Blabli vánoční veselí stouplo do hlavy až tak moc, že byla nucena vyhledat pomoc odborníků. Péče lékařů se jí velmi zalíbila, pročež v ní od té doby zůstává a zůstávat bude i nadále, až do odvolání. Mínu si ponechali příbuzní, neb bylo jimi usouzeno, že na to, aby přežila mé opatrování, není ještě dost velká. Pandora již ale dostatečně robustní je, proto ji mám od rána do večera na krku. Taky až do odvolání, nebo alespoň do chvíle, než se z toho zblázním.

Na web není čas, na malování není čas, s bídou stíhám práci. Ale do posilovny si zajdu, to zas prrr, posilovna musí být. Ostatně to Pandoru docela baví. I dnes jdeme.

"Tatííí, sáňky! Támhle u popelnic, vidíš, sáňky!"

"No jo", hučím. Pandora pořád povykuje, ona ani normálně mluvit neumí. Ustavičně vřeští ječivým hlasem který se mi zarývá do mozku. Snad by pomohla operace hlasivek, řízy řízy. Snažím se ji pokud možno neposlouchat.

"Někdo je vyhodil, že si je vezmeme, tatííí!"

"Už máme jedny, taky od popelnic, pamatuješ, jak jsem je spravoval a přilepil přitom ke stolu?"

"Tak vidíš, spravíš i tyhle, budeme mít dvoje, musíme si je vzít, je jim tam smutno a mohl by je vzít někdo jiný. Natřeme je na červeno."

"Ani nápad."

Před posilovnou potkáváme tetu Janu, Karlovu manželku, zdravotní sestru a tudíž, jak už to tak u zdravotnického personálu bývá, hypochondričku. Hned vykládá, že když mrzne, mělo by mít dítě bundu nebo svetr, dokonce něco o čepici hovoří, samé nesmysly. A kam prý jdeme.

"Do posilovny. Chodím teď s tatínkem do posilovny, když je maminka v blázinci", vymýšlí si Pandora. Opravdu, lže jako když tiskne, Blable ve skutečnosti ve cvokárně není, i když by tam patřila. Prý mají plno.

"Do posilovny? A to tam taky cvičíš? Nepovídej, přece tak malé dítě nemůže cvičit s činkami", diví se Jana.

"I může", hájí se Pandora, "Tatínek říká, že mi to jde dobře. Zvednu i velké činky. Jenom když dělám dřepy, bolí mě pak záda."

"Co?! Ty to dítě necháš dělat dřepy s činkou?! Vždyť má čtyři roky! Zničíš jí páteř! Vrahu! Matku jsi dostal do blázince a teď chceš zlikvidovat i dcerku!", kvílí Jana.

"Ona strašně kecá", mávnu rukou a jdeme radši pryč.

V posilovně mi dělá Pandora trenéra, kdepak cvičit. Honí mne od jednoho stroje ke druhému, až sotva dech popadám a kde to jde, dělá přídavnou zátěž.

"Dneska jsi moc dobře necvičil, příště se musíš víc snažit. Hrozně funíš, protože jsi tlustý!", peskuje mě před lidmi, aby se mi smáli. Jdeme domů a Pandora zas slídí u popelnic, co by pěkného ulovila.

"Jé, tatííí, bedničky, našla jsem bedničky, že si je můžu vzít domů? Takové bedničky jsem si vždycky přála. Podívej, jsou dřevěné."

"Ses urvala, copak jsme vetešnictví, jakési lísky ještě domů tahat, nic takového."

Večer kouká Pandora na večerníček, já lepím polámané sáňky. Za pár dnů budou zase jako nové, jenom nevím, jestli je opravdu natřeme načerveno, na tom se ještě musíme dohodnout. Co se bedniček týče, tam jsme se s Pandorou shodli na nátěru bezbarvém, který dá vyniknout struktuře dřeva. Dobře, že jsme je vzali, dobře se mi hodí k podložení sáněk. Zvoní telefon.

"Pandoro, vezmi to, a řekni, že nechci s nikým mluvit."

Nesnáším telefony, zato Pandora telefonuje ráda. Obvykle všecko vyřídí.

"Tak co, kdo to byl, a co chtěl?"

Už se stalo, že Pandora s kýmsi o něčem dvacet minut hovořila, pak přišla a když jsme se ptali, oč šlo, jen otráveně prohodila: "Ále, nic důležitého.". Víc jsme z ní nedostali.

"Teta Jana."

"Co, prosím tě, ta chtěla?"

"Nic zvláštního. Říkala, že hodně přemýšlí."

"Přemýšlí? Jana?! Nevídáno!"

"Ano, říkala to. Hodně přemýšlí a proto nám telefonuje a ptala se mě, jestli opravdu cvičím, a já jí řekla, že cvičím hodně a že mi dáváš moc velké činky až je nemůžu zvednout a že ty pak křičíš a já je zvednout musím a že mě doma otužuješ studenou sprchou a ona na to povídala abych si to zapamatovala a že k nám pošle jednu tetu a té to mám přesně tak říct jako jsem to řekla jí. A ta teta se jmenuje Speciálka."

Aha.