Vidíme ho už z dálky. Chvíli nervně poskakuje, chvíli stojí na místě. Pak popojde o kousek dál, přidřepne nebo se naopak vytáhne do výšky.

Došli jsme ke stupě. Sundávám batoh, potvoru těžkou. Nepálec položí koš s dřívím na zídku. Posadím se vedle, Pandoru si vezmu na klín. Pozorujeme turistu s fotoaparátem.

"Ahoj!", září nadšeně, "Krásné místo, že ano? Překrásné, tak zajímavé!"

Nevrle zavrčím, Pandora neříká nic. Starý nosič dříví se neurčitě usmívá.

"Zajímavé? Určitě?", ptá se po chvíli.

Turista extaticky mává rukama: "Jistě, samozřejmě! Jak zajímavá stupa, nesmírně zajímavá, zajímavá krajina, všechno tak... úchvatně zajímavé! Ty ornamenty, jsou tak poutavé, pestré praporky, sútry vyryté v kameni.. co může být zajímavějšího? Já tohle miluji, miluji cestování na zajímavá místa."

Nepálce neopouští vláčný, klidný úsměv.

"Víte, možná bych měl pro vás něco ještě zajímavějšího. Támhle," ukazuje rukou na velký balvan asi dvacet kroků od nás, "na tom kameni, alespoň podle naší tradice, odpočíval před dvěma tisíci let na své pouti Nepálem sám princ Gautáma Buddha."

Turista strnul v úžasu.

"Vidíte to ploché, trochu prohloubené místo nahoře? Tam si prý rozbalil své jídlo."

"Fantastické!"

Fotograf jak u vytržení utíká k balvanu, už na něj míří svou rourkou ze všech stran. Už ho má, teď mu dá co proto. Asi by už byl čas jít dál, ale ještě chvíli posedíme. Pozorovat toho chlápka je tak... zajímavé.

"Vy nemáte fotoaparát?", ptá se mne Nepálec.

"Někde," připouštím.

"A nechcete si vyfotit Buddhův kámen? Nepřipadá vám zajímavý?"

Chvíli se na nosiče dřeva dívám a ani nevím proč, začínám se taky usmívat.

"Snad. Který jste říkal, že to je?"

Stupa vrhá v odpoledním slunci zubatý stín, zídka začíná být studená. Starý Nepálec bere těžký koš s dřívím a než se vydá na další cestu, neurčitě mávne rukou.

"Ani už nevím... Vyberte si."