Táta vystřelil z vrátnice, utíkal tak rychle, jak jsem ho nikdy předtím utíkat neviděl. I když jsem pořád ještě nic nechápal, běžel jsem za ním.
Chvíli předtím přišla na vrátnici jakási cizí ženská.
„Mně je zle, já to viděla, mně je zle,“ kňučela nesouvisle, „Asi omdlím, já to viděla, je mi zle.“
Nelíbila se mi, ale na tom nebylo nic zvláštního. Nelíbil se mi nikdo z tátových spolupracovníků, mužů či žen. Přišli mi hrubí, neomalení a hloupí, asi jako já jim. Nikdy se na mne nesmáli, a když se smáli, byl bych raději, kdyby s tím co nejdřív přestali.
Blekotající ženská se mi nelíbila dvakrát. Nejspíš se jí něco stalo, vypadala otřeseně, ale neviděl jsem žádná zranění, ani nevypadala, že by jí bylo skutečně špatně, že by snad byla nemocná nebo tak.
A to už táta vyběhl. Asi mu to došlo, nebo se díval jinam a viděl něco, co já ne. Utíkal jsem za ním, ale to už jsem psal.
Ta druhá žena byla přejetá. Ležela pod autem, které jí – těsně předtím, než zastavilo – najelo zadním kolem zčásti na hrudník. Jak jsem se dozvěděl později, přecházela přes silnici, auto se snažilo zabrzdit, ale přesto ji porazilo, přejelo jí přes hrudník předním kolem a zastavilo se o pár metrů dál.
Žena ležela zaklíněná pod pneumatikou, zkrvavená a chroptěla.
Patrně, protože jinak uvažovat vy neumíte, ve vás nyní vznikl dojem, že vám vyprávím jakési své dětské trauma, příhodu, kterou nemohu dostat z hlavy a jež mne dodnes budí v děsivých snech. Napsal bych „směšné“, ale směšné mi to nepřijde, a vlastně ani nikdy nepřišlo. Je to jen takové klišé, napsat „směšné“. Snad „únavné“? Trochu. Ještě před časem určitě. Bývali jste únavní a možná lehce znechucující, ale teď už mi nepřijdete nijací, jste jako tikot hodin, který člověk po čase přestane vnímat. Nejste směšní, už ani nudní nejste, nejste už vůbec.
Neděsilo mne to ani tehdy, když jsem stál s ostatními nad zraněnou, a jak se zdálo, zřejmě umírající ženou, neděsilo mne to ani nikdy potom. O nehodě se mi nikdy nezdálo.
Tělo ženy bylo skryto pod autem, které jí částečně stálo na hrudníku. Ležela před námi obličejem vzhůru, ačkoli napsat „obličejem“ není přesné. Tvář měla zcela zalitou krví, natolik, že její hlava byla vlastně jen rudý oblý předmět. Zaujalo mne, že krev je docela hustá a nesteče hned jako voda. To jsem nevěděl. Vzpomínám… ne, asi jsem opravdu do té doby tolik krve najednou neviděl. Jsem z menšího města - žádné zabíjačky - a bylo mi tehdy snad jen dvanáct, možná třináct let.
U nosu a úst se ženě dělaly velké rudé bubliny.
Pamatuji si, jak mne napadlo, že žena už vůbec nevypadá jako žena, a vlastně ani jako člověk ne. Přestože většinu z viditelné části těla neměla příliš zdevastovanou, její poničená tvář a hlava v podobě deformovaného slizkého rudého míče způsobila, že jsem o ní uvažoval víc jako o „tom“, o jakémsi pytlovitém předmětu, který leží pod autem, chroptí a teče z něj krev. Když teď po letech nad věcí přemýšlím, říkám si, že to možná bylo dobře. Kdybych jí dobře viděl do obličeje, kdyby byla zraněná jinde, kdyby místo zkrvaveného obličeje měla zlámané nohy, kvílela, naříkala a dělala bolestivé grimasy, asi bych nezůstal tak klidný.
Možná, že to je ten důvod, proč když chcete někoho zabít, dáte mu nejdřív na hlavu pytel.
Ale já klidný zůstal. Neudělalo se mi zle, nezačal jsem panikařit, zmateně pobíhat, nepokoušela se o mne hysterie. Situace mne nijak mimořádně nerozrušovala, přestože se mi – přirozeně – nelíbila.
Nelíbila… Opravdu se mi nelíbilo, že vidím – byť cizí – ženu ležet v krvi pod autem, ale něco se mi v celé věci přece jen zamlouvalo.
Ten klid. Klid, se kterým táta a ostatní chlapi, kteří přiběhli za ním, obstoupili vůz, ta klidná, vyrovnaná síla, s níž ho zvedli (do té doby jsem neměl ponětí, jak snadno může šest či osm dospělých mužů zvednout auto) a odnesli o kus dál. Trochu jsem jim pomohl, ale to víte, bylo mi jen dvanáct. Ale nemotal jsem se. Nestál jsem v cestě. A nikdo mi neříkal „nedívej se na tu hrůzu“.
Odnesli auto, zastavili dopravu, kdosi odběhl na vrátnici a zatelefonoval pro pomoc, krvácející ženu položili na bok na čísi bundu a pak ti, co už nebyli zapotřebí, poodešli o kus dál na chodník, aby nepůsobili jako dav lačných hyenovitých čumilů a neblokovali místo sanitce, až přijede.
Celá událost mohla trvat snad půl minuty.
Táta zůstal u krvácející ženy. Dýchala sama a nedusila se, tak nic nedělal. Co bylo zapotřebí, bylo už uděláno.
Stál jsem s ostatními chlapy na chodníku a čekali jsme. Nikomu se nedělalo zle. Taky se mi nedělalo zle a byl jsem rád, byl jsem na to sakra hrdý, že jsem kluk, ale že je válka a lidi umírají přímo přede mnou a krev teče a mně se nedělá vůbec zle, byl jsem kurva sám se sebou spokojenej, spokojenej, že dělám to samé, co velcí chlapi, prostě to, co je zapotřebí, a když nic zapotřebí už není, tak nedělám nic. Byl jsem rád, že jsem tam, a dodneška jsem rád, že jsem tam byl.
Přijela sanitka, ženu naložili a odvezli. Za pár týdnů se z toho dostala, dokonce bez následků.
„Já to viděla, těmahle očima, asi omdlím, mně je úplně špatně, já si musím sednout“, pištěla furt ta kunda na vrátnici, když jsme s ostatníma chlapama šli zas po své práci.
„Podívej, Míno, rychle! Ten kůň!“
Mína si zaujatě rýpe klacíkem v trávě. Chtěla na dostihy, koníci běhají ve vedru co mohou, ale ona si štourá v hlíně.
Vlastně jsem na dostizích poprvé. Byl jsem jen na několika závodech v – myslím, že se to tak jmenuje – parkurovém skákání, ale dostihy jsou něco jiného. Na parkuru je asi deset překážek blízko u sebe, koně běhají jeden po druhém, motají se na malém prostoru, něco přeskočí, něco ne. Dostihová dráha je rozlehlá, stádo koní s vyplazeným jazykem běží až kamsi k obzoru, ale než se naděješ, jsou zas zpět.
Je horko, lidé jedí párky a pijí pivo. Taky bych si dal, jenže nedám. Z tlampače vřeští kántry, člověka přejde chuť. Ale snad se to jiným líbí, no co, prázdninové odpoledne, zábava, pohoda. Lidé křičí.
„Míno! Rychle se koukni, támhle ten kůň bude za minutu mrtvý.“
Mínu dostih konečně zaujal.
Kůň běží proti nám, z roztržené tepny stříká krev. Zadní nohu má vyvrácenou v nepřirozeném úhlu, z břicha mu chlístá tekutina, na zlomek vteřiny se mi zdá, že za běhu močí, ale ne, je to krev.
„Takové krvácení nemůže přežít. Dívej se, ještě běží, ale do minuty umře.“
Mína se dívá.
Kůň bez jezdce zastavil na dráze před námi, došly mu síly i krev. Lehá si na bok, od tribuny k němu kdosi utíká.
„Vidíš?“
Kůň ještě jednou namáhavě zvedá hlavu.
„A je po koníkovi.“
Přijíždí traktor s vlečkou. Přes koně hodí modrou plachtu, naloží ho na vlečku a odvážejí kamsi dozadu mezi auta, není tam dobře vidět, popojdu pár kroků, zajímá mne, co se s mrtvými na dostizích dělá. To víte, jsem tu poprvé.
„Tati,“ ozývá se Mína nesměle.
Traktor zacouval s vlečkou po polní cestě do kukuřice. Za chvíli se vrací už bez koně, znovu vjíždí na dráhu a jede kamsi daleko dozadu, na druhou stranu závodiště.
„Já už chci jít domů.“
Traktor se vrací s novým nákladem pod plachtou. Znovu couvá do kukuřice, aby se obratem vrátil. Motor zavrčí, traktor zastaví na svém stanovišti u dráhy a ztichne. I divná melodie z ampliónu přestala.
„Když myslíš… Ale za chvíli začne další závod. Je to zajímavé, ne?“
„Domů.“
Odcházíme; lidé dál sedí na tribunách a mlčí, tak nějak zaraženě. U východu je stánek.
Jdeme přes parkoviště na zastávku. Míně upadl klacík, sehne se pro něj. Jím párek. Za námi znovu začíná hrát hudba.
Dnes ráno koupelna plavala. Máma se nestará, odkud to teče, nejdřív naháže do louží hadry, na ně hadérky a následně běhá po chatě, aby našla ještě další a další kusy látky. Táta se nestará o nic.
Vidím, že v čerpadle povolilo těsnění, které kapalo už na začátku a já ho na tátovu radu jen dotáhl. Tak teď to z čerpadla pod tlakem (už tlak neztrácí jako na začátku, v tomto směru funguje) stříká proudem.
Vypnul jsem tedy vodu a jsme bez ní. Táta celou dobu chodí z místnosti do místnosti a přemýšlí, kde by našel kousek gumy, kterým by „opravil“ protékající kohoutek na záchodě. Do splachovače pořád pídí voda, přestože je kohoutek na přívodní trubce zatažený. Lze tak sice spláchnout, ovšem táta se obává, že neustále kapající kohoutek způsobí, že dojde ve studni brzy voda. Ptám se, jestli by nebylo lepší opatřit nové těsnění a v kohoutku jej vyměnit, že mi přijde logičtější vyměnit těsnění nežli vymýšlet, kde vzít kousek gumy, aby se jím ucpala přívodní trubka do splachovače. On na to, že těsnění sice má, ale že takhle to bude "lepší". Myslím si, že je blázen.
Popisuji situaci s protékajícím čerpadlem. Je zjevné, že jej nelze dál provozovat, protože by vytopilo chatu. Táta říká, že oprava není možná, což říká stereotypně na cokoli. Není to možné. No posíbl. Ptám se, co činí výměnu těsnění nemožnou. Prý nejsou nástroje a není těsnění.
Katka navrhuje jet do Rožnova a obojí koupit. Souhlasím. Táta říká, že jet do Rožnova není možné. Prý by se muselo jet autem. U chaty stojí dvě auta.
Snažím se myslet na něco jiného, úplně jiného, na něco… ne, na tohle ne. To bych si moc nepomohl. Na tohle taky ne. Na tamto už vůbec. Nemyslím na nic, ale stejně to není lepší.
Táta přemožen dvěma auty uznává, že jet do Rožnova možné přece jen je, alespoň až na další a za jistých přesných okolností, ale je třeba jet do Nového Jičína, jelikož v Jičíně jsou nástroje, tudíž je nebude nutno kupovat. Výborně, říkám, jedeme tedy do Jičína. Jet do Jičína je však nemožné, praví táta vítězoslavně, protože v Jičíně nemají těsnění.
Tátovi je osmdesát. Nepříjemné věci odkládá v naději, že mezitím stihne umřít.
Máma se stará, kdo vyházel všechny její líbezné hadérky. Sestra dostává menší hysterický záchvat.
Artikuluji zřetelně a velmi pomalu, jednoduchými slovy objasňuji, že do Jičína se jede vždy přes Rožnov, kde těsnění mají, tudíž by bylo možné v Jičíně vyzvednout nástroje a těsnění koupit cestou. Táta chápe a hledá klíčky od auta. Obviňuje Katku, že je ukradl její přítel Marcel. Nemám rád slovo přítel.
Sestra dostává větší hysterický záchvat. Nikdy jsme neměli rádi nikoho, koho si dovedla domů. To je pravda. Snažím se obrátit pozornost zpět směrem k problému těsnění. Navrhuji nejdříve vypít v klidu kávu a sestavit seznam věcí, které je zapotřebí obstarat. Táta říká, že těsnění si zapamatuje. Poukazuji na nutnost zakoupení nových rour ke kamnům, staré jsou rezivé a rozpadají se, když se kolem nich projde. Není k nalezení tužka. Není k nalezení papír. Máma místo něj přináší hadr.
„Nikdo mne nemá rád“, píše Katka na první místo seznamu. Je to pravda.
Koleje se vlní vzduchem nahoru a dolů. Skáčeme z pražce na pražec, nahlížíme do mezer mezi nimi. Štěrk, odpadky.
Povodeň naplnila přehradu na kopci, voda se přelila přes hráz a tekla po polích dolů do vesnice. V autosalónu poničila auta, převalila se přes cestu, až se zarazila o násep železniční tratě do Hodslavic. Na krátkou dobu se nad tratí vytvořilo jezero, ale pak přitekla další voda a společně s první už měly dost síly na to, aby vyplavily zpod kolejí štěrk, pozohýbaly ocelové profily, vyzvedly je vzhůru a kus dál zase stlačily dolů.
Když to obě vody přestalo bavit, protekly mezi domy, cestou ještě vzaly, co se jim líbilo a pak se spojily s třetí, největší vodou v řece. Ta už měla na kontě pár mostů, takže si jistě měly o čem povídat.
„Sprej,“ ukazuji Pandoře mezi pražce. Nezná to, musím vysvětlit, že prázdné odhozené spreje – nejsou-li děravé – se berou s sebou, uskladní a až se dělá oheň, vhodí se do něj. Bum!
Pandoře se exploze líbí: „Tak ho vezmi!“
Vím, co řekne máma, spreje do ohně, no ty ses zbláznil, to ať tě ani, ještě tě to, ještě ti to, oči prsty ústa nos, ještě nás to všechny! Kdy ty kluku vyrosteš! Jak to říkala před třiceti lety, když jsem pro spreje chodíval na skládku do lesa. Řekne zas to samé, to samé, to samé, jako deska, zaseklá deska, jako ty spreje, které taky vždycky udělají totéž. Bum! Kdy ty vyrosteš.
Beru sprej.
Mína se výbuchů bojí.
Jdeme dál, mezi pražci se válí sáčky a prázdné plastové nádobky. Už nic zajímavého. Po další stovce metrů se koleje náhle narovnávají. Dál už míří rovnoběžně, jak se na řádnou kolej sluší.
Máma říká, že oni říkají, že trať už neobnoví. Nevyplatí se to, už dřív ji chtěli zavřít, nějakou dobu vlak nejezdil, pak sice zas začal, ale doprava skomírala. Tři čtyři vlaky denně. Lidé jezdí raději autobusem.
Jdeme ještě kousek, chci se podívat k mostu. Je také poničený. Prý jsou poškozené skoro všechny po celé trati a to je ten problém, štěrkový násep se obnoví lacino, koleje by se taky vyměnily, opravovat mosty je však příliš drahé. Vedle mostu voda vyvrátila plot, o kus dál zmizela polovina zahrádky.
Představuji si, jaké to asi bylo, ale příliš se mi to nedaří. Koryto se zdá být tak hluboké a široké, řeka tak úzká a i teď, kdy je v ní stále dost vody, bezpečně uvězněná mezi břehy. Vlastně prý ani moc nepršelo, žádná průtrž mračen, pršelo jen jako obvykle, ale dlouho, cílevědomě a všude kolem, po všech okolních kopcích stékala voda, naplnila hráze a pak už trvalo jen hodinu a půl, než se z koryta vydala na výzvědy.
Když opadla, našli na dvoře stavební firmy dvě nová auta. Jen o deset metrů dál, hned za plotem, ale stál plastový zahradní nábytek tak, jak ho před povodní nechali.
Voda si vybírala. Utrhla zábradlí na silničním mostě, ale subtilní lávku pro pěší, dokonce nižší, jen o padesát metrů dál, zanechala netknutou. Na jedné straně řeky sebrala ze zahrádky sedm metrů i s chatkou, na druhém břehu roste v neporušených záhoncích zelenina.
Neumím si to představit. Jičínka je sotva říčka, o málo větší než potok, jako děti jsme si brávali gumáky a brodili se celé hodiny vodou. Málokdy nám do bot nateklo.
Díváme se z mostu. Tady býval splav, velké kamenné kvádry, beton. Všechno zmizelo.
Hledím na vyvrácený sloup elektrického vedení a snažím se vybavit si kalný proud, valící se údolím, auta, kutálející se vodou tam, kde právě stojím. Ne. Nic nevidím, nejde to. Povodeň na Jičínce? Stržené mosty na takovém potoce? Nesmysl. Vidím to před sebou a stejně nic nevidím. Přece v dětství. Gumáky.
Už jsem starý a nikdy už jiný nebudu.
„Kdy ty kluku vyrosteš!“ křičí máma, když vytáhnu sprej.
Aktualizoval jsem stránku Howadoor chytrákem.
„Jame!“
Jame znamená něco jako „nechte toho“. Sensei si mne mlčky čelo. Čichám ke kimonu. Potřebovalo by vyprat.
„Tak znovu… A prosím vás, soustřeďte se trochu. Heian sandan!“
„Heiáán sandan!“
Ič, ni, počítám v duchu a mávám rukama. Myslím, že mi to docela jde.
„Jame!!!“
Tohle jame už znamenalo zřetelně víc. Zřejmě cosi jako…
„Nechte toho, vy bastar… Pánové! Františku! …!“
Mistr chvíli tiše úpí. Zvláštní. Myslel jsem zpočátku, že karate má úpění vyvolávat v protivníkovi, zatím však nejčastěji úpí náš učitel. A potom já, když nestihnu uhnout vlastní ruce.
„Františku…! Prosím tě, co to zas děláš. Víš, co máš cvičit?“
František se rozhlíží nejistě kolem: „No… heian… sandan?“
„Tak. Heian sandan. Všichni dělají heian sandan, nebo alespoň něco jako. Jenže co provádíš ty?“
„Přece… heian…“, trvá na svém František.
„Ale prosím tě,“ utne ho sensei, „Vzpamatuj se, ztrácíme čas. Tak znovu, všichni. Heian sandan!“
„Heiáán sandan!“
„Ič, ni… san… JAME!!! Jame jame jame, proboha živého, to snad není možné, Franto, co mi to děláš, ty máš snad nějaký záchvat nebo co, tak já chápu, byly vánoce, lidi přes svátky zapomenou, ale ty už to úplně zesměšňuješ, jestli tu místo karate hodláš dělat tyhlety diskotékové kreace tak já nevím…“
Mistr už neúpí, nepokrytě kvílí.
„Ale já…“
„Co já? Máš padoucnici?“
„Já se to učil! Právě přes vánoce. Podle internetu.“
„Co ses učil, prosím tě, kde ses učil heian sandan takhle, tak by to necvičila ani ta chytila-jsem-na pasece-žížalu! Jen nám ukaž, co ses učil, no ukaž, ič, ni, už zase!!! Už mi nic neukazuj nebo mě máš na svědomí! On se zbláznil, on mě chce zničit, vy mě všichni chcete zničit, ale tohleto ne, to přestane, to skončí, to já nemám zapotřebí…“
František ustupuje od kvílícího mistra, opatrně couvá k lavičkám, otvírá batoh a chvíli v něm hrabe.
„Učil jsem se, opravdu, tadyhle…“, strká mistrovi jakýsi papír, „Jsem si vytiskl… heian sandan…“
Mistr ještě notnou dobu drží hlavu v dlaních a cosi si nezřetelně mumlá, pak se konečně zas narovná a koukne na papír.
„Heian…“, studuje náčrtek, „Dobře. Tak prosím tě, když ses to učil, proč tak blbneš? Tady, tady to přece vidíš, začíná se čudan uči uke, pak gedan barai…“
„Co?“, diví se František.
„No tady, tady máš všechno nakresleno, tak mi pro všechno na světě řekni, proč…“
„Co?! Ono se začíná tady?“
„E?!“
Mistr s Františkem na sebe užasle hledí.
„Nechceš mi snad říct…“
„Když já… já myslel… já začínal vždycky odsud…“
Mistr ztěžka dosedne na lavičku, náčrtek mu vypadává z ruky.
„Jame“, šeptá sotva slyšitelně, „jděte do šatny. Konec, tohle je úplný konec, pro dnešek končíme… já věděl, že si s tímhle materiálem nemám nic začínat…“
Ve dveřích se otočím, sensei stále sedí shrbeně na lavičce, zírá do země, vrtí hlavou a cosi si mumlá. Vyřídili jsme ho. Karate je svinstvo.
„Sakra,“ rozvazuje si v šatně František vztekle kimono, „A tolik práce jsem si s tím dal! Celé vánoce jsem trénoval. Ono se mi to zdálo nějaké obtížné!“
„Škoda,” směje se Pepa, „Škoda, že tě to nenechal zacvičit celé. To nám ještě musíš někdy předvést, katu obráceně jsem ještě neviděl.”

