Nechtějí mi dovolit jíst rukama i když mám na sobě utěrku.

„K---ř---i“, vyplazuje Pandora soustředěně jazýček.

„Já tam nechci jet! Nechci!“

„Prosím tě, Pando. Už jsme si to vysvětlovali.“

„Nechci! Oni mne tam týrají, ubližují, oni mi křivdí!“

Mína mě bouchá.

Křivdí, to slovo se Pandoře jaksi zalíbilo.

„Křivdí, prosím tě… Kdo? Vždyť jsou na tebe hodní.“

„Nejsou! Křivdí! Všichni, pořád, babička, Mína! Nepojedu tam!“

„Pandulko…“, vzdychnu. Popravdě se mi taky nelíbí posílat ji někam, kam jet nechce, ale jsou prázdniny, v Brně je horko, kamarádky jí odjely a já nemám tolik času, abych se jí mohl celé dny věnovat. Upřímně – a ani se mi nechce. Čtrnáct dnů by čučela u televize, u babičky jí bude přece jen líp.

Pořát nás nutí do něčeho co nechceme a pořád nám vihrožují.

„Nefňukej. Tak… víš co? Něco mě napadlo. Máš… počkej, já vlastně mám. Podívej, tady, sešitek.“

Notýsek ji zaujal.

„Sešitek, ještě ti k němu dám tuhle tužku, a ty si do něj budeš psát všechny křivdy, co říkáš? Když ti někdo ublíží, zapíšeš si ho. Ano?“

Pandora si vezme tužku i sešit. Chvíli přemýšlí.

„To by šlo…“

Háže na mě co jsem neudělala.

„Jistěže šlo, uvidíš, bude je to mrzet, když ti něco udělají, hned si je zapíšeš.“

„Mrzet by je to mohlo, to je pravda… babičku… i Mínu…“, uvažuje Pandora.

„Určitě. Já to taky tak dělám.“

„A pomáhá to?“

Zarazím se. Pomáhá?

„Už ti pak tolik nekřivdí?“

Nechce mi dovolit koupit si natahovací vodítko.

To… hm… to zrovna ne. Časem křivd ubude, ale víc proto, že člověk okorá. Zhrubne mu kůže. Rezignuje. Nechce pořád psát totéž, donekonečna.

„Až se vrátíš od babičky, dáš mi přečíst, jak ti ubližovali.“

Ne, nedá se říct, že by to přímo pomáhalo. Ale člověk se může lépe politovat. A lépe ví, jak zas křivdit druhým, stačí si něco hezkého nalistovat. Není to úplně k zahození.

„Dám“, těší se Pandora, najednou se těší na cestu i na křivdy, protože je malá a neví, že psaním se nic nezmění, že i kdyby si opatřila deset sešitků, bude všechno při starém, těší se a dopisuje štítek.

„v---d---y.“

Nesmím se napít při polívce ani jednou.

Pan Kozelka říká, že neumím psát.

Nadává mi sprostě a pak mě třískla. Nutí mě jíst co mi nechutná a co mi slíbili mi nedali. Mlátí nás.

Jeden den je jako druhý. Stárnu a všechno mě bolí.

Nechtějí si se mnou hrát.

Nenávidím svou ženu a ona mne.

Nikdo mě nemá rád.

Jsem úplně sám.

Těžko říct, jaký je účel tohohle podniku dnes. Dřív to bylo jasné, dnes jsou však analfabeti sdostatek nasyceni televizí, rozhlasem a velkými barevnými obrázky v denním tisku. Dnes už asi mnoho negramotných nepřijde, aby se konečně dozvědělo, co v těch knihách vlastně je. Že by reklama? Ano, to by se zdálo být logické. Spisovatel přečte ukázku z knihy, zazubí se do publika, aby se poznalo, že je to přese všechno docela milý člověk, na konci se kšefty pohnou a hromada makulatury půjde na dračku. Jenže zdání klame – ve foyeru sice knihy skutečně prodávají, avšak ceny jsou nízké a část knih je dokonce za odvoz. Vážně! Chceš knihu, vezmi si a běž. Přesto si je však nikdo neodnáší.

Co je to vlastně za lidi, co sem lezou? Prohlížím si příchozí. Očekával bych podivnější typy, valná část publika vypadá vcelku normálně. Kolik jich je… Dvacet, pětadvacet. Možná i lehce přes třicet. Třetina jsou autorovi kamarádi a spisovatelé, kteří budou číst v jiné dny. Výměnný obchod - dnes přijdeš ty na mé čtení, zítra já na tvé. Támhle vzadu dva párky teploušů, patrně. Jinak nic zvláštního. I tu šerednou obrejlenou intelektuálku si musel autor dodat z vlastních zásob. Kdyby pršelo, hádal bych, že se sem lidi přišli schovat. Neprší. Tak proč?

Pandora chtěla jít, jelikož si do divadla může vzít kabelku a šatky. A já? Vlastně ani nevím. Cosi příjemného na těch autorských čteních přece jen je, ale těžko se to vyjadřuje. Snad… něco jako když dřepíte na bobku u louže a pozorujete hmyz, který sebou marně hází na hladině. Cuká se, cuká, nožičkama kroutí, křidélky škube, nic nepomáhá, kroužky po vodě běží… Líbezný pohled. Tak asi něco v tom smyslu.

„Pane“, klepe mi kdosi na rameno.

Ohlédnu se. Prošedivělá mánička s ohromnými brejlemi v plastových obroučkách. Hipísák ročník 48. Vágus nemytá. Aha, autor!

A to je možná taky dobrý důvod – podívat se na lidi, jejichž životní krach je ještě výraznější než ten váš. Každého přece potěší, vidět, že i když jste to sami nikam nedotáhli, pořád je to lepší než být švorcák ehm-spisovatel. Vy se po večerech před lidma ztrapňovat nemusíte, tak zle na tom přece jen nejste. Takové poznání zahřeje.

„Pane, já nevím… ono to není úplně pro děti.“

Hehe. A zuby má zkažené.

„Tak? Proč myslíte?“

Jistě, člověk by mohl jít třeba do parku koukat na bezdomovce, jenže ti by vám mohli dát po čuni, posmívat se žebrákovi v podchodu rovněž není bez nebezpečí, ve starobinci to smrdí a paralympiáda je jen jednou za čtyři roky. Autorská čtení mají vlastně dost výhod.

„No… když…“, ztišuje spisovatel hlas, „ony jsou tam výrazy…“

Pandora se na literáta nedívá, drží kabelku před sebou a sleduje lidi, jestli ji sledují.

„Ču…“, začne spisovatel šeptem a „ák“ dokončí jen pantomimicky, „a taky pr…“, znovu zmlkne a „el“ vykrouží jen rty. „Já nevím, pro dítě…“

Jenže já už nikam nejdu, jsem utahaný, je večer, spát se mi chce, oči sotva držím, hodinu jsme sem jeli tramvají. Jsem rád, že sedím. Jen ať Pandora pozná, co jsou ti pisálci zač. Nejdu.

„Nu, jak chcete“, vrtí hlavou autor a pak už to začne.

„Pan Kozelka je spisovatel, bude číst, což byste na autorském čtení asi nečekali, stejně jako byste nečekali tento můj oblíbený vtip, který říkám každý večer, protože co už“, uvede autora člověk od divadla, strčí mu do ruky mikrofon a prchá zpět do přilehlé hospody.

„Kultura?! Žádná kultura!“, zařve pan Kozelka. „Kultura zahynula! Umění? Není již umění! Promiňte, že tak řvu, jsem však poněkud nedoslýchavý. Pošlo umění, chcíplo, umění se dnes již lidí nijak nedotýká, zatímco dřív jimi lomcovalo, tak a tak!“

Tebou lomcuje spíš pivo, ušklíbnu se v duchu.

„Umění se změnilo v plytkou zábavu, v bezzubý obchodní artikl, v odporné bezduché vychechtané sra…“

Pan Kozelka se zarazí, vrhne krátký pohled směrem k Pandoře.

„…splašky!“, prskne písmák do mikrofonu. „Splašky jsou to, nic než směs navoněných exkrementů, není umění tam, kde se podbízí divákovi, to ten se má před uměním plazit a ne naopak, ale co dnes, my se ohýbáme pro špinavý groš, prodáváme se pod cenou, my se dáváme dokonce zadarmo, takové umění postřílet, nacpat do pytle, rozšlapat a zakopat dva metry pod zem! Opravdovou moc slov jsme vyměnili za faleš, za laciné šoky, které nikoho nešokují, bojíme se vyslovit cokoli silného, produkujeme uspávadlo pro masy…“

Nevím jak masám, mně se však očka klíží docela určitě. Spisovatelovy bědy se mění v klokotavé bublání, z něhož zachytím jen útržky vět, „…konec literatury…“, „…poklonkujeme nacpaným teřichům zbohatlíků…“. Když „…umělec líbá nohy mastným velkopodnikatelským hubám…“, prapodivná logika mne ještě na chvíli vytrhne ze spánku, z další tirády však už slyším jen „…kašpárci, odsouzeni nazí tancovat po golfových hřištích….“ a pak už vše splyne do příjemného šumu a zmizí ve tmě.

„Já bych se ráda zeptala…“

Trhnu sebou, chci říct Pandoře, co tak řve, včas si ale všimnu, že má v ruce mikrofon.

„…co jsou to ty antalogie.“

Spisovatel je dotazem potěšen, vysvětlí, Pandora je ráda, že všichni viděli její kabelku, pak je ještě připravený dotaz přivezené intelektuálky a je konec.

„Tak jsme to zvládli“, zubí se na mne pan Kozelka.

Vcelku… Dívám se na tričko. Neposlintal jsem si ho. Takže ano, zvládli.

„Myslím ty výrazy. Všiml jste si, řekl jsem raději čuňák. Čuňák… Ono je to lepší, pro děti, že?“

Hm.

„Máte chytrou dcerku.“

Diváci odcházejí do hospody. O co mu jde, zkrachovalci? I já bych šel. Chce drobáky na pivo?

„Nezajímala by vás… nekoupil byste…“

Vytahuje z igelitové tašky několik svazků. Uhádl jsem, chce na pivo.

„Tahle je myslím pěkná i pro děti, jmenuje se Síla slov. Za sto dvacet… ne… za stovku ji dám.“

Pandora mne tahá za rukáv, slíbil jsem jí po představení jahodový koktejl.

„A přidám vám k ní ještě tenhle text, Cena pravého umění. To je to, co jsem dnes četl.“

„Už půjdeme, Pando, hned.“

„Za osmdesát! Tyhle tři za osmdesát! Je to o nepodbízení se, samé nekomerční věci!“

Pandoře koktejl a mně kafe, pořádné velké kafe. Dohromady právě asi osmdesát korun, divadelní restaurace není z nejlevnějších. Jenže kafe se vypije a nic nezbude, zatímco kniha… smrdět mi to doma bude… zabírat místo. A děti se tím kazí.

„Podepíšu vám všechny! S věnováním dceři“, slyším pana Kozelku ještě na schodech, „Pane, počkejte, pane! Za padesát, poslední slovo! A zatančím vám! Nahý!“

„A mně zas syčí v uchu“, povídá Vitásek.

Vrhnu na něj krátký pohled. Vitásek kouká do piva, nic dalšího už neříká. Nejspíš už má trochu v hlavě. Vitásek moc nesnese, vychlemstá sotva dvě piva a hned blábolí. Pokračuji.

„Odcizení, to je vlastně asi nejhorší. Absence jakéhokoli nosného konceptu, přirozeně, i ta je depresivní, ovšem odcizení…“

„Syčí mně v uchu, povídám!“, ozve se Vitásek o poznání hlasitěji.

„Hm… no…“, zarazím se a chvíli nevím, co říct. „Tak si třeba zatřes hlavou. Kde jsem to přestal. Ano, absence věrohodného konceptu. Takže…“

„Ti už potřetí říkám, že mi syčí v uchu, týden mi syčí v uchu, co mi tady budeš vykládat ty tvoje existenciální pindy, absence a tydlencty…“, šermuje Vitásek divoce rukama, div nezvrhne pivo, „… si to zkus, nech si týden syčet v uchu a pak mi vykládej o odcizení!“

„E… e“, úplně jsem ztratil nit, „V uchu?“

„V břuchu asi! Neslyšíš nebo co?“

„To mám slyšet, jak ti syčí v uchu?“

Vitásek se chytne za hlavu: „Ježišmarjá, ty seš trotl.“

Stále vůbec nic nechápu: „Ne. Jo. Co? Počkej… Syčí ti v uchu... Aha. A jak jako?“

Vitásek je čím dál vzteklejší: „Jak jak? Sssss! Ssss! Mám ti zasyčet do ucha nebo co! Říkám ti, že mi týden syčí v uchu, mám tinitus a tinitus se špatně léčí, našel jsem si tinituse na internetu. Doktor mi dal prášky, avšak syčení neustává. Ty si lehneš a usneš, své odcizení zaspíš, necháš si zdát o konceptu, jenže já spát nemůžu, v uchu mi syčí, ssss, SSSSS! Já si mám stěžovat, ne ty. A žena se se mnou hádá, skrz trubky.“

„Skrz trubky? Jak to, skrz... Vy máte doma… Vy se bavíte skrz nějaké trubky? Jako na lodi do strojovny? Zvláštní… Že ses nezmínil?“

„To je vůl, bože, to je idiot“, mumlá si Vitásek jakoby pro sebe, jenže já ho dobře slyším. Pak si vydatně lokne piva a konečně vysvětlí: „Přišla za mnou včera žena a začala vyvádět, že prý už na to přišla, jaký jsem chamtivý lakomec, odhalila mrzkost mé skrblické povahy, zjistila, že nejsem než skoupý škrťa, prý jí to konečně došlo, teď poznala, s kým má tu čest, pravda se ukázala, teď jsem se vybarvil, olej vyplul na vodu, komu porodila děti, to kdyby bývala, že jsem takový! Do baráku jsem nechal dát ocelové trubky, že jsou levné, čímž jsem ušetřil a na kom ušetřil, aha? Na vlastní rodině! Tak! Tak mi to vmetla, že konečně prohlédla. Jelikož ocelové trubky jsou laciný šunt, jedině plastové. Výhradně. Takhle jsem na ni taky vejral.

A ona pokračovala, že ocelové trubky se zanášejí vodním kamenem, zarůstají, až docela zarostou, voda neproudí a rodina žízní, levné, podřadné ocelové trubky, kterými jsem žíznivou rodinu lakotně ošidil, se pak musejí vyrvat ze zdi a nahradit konečně opravdovou kvalitou, trubkami plastovými, jenže to už je pozdě, to už stojí mraky moc milióny dlouhých peněz, skučela žena, protože kdo šetří na vlastní rodině je mizera a lakotný lump, pak teprve pozná, ale pozdě bycha a dílo zkázy jest dokonáno. Existuje toliko jediná cesta jak tomu předejít, jak zachránit co se ještě dá z našeho »vztahu«, tak to řekla i s těma uvozovkama, a ta cesta je vyrvat trubky ze zdi ještě dnes, zabránit nejhoršímu, koupit plast, jedině plast, plast je slast.“

Uch.

„To mi řekla. Vlastně spíš ječela. A ty mi budeš vykládat o konceptu.“

Vyzunknu pivo až do dna.

„Tak já nevím… to bych snad opravdu kus trubky…“

„To mne přirozeně taky napadlo“, krčí rameny Vitásek, „Jenže jsem oslabený, syčí mi v uchu. Nějakou dobu jsem se jí snažil vysvětlovat, ale byla z těch trubek celá hysterická, prý okamžitě půjdeme za sto tisíc měnit trubky nebo!“

„Nebo?!“

„Nebo koupíme magnet.“

„Jaký zas magnet?“

„Divné“, zadumá se Vitásek, „Přesně to jsem jí taky řekl, úplně stejnými slovy. Jakýsi magnet asi za tři tisíce. Připevní se na přívod vody, voda se zmagnetizuje, vodní kámen se neusadí, trubky se nezanesou a nebezpečí laciných rour jest od rodiny odvráceno.“

„To je blbost“, prohlásím rezolutně, anžto mám fyzikální vzdělání, „Magnetická redukce, víš, ty siločárnosti…“

„Já vím“, odtuší Vitásek, „ale povídej to umanuté ženské. Prý jsem skrblil, okrádám rodinu, nedopřál jsem vlastním dětem plastové trubky, teď jim odpírám i magnet a ještě svou bezcharakternost maskuji vědou. Tak vidíš. Takový já mám život.“

Vrchní před každého z nás postaví novou sklenici. Vitásek hledí otráveně do pěny.

„Nemohl bys třeba sundat pár magnetů z ledničky a plesknout je ve sklepě na rouru? Magnet by to byl, a zadarmo.“

Vitásek nezvedá zrak z půllitru.

„To nevím. To by asi nebylo ono. Zas nějaká náhražka, řekla by žena. Baží po magnetu za tisíce.“

Lokám pivo. Uznávám, nemá to lehké, i když ať si Vitásek nemyslí, odcizení konceptu není taky žádný med. Hm. Magnet…

„A co ji to vůbec raflo? Přece se jí zničehonic jen tak při vaření nevyrazila v hlavě plastová trubka s magnetem? To ti nijak nevysvětlila, jak na takovou pitomost přišla?“

„Ále jo, něco vykládala, asi dvacet minut…“

„A?“

„A nic!!“, zařve zničehonic Vitásek až se leknu. „Nevím, co říkala, já ji neslyšel, syčelo mi v uchu!“

Osoby:

MUŽ – neurčitého věku, něco mezi třicítkou a padesátkou; zanedbaný, ošuntělý vzhled

KROUPA – zřetelně starší, cosi přes šedesát, šedivé vlasy; švihácky oblečen

ŽENA – generická žena

Před velkou šedou betonovou zdí stojí lavička. Zeď je rozlehlá, ať pohlédneme vlevo, vpravo či vzhůru, nic jiného nevidíme. Na lavičce, otočené směrem ke zdi, sedí muž. Vedle něj leží kniha. Muž je k nám otočený zády, shrbený. Do obličeje mu nevidíme. Nic se neděje.

Pauza.

Odkudsi zleva zaznívá nezřetelný hovor dalších lidí. Muž na lavičce stále nehybně sedí. Hlasy pomalu utichají.

Pauza.

Tentokrát se nejasné hlasy ozývají zprava. Slovům nelze rozumět, ale rozpoznáváme, že jde o hovor několika osob. Muž na lavičce sedí stále stejně nehybně. Hlasy znovu zvolna utichají.

Dlouhá pauza.

Náhle zleva vstoupí na scénu druhý muž. Jde svižným, rázným krokem. Shrbený muž na lavičce setrvává v nehybnosti. Příchozí jej spatří, zarazí se, pak k němu přistoupí a pohlédne na něj za strany, aby mu viděl do tváře. Potom se pro sebe zasměje, poodstoupí od lavičky, a znovu, tentokrát tiše a kradmo, se blíží k zádům sedícího muže, který jej stále zjevně nevnímá. Když je až u něj, zakryje mu zezadu oči a vykřikne.

Kroupa: „Baf!!!”

Muž (zděšeně se ohlédne): „Huh!”

Kroupa: „Hahaha!“

Muž: „Kur… Á, to jste vy… hm…“

Kroupa: „To ses lek, co?“

Muž (znechuceně): „Ha ha.“

Kroupa (zavýskne, luskne prsty a švihácky se posadí na opěradlo lavičky): „Ha!“

Muž: „Vy ale máte vtipy… Dobrý den, pane Kroupo.“

Kroupa (jásavě): „Áááá-hoj!“

Muž: „Dobrý den.“

Kroupa (ještě jásavěji): „Nazdar!!!“

Muž (potichu, otráveně): „No nazdar.“

Kroupa: „Zdar.“

Krátká pauza.

Kroupa: „Jsme se dlouho neviděli, co?“

Muž: „No…“

Kroupa (skočí mu do řeči): „Tak co? Jak žiješ?“

Muž: „No…“

Kroupa: „Jak ti – hohoho – dupou ti…“

Muž: „No…“

Kroupa: „…hlodavci? Ha? Hahaha?“

Muž: „No.“

Krátká pauza.

Kroupa: „Jsme se dlouho neviděli, co?“

Muž: „Když já…“

Kroupa: „Tak jak? Co žiješ?“

Muž: „Když já už tam…“

Kroupa (zvedne z lavičky knihu): „A co to čteš? Ty zas čteš! Co to čteš!“

Muž: „Já už tam…“

Kroupa: „Bunin!“

Muž: „To je…“

Kroupa: „To je Bunin, to je klasik, to je ruský klasik!“

Muž: „To je…“

Kroupa: „To jsou povídky ruského klasika Bunina, to jsem učil!“

Muž: „No.“

Kroupa: „To je hrozná píčovina!“ (odhodí knihu)

Muž: „Já to ani nečtu.“

Kroupa: „Ještě aby. A co tu děláš? Čumíš…“

Muž: „Jo… Ano.“

Kroupa: „…po ženskejch?“

Muž: „Ne. Já spíš…“

Kroupa: „Tak co tu, chlape, děláš?“

Muž: „Já? Jen tak sedím… koukám… do zdi…“

Kroupa: „Do zdi koukáš? Nemáš doma co na práci?“

Muž: „Ani ne. Zeď doma už je okoukaná.“

Kroupa (na okamžik se zarazí, ale pak znovu začne bujaře): „Jsme se dlouho neviděli, co?“

Muž: „Neviděli. Já už tam nechodím.“

Kroupa: „Vždyť já taky ne. Už dlouho? A co, pomohlo?“

Muž na lavičce se tváří neurčitě.

Kroupa: „Ale co se ptám, sedíš tu, nečteš Bunina, čumíš do zdi, doma máš zeď okoukanou… Nepomohlo, co?“

Muž: „No. Nepomohlo. Ale vám ano, jak vidím.“

Kroupa: „Co?“

Muž: „Že jste takový…“

Kroupa: „Ale vůbec ne!“

Muž: „…veselý.“

Kroupa: „Ale vůbec ne! Teda jo, vlastně jo, veselý jsem, já jsem… ohohó! Plný šprýmů! Energie! Hopsá!“ (poskočí, pak zvážní a posadí se zpátky na opěradlo lavičky)

Kroupa: „Jenže to není její zásluhou. Pchá. Rvala do mě prášky čtyři roky, furt ty její hovory, je to lepší pane Kroupa, inu není, paní doktorko, tak dáme tyhle modré, je to lepší, pane Kroupa, není, paní doktorko, tak zkusíme červené, je to lepší, vůbec ne, tak víte co? Dáte si červené a modré dohromady. Pchá! Doktorka! Vysral jsem se jí na to.“

Muž: „Vždyť já taky, ale líp mi stejně není.“

Kroupa: „To vidím.“

Muž: „Ale vám ano. Že jste takový… veselý.“

Kroupa: „Veselý?“

Muž: „Čím to?“

Kroupa: „To já jsem.“

Muž: „Jak to?“

Kroupa: „Hopsá!“

(Kroupa opět zvážní, obejde lavičku a zvedne odhozenou knihu)

Muž: „Tak co vám pomohlo, pane Kroupo?“

(Kroupa si prohlédne zběžně titul knihy, zakroutí hlavou a udělá znechucenou grimasu)

Kroupa: „Bunin…“

(Kroupa se posadí s knihou v ruce na opěradlo lavičky a chvíli přemýšlí)

Kroupa: „Hele, ty zrovna seš dost na sračky, co?“

Muž: „Hm…“

Kroupa: „Čteš Bunina, to seš úplně na sračky. Širá Rus, ech, duše bolí… Čumíš do zdi a přemýšlíš, jestli skočit, viď?“

Muž: „Hm.“

Kroupa: „Hm.“

(Pauza. Kroupa se drbe rohem knihy za uchem.)

Kroupa: „Hele… já bych teda neměl…“

Muž (prosí): „Pane Kroupo…“

Kroupa: „… ale… že jsi to ty… tak teda… Ale nesmíš to nikomu vykládat!“

Muž: „Co bych…“

Kroupa: „Ne, vážně, to je důležité. Nesmíš to nikomu povědět. Jasný?“

Muž: „Jasně.“

Kroupa: „Vůbec nikomu.“

Muž: „Jasně. Akorát to napíšu na web.“

Kroupa: „Tak jo. (na chvíli se zadumá) Jak bych ti to… Víš, abys to správně pochopil… Tak třeba takhle… Pamatuješ, co říkala doktorka?“

Muž: „Co?“

Kroupa: „Že máš změnit životní styl. Že máš vystoupit ze stereotypu. Pamatuješ?“

Muž: „Ano. Jenže…“

Kroupa: „Že si máš najít koníčka?“

Muž: „Jenže mě nic nebaví.“

Kroupa (protestuje, mává rukama): „Nebaví! To není pravda, nebaví! Já do tebe náhodou vidím, však jsem byl na tom stejně. Hned uvidíš. Takže – tohle říkala doktorka. A teď z druhé strany – teď mi řekni co je, cheche, co je zdrojem tvých depresí… Co tě vlastně žere.“

Muž: „Všecko. “

Kroupa: „Všecko! Ne, žádné všecko, chci vědět, co tě žere ze všeho nejvíc, co je největší zlo, co je pro tebe vůbec nejhorší, co nemůžeš ani vidět, co…“

Muž (rezolutně): „Lidi.“

Kroupa: „Tak. Lidi! Samozřejmě, že lidi. A teď si to dáme dohromady. Žerou tě lidi. Doktorka říká, že si máš najít koníčka. Lidi tě žerou, jsou nesnesitelní. Doktorka chce zálibu, hobby. Lidi jsou strašní, příšerní, nemůžeš se na ně ani podívat. Koníčka. Hnusní lidi. Co?“

Muž: „Co?“

Kroupa: „Koníčka. Hobby. Ti pekelní lidi. Co?“

Muž: „Co?“

Kroupa: „No co?“

Muž: „Co co?“

Kroupa: „Co tě napadne?“

Muž: „Co mě napadne?“

Kroupa: „Co tě napadne? Zlí lidi, koníček? Co nás samozřejmě hned napadne?“

Muž: „Co mě, co nás napadne? Napadne mě…“

Kroupa: „Napadne tě…“

Muž: „Napadne mě… že by mě bavilo… že budu ty lidi…“

Kroupa (luskne prsty, vykřikne): „Jo! To je ono! Přirozeně tě napadne, že budeš ty lidi zabíjet.“

Muž (ohromeně): „Ano! Zabíjet! A já myslel, že to napadlo jenom mne.“

Kroupa (přezíravě): „To napadne každého.“

Muž (velmi zaujatě): „To je úžasné… Tak vás to taky napadlo… Jéžiš, to jsem rád… To je dobré… Pane Kroupo, to jsem opravdu hrozně rád. Víte, že si aspoň s někým rozumím. Chápete, že alespoň na chvíli cítím, že někdo uvažuje jako já…“

Kroupa: „Aby ne, kamaráde. Vždyť jsme oba depresáci.“

Muž (je dojat): „Vy ani nevíte, co to pro mě znamená, pane Kroupo. Vždyť já už snad měsíce… a teď přijdete vy a najednou… takové souznění… já vám to ani nemůžu popsat, jak tady uvnitř, chápete, to je takové jakoby projasnění… slunce vychází, mraky se rozplývají, pane Kroupo!“

(Kroupa se potěšeně usmívá)

Muž (zasněně): „Já jsem tak rád. A jak je zabíjíte, pane Kroupo?“

Kroupa (překvapen): „Cože?“

Muž: „No jak ty lidi… tohleto…“

Kroupa: „Co? Zabíjím? Ale ne! To… to (blekotá) to… tos mě nesprávně pochopil…“

Muž: „Nesprávně? Takže vy lidi nezabíjíte?“

Kroupa: „Ne.“

Muž (zklamaně): „Aha.“

Kroupa: „Vždyť… Já ti jen ukazuju, že uvažujeme stejně. Vždyť… Když jsme na tom stejně, tak nám taky to samé pomůže, ne? Vždyť…“

Muž: „Hm.“

Kroupa: „Vždyť… hele… Kam to pak budeš dávat, že. Ty mrtvoly. To je problém.“

Muž: „Hm.“

Kroupa: „Taky jak to budeš zabíjet, aby tě nechytili, aby… zkrátka je to problém.“

Muž: „Hm.“

Kroupa: „Není to jen tak. A nakonec by tě to třeba ani nebavilo. Co ty víš.“

Muž (zcela rezignovaně): „No jo.“

Kroupa (ožije, luskne prsty): „Avšak! Je tu něco podobného! Co podobného, lepšího, mnohem lepšího! Přišel jsem na to úplně náhodou, a od té doby to dělám, a to bys nevěřil, jak to pomáhá! Hotový zázrak.“

Muž (stále bez energie): „Ano?“

Kroupa: „Ano! Já, kamaráde (poněkud ztiší hlas a nakloní se k muži)… kradu.“

Muž: „Kradete?“

Kroupa (nyní hlasitě, bezstarostně, z jeho řeči vane sebedůvěra a spokojenost): „Kradu! Kradu, jasně že kradu, kradu jak straka.“

Muž (udiven): „Kradete?“

Kroupa: „Přesně.“

Muž: „A to jako…?“

Kroupa: „Přesně. To je ono. Kradu, a proto jsem veselý, hopsá!“

(Pauza. Muž uvažuje.)

Kroupa: „Vlastně jsem na to přišel úplně náhodou.“

(Kroupa přisedne k muži a důvěrně pokračuje)

Kroupa: „Podívej, copak já bych něco někdy jen tak ukrad? Člověče, vždyť já jsem bývalej učitel! V životě jsem neukrad ani… ani… nic jsem neukrad! To byla úplná náhoda.

Víš přece, jak ty deprese člověka zblbnou. Spadne na tebe deka, všude šedo, rozum ti to vymlátí z hlavy. Vlastně se jen tak potácíš… znáš to. Máš problémy zavázat si tkaničky, z poloviny ani nevíš, co děláš. A je ti to jedno.

Tak já takhle jdu jednou do obchodu, do toho velkýho, do toho hyper… No tam. Maj levný rohlíky, kamaráde, co si myslíš, ten důchod není nic moc, tak si vemu dva, teď se tam tak motám regálama, snažím se soustředit, jestli nějaká sleva třeba… v hlavě prázdno… a jak mám ten hlad, tak úplně automaticky seberu rohlík z košíku, sežeru ho, pak druhý… Uvědomil jsem si to až za před obchodem. Já ty rohlíky sněd.“

Muž: „A?“

Kroupa: „No sežral, nezaplatil, ukrad jsem je!“

Muž: „Dobře, ale co to…“

Kroupa: „Co! To byl právě ten okamžik! Stál jsem před obchodem a první, co mě napadlo, bylo, že se vrátím a ty sežraný rohlíky zaplatím. Víš, že aby prodavačka neměla manko… no učitelskej, prostě debil, co chceš. Už jsem se otáčel, už jsem šel… když v tom…“

Muž (visí Kroupovi pohledem na rtech): „V tom?“

Kroupa: „Taková… taková… jakási síla. Úplně jak jsi prve říkal. Najednou uvnitř… takové ti jako projasnění nebo co… nejdřív jen trochu, zůstal jsem stát a ono se to vzmáhalo… takové teplo… zevnitř mě to prozařovalo… To ti byla taková nádhera (otře si oči). Já, starej učitel Kroupa, co do něho celej život kopali a nakonec odkopli, kamaráde… já jim ukrad rohlík.“

Jim. Chápeš, jim! Jim jsem ho ukrad, těm sviním, těm parchantům! Rozumíš? Poprvé v životě jsem jim něco vrátil! Krucinál, vždyť ta prodavačka beztak chodila ke mně do třídy, vyrušovala, nic neuměla, deptala mě, a když ne ona, tak její máma, nebo její máma, nebo táta, nebo vůbec někdo, ale vždyť je to jedno, copak oni se ptají? To bylo tak…“

(Kroupa se na chvíli dojetím odmlčí)

Kroupa: „No. Najednou jsem… To bylo jak probuzení. Jako když strhneš oponu a vidíš na druhou stranu, chápeš? Osvícení, to je to slovo, osvícení! Celej život jsem byl slušňák a myslel jsem, že je to tak správný, jenže teď najednou, já ti ani nevím, jsem měl z toho, že jsem ukrad blbej rohlík, takový nevýslovně dobrý pocit… Rozumíš?“

(Muž chce něco říct, ale Kroupa ho nepustí ke slovu)

Kroupa: „Když jsem se probral, otočil jsem se a šel domů a před barákem mi sousedka říká pane Kroupa, co to s váma je, takovej usměvavej. A tak jsem začal. “

Muž: „Chcete říct…“

Kroupa: „Jo. Začal jsem jim to vracet. Teda… nebylo to lehký. Hlavně zpočátku. Hlavně ten první večer. Ono to zas tak dlouho nevydrželo… ta šeď, už se to zas vkrádalo. Ráno jsem měl pocit, že to snad byl jenom sen nebo co, ale řekl jsem si, musíš to zkusit. A bál jsem se, copak já v tom mám praxi? Ukrad jsem bonbóny.“

Muž: „A co?“

Kroupa (rozjařeně): „No skvělý! Já teda bonbóny nejím, mám cukra, tak jsem je hodil do koše, ale tím líp! Už jsem věděl, že je to opravdu ono. Zase to teplo, ta spokojenost. Já jim to vrátil! Hele, zabíjení… S tím jsou problémy. S tímhle vůbec ne. Prostě si něco vyhlídneš, rozhlídneš se, otočíš to. A máš radost. Chápeš? Radost, žes zas ty ublížil jim. Celej život si říkali oni, co já jim můžu, a tak mě tloukli, a co já? Teď je to naopak, co mi můžou? Nic. Kradu jak straka a všecko jim to vracím.“

Muž (je zaujat): „Dobře… hm… jenže co když vás chytí, pane Kroupo?“

Kroupa (přezíravě): „Pah! Hele, do pěti tisíc je to přestupek a přes to já skoro nejdu. Teda… teď jsem ukrad foťák, pro céru, že jsem si jako naspořil z důchodu… ale to byla výjimka. Přes pět nejdu. Ale riziko to je, jenže v tom to právě spočívá. Vzrušení! Adrenalin! Ožiju, reflexy pracují, jsem jako liška na lovu! A když se ti to povede, tak už se pak necítíš bezcennej, už nejseš k ničemu, naopak, hned seš všem nadřazenej.“

Muž: „Aha…“

Kroupa: „Pak seš vítěz. To je právě tím, že my byli celej život slušní, že z nás to zlo nevyteklo jako z jinejch, že nešlo dál, že se to v nás zaseklo…“

Muž: „Když nad tím tak… Ono by to vážně mohlo…“

Kroupa: „Ale jistě, že to funguje! Podívej se na mě! Před rokem jsem byl stařík, jednou nohou v rakvi, doktorka mě ládovala jak pokusnýho králíka kdejakým svinstvem, jen aby vydělala na úplatcích od firem, a nic z toho, a teď? Jsem muž! Jsem desperát! Co chci, to si ukradnu, teď zas já týrám je, a… taky se to hodí, k důchodu. Sousedka se ke mně nastěhovala, prý je ze mě najednou takovej štramák… Aby ne, vždyť to je úplně jinej způsob života, to už není jistě pane řediteli, ano pane inspektore, spolehněte se, samozřejmě že támhle dcerka podnikatele nepropadne, já to chápu, sponzor, samozřejmě, nahrbím se, všecko snesu… Žádný takový! Nasrat! Zločinec se před nikým neplazí! Žádná uctivost, a sprostě mluvím! Hele, píča! Píča! Nic mi to nedělá. Učitel.“

Muž: „No teda… pane Kroupo… já si vás pamatuju, z čekárny. Vy jste byl vždycky takový zdvořilý, spisovný.“

Kroupa (povykuje): „Píča! Se spisovností je konec! Píča! Hopsá!“

Muž: „Takže vy mi radíte…“

Kroupa: „No jistě, určitě. Hele, svět tě deptá, na slušnost se neptá. Takže taky nemůžeš bejt slušňák. Začni krást…“

Muž: „Když já…“

Kroupa: „…běž támhle do kvelbu, tam to znám, tam jsou jenom dvě takové kačeny, co se furt jenom bavěj mezi sebou, čórni něco, co se ti vejde do kapsy, třeba čokoládu, a hned uvidíš! Deprese! Za pár minut se depresím vysměješ!“

Muž (váhá): „Když já nevím…“

Kroupa: „Žádný nevím, seš mladej, tak do toho jdi po hlavě! Hele, ale já už budu muset jít, mám namířeno támhle do hyperáče, maj tam na záchodcích takovou dobrou baterii (povytáhne z kapsy významně montážní klíč). Běž do toho! Vrať jim to, bastardům! (pomalu odchází) Nazdar! A – hopsá!“

Muž: „Pane Kroupo.“

(Kroupa se zarazí)

Muž: „Ta kniha je moje.“

Kroupa (omluvně se usměje a vrátí knihu): „Ech… to víš… Tak nazdar.“

(Kroupa odejde. Muž stojí u lavičky, zamyšleně si pohrává s knihou)

Muž (pro sebe): „Hopsá.“

Muž zadumaně usedne na lavičku. Odloží knihu.

Pauza.

Muž stále přemýšlí, je znovu shrbený. Zleva zaznívá rozhovor několika hlasů, jenž pomalu utichne.

Pauza.

Muž nehnutě sedí.

Tentokrát se nejasné hlasy ozývají zprava. Slovům nelze rozumět, avšak rozpoznáváme, že jde o hovor několika osob. Muž na lavičce sedí stále stejně nehybně. Hlasy znovu zvolna utichají.

Pauza.

Zleva vejde mladá žena. Jde pomalu, za lavičkou se zastaví. Sedícího muže si nevšímá, sehne se a upravuje si cosi na botě. Muž na lavičce se napřímí a velmi pomalu se otočí. Žena se znovu vztyčí, muž ji soustředěně pozoruje. Žena odchází vpravo. Muž se postaví, obličej se mu rozzáří, ze záňadří vytáhne dlouhý nůž a odejde za ženou.

Opona se uzavírá.

Žena (kdesi za scénou neartikulovaně vřeští): „Áááááá!“

Muž: „Hopsá! Hopsá!“

KONEC

„Chce se ti vůbec?“

Plouháme se s Pepou ulicí směrem k hřišti.

„V tom vedru?“

Je sice podvečer, ale beton a asfalt rozpálené sluncem budou hřát celou noc.

„Zpotím se jak prase.“

„No jo“, hučí Pepa, kterému se taky dvakrát nechce. „Jenže když nebudeme trénovat, přes prázdniny všecko zapomeneme a v září nás mistr ztýrá.“

Město je vylidněné, kdo měl kam, odjel. Tráva mezi domy rychle žloutne, suchá hlína se drolí a mění v prach.

„Hnusné horko… Měli jsme jít raději chlastat.“

V zahrádce u hospody pár stálých opilců otupěle civí do zteplalého piva.

„Hele, to je Skořepa! Ten tlustej, jak s náma taky chodí.“

Pan Skořepa, zvaný Skorzeny, se vypotácí z krčmy, opře o nízký plůtek kolem zahrádky a nahrbí se.

„Ten má dost.“

„Onehdy mi psal“, povídá Pepa, „že s ním máme jít na teplouše.“

„Jak tu měli ten pochod? Koukej, určitě se poblije.“

„Jo. Že prý tam jde s tou svou bojůvkou, tak jestli se nechceme přidat.“

„Vážně? A proč jsme nešli?“

„V tom vedru? On ten plot snad vyvrátí.“

Pan Skorzeny, široce rozkročený, oběma rukama pevně svírající plůtek, se kymácí jak obilí ve větru.

„A kdo ví“, pochybuje Pepa, „třeba bysme ještě narazili na silnou buznu... trénovanou… Nikdá nevíš.“

„Ale byly tam prý i lesby.“

Pepa se zarazí: „A jo! K čertu! To mě nenapadlo.“

„Mohli jsme chytit nějakou menší. Malé lesbě bysme určitě namlátili.“

„Ony škrábou, potvory“, namítá Pepa, „a stejně je to jedno, já si to přečetl až večer, až už bylo po všem.“

Opilý pan Skořepa konečně ztratí rovnováhu a těžce se svalí do prachu na chodník. Chvíli mručí, pak se opře dlaní o dlažbu. Na druhý pokus se mu povede převalit se na záda. Oslněně mžourá do nebe, pak si nás všimne.

„Klucííí“, zavřeští radostně. „Jste to vy?“

„Zvedni se, člověče“, pomáhám mu na nohy. „Ty jsi úplně na šrot. Co slavíš? Führerovy narozeniny?“

Skorzeny se culí jak měsíček: „Ty sou v dubnu… ale jo slavim, však je co… ste měli jít, to bylo…“

Pustí se mne, zamává rukama a zařve: „Fantastický! Úžasný! Maso. A to byl můj slzák! Jak ho mrdl mezi ně. Jo! Já ho tam přines, já mu ho dal, ty vole, jak to perfektně čoudilo... mám to nahraný na video… jak zdrhali, buzíci… hehe... Můj byl, můj! Viktória!“

Znovu se chytí plotu, který pod jeho vahou zapraští.

„Od tý doby slavim. Co vy, kam dete?“

„Ále, jen tady… Potrénovat.“

„To děte“, schvaluje Skorzeny. „Děte, a příště pojďte s náma, rozbijem jim čuně… já si zajdu ještě na jedno… asi… jestli se trefim. Tak hajl, kluci.“

„Hajl.“

Asfalt sálá, jsem zpocený a ještě jsme ani nezačali.

„A přijďte se někdy podívat, já vám to pustim!“

Řev se odráží od betonových zdí vyprahlého sídliště.

„Není jak Skorzenymu.“

„Tak dobře“, vzdychne Pepa. „Projdem si jenom párkrát tu novou katu a pak půjdem taky na pivo.“

Hřiště je prázdné, vedrem unavená síť zplihle visí. Sáhnu na kovovou trubku branky a hned zas ucuknu.