablyk, kde vám sdělí další informace. Přeji hezký den.“

Zatraceně.

„Počkej!“

„Cvak.“

„Matěji!“

„Trá-lalá. V rámci zvyšování kvality našich služeb bychom vás nyní rádi požádali o zhodnocení vašeho telefonního hovoru na stupnici od jedné do pěti. Domníváte-li se, že kvalita hovoru byla výborná, stiskněte číslici jedna.“

Kurva!

„Upozorňujeme, že rozbitím telefonního přístroje způsobujete škodu na majetku společnosti ou tú.“

Poslední dobou nemám dobrou náladu. Tedy – ne snad, že bych někdy vůbec bůhvíjak výbornou náladu měl. To rozhodně ne. Dobrou náladu znám převážně z literatury. Alespoň jsem však měl náladu vesměs špatnou.

Věci bývávaly mizerné a špatné, jak už tak běžně věci bývají. Samozřejmě až na výjimky, na věci, které byly úplně nejhorší. Člověk měl špatnou náladu, někdy dokonce tu nejšpatnější, a z toho pak dojem, že se aspoň něco děje. Že jaksi žije. Cosi jako když vás bolí zuby, to si pak taky jasně uvědomíte, že žijete.

Jenže špatné věci zplaněly, znudily se, a i ty nejšpatnější tak nějak zešedly, vůbec nic se nehýbe, ani ty zuby nebolí, tohleto ani žádný život není a kdybych vás potkal, tak už bych vám snad ani facku nedal. Úpadek životní.

Hlásím, že po dobu mého života se nic zvláštního nestalo!

Leč občas přece jen v sobě seberu jakýsi zbytek sil, a pod záminkou, že už je to stejně jedno, sednu třeba na kolo a vyrazím do přírody. Člověk si jede zelenou krajinou plnou lesů a polí, naprosto nezajímavou, fádní, ale protože tyhle přírodní nesmysle viděl už miliónkrát, ani je nevnímá a může se kochat myšlenkou, že ho přejede auto a bude mít pokoj.

Piráti silnic však asi sedí doma, a už padá tma. Znám to tady, na kraji louky, na vyhlídce, roste vysoký modřín a pod ním je hezká cedule. Mám dojem, že snad cosi o přírodních parcích a zákazech se tam píše. Tyhle cedule jsou bezva věc, obvykle jsou ze suchého dřeva a docela dobře hoří. Stačí je polámat na hromádku, správně tábornicky pod ně položit kus tuhého lihu a člověk si může za minutku opéct buřta.

V noci beká v křoví srnec, ale co já s tím. Stejně bych ho nechytil. Spím dál.

Nad ránem vystrkuju hlavu ze spacáku, oči nejdou rozlepit. Vida, tak cedule ještě dýmí… A hele, ona to není cedule. Pod modřínem leží tlustá vrstva suchého jehličí, větviček a šišek, ochranářská cedule ji zapálila, teď to žhne už v dvoumetrovém kruhu, dýmá, a jestli se zvedne vítr, bude z toho pěkný požár. Tady vidíte, kam ta ekologie vede. Rychle pryč.

A tak jedu dál, občas se ohlédnu, jestli už se v dálce zvedá sloup dýmu, zkouším se zavile uchechtnout, tak desperátsky, jenže mne už ani požáry nebaví, je to taky nuda, tak to tam shoří a co, zas to vyroste, shoří, vyroste, shoří, vyroste, všecko se ustavičně motá dokola, furt někam jezdit, pak o tom něco sepisovat, leze mi to krkem a ani bych sem nic nepsal, jenže Alena chtěla.

Pak mi praskly tři špice v kole a jel jsem domů vlakem.