Martina a Fanda na Aconcagui
Ahoj,
diky za zpravu. S tim spamem je to dobre reseni. My jsme ted v Mendoze. Aconcaguu jsme vylezli, ale trochu jsme pri tom omrzli, tak mame nuceny klid.
Zkopiroval jsem do slozky pro Viktora fota ke kapitole po okoli san pedra de atacama. tak si je zatim prosim uprav a ja doposlu popisky. jdu si lehnout, pac rano musim na kontrolu do hospitalu.
Ne! To snad ne!
„Co je?“, ptá se spolužák Prcek.
Tohle přece není možné! Děs, fujtajxl.
Spolužák Macek hledí do stropu skrz sklenici s pivem.
„Co se děje? Co máš?“
Co mám! Copak tohle se dá poslouchat?! Takový blábol, takové nehorázné nesmysly! Proč o tom vůbec začínala, kdo se jí ptal, kdo jí o to stál? Nikdo od ní nechtěl, aby se vracela právě k tomu, mohli jsme se bavit o přihlouplých školních příhodách, ostatně nic víc nikdo ani nečekal. Jenže ona...
„Co se čílíš, dej si radši pivo“, navrhuje spolužák Jura.
Ve skutečnosti nenavrhuje, Jura poslouchá dál na zahrádce, co naše bývalá třídní učitelka vypráví. O pivu jsem napsal jen tak, abych mohl znovu použít slovo „spolužák“ a ti důvtipnější si domysleli, že jsme na srazu spolužáků, na setkání naší třídy z gymnázia. Že jste si to přesto nedomysleli? Inu, pak nejspíš nejste důvtipnější.
Jsme tedy na srazu mé maturitní třídy. Po dvaceti letech. Ále, jen si to klidně spočítejte.
Dotklo se vás to? No to, že nejste důvtipní. Přímo urazilo? Aha. Že jdete pryč? Jak myslíte. E, moment! Ještě chvilku.
Víte, na tohle jsem já expert. Na uražené odcházení. Má druhá nejrannější vzpomínka z dětství by se mohla jmenovat „uražen odešel“ (první „motal se kolem naftových kamen“). Pak už se to vezlo, v uraženém odcházení jsem se dál pilně cvičil, až jsem to po letech dřiny dotáhl tam, kde jsem dnes. Na opravdového odborníka, na člověka, který už uražen odešel úplně odevšad. Ne, vážně už mi nezbývá, odkud bych ještě hrdě odkráčel. Jistě, mohl bych třeba na chvilku zas někam nakouknout, jen abych za sebou vzápětí práskl dveřmi, jenže už mne to nebaví. A hádám, že vás by to taky nebavilo, takže svůj odchod odsud ještě zvažte. Ono i uražené odcházení se časem omrzí, a tak by se s ním mělo šetřit.
„Co se čílíš, dej si radši pivo“, navrhuje spolužák Jura.
Ech. Chtěl jsem pokračovat o spolužácích, jenže mne ještě napadlo, co bych vám poradil místo odchodu – mohli byste třeba dole do komentářů připsat pár urážek. A já... Helemese! Přece jen by se odněkud ještě odejít dalo!
No nic.
„Co se čílíš, dej si radši pivo“, navrhuje spolužák Jura.
Pivo, furt pivo, jasně, že si dám pivo, ale co se tím změní? Takové kecy, takové příšerné donebevolající žvásty! Copak si to nikdo kromě mne nepamatuje, copak už nikdo neví, jak to doopravdy bylo?
Ježišmarjá, tak ona byla ta pronásledovaná, ona byla ta, co ji režim na každém kroku týral! Třídní učitelka, ruština a občanská nauka, ta jejich... jak se to... vajsprezidentka, ne, zástupkyně ředitele! Zástupkyně ředitele, předseda lokální partajní buňky, a ona byla pronásledovaná režimem. Co to tady po letech najednou mele!
A druhá ruštinářka, ta, co přičinlivě předala vzorek mého písma StB, aby ho mohli porovnat s textem dopisu do Svobodné Evropy, ta nebyla jen pronásledovaná, ona byla, bože, ta ženská to fakt řekla, ta byla disidentka! Měla průšvih někde v Čechách, vypráví třídní, politický průšvih, vyhodili ji tam za odboj ze školy, chudák, byla bez práce, a pak přišel ředitel našeho gymnázia, riskoval, dal jí místo, ujal se jí.
Ředitel!!! Náš ředitel, ten blbý komunistický trotl, co Grygarovi na jeho přednáškách argumentoval Leninem a ještě se tím pak ve své blbosti roky chlubil, debil, který vyučoval marxistické žvásty na hodinách občanské nauky, kretén, jenž nás učil o internacionalismu a pak se mohl zbláznit, když si jeho dcera přivedla domů negra, z toho hybrida je najednou odbojář, šéf místního hnutí odporu, ochránce disentu! Patrně jeho nářky nad tričky s imperialistickým nápisem (cokoli v angličtině) byly rafinovaným krytím, bože, to se mi opravdu asi jen zdá.
„No...“, protáhne Macek a otáčí sklenicí, „Vždyť o nic nejde. Třídní byla přece dobrá. Nikomu neublížila.“
„Ta odešla, už se pak nikdy neozvala“, povídá třídní o dějepisářce, jediné učitelce, která skutečně něco dělala proti režimu, pouštěla nám zakázané kapely a četla texty ze samizdatu. Bodejť by se ozvala, na podzim devětaosmdesátého se rozmluvila na hodinách už příliš, ředitel-odbojář ji vyhodil, kdyby nepřišel převrat, dopadlo by to s ní špatně. Má se ozývat předsedkyni místní organizace KSČ? Řediteli už nemůže, je mrtvý.
Přinesli pivo.
Neublížila... O nic nejde...
Ne, neublížila, alespoň co já vím, tak ne. Ale o to tu přece vůbec neběží! I kdyby ublížila, co už dnes, po tolika letech. Nač kazit večírek. Zatraceně, proč s tím vůbec přišla!
Mluvila tak sugestivně, kdybych to sám nezažil... Ona tomu všemu věří, ona opravdu věří těm žvástům, co říká, ona si to tak sama pamatuje!
Vím, jak je paměť ošidná. Jen zřídka, přesto ale přece jen občas čtu své staré zápisky. Divím se. Tak že to bylo? Vida, úplně jsem zapomněl. Leccos si pamatuji jinak, ale, k čertu, nikdy úplně obráceně! Nepamatuju si, že bych vylezl na Everest, nemyslím si, že bych před dvaceti lety prokázal bůhvíjakou statečnost, nenacházím ve vzpomínkách místo zoufalých trapností rande s krásnou spolužačkou. Do prdele, přece není možné vzpomínky otočit v naprostý opak!
Ale jeden z nás to udělal. Buď já, nebo ona.
Nejde už ani o to kdo.
Chápu. Zůstala na škole dál. Mohla studentům nových ročníků vyprávět, jak předsedala schůzkám komunistů? Mohla jim o kolegyních říct, že přihrávaly estébákům? Jasně, sám bych jí poradil, ať mlčí. Studenti vidí věci jednoduše, nebo spíš vůbec. Viděli by, co by se jim hodilo. Mlčela.
Po pár dalších letech si něco přimyslela. Studenti se ptali, možná mají ještě i dnes něco jako občanskou výchovu. Místo reálného socialismu reálnou demokracii, obojí vyžaduje stejně reálné příběhy. Vymyslela si. Ne úplně, zprvu jen malounko, vytáhla nevýznamnou historku a trochu ji přibarvila. Jistěže v tom správném směru.
Vyprávěla ji mockrát, pak vytáhla druhou, třetí. Pořád dokola. Až - začala těm historkám sama věřit. Černé vybledlo, zešedlo, a... Tu to máme!
Ne, Macku, sakra, poslouchej mě, nejde o to, že lže. Nevadí, že lže studentům, do prdele, nevadilo by mi ani, kdyby lhala mně. Hrozné je, že tomu sama věří. Ona si přepsala historii, nepřikrášlila ji, ona úplně smazala, co bylo, zničila, vystřihla a místo toho tam vlepila cosi úplně jiného! Do prdele, copak to nechápeš, k čemu to pak vlastně všecko bylo? Proč jsme to žili? Proč jsme se pachtili, proč to všecko, když jsme si klidně mohli minulost vymyslet?
Kurva, mohli jsme se narodit, chvilku vymýšlet celý život, do všech detailů ho vyfabulovat a pak hned umřít. Neviděli bychom rozdíl.
A to je to, co mi vadí.
Nebo já? Jeden z nás to udělat musel. Dějepisářka tu není, abych se jí zeptal, dokonce už ani není dějepisářka, vykašlala se na hnilobný gympl. Dělá teď festivaly v Ostravě. Byl jsem to já, co si vymyslel vlastní život? Macku, kurva, tak jak to tenkrát doopravdy bylo?
„Podívej, támhle...“
Macek hledí skrz žluté pivo do světla. Tak vidíte, neodešli jste. Sklo je vypouklé, obrazy se tříští na bublinkách. Ještě jeden řádek a je čas na urážky.
„Vidíš ty záblesky?“
Viděl jsem ho už z dálky. Hrozné vedro. Prach a drobné kaménky skřípou pod nohama, pot stéká do očí.
Káthmándú, Nepál, listopad 2006
Vlastně jsem spatřil jen jeho oči, jen ty dva chtivé černé body, vyzařující lačnost skrz tetelivý vzduch. Bestie.
Nebojím se tě! Mám plán. Neděsí mne tvá neodbytná žádostivost, mizerný žebráku! Mám scénář, a kdo má scénář, bát se ničeho nemusí. Kdo má plán, má všechno předem promyšleno, na každou variantu návod, na všechny otázky odpověď, ví si v každé situaci rady. Když má hlad, nají se. Když na něj spadne šutr, umře. Scénář je základem všeho, a pokud ne, pak alespoň něčeho jistě.
„Á! Jak se daří?!“, zařvu na venkovana s pytlem už z dálky.
Přijde blíž, pytel položí na zem.
„Ehm...“
„Dobře? To je dobře!“, jásám. Hlavně ho nepustit ke slovu.
„Nesete pytel?“
„Jés, já...“
„Takže na cestách?“
„Ne, pane, já...“
„Výborně! A odkud jste? Vič kántry? Která země?“
Chlap je očividně zmaten. Rozhlíží se rozpačitě kolem, podívá se na mne, na pytel... Hehe.
„Já, pane, Indie. Indie.“
„Indie? Ó! Výtečně! Poprvé v Ladáku?“
Venkovan na mne zírá. Je dočista paf.
„Ne... já... Já tu bydlím“, mávne snědou rukou kamsi za kopec, „Já jsem Ind, pane, tady Indie, já se tu narodil. Dům, doma, Likkir, Ladák, Indie. Pořád tady.“
Ukáže prstem do prachu před sebou.
„Aha! Pořád tady“, kývám hlavou na souhlas a venkovan kývá taky. Je rád, že mi to došlo. Nedošlo.
„Takže poprvé? A jak se vám v Ladáku líbí?“
Chlap neví, co by řekl, rejdí očima kolem, ale široko daleko jen vyprahlé hory štěrku. Je sám se šílencem.
„Takže líbí? Ladák líbí? Indie napoprvé a hned líbí? Úžasné!“
Zubím se a venkovan taky, chudák, je o dvě hlavy menší, asi si řekl, že bude jistější neodporovat.
Zatvářím se ustaraně.
„Pěkný pytel... ehm... když pytel, tak rodina... mnoho dětí, mnoho radosti, mnoho peněz... ehm...“
„Vy ne rodina?“, ptá se Ind naivně.
„Ne, čert vem rodina, já ne peníze. Peníze, ehm, já turista, letenka drahá, hotel drahá, mnoho... uchm... těch, žebráků. Mnoho drahá almužna, podpora, všechno...“
Natáhnu nesměle ruku.
„Donejšn? Nebyl by? Příspěvek? Rupie?“
Venkovan vyvaluje oči na mou dlaň, pak na mne, pak zas na ruku. Nic nechápe. Takhle to nemělo být! Takhle přece ne!
„Deset rupií? Prosím... Já chudý turista.“
Vzpamatuje se až za hodnou chvíli.
„Peníze ne, pane, já ne peníze, žádná peníze. Nemám nic!“
Ukážu na pytel. Chlap sebou cukne, jakoby chtěl vak schovat za zády.
„Tam ne peníze, pane! Jen obilí, z pole, uch...“
Zarazí se. Nebudu chtít obilí? Zamračím se.
„Obilí na nic, pane! Úplně ničemné obilí!“, volá Ind, „Já jen obilí k ničemu a cigarety a jinak vůbec nic! Litovat, móc litovat, avšak nemít žádné peníze. Ne ne. Já už muset jít.“
Jo ták, najednou ty muset jít?! Venkovan úzkostlivě svírá pytel, rád by zmizel, ale stojím mu přímo v cestě.
„Obilí...“
Ruka na pytli se sevře silněji.
„Ne, obilí ne. Tak cigárko? Aspoň?“
Ufff. Indovi spadne kámen ze srdce, zpod košile vytáhne pomačkanou krabku.
„Dvě cigárka? Na cestu? Příspěvek chudému turistovi.“
Ind horlivě souhlasí, jistě, dvě cigárka, hlavně ať už může jít.
„Díky... a nashledanou!“
Uhnu, Ind si přehodí pytel přes rameno a rychlým krokem odhází. Nespěchám. Jednu cigaretu strčím do pouzdra na brýle, z kapsy vytáhnu sirky. Ind už mizí v zatáčce.
„Haló!“, volám za ním a mávám, „Štastnou cestu! A ať se vám v Ladáku líbí!“
Hrozné horko. Nad prašnou stezkou se dál tetelí vzduch, snad brzy zas někoho přinese. Možná něco k snědku? Pár rupií? Chachá! Jen počkejte. Pomalu jdu svou cestou, kamínky vrzají, zmačkaná cigareta přilepená ke rtu čoudí.
Režie – Kotěnočkin, výtvarník – Rusakov. Cárárárá...
„...jen příště trochu razantněji...“
Napětím ani nedutám.
„...a prosím vás, paní Popelková, pod kimono si něco oblečte. Gratuluji.“
Šuškaly vo mně sousedky v domě, zní mi v hlavě. Sensei potřásá necudné paní Popelkové rukou.
„Slečna Kovaříková se sice při katě otočila trochu jinam, ale celkově... Blahopřeji.“
Nedaj-li medaili, že je po mně.
„Pan Němec, tak tam to bylo bez chyb, blahopřeji.“
Hodím očkem po Pepovi. Nadýmá se pýchou, pacholek. Div že nezařve „sloužím lidu!“.
„Pan Skorzeny...“, ušklíbne se mistr, „He... tedy pan Skořepa má naopak razance za dva, na technice však ještě zapracuje, že? I vám gratuluji.“
I divize SS je spokojená a já pořád nic! To je nervák!
„Tak. A máme tu posledního karatéku.“
Koukají všichni na mne. Přesně jak to bylo v tom příšerném snu. Aj vaj.
„Pan Howadór.“
Kdybych se náhodou znova narodil...
„No...“
...tak bych se zmačkal a pak zahodil.
Zatraceně, co já do toho karate vůbec lez? To byl ale blbej nápad! Je karate pro hrochy? Není!
„Vy, pane Hovadóre, vy mi opravdu radost neděláte.“
A vůbec, copak já jsem si karate vymyslel? To přece Pepek, ten parchant, ten mi to nakukal! Prej běž do karate, bude zábava. Jo, zábava, jenže neřekl, že na můj účet.
„Hm...“, mumlám zkroušeně, „Já vím, ty kopy.“
„Kopy?“ mračí se sensei, „O kopy nejde.“
Kopy ne? Tak co?
„No jo, kata. Ale já ji vážně trénoval!“
Sensei mává nespokojeně rukama: „Kata! Kdo tu mluví o katě!“
Aha, už je mi to jasné. Já to věděl.
„Aha. Takže postoje.“
Mistr mne div nepropíchne prstem.
„Tak! To je ono! Mluvím o vašem postoji! O vašem otřesném přístupu! Pane Howadóre, já vás sleduju už delší dobu, vy to vůbec neberete vážně! Už když přijdete do dódžó, já se dobře dívám, všichni se ukloní, ale pan Howadór co? Nic! To je neúcta, stejná neúcta jako váš uzel na kimonu, to není karatistický uzel, to je jakási zašmodrchaná zrůdnost, podívejte se, vy ho máte až kdesi na boku, a tuhle jste měl místo uzlu dokonce vzadu mašličku! Vy karate zesměšňujete, když se tu producírujete jako jakási gejša! Vždyť se na sebe podívejte, jak jste vyhastrošený, skoro jako nějaký špinavý džudista! Nebo Švejk. Vy nám tu normálně švejkujete! A vrcholem všeho je tohle!“
Sensei vymrští ruku před sebe, aby všichni dobře viděli. Štítivě, jen za růžek, v ní drží můj oddílový průkaz.
„Tomuhle vy říkáte průkaz?! Kde je datum narození? Kde je adresa?! Kde je váš podpis?!?! Vy máte být těm mladším příkladem, jenže ono je to naopak, vy nám tu morálku podrýváte!“
Sensei vztekle mává průkazem, div ho nerozerve.
„Kde je, pan Howadóre, kde je, já se ptám, kde je vaše fotografie! Kde měla být? Tady měla být, nalepená. Všichni mají v průkaze nalepenou fotografii, jen pan Howadór ne, protože on je cosi extra! Co tam má pan Howadór?! Nic!!!“
Ještě chvíli třímá sešitek před očima všech, pak se konečně uklidní a unaveně jej sklapne.
„Uf. Takže, jestli mi někdo, kdokoli, přinese ještě jednou na zkoušky takový průkaz, tak ho už vážně vyhodím. Gr... Blahopřeji. Ale nerad.“
Juchů! Dívám se do sešitku. Takže... och! Už jsem taky opravdová kartotéka! E, co to melu. Vážně, musíš to brát vážně, hehe.
„A teď“, podívá se mistr na hodiny, „Když máme ještě čas, dáme si trénink v kumite. Jame! Jój. Ótage rei. Až řeknu tři, tak se to začne mazat.“
Liguére!
„Ič... ni...“, počítá mistr. Soustředěně máchám rukama. Soustředím se hlavně na to, abych se jim vyhnul. Už jsem si dal dvakrát pěstí, nepotřebuju být za šaška pokaždé. Taky to dost bolí.
„San... či... Go.“
Mistr se zarazí.
„Go“, zopakuje důrazněji. Že bych měl zamávat rukama ještě jednou? Dívám se po ostatních. Nehýbou se.
„Go!“ vykřikne sensei a tak přece jen cosi jako techniku naznačím.
„Říkám go!!! Co máte dělat na go, člověče?“
Že já truhlík stojím vždycky vpředu. Vlastně co já, já dopředu z vlastní vůle nelezu, ostatní mne tam vyštvali. Nikdo nechce dostat od mistra ránu.
„No... to... s těma rukama“, blekotám a pomalu a nenápadně couvám, „Jak se to. Cuki? Břc cuki.“
„Břc cuki?!?!“
„Ne! Nenene“, opravuju se honem, „To je...“
„Hou cuki“, pomůže mi Pepa. Skutečný kamarád. Už jsem se bál, že mi dá mistr za trest držet makiwaru.
Sensei, neboli mistr, civilně a nekaratisticky učitel, je totiž saďour.
„Tohle je makiwara“, přinesl onehdy na trénink takový polštář.
„Kdo bude držet makiwaru?“, rozhlédl se, „Ty budeš držet makiwaru. Drž.“
Vybral toho nejmenšího, snad třináctiletého kluka. Pětatřicet kilo, nejvýš čtyřicet, když si vezme lyžáky. Kluk drží makiwaru a spokojeně se usmívá, že je lehká a zvládne to.
Naiva.
Usmívá se tak tři čtyři desetiny sekundy, pak najednou letí s makiwarou dva metry dozadu a hlava mu vlaje jako těm figurínám, co vždycky sedí v autě když s nimi narazí do betonové zdi.
„Vidíte! Tak se kope do makiwary!“ prohlásí rázně sensei, „A ty se seber. No tak, zvedni se. Zvedněte ho někdo.“
Takový je náš mistr.
„Hou cuki?!“, otočí se výhružně na Pepu a probodne ho zachmuřeným pohledem. Pepa se přikrčí.
„Technika se jmenuje oi-cuki, ale když řeknu go, musíte co? Musíte zařvat kiaiaiaiiii! Sáj! Vy na to stále zapomínáte, to takhle nejde, bez sáj zkoušky neuděláte a kdo řvát sáj nebude, udělá stodeset kliků a dá si to doma podepsat od rodičů. Jasné?“
Ozve se jakési mručení. Velmi tiché. Spíš jen ševel.
„No dobrá! Takže znovu. Ič. Ni. San. Či... Go.“
Ojojoj. To nebylo to pravé sáj.
„Mňau?! Jste snad kočky nebo co?! Já vám semizdá šlápnu na ocas.“
Jo, já zařvu sááááj z plna hrdla, upozorním na sebe a ty mi dáš držet makiwaru nebo ještě něco horšího. Ať řvou druzí! Jenže druzí taky nechtějí lítat vzduchem.
Mistr je stále rozladěnější - zhruba v tom smyslu, v jakém bývá rozladěn Papinův hrnec, když se mu ucpe ventil.
„Mňau! Ještě mňoukat budou. To je materiál... Tak když vám nejde řvát sáj, můžete řvát něco podobného, ale pochopte, křičet je nutné, zpevní se vám hrudník a všechnu svou mentální energii... tak řvěte třeba, co já vím...“
„Au?“, navrhne někdo zezadu.
„A-U?! To si myslíte, že někde na turnaji budete řvát na soupeře výhružně au?!“
Na jakém turnaji, sakra? Nebyla řeč o turnajích.
Mistr mává rukama: „Žádné mňoukání! Žádné au! Může to znít podobně, třeba... Tak něco zkuste sami.“
Já na žádné turnaje nejdu, vždyť by mě zbili!
„Heil!“, zařve zničehonic holohlavý tlouštík úplně vlevo.
Mistr se po něm bleskurychle otočí.
„Cože?! Heil?! Takže vy chcete abych byl v televizi, že lidi z mého oddílu na soutěžích hajlují? To snad není pravda, tak on mi tu hajluje, no, kamaráde, tak si klidně zahajlujte, my počkáme, to je úžasné, tohleto.“
„Sieg Heil!“, zaječí tlusťoch a vymrští pravici. Sensei vyskočí půl metru do výšky, jen tak, bez přípravy. Je vážně dobrej.
„URGHGRGHG!“
Národní odpor se tváří nechápavě: „Co je? Vždyť jste sám říkal... abych si...“
Mistr rychle za sebou vystřídá několik barev, přičemž funí hlasitě nosem. Nikdo už raději nic neříká. Pěna je proti nám uvřeštěná megera. Pš. Špendlík.
„Tak znovu,“ prohlásí sensei, když se trochu uklidní, „Projdeme si to celé znovu.“
Pochoduje mezi námi a přednáší. Je zajímavé pozorovat, jak se lidé velmi nenápadně posunují vždy tak, aby se dostali z jeho dosahu.
„Při technice křičíme sáj nejen proto, abychom na okamžik zpevnili svaly hrudníku a dali impuls nervovému pletenci v solar plexu, nejde o soustředění mentální energie, kterou... chmm...“
Pohrdavě se rozhlédne.
„...třeba časem – věřme tomu – získáte, ale když zařvete co můžete, docela obyčejně soupeře vylekáte! Vrhnete se na něj s řevem, to přece každého vyděsí, předem demoralizuje, vy pomocí sáááj zvítězíte nad soupeřem psychologicky! Zničí ho jeho vlastní strach, vždyť si to představte, někdo proti vám stojí a najednou... SÁÁIAIAIAÁÁÁÁÁJ!!!!!“
Sensei děsivě zavřískne, vymrští se, ve zlomku sekundy se otočí čelem vzad, pěst vystřelí bleskově kupředu a zastaví ji na tloušťku vlasu od obličeje jednoho z karatistů. Vypadá to fantasticky. Ta rychlost! Úžasná technika.
Kluk nehne ani brvou.
Ozvěna výkřiku pomalu doznívá. Mentální energie vibruje tichem. Ze stropu se odloupne kus omítky a spadne na zem.
Kluk se otočí a když vidí, že na něj všichni hledí, překvapeně zamžiká očima.
„E... Promiňte. Na chvíli jsem se zamyslel. Jak zněla otázka?“
Sensei si dlaněmi zakryje obličej a dlouho, neuvěřitelně dlouho nasává nosem vzduch.
