"Mááám ráád svařáák! Svařááák! Mááám ho ráád!"

Tahle malá města se mi začínají protivit. Chtěl jsem se do jednoho z nich odstěhovat, ale teď nevím co bude.

V Budišově nemají obchod se sportovními potřebami. V Moravském Berouně sice má být dle mapy muzeum s galerií, místní ale koukají jak vejři. Dokonce si myslí, že si z nich dělám srandu a místo galerie chtějí abych jim koupil pivo. Ve Valšově jsou ubrusy umazané od lógru a v Bruntále se ustavičně vraždí.

V Rýmařově muzeum je, ale zavírá ve čtyři. V jídelně se vaří jen od půl dvanácté do čtvrt na jednu, v liché týdny. V sobotu v jedenáct dopoledne městečko usne a vzbudí se v pondělí ráno. Mají však konečně bombu k vařiči. Jednu v celém městě. Jiného systému než potřebuji. V obchodě s bicykly mají jeden plášť na trekové kolo. Čert to vem, beru ho.

V Uničově mne chtějí zbít, když chci bombu s plynem, asi se domnívají, že je hodlám vyhodit do luftu. Chleba nemají, nevedou, neprovozují.

"Pro neustálé krádeže je hadice uložená u obsluhy proti záloze 50 korun", píší na kompresoru ve Vranové Lhotě.

"Až tak daleko zašlo!", stěžuji si na poměry tátovi, "Proč někdo krade u pumpy hadici? Chucpe! Vždyť má cenu sotva pár desetikorun!"

"Ony se hadice nekradou kvůli hadicím, ale kvůli koncovkám. Na konci je taková pěkná měděná lesklá koncovka, víš?", lesknou se tátovi žádostivostí oči.

V Městečku Trnávka už nevědí vůbec nic, ani o galeriích, ani muzeích, ani bombách, ani ničem jiném, jen se v parném dni malátně motají po návsi.

"I malíř Mařák měl rád svařák, a já taky, když je pařák, dám si svařák, vylokám ho mraky..."

Kuš už! Ve Šternberku zas "ekojarmark". Můžete si koupit ekovařečku, ochutnat ekoklobásu, na ruku si dát ekonáramek a k tomu poslouchat tuhletu ekozprasenou ekokapelu! K tanci a poslechu hraje skupina Exces. Či Absces. Nebo tak nějak.

Sešlo se tu celé město, dobrých dvacet lidí. Ba ne, třicet jich bude, přišli i přespolní. Taky jsou chtiví svařákového songu. Šternberská událost roku.

"Když je zima, svařák je prima, mám ho hrozně rád, radši hned dvakráááát... A teď sólo!"

Derviš mlátí hystericky do bubnů a Pandora jí zákusek. Ostražitě se přitom rozhlíží, jestli neletí vosa, neboť vos se děsí. Vosy však mají letos jiné chutě, jak jsem vědecky vypátral. Sladkým opovrhují a jdou na maso.

Na zahradě pojídaje chlebíček pozoroval jsem vosu, ana ohlodává vyčuhující okraj salámu. Zprvu myslel jsem, že jej pouze očuchává, avšak vzápětí kousek odhryzla a odlétla s ním pryč. Jelikož vím, kde mají naše vosy hnízdo, umístil jsem kolečko salámu před něj. Vosy se vyrojily a salám do hodiny zcela zmizel. Howadoorovy masožravé vosy, ten objev mi právem náleží.

Zbůhdarma jsme Vaculíka načetli, tedy ptejme se: Kam to míří?! Vosy se naučí na maso, a pak jednou náhodně uloví myš. Párkrát ji bodnou a myš má dost, to je hned. Myš snědí, úspěch si zapamatují. Od myší pečínky je krok k malému zajíci, srnce, jelenovi a už je to tu! Ono to opravdu míří!

Temný mrak lidožravých vos formuje se za věží šternberského kostela, beru limonádou zlitou Pandoru, batoh, a odcházíme.

"Tak to byl náš hit Mám rád svařák a nyní vám zahrajeme neméně populární píseň Abeceda. Tři, čtyři. Ááááá..."

Ááááá!

Andrejka: Mám dobrou náladu.
Howadoor: A co? Já za to nemůžu.
Andrejka: Tak chci hrát hru. Asociace. A ty se mnou budeš hrát tu hru, tak.
Howadoor: Asociace? Jak by to mělo vypadat?
Andrejka: Slova a zase slova. Jedno na druhé. Jedno já, jedno ty. Prostě taková ptákovina. Jsem veselá, jsem hravá, o to jde.
Howadoor: Aha, znám, to je z povídky od Čapka.
Andrejka: Tak hrajem, začni.
Howadoor: Ty začni.
Andrejka: Robot.
Howadoor: Chobot.
Andrejka: To nejsou asociace, to jsou podobně znějící slova. Jak se to, antonyma?
Howadoor: To je asociace.
Andrejka: Šedá.
Howadoor: Chobot - šedá?
Andrejka: Jo.
Howadoor: Brož.
Andrejka: Ostny.
Howadoor: Plech.
Andrejka: Dutý zvuk.
Howadoor: Láhev.
Andrejka: Zelená.
Howadoor: Láhev.
Andrejka: Průhledná.
Howadoor: Láhev. Sem se nějak zasekl.
Andrejka: Oblá?
Howadoor: Láhev? Ne, naběračka.
Andrejka: Polévka.
Howadoor: Knedlíčky.
Andrejka: Mouka.
Howadoor: Láhev.
Andrejka: Už ses zase zasekl.
Howadoor: Já za to nemůžu! My máme mouku v láhvi.
Andrejka: To je materiál... Koruna.
Howadoor: Láhev.
Andrejka: Nech už toho!!!
Howadoor: Tahle byla zálohovaná. Koruna – zálohovaná láhev.
Andrejka: Dřevo. 
Howadoor: Láhev.
Andrejka: Ty jsi dřevo. Naštvalo by tě hodně, kdybych ti řekla, že nálada je pryč díky tobě?
Howadoor: Láhev.

Dědečky jsem měl, formálně vzato, dva, jako každý slušný člověk. Jenže jednoho z nich strčili komunisti do vězení, kde umřel dřív, než jsem se narodil, tudíž zbyl jen jeden, kterému jsem mohl být později představen. Zbylý dědeček se jmenoval Antonín a byl ultrakomunista. Nebyl to však on, kdo prve zmíněného děda odpravil, alespoň v tom směru není nic známo.

Dědeček Antonín pocházel ze sedmi, podle jiných údajů snad dokonce z dvanácti bratrů, kteří však obvykle v útlém věku zemřeli a do dospělosti se dochovali jen tři. Zemřelí sourozenci uhynuli převážně na tuberkulózu způsobenou podvýživou, a to bratra Antonína namíchlo, i zasvětil svůj život boji za nový světový řád, v němž již žádné děti nebudou v bídě umírat.

Když bojovat, tak se zbraní v ruce, napadlo dědečka, neb byl povahy přímé. I dal se k četníkům a nafasoval revolver. K revolveru splašil na statku babičku, k babičce si opatřil mnoho dětí a věc se zdárně rozvíjela. Ve dne udržoval řád v chudinských čtvrtích Ostravy, večer revolverem vyhrožoval svým dětem, jelikož se děsil, že z nich vyroste stejná verbež, jakou denně potkával. Po nocích pak studoval Rudé Právo, by se vzdělal.

Babička byla spořivá, nerozhazovala zbytečně a všechno ukládala na knížku. Což se vždy po nějaké době ukázalo být jako velmi špatný nápad, babička se tím však nenechala odradit. Když se blížila měnová reforma a lidé v panice vykupovali krámy, kdy brali z polic úplně všecko a klidně by koupili za poslední peníze i metrák sirek, jen aby jich vůbec nějak užili, dědeček se smál. "Žádná měna nebude!", vykládal všem kolem.

Další den měnová reforma přišla, stát spořivce připravil o všecko a babička plakala.

"Přece jsem já, četník a straník, nemohl podporovat panikářské nálady!", vysvětloval dědeček, "Jako komunista musím jít příkladem a když soudruh prezident řekl, že měnová reforma nebude, nemůže žena komunisty pobíhat po krámech a skupovat jídlo jako nějaký šmelinář."

Babička si vydlužila jídlo pro děti od méně idealistických sousedů.

Nad mnohaletými úsporami se zavřela voda, a tak babička pilně pracovala, by vytvořila úspory nové. Jelikož byla opravdu velmi pracovitá a neutrácela nikdy víc, než kolik opravdu musela, žádnou zábavu nepěstovala a hračkami děti nerozmazlovala, po jisté době skutečně zas něco na knížce měla. Ale ne nadlouho.

Po čase si všimla, že i když peníze ukládá, jaksi jich nepřibývá. Bádala, až vybádala. Peníze z knížky vybíral dědeček za neznámým účelem.

Předvolán k výslechu zatloukal dlouho a vytrvale, jak to ve službě okoukal od otužilých kriminálníků. Avšak nátlak vyšetřujícího orgánu byl silnější, a tak nakonec doznal, že peníze neutratil ani za alkohol, ani za milenku, jak se babička obávala, nýbrž jimi vypomohl několika ubohým propuštěným zločincům, aby mohli snáze začít žít nově, lépe a radostněji ku prospěchu socialistické společnosti.

Ještě po třiceti letech se nesměla babičce tato událost připomínat, jinak začala roztloukat nádobí a hulákat: "Zabít jsem ho tehdy měla! A měla a měla!"

Avšak nezabila, prý jen z ohledu na děti. Roztržka však byla veliká.

Zločincové samozřejmě nikdy nevrátili šílenému četníkovi ani korunu, a dědeček přemýšlel, kde se stala chyba. Spáchal sebekritiku o dobrých patnáct let dříve nežli to začalo být ve straně v módě, takový on byl revoluční. Sekl s prací četníka, a vrhl se na pomoc průmyslu. Přihlásil se na práci do dolů.

Vykračoval si nyní pyšně, vždyť je horník, a kdo je víc? Každému na potkání o inspirativní práci v dole povídal, nejvíce pak o zvláštní komoře, kde se nechává všecko vybuchnout. Tak mi to alespoň později jako malému dítěti vysvětloval.

"To je taková místnost, víš, a oni vezmou na co jen přijdeš, úplně na prach to rozemelou, pak to v té místnosti rozpráší, zapálí, a ono to vybouchne. Bum!"

Bum se mi líbilo, avšak pochybnosti jsem měl také.

"I kámen? Nebo sklo?"

"Všecko", vyprávěl naivní dědeček. Výbušná komora na něj udělala veliký dojem.

Velkolepý dojem udělal vyprávěním o práci v dole i na své soukmenovce. Na stranických schůzích, jichž se horlivě účastnil, všem na vlastním příkladu ukazoval, jak se má komunista chovat, jak být vždy v čele, v dole, a nejlépe v čele a v dole zároveň. Umouněný od uhlí vášnivě řečnil, vyčítal laxnost, brojil proti pasivitě, vyzýval k přímé akci, až ostatní komunisty natolik vyděsil, že jej ze všech funkcí vytlačili a jediné, co mu zbylo, byla milovaná rudá knížka řadového člena. Dědeček byl moc komunistický i na komunisty.

Ostatně by nemohl řečnit ani kdyby jej nechali, jelikož mu došel dech. Z práce v dole dostal tuberkulózu.

Už nebyl haviř, polehával několik let v sanatorce a četl Rudé Právo, kde se nadějně psalo o úspěších socialismu. Plamenné úvodníky jej nenechávaly na pochybách, že se díky nezměrnému úsilí socialistických vědců, lékařů a jiné pracující inteligence, pod vedením strany a vlády, uzdraví. Babička za ruďase neutrácela, beztak komunistům od doby co ji okradli nevěřila, a tak se raději za dědečka modlila. Směla, když nebyl doma a nemohl jí opium lidstva zakázat. Zapálila by i svíčku, ale svíčka stála peníze.

Uzdravil se, těžko přesně říct díky čemu. Uzdravil se a šel domů, už ne do dolů ani na četnickou stanici, ale do důchodu.

Možná jej na nohy postavily cigarety bez filtru, kterých vykouřil až do smrti čtyřicet denně. Spořivá babička samozřejmě proti takovému utrácení protestovala, nedosáhla však ničeho jiného, než že si dědeček začal vyrábět cigarety sám. Vyšly laciněji.

Koupil balík tabáku, na stůl rozložil noviny.

"Dívej se, jen se dívej", vybízel mne, "Aby ses naučil. Víš přece, co řekl Lenin, že?"

Rozkrájel tabák nadrobno, pokropil z kropenky na prádlo, promíchal. Vytáhl babičce z kredence koření a přisypával. Drobet pepře, víc papriky, ještě víc majoránky. Zas promíchal, zabalil, nechal odpočinout. Odpoledne nacpával tabák do dutinek. Nikdy jsem nezjistil, jestli pepř a paprika měly nějaký skutečný význam, nebo mne chtěl jen pobavit.

Vlastnoruční cigarety večer blaženě pokuřoval a vyprávěl mi, co nového se dočetl v Rudém Právu. O pokrocích sovětské vědy, o sklizni na Kubáni a Ostrově svobody. I když jsem měl snad jen čtyři roky, už tehdy mi to celé přišlo jaksi podezřelé. Snad proto, že dědeček novinovou propagandu ještě přičinlivě přifouknul do rozměrů i pro dítě absurdních, snad že mne kouř z cigaret štípal do očí.

Když jsem byl o cosi větší, začal jsem se s dědečkem hádat. Zprvu ne o politiku, spíš o rozemletý kámen. Říkali v chemii, že to není možné. Psali v Rudém Právu, že to možné je!

Později došlo i na komunisty, to když jsem se začal učit, učit a učit z vysílání štvavých vysílaček. Oj, to byl oheň na střeše! To byl řev, když jsem vyslovil obrat "obrodný proces"! A po řevu výslech, skutečný četnický výslech, kdes to slyšel, kdo ti to řekl, kdo jsou ti lidé, kdo za nimi stojí, kdo je platí, samozvance. Ale i dědeček měl svou míru, StB mě neudal. Nebo už byl možná jen starý a méně akční. Nebo se bál babičky.

Rozrušen reakcionářským vnukem zapaloval si jednu od druhé a písmenka Rudého Práva míhala se mu před očima. Cigarety však záhy došly, musel znovu nacpávat dutinky a tím se uklidnil. Nacpávání dutinek měl rád, to byla práce pro něj. Klidná, osamocená, pomalá, trpělivá. Snad se měl raději vyučit řezbářem.

V sanatoriu měl čas, času na rozdávání. Vyráběl hodiny, z celuloidu, ze staniolu z obalů od čokolády. Nadělal přesné dírky, z celuloidu sklenul krabici, zevnitř vlepil uhlazený staniol, stužkami propletl. Sehnal si barvičky, ornamenty vyzdobil. Několik stolních hodin vyrobil, jedny máme ještě doma. Jen strojek jsme vyměnili, socialistický dlouho nevydržel. Teď je v hodinách stroj Made in China, snad to nevadí, ostatně není to tak daleko.

U chaty pokácel strom. Ohromnou borovici, stála sotva půldruhého metru od stěny. Všichni se báli ji podseknout, že spadne na střechu a chatu rozvalí. Dědeček neříkal nic, jen si strom měřil pochmurným pohledem, jakoby patřil na třídního nepřítele.

Když jsme za dva týdny na chatu přijeli, byla borovice tatam. Dědeček si opatřil lano, vylezl na strom, lano uvázal, kus od vrcholu kmen nařízl. Slezl dolů, zatáhnul a část stromu odlomil. Vylezl znovu nahoru, uvázal, nařízl. Trpělivě, nikam nespěchal. Za dva dny zbyl jen pařez a hromada polen. Máme veliké štěstí, že jej komunisti k žádnému vedení nepustili.

A jednou rozpletl drát. Táta někde stopil klubko měděného drátu, smaltovaného, hezkého, tenounkého, ale úplně zmotaného. Skrznaskrz zauzlovaného a zasukovaného. Snad si myslel, že jej rozmotá, ale pak zjistil, že to nejde. Strčil klubko do skříně.

Jak na drát přišel dědeček, nevím, ale když si klubko se zájmem prohlížel, táta mu jej věnoval. Byl rád, že se žďorba zbaví.

Za měsíc přišel dědeček se špulkou měděného drátu. Jako by vypadla ze stroje, ne, ještě dokonalejší. Opatřil si kus kulatiny, z překližky vyřízl čela, slepil, obrousil, nalakoval. Drát po večerech pomalu rozplétal. Ani na jednom místě jej nepřetrhl, všechny uzlíky vyhladil, uložil přesně závit vedle závitu. Změřil, na čelo cívky nalepil štítek. Délka, průměr, váha. Zírali jsme tiše na drát a i Lenin by byl tehdy na dědečka hrdý.

Snad jsme mu to měli napsat na náhrobek: "Komunista, který rozmotal drát."

V Budišově nad Budišovkou jsem byl v první třídě na táboře. Pionýrském táboře. Hrůzostrašném komunistickém polovojenském lágru.

"A to mi dává dnes, po třiceti letech, bezvýhradnou volnost v rozhodování a jednání!", rozhorluji se v místním muzeu.

"Jistě, pane, samozřejmě. Koupíte břidlici?"

Muzejní paní zůstává klidná. V muzeu vystavují rozličné kamení, které se též prodává turistům. Prodávat břidlici vyžaduje pevný charakter.

"Nechci vaši břidlici! Chci pomstu. Chci najít to děsivé místo teroru a srovnat jej se zemí! Nebo alespoň podpálit. Nevíte, kde to je? Byly tam chatky a plácek. V chatkách byli imbecilní vedoucí a museli jsme po obědě spát. Na plácku jsme pak ve zbylém čase skákali žabáky. Kdo vyčerpáním padl, byl večer veřejně zbičován na apelplacu." 

"Z tábora byl vidět lom? Za řekou?"

"Ano! To je přesně ono!", hulákám a dívám se podezíravě na paní. Copak asi dělala před třiceti lety touhle dobou, no? Nejsou někde seznamy pionýrských vedoucích?

"Tak to je asi kilometr za Budišovem, směrem na Guntramovice, určitě to najdete. Tábor je tam dodnes. Vážně nechcete břidlici? Je šedivá, podívejte."

Nechci, usedám na bicykl a letím pryč na křídlech pomsty.

"Nikdo nechce břidlici", kýve hlavou posmutnělá paní, "Snad abychom prodávali raději rulu."

Pionýrské tábory jsem nenáviděl. Špatně, nenávidím! Vojenský dril, hodnosti, funkce, fangličky, tyranská omezená kápa zvaná vedoucí, program pro kolektivistické dyliny. Pochody smrti. Hubení slabších pod záminkou táborové olympiády. Nic se nesmělo, všecko muselo. Když jsem později při poslechu Svobodné Evropy poznal obraty "marasmus" a "Biafra ducha", bylo mi hned jasné, o čem se hovoří.

Každý rok, od první do sedmé třídy, jsem musel na tábor. Tři týdny v hezkém prostředí, plném her a dětí. Prý abych se naučil žít v kolektivu, poznal krásy přátelství a spolupráce. Výsledek? Tři týdny zaťatých zubů a čiré nenávisti. Naučil jsem se mít rád bombu. Klidně stisknu třeba pět červených tlačítek, a ještě se budu smát. 

"Soukromý pozemek, hlídán psy, vstup zakázán", hlásá nápis u tábora. Chechtám se. Psy? Rozškubnu psa vejpůl a každého, kdo se mi postaví. Poznávám to místo, za řekou je most, za mostem závora a teď vás všecky zabiju.

Vlastně poznávám... ani moc ne. Chatky by tu byly, jakýsi plácek taky... ale je to všecko jaksi jiné. Čekal jsem rozbřesk, vzpomínky se vynoří, vír dávných představ se mne zmocní, vyrvu plaňku z plotu. Jenže nic. Je to přece tady, nebo ne? 

Je, na pohled přes řeku na lom si vzpomínám. Ale jinak nic. Ta velká budova tu byla? Těžko říct... Bydleli jsme ve větší chatce pohromadě, my prvňáci. Asi to byla tahle. Žádný pocit. Támhle byly nástupy. Nic se nevybavuje. Prázdno. Je to tu cizí.

Jdu pryč, sedám na kolo a zamyšlen odjíždím. 

Třicet let je dlouhá doba, co už dnes.

Srovnat tábor se zemí jsem měl tehdy.

"Medúza! Proboha, přisála se mi na nohu, a já tak medúzy nesnáším, medúúúzááá!!!", líčí sestra zážitky z Chorvatska, "Stojím padesát metrů od břehu a řvu hystericky jako by mě na nože brali, však před žahavými medúzami varovali, a už je to tu, vřeštím co můžu, lidi v děsu prchají z vody, až jsou všichni na suchu a já tam trčím sama. Zírají na mě co se děje, jestli mne žere žralok nebo proč tak ječím."

"Nikdo nepomohl?"

"Ne. Jen civěli, medúza mne mohla sežrat klidně celou, ani by se nehnuli."

"A co ty?"

"Nic, koukám na nohu a on to mikrotenový pytlík."

Neteř Kristýna je málomluvná dívka... Hej! Pánové! Brzděte, čtěte dál, než sem poběžíte!

Málomluvná neteř Kristýna přinesla své novomódní děcko.

"Jmenuje se Samuel."

Prohlížíme Samuela, přepočítáváme hlavy i okončetiny, vše se zdá normální. Prasynovec, hm.

Trochu mi to přijde jako pojmenovat za komunistů dítě Nikita, avšak prozíravě mlčím.

Teď je všude plno olympiády a to já rád. Vím, někteří intelektuálové sportem opovrhují, já však ne. Sport se mi líbí.

Samozřejmě ne ty praštěné disciplíny, jak tam v nemožném horku pobíhají upocení lidi s jazykem na vestě, div z toho nepadnou. Nebo když zvedají s vypětím posledních sil hovadské tuny železa, vždyť je to nechutné. Sport má být lehký, elegantní, mít esprit, šarm!

Třeba dnes jezdily ženy na loďkách. To je alespoň sport! Loďka jede po moři, skáče z vlnky na vlnku, v člunku sedí lepá dívčina. Proti větru občas zatahá za provázek, když loď klouže po větru sama, v loďce se jen tak rozcapeně hroší. Žádný zběsilý chvat, vyvalené oči a znoj. Voda šplouchá, bárka sama jede, nic se neděje. Tak se má sportovat.

Též paralympiáda se mi zamlouvá, ostatně jako asi všem. Vždyť kdo by se mrzákovi od srdce nezasmál!

Říkali, že celý závod loděk sestává ne z jedné plavby, nýbrž z několika. Nedivím se, každý se rád v loďce povozí a případně za to ještě něco dostane. I muži budou jezdit. Muži jezdívají na lodích větších, kde je mužů několik, aby bylo víc legrace. Proti větru kormidlují s cigaretkou v koutku úst, po větru pijí víno, mastí karty a požírají tučná jídla, jelikož jezdit na veliké lodi vyzáblá sušinka nemůže. Není nad jachting.

Ještě v roce 1924 byla olympiáda džentlmenských sportů plná. Chytaly se ryby na udici, kulečník se hrál. Pak se odněkud vynořili upachtění vyplazenci a ovládli pole.

Přitom jaká příležitost se naskýtá sponzorům, ty možnosti reklamní! Sípající běžec má akorát trenýrky, botky a doping. Budiž, šampiónské trenýrky si třeba ještě někdo koupí, ale soutěžní boty se hodí tak leda ke běhání, které stejně nikdo nemá rád, a racionální sportovní strava je hnusná. Informovat však diváky o tom, jakou značkou koňaku se posilňuje mezi jednotlivými šťouchy olympijský přeborník v kulečníku, z jakého doutníku potahuje když se soustředí k vítěznému úderu, diváci vyrazí a vezmou obchody ztečí.

Kdysi jsem vymyslel, že by se mohlo soutěžit v alpinismu. Olympiáda trvá přes dva týdny, takže by se to bohatě stihlo, postavit tábory, klábosit ve stanu, vařit konzervy na vařiči, pít pivo, hulit cigára a nakonec se jít ožrat dolů do vesnice, protože je špatné počasí. Vysloveně divácký sport, si myslím já, koukal bych na olympijský alpinismus od rána do večera. Tak jsem to tak vymyslel a vylíčil Karlovi a on řekl, že jsem vůl.

Zakoupil jsem antikvární knihu, nesmírně starou a tučnou. Foliant, dalo by se říci, kdybych alespoň tušil co to je.

Kniha jest klasická a pojednává o malování. "Technika malby" se jmenuje. Mnoho si od ní slibuji, jelikož v technice malby jsem slabý, jakož i ve všem, co s malováním souvisí, avšak nyní se vzdělám, načerpám z moudrosti starých mistrů a má díla oslní svět.

Přečtu pár stránek a už to vidím! Už je to tu!

"Dnešní malíři často hanobí staletími načerpané zásady malby, používají špatných postupů a materiálů a tak nikdy nemohou dosíci výsledků byť jen vzdáleně podobných dílům minulosti."

To je pravda! Například mé akvarely se skutečně od takové Mony Lisy značně liší, sám jsem si toho povšiml.

"Zásadou je nikdy nepoužívat továrně připravených barev, jelikož se vyrábějí ze surovin nekvalitních, za pomocí postupů které vyhovují rychlé a laciné přípravě, nikoli požadavkům na trvalou kvalitu. Díla jimi vytvořená nemohou býti nikdy dobrá, ba, co hůře, velmi záhy podléhají působení času až do úplného rozkladu."

Strašného něco! To jsou hrozné věci. Čtu dál a už vím, jak na to, jak správně barvy namíchat, by má tvorba přetrvala staletí.

"Albrecht Dürer v průvodním listě k jednomu ze svých obrazů zákazníkovi napsal: Barvy, kterých jsem použil, jsou vyrobeny tak dokonale, že, budete-li sám pečlivě o dílo pečovat a dobře jej uchovávat, přetrvají v nezměněné podobě 500 let."

Fíha! A teď si vezměte, že tohle nikdo dneska už neví, kdejaký břídil si maže své paskvily odfláknutými barvičkami z obchodu, netuše, že se mu vzápětí rozpadnou pod rukama. Hehe, tak se mi to líbí. Já tak blbý nebudu, a tak nakonec přetrváme jen dva, Dürer a já. Možná lépe já a Dürer... Koho dnes zajímá jakýsi Dürer?!

Zbývá obstarat oslí sádlo, arménský kopál a vyzinu. Nevíte někdo co je vyzina?

Neumíš vlasy, neumíš obočí, neumíš řasy. Neumíš stromy. Neumíš nic vymyslet. Bože.. nic tak nechutně kýčovitého a neinvenčního jsem už dlouho neviděl.. a ta perspektiva je jak od malého děcka ze školky. Počínaje už tím debilním názvem. Na té tvé vodovce nejde ani poznat jaké je počasí. Neumíš namalovat půdu a nebo sníh a stromy v zimě nebo co to vlastně má být. No stromy teda neumíš malovat určitě, jak na to tak koukám. Co snad lze obdivovat, žes měl tu odvahu něco takového vůbec veřejně ukázat. Spíš ti ale chybí soudnost, odhaduju, že nemáš ani maturitu a kdo ví, jestli všechny třídy na základce. Jsou to ukázky naprosté tvůrčí ubohosti, vyplývající z ubohosti lidské.

Povzbuzen pozitivním ohlasem mých zcela uměleckých akvarelů lezu na poli za Koldínem na posed, jsa uchvácen pohledem na zlatisté barvy čerstvě posekaného pole, najmě pak na válcovité balíky slámy, pateticky čnící z lánu. Krom toho je s nimi legrace, dá se do nich na kopci strčit a ony se samy kutálejí. Na posedu zamýšlím zachytit nejen valící se balíky, ale i věž kostela a hlavně strniště, anžto strniště jsou jen takové svislé čárky a ty snad svedu.

"Nejdůležitější je celkový dojem, jak říkal van Gogh, hlavně okamžitá imprese. Balíkem do hlavy, slámou do voka a úspěch se dostaví", opakuju si a rozkládám po posedu barvy, blok, štětce a láhev.

Jen aby mne neobvinili ze socialistického realismu, sakra, to bych nerad. Ona ta pole o žních jsou dost zprofanovaná!

Štětec namočím do vody, protože tak to psali v akvarelistické příručce. Ouha! Já ho pustil. Hm.

Jak vyndat štětec z láhve tam už ale nepsali. Co teď? Chvíli poulím do hrdla láhve oko, pak tam marně strkám prsty, ale štětec se mi vytáhnout nedaří. Nu což, lehká pomoc, vezmu jiný. Jsem rafinovaný, na zapeklitosti malířství připravený a štětců mám několik. Ale kde... asi někde v batohu zůstal...

Buch. Tak to je dobré. Štouchl jsem do láhve a ta spadla z posedu. A jsem bez vody, to jsem ale moula. Teď abych to všecko sbalil a šel pryč.

Láduju do batohu barvy a jak jinak, pouštím blok a ten padá za lahví, přímo do louže rozlité vody. Připadám si jak potrhlík z nějaké komedie, zbývá už jen se zapotácet a spadnout sám, to by byla pěkná pointa.

Leč život nezná point, jdu po poli, požírám mladou kukuřici a strkám do slaměných balíků. Valí se z kopce rychleji a rychleji, až vpadnou do vesnice a všecko tam rozšmelcují. Smrt Koldínu!

K pitomému textu pitomý kvíz. Co je na obrázku?

"Přestože je přípravek v zásadě neškodný, doporučujeme při jeho aplikaci určitou opatrnost", čtu si na láhvi, kterou jsem právě zakoupil. To mě těší, opatrnost. Není to jen tak, žádná vodička, žádná slabota, když opatrnost, pak přípravek bude jistě účinný! Žádné tyhlety eko etno.

Možná jim někdo věří, ale já ne. To jsou pořád samé starosti o prostředí, aby ovce v Dunaji nepochcípaly a kdesi cosi, všecko se zředí, pro jistotu se do toho ani nic než voda nedá, a podle toho to pak taky funguje.

"U citlivých osob může prostředek vyvolat zarudnutí pokožky, snad být i mírně, aby se tak řeklo, toxický."

Aby nebyl toxický, za ty peníze! Po mém soudu se dá věřit jen staré dobré chemii, ta byla vždycky jedovatá, ale taky vždycky účinná. Vezměme si třeba DDT, to komáři nerozchodili. Ovšem dnes, jdete do drogerie, koupíte si tam zaručeně bezpečné svinstvo a moskyti z vás vysají krev než řeknete švec. Ještě se oblíznou.

Ovšem hlavně, že bude přírodní. Tyhle přírodní lektvary, to je vůbec nejhorší podvod. Onehdy jsem byl u zubařky a chtěla mi vnutit vitamín E, prý mi po něm narostou olbřímí tesáky, co tesáky, kly! A že je zaručeně přírodní, podřekla se. Pch, zdrtil jsem ji svým výsměchem, po přírodním vitamínu kly nenarostou ani podsvinčeti, bez chemie ani ránu! Kdo chce mít hlodáky, musí si píchat jinačí věci než nechutné byliny.

Nerad bych však vylil s vaničkou i dítě, platnost některých bylin uznávám. Například švestky, když se vypálí, či jablka a podobné destiláty. Ty jsou účinné. I pivo se údajně vyrábí z rostlin. Také marihuana, mák, různé kaktusy a lysohlávky, to jsou případy, kdy je použití bylin na místě. Ačkoli přiznejme si, že čisté syntetické záležitosti i tady šlapou ztuchlým kořínkům na paty. Ovšem tvrdit, že se mohu vyléčit z nemoci pitím jakýchsi odvarů z listí, nebo snad je aplikovat místo, kupříkladu, anabolik, to by byla čirá bláhovost. Nebuďte blbí, to by se vám v posilovně vysmáli!

"Přípravek používejte jen v nejmenší nutné míře, zamořuje totiž poněkud životní prostředí, zejména ovzduší a spodní vody v okruhu patnácti kilometrů", píše se dál na nálepce. Jupí!

Nebo třeba limonády. V těch už není vůbec nic, a oni se tím ještě chlubí! Koupíte si kofolu a co se nedočtete, ode dneška méně kofeinu, méně cukru, a ještě to tam píšou jako byste se snad z toho měli radovat nebo co! Já si myslím, že když méně všeho, tak by to taky mělo méně stát, vodu si můžu pustit doma z kohoutku, zředit jí starou kofolu a měl bych tu dnešní slabotu.

Přípravkem hodlám vyčistit kolo, jelikož mi nefunguje přehazovačka. Dlouho jsem nad problémem bádal, kroutil různými šroubky, tahal za všelijaká lanka, až po konzultacích s předními světovými odborníky panem Joem a panem Fandou dospěl jsem k závěru, že hlavní potíží delikátního mechanismu je jeho zaprasenost. Obalený svinstvem nefunguje, zdá se. Nyní jej však poliju přípravkem Arva, ten veškerou špínu hravě rozloží a já budu opět svižně jezdit. Jen co si dočtu návod.

"S láhví manipulujte výhradně pomocí dlouhé tyče z bezpečného krytu. Rozhodně předtím sepište závěť a nikdy nepoužívejte přípravek v obydlených krajích. Raději jej nepoužívejte vůbec! Proboha! Šílenče! Dej ty pracky pryč!"

Hehe, to je ono, dobře jsi, Howadoore, koupil! Mám úžasnou Arvu, na kolo ji narvu!

Chrstám tekutinu po bicyklu.

Oách!!! Zázrak! Já to věděl, chemie nezklame! Kam se hrabou zelináři! Chachá, magoři z Duhy, přivažte se k plotu!

Kolo bublá, rozpouští se a odtéká do kanálu.