„Barvy?“

Rozhlížím se.

„Jaké barvy?“

Vypouklé ocelové nosníky září modrými světélky. Načervenalá záře neónů, co už možná vůbec nejsou neóny. Zelený svit ve fontáně, do dlažby sem tam zasadili další modré reflektory.

 
Karlovy Vary, jaro 2007

Přijdu sem jen zřídka, vlastně skoro vůbec ne. Je mi z nich zle, z těchhle obludných nákupních center. Hangáry, ohyzdné přežrané uřvané jarmareční boudy. Hluk se přelévá z jedné strany monstrózní budovy na druhou, ozvěna slepuje všechny zvuky do neustávajícího hučení. Přichází odevšad, vyráží mi všechny myšlenky z hlavy a nechává jen jednu – rychle pryč.

Barev je dost, i když jsou všechny špinavé.

Prý jsou lidé, kterým se tu líbí.

„Nemáš paralen?“

Věřím. I já mám občas zálibu v perverzitách.

„Ibuprofen. Bolí tě hlava?“

„Něco na mě leze.“

Plastová křesílka, plastové stolky, umělohmotné kytky. Slunečníky v hale! Hluk, ten hukot, do hajzlu, toho, co tenhle bestiář navrhl, by sem měli zavřít. Mám asi horečku, měl bych si jít lehnout. Že nebylo co dělat, chtěli jsme jít do kina. Nešli jsme, prodavačka lístků byla nevlídná. Urazil jsem se a odešel. Stejně jsem ten film vidět nechtěl, nechci vidět žádný film. Dunění se přese mne přelévá, ucpává uši a teče do hlavy, jsem pod vodou, nesčetné odrazy rozbíjejí výkřiky dětí odkudsi z hlubin haly do neurčitého bublání, ten zvuk se lepí na všechno, lezl by po stěnách, kdyby tu nějaké byly a já se bojím otevřít ústa, abych jej nevdechl a nezačal se topit. Hukot. Tohle není zvuk vichřice, není to padající lavina. Vichřice odletí, lavina spadne. Tenhle zvuk ne, ten zůstane. Ne napořád, nic není napořád, ale ten zvuk tu chce být dlouho. Spolknu tabletu. Jídelní lístek má podivný, odpudivě podlouhlý tvar. Nemám chuť jej otevírat, nemám vůbec na nic chuť. Ten tvar je taky jen jako, jakoby kavárna, jakoby lístek. Do krku mi stoupá hořkost.

„Tak jaké barvy?“

„Myslím oblečení. Podívej,“ ukazuje na procházející lidi, „Jen černá nebo šedá. Tmavě modrá, nanejvýš. Bílá. Žádné barvy.“

Lidé spěchají, zatěkají očima po výlohách a zmizí. Mne by nenapadlo zkoumat, jak jsou oblečení. Pro mne jsou prach, vítr jej zvedne a někam žene. Nestarám se, snad jen aby mi prach nenapadal do očí. Ale ano, má pravdu. Žádné pestré barvy.

„Po revoluci...“, pokračuje.

Já bych nikdy neřekl po revoluci. Řekl bych v první polovině devadesátých let. Po osmdesátém devátém. Okolo roku devadesát dva. Ne po revoluci. Mluvím neutrálně, říct po revoluci znamená deklarovat vztah. Nechci jej popřít, já jen žádný nemám.

„Po revoluci bylo najednou všechno barevné. Lidé nosili barevné věci, všechno jakoby rozkvetlo. A teď?“

Mávne rukou kolem.

„Začalo to už dřív, ale za poslední dva roky barvy zmizely skoro úplně. Jen odstíny šedi.“

Šedivý prach víří. Těžká věc, namítám, je obtížné soudit. Co bylo před lety... Změnil se svět nebo ses změnila ty? Vzpomínky klamou. Tys byla jiná, dívala ses jinak. Počátkem devadesátých let vypadalo všechno jinak. Pro tebe to byla revoluce, i dnes ještě je. Bylas mladší, bylas mezi mladšími lidmi, mladí se oblékají přirozeně barevněji.

Rozhlížím se kolem. Mladý prach, starý prach. Ne.

Možná je to zimou?

„Ne, v létě je to stejné. Říkám ti, všímám si toho už dlouho.“

Dobrá, snad. Znamená to něco? Krčí rameny, nic z toho nevyvozuje, tvrdí, já ale myslím, že vyvozuje, že to jen nechce říct. Může to být období, perioda, móda, náhoda, výběrový efekt, nemusí to být pravda, ona to všecko ví lépe než já, jenže stejně vyvozuje a mlčí. Dívám se po lidech.

„Vybrali jste si?“

Vytrhl mne. Tmavě modré tričko, šedivé kalhoty. Černé boty. Lístek jsem vůbec neotevřel.

„Když je to tak“, napadá mne, „Co tedy něco barevného? Zelenou? A griotku?“

Číšník si odfrkne.

„To pane, nepůjde. Nemáme ani griotku ani zelenou.“

Umakartové stolky. Kavárna? Víc nafrněná skládka plastů.

„Máme kávu, spoustu druhů, třeba...“

Já vím.

Nikdo hloupě nemluví, ano. Nikdo člověku neříká co má dělat. To každopádně. Může si přemýšlet o čem sám chce. Přesně tak. Stane se podivínem až dočista zmagoří. Rozhodně!

Ale ani samota v skrytu lesa nemá jen samé výhody. Například takhle k večeru, když prší a já mám dočista mokrý spacák.

 
Zprávy (Olomouc, prosinec 2007)

„Táhni!“

Přivítání, jaké jsem věru nečekal. Jak to, táhni, to by tak hrálo, nejsem přece doma! Zvoním znovu.

„Táhni ty ožran!“

Ožran? Já?! Crrrr. Ve tmě se cosi hnulo, cvaklo a paní vykoukla z okna.

„Choď si do krčmy ožran ožratá!“

 „Já nejsem ožran, paní!“

Kdyby tu byla pouliční lampa, postavil bych se do světla, ale na dvorku nic nesvítí. Na zídce sedí černá kočka, pozoruje mne a nevrhá stín. Je to vůbec kočka? Černá skrvna na pozadí tmy. Kočka možná odešla, jen stín zůstal.

„Čo?! Ty...“

Ne, přece jen kočka, teď se pohnula.

„Já jsem turista, paní, nejsem ožran. Řekli mi, že tu máte ubytování, i na ceduli píšete...“

„Stoj!“

Stojím. Po chvíli z okénka vystřelí světlo. Paní si přinesla baterku.

„Aha!“, prohlásí a pořád mi svítí do očí.

„Aha“, přidávám se, „Vážně nejsem ožran, jsem pouhý turista, víte, jde o to ubytování, jestli nic, tak řekněte a já se půjdu zeptat dál, ale chápejte, ona je tu teď večer poměrně dost... zvlášť když má člověk mokré...“

„Stoj!“, přikáže znovu, světlo zmizí uvnitř, stojím. Cvakne zámek.

„Turista, teraz! Čo tu robíš? Nejsi ožratý? Nikdo teď nechodí, kam ses to teď vydal?“

Vysvětluji, že nejsem ožratý, že jsem byl na Královej Hoľi a v Raji a vůbec všude, že nikde nikdo není mi vyhovuje, jenže už bych opravdu rád věděl jak to bude s přespáním, jelikož já nevím, Kryštůfku Robine, ale s tou spoustou sněhu a tím vším, nehledě ani k rampouchům a podobným věcem, ono není tady venku kolem deváté večer takové horko, jak by si někdo myslel.

„Choď!“

A vše se v dobré obrací, protože za dveřmi je světlo a teplo a kuchyň a pokoj s postelemi a vůbec všecko, přitom tu budu sám, ó, já se mám.

„Dve stovky“, chce paní a hned je dostane, zapne topení, povídá, že teplá voda teče a že zabíjali.

„Rozumíš?“

„Baže.“

„Tak mi to pomoz odnést.“

Odnáším hrnec a ještě jeden hrnec, škatuli a ještě cosi, paní odchází, rozložím si mokré věci na topení, zapálím propanbutanový vařič a přistavím vodu na kafe. Nakouknu do ledničky, je plná prasečích nožiček. Na stěnách vybledlé reprodukce, samé katolické motivy, ve skříni kožichy. Prosklená knihovna. Staré knížky. Zajímavé knížky. Jednu si nabídnu, ke kávě.

„Čítaš?“

Lekl jsem se.

„Neboj se, len čítaj, čítaj, to je po manželovi, taky veľa čítal. Něco jsem ti přinesla, aha, pozri, tlačenka. Škvarky.“

Tak že děkuju, paní, kus chleba mám, tlačenku rád povečeřím. Paní však neodchází.

„A čo to máš? Káva? Káva se k tlačence nehodí. Počkej.“

Za minutku je zpátky.

„Tak když nejsi ožran, tak můžeš. Borovička. Piješ borovičku?“

Zatím ne, když jsi nenalila. Sakra, já nevím. Piju? Nepiju? Aby mne ještě nevyhodila, teď, když jsem se tu tak zabydlel.

„Když já nevím, tak sám...“

„Šak ako sám?“

Vytáhne dvě skleničky, vlastně sklenice. Takové zavařovací.

Ve skutečnosti se mnou žádný alkohol netřese, od dob, co jsem píval čistý líh. Lidi ale mají rádi, když se tváříte jako že s vámi jejich nesmírně silná lihovina vymetá kouty. Myslím, že slovo „píval“ je správně, alespoň korektor pravopisu nic nenamítá.

„Silná, co?“

Jo jo, to víš, strášně silná. Tlačenka dobrá, škvarky znamenité, teplo tu je, že já jsem v tom lese tři noci tvrdnul.

„V lese? Si blázon?“

Prý tu byli turisté naposledy počátkem listopadu, tři z Bratislavy, tiež takí blázni, ale ani ti v lese nespali, však se nachladím a dostanu zápal a všetko, ježišmárja, tak hned druhou, než dojde k nejhoršímu.

„Ja si tiež dám, zima je, br.“

A čo si zač, co já jsem vlastně zač, a to tě baví, ženu máš, čo doma nesedím, veď práve preto, eště jednu, tož jasné, knížky, manžel, žena, prasca, veľa tých prascí, akých prascí, cho-cho, sa to nepovie prascí, eště, však jasné, a ako sa povie, tých cigáňov, sníh odklízejí, viděl jsem, čo už oni narobia, len lopaty ukradnú, eště? Eště.

Máma kdysi za mlada přijela do Štrby, tam ji odchytila domorodka s nabídkou ubytování. Brrr, třese se máma ještě dnes když o tom občas vypráví, strčili nás do vlastních postelí, ani je nepřevlékli a spali v kuchyni na lavici, mně to bylo blbé! Už nikdy jsem nechtěla ubytování v soukromí. A to mně zas není nic blbé.

„Hele, koukni, ti něco zahraju. PŠŠ! Divadlo začíná. Nekývej se.

Šla jednou prasečí nošička na nošičku, vlastně na procházku, a potká jinou prasečí nožičku a tu jí ta pyšná prasečí nožička povídá pojďme spolu a tak jdou lesem tmou jen co nožička nožičku až mine až nemine, jémine. Bác. Počkej, já ji najdu.“

Vylézám z pod stolu s prasečí nožkou v ruce. Paní na mne kouká skrz prázdnou láhev a pak se zasměje.

„Ty-ty! Luhár... Ty si predsa len ožran.”

Autobus do Smižan odjíždí včas. Venku je ještě tma. Vůz je prázdný, jen vpředu se opile kymácí chlap v dlouhém černém kabátu. Nikdy nebudu mít dlouhý černý kabát, napadá mne. Ne že bych ho chtěl, ale ta myšlenka je zvláštní. Nikdy v životě neměl dlouhý kabát.

Světla autobusu zmizela v podjezdu pod tratí. Je půl páté, z batohu vytahuji čelovku.

Sněhu jen trocha, aby bylo vidět stopy. Aby bylo vidět, že jsem v lese sám, jen medvěd tudy šel, snad včera. Mžení se střídá s vločkami, žebříky jsou vlhké. Kloužou, musím se dobře držet. Pod jedním z nich je křížek.

Čert vem kabát. Má prababička nikdy nejedla pomeranč. Nic závažného nezmeškala.

Diví se. Odkud jsem se prý vzal, však turisté už skoro dva měsíce nejezdí, a lyžaři také ještě ne, sněhu je málo a není dobrý. Strapačky a pivo. Ne, nechci přespat. Laciné, ano, ale já opravdu nechci. Díky.

Přehrada je zamrzlá jen po krajích, v černé vodě se odrážejí světla vesnice. Je ještě brzy, ale už zase tma. Od zastávky spěchá několik lidí, hlasy žen projdou kolem a rychle utichnou. Ještě poslední auto, postříká mne břečkou ze silnice. Nevadí. Do tmy se snáší mlha. Svět končí dva kroky přede mnou, už se do něj zas vejdu jen já sám. Pod stromem stavím stan. Možná v něm nikdy nikdo jiný ani nebyl. Zhasnu svítilnu. Vííít, udělá zip. Jsem rád sám.

Medvěd funí po stezce.

Mrzlo jen málo. Boty ztuhly, voda v láhvi ne. Vařič hučí, kdesi nahoře na smrku pípne sýkora. Benzín, modrý plamen v ranním šeru, plechový hrnek a horká hořká káva. Tohle ještě pořád dává smysl.  Nůž cvakne. Nakrájím si klobásu, na tenko, na teninko.

Dívají se, všichni se na mne dívají. Nemám to rád. Dobrá, jsem paranoidní, ale to snad není důvod aby na mne všichni upřeně civěli.

Cikáni v Telgártu odklízejí sníh.

V patnácti stech metrech stopy i les mizí, vítr se mění ve vichřici. Je vidět na třicet metrů, dvacet, pak už jen k zábradlí kolem asfaltové cesty. Když se i ono ztrácí, jdu rovnou nahoru. Ledové plotny jsou hladké, nebořím se. Vítr bere dech, musím se zastavit a otočit se k poryvům zády. Stopy za mnou rychle mizí. Mlha se ani na chvíli neroztrhne, jsem sotva padesát metrů pod vrcholem Královej Hoľi, ale vysílač nevidím. Nevidím nic. Jdu dolů.

V lese vítr utichá, je vlhko a rychle se smráká. Tyčky stanu cinkají, z vesnice štěká pes.

Sedím v dolní polovině, té všední, profánní. Jím chlebíček. U vedlejšího stolku se hrbí paní nad talířkem s kupkou vlašského salátu. Olizuje lžíci, přesně jako kdysi. Myslel jsem, že už nejsou, tyhle mléčné jídelny. Když jsem byl malý, chodil jsem do podobné s maminkou. Kupovala mi chlebíček.

Paní hledí do talířku, žmoulá rohlík, běžný svět jí stačí. Horní polovinu vidím jen já. Abstraktní obrázky na stěnách, skryté šifry a nejistá znamení, signály vyslané odkudsi kamsi. Pod nimi šunkové chlebíčky, chutnají jako kdysi. Obě roviny světa se symbolicky protínají v polici s alkoholem. Vlastně mi ani moc nechutnají. Signály, zprávy. Jsou to zprávy? Bylo to podezření, co přelétlo jako stín tváří prodavačky? Jsou vůbec nějaké zprávy? Otáčí se a odchází nakrájet šunku.

Olomouc mizí za zády, ve vlaku je teplo. Otvírám láhev a dopíjím zbylý rum.