S posledním srpnem definitivně končí práce na našem software, od patnáctého září se prodává zákazníkům. Jelikož je program stále v naprosto dezolátním stavu, vyvíjíme horečnou aktivitu, abychom jej alespoň jakžtakž slátali dohromady a proto taky nemám a příští měsíc nebudu mít téměř žádný čas na aktualizaci webu. Uvažoval jsem o tom, že to tady dočasně zavřu. Snad to přece jen nebude nutné, nicméně nic valného tu příští měsíc nečekejte. Pro dnešek tedy jen tohle hloupé oznámení a obrázek přehrady.

Ještě k Pandoře a Minervě. Nechci vypadat jako šťoural, ale pokud Pandoře jsou tři roky (kdesi to bylo), měla by být ve sčítání lidu, viz http://www.mvcr.cz/statistiky/jmena/index.html a kde nic tu nic :-) Asi by jsme těm ouřadům opravdu neměli tolik důvěřovat ;-)

Ondra

Sčítání lidu pochopitelně radno věřit není, už třeba proto, že já sám jsem sečten nebyl, jelikož jsem vyhodil sčítacího bonzáka z baráku. Ale že se Pandora ani Minerva ve statistikách nevyskytují chyba není - jsou tam totiž pouze jména s četností 4 a více. Podle toho, co mi před časem soukromě zjistil Chocho, jsou Pandory v České republice toliko dvě, včetně té Blabliny, a paní Knappová tvrdí, že Minerva zde donedávna nežila ani jedna. Tudíž Pandu ani Mínu ve veřejných statistikách dohledat nelze.

Stěna Watzmannu, vysoká, strmá, hrozivá, nebezpečná. Výzva horolezcům mnoha generací. Místo těch nejdramatičtějších výstupů, cest na hranici možností, místo, kde se z lezení snadno stane boj o přežití. Místo, kde zvítězí jen ti nejsilnější a nejpřipravenější. Jestli vás tohle všechno zajímá, tak na adrese http://home.tiscali.cz/~cz266848/cesty/berchtalp.html najdete o Watzmannu reportáž, ale tady bude dnes řeč o bembajsu.

Bembajsu, tedy badmintonu. Vitásek ruče zjistil, že za jednou hospodou tady u přehrady mají badmintonové hřiště a tak jsme se tam včera večer sešli, Vitásek, Martina vulgo Ohava, Pepa a já. Pepa měl sice zprvu řeči, že jej žádný badminton nezajímá a že by se raději jen někde válel, ale když jsme mu vrazili do ruky raketu, oháněl se s ní tak udatně, až jsme se báli, že někoho zabije. Hráli jsme debla ve čtyřech, když Jokasta nepřišla a nemohli jsme to hrát stylově v pěti, ale i tak to docela šlo, jenom Ohava se nějak pořád nemohla strefit a my jsme se jí smáli a ona se hrozně naštvala a když jsem si sundal tričko, bacila mě míčkem do pupku. Prý se tomu navíc neříká míček, ale "košík", no nevím, já si teda pod slovem "košík" představuju něco úplně jiného. Jenže můj masitý pupek něco snese, a tak jsme hráli dál a Pepa se neustále poočku díval k našemu stolu, kde jsme nechali stát sklenice s pivem a tvrdil, že nám ho určitě chodí někdo upíjet. Tak jsme se smáli zase Pepovi, že je paranoidní, ale jen do chvíle, než jsme spatřili maníka, který se pod záminkou, že hledá míček z pingpongu ke stolu připlížil a skutečně začal strkat sosák do našeho piva.

A pak už byla tma a hrát se nedalo, tak jsme seděli u stolu a něco vykládali, ale já nevím co, protože se mi ze čtyřech piv a badmintonu motala šiška.

Od Petra Janíka, zvaného též Skútr nebo Prcek, přišla následující napínavá historie, čemuž jsem rád, jelikož se aspoň nemusím s ničím sám sepisovat. Jenom objasním, že Petr bydlí ve Frýdku-Místku (nikdy si nemůžu vzpomenout, jestli ve Frýdku nebo v Místku), Jaruš je jeho žena a baba Jaga tchýně.

Dneska mám první volno (jsem po noční) a jsem strašně otrávený. Na webu nic nemáš, mail taky žádný. Jaruš pozítří jede s Jagou do Buchlovic, tak tu budu živořit sám a chodit do hnusné práce, a nejspíš tady pojdu hlady a nudou. Až se vrátí, bude se tu válet smradlavá mrtvola a z nosu mi budou vyletovat mouchy.

Před chvílí jsem si odskočil pro Startky (máme v baráku večerku) a Jaruš toho hnusně zneužila a hned chtěla, ať jí koupím červené víno, popcorn a rohlíky. Ve výtahu jsem měl nepříjemné déjavu, že tam smrdí zvratky. Ona tam skutečně asi před měsícem byla kosa. To ani nebyla kosa, to byl přímo kombajn. To byla zrovna neděle, a já jsem jel robit na ranní. Přivolal jsem suverénně výtah (loni jsem se to naučil), a když jsem otevřel dveře, praštil mě do rypáku tak neuvěřitelný kyselý smrad, až jsem z toho začal dávit. Rychle jsem vycouval a polknul zvratky, které semi nahrnuly do krku. Co teď? Druhý výtah nejde přivolat, pokud už tam jeden je. Výtahy máme v baráku řízené jakýmsi hodně škodolibým počítačem, který nepřipustí, aby si někdo přivolal druhý výtah, jelikož to je svinské mrhání drahocenným elektrickým proudem. Než bych snesl z 12tého patra kolo, bylo by už pozdě a dostal bych jistě hodinovou výpověď, nehledě na to, že o půl šesté ráno se mi taková činnost moc nezamlouvá.

Zacpal jsem si tedy nos a hrdinně vstoupil. Natáhlo mě a zase jsem vystoupil. Tuto činnost jsem opakoval asi třikrát. Smrad mezitím trochu vyvětral a napočtvrté se mi povedlo zůstat a zmáčknout tlačítko. Už asi vím, jaké to je, trpět klaustrofobií. Celou jízdu dolů se mi rytmicky stahoval žaludek a snažil se přidat svůj obsah k již ležící kose a vytvořit tak směs různých zvratků. Ani jsem se na ni nedíval. Dole jsem se snažil fofrem vystoupit, ale čím víc se člověk snaží, tím míň se mu to daří. Jak na sviňu se mi zahákl pedál o vnitřní dveře a já musel vyběhnout ven honem se nadechnout. Úplný lovec perel.

Po návratu z práce na mě můj oblíbený výtah už čekal. Předpokládal jsem, že zvratky už někdo odstranil, a nakoukl dovnitř. Neodstranil. A kosa smrděla snad ještě víc a něžně mě přemlouvala, abych se poblil. Rozhodl jsem se, že počkám, až tím výtahem někdo odjede a já si budu moct přivolat druhý. Asi po 15ti minutách jsem se dočkal. Někdo přijel dolů ve druhém výtahu a tím mě spasil. Doma mi Jaruš prozradila, že druhý výtah lze jednoduše přivolat tak, že otevře dveře u prvního výtahu a v tu ránu je možno přivolat druhý. Ty baby vědí všechno.

Milá kosa smrděla ještě asi 14 dní. A to ji polévali savem, chlorinolem, voňavkami a vším možným. A kose se to líbilo. Jen kvetla. A proto mám vždycky, když lezu do výtahu, podivné pocity. A si jí tam pověsím pamětní desku. Zde odpočívá nejsmradlavější kosa mého života. Ještě ti napíšu, jak jsem měl úklid dole v baráku a pod schodama bylo hovno. Bylo obrovské. Byla to velká hromada naprosto dokonale stočeného hovna.

Úplně ukázkové hovno, jak vystřižené z učebnice. A bylo strašně velké. Tak velké hovno jsem v životě neviděl. A smrdělo úplně dokonale. Smrdělo tak, až oči přecházely. Poloměr blití byl asi metr šedesát. Tak jsem ho tam nechal. Ať ho uklidí příští týden soused. Ten ho taky neuklidil, schválně jsem se byl podívat. Hovno zmizelo asi po měsíci. Ale to už nebylo to co bývalo. Bylo totiž vyschlé a zdaleka nesmrdělo tak jako zamlada. Kam se hrabe na kosu.

Janík

Celý svět teď žije cyklistikou, neboť se jede Tour de France, což je slavný závod, v němž jezdí mnoho bicyklistů, každý má kolo, šlape co může, aby ty druhé předehnal a je to náramně vzrušující. Proto i já jsem usoudil, že bude správné přispět svou trochou do mlýna, a že se tedy vydám na kole na Nové Mlýny.

Nové Mlýny je soustava přehrad nedaleko Brna a kdo nahlédne do mapy, hned zjistí, že cesta tam je mimořádně náročným podnikem. Jednak je to strašlivě daleko, ale hlavně vede divokou jižní Moravou, přes obce, do nichž noha bílého člověka často nezavítá a jejichž obyvatelé nejsou vždy v dobrém rozmaru. Odvážlivci tak hrozí mnohá nebezpečenství, a proto je třeba se na takový podnik důkladně připravit, nepodcenit žádnou maličkost, neboť by se to mohlo šeredně vymstít.

Proto jsem se v pátek vrhnul do víru příprav, sebral nožní pumpu a odešel do sklepa nafoukat kolo. Přimontoval jsem hadičku ke kolu a po pumpě několik minut divoce skákal, až byly obě duše narvané čerstvým vzduchem úplně k prasknutí. Poté jsem navštívil místního frizéra a nechal si oholit hlavu, aby byla aerodynamičtější a lépe rozrážela vzduch, až se budu po vozovce šinout nadměrnou rychlostí. Poté jsem si chtěl ještě doma odstranit bujný fous, aby se mi do něj za jízdy nechytal hmyz a drobní ptáci, ale přišla Blable a trvala na tom, že si musím ochlupení na bradě ponechat, neboť prý tak vypadám velmi esteticky, skoro jako chlapíci ze ZZ-Top. Jenže ti mají fous červený, a já ne, ale to nahradím červenými brýlemi. Tak jsem se tedy neholil, nastavil budík na třetí hodinu ranní a považoval přípravy na expedici za hotové.

Vyjet velmi brzy ráno je skvělá věc, člověk si jede v chládku, vyhne se odpolednímu vedru a navíc na cestách není skoro žádný provoz. Má to jen jednu nevýhodu, člověk musí svinsky brzo vstávat. Raději jsem tedy budík posunul až na čtvrtou.

Vzbudil jsem se o čtvrt na deset, nasnídal se a prostudoval aktuální předpověď počasí, včetně družicových snímků. To je nesmírně důležité, protože jen tak se člověk vyhne frontám, a nenarazí někde v půli cesty do trojúhelníku nebo půlkolečka. Vůbec nejhorší ze všeho jsou fronty okluzní, ale ty dnes v předpovědi nebyly, a tak jsem uklidněn usedl na kolo a o půl dvanácté vyrazil.

Žebětínem jsem projel jako vítr, prosvištěl Troubskem, ve Střelicích zahnul doprava a spustil se odvážně vysokou rychlostí serpentinami kolem pasťáku až ke střelické bažince, což je chráněný krajinný útvar. Projel jsem pod viaduktem, který je vysoký a proto z něj občas lidé skáčí na gumových lanech, ale dnes tam nikdo nebyl a neskákal. V Radosticích jsem vyšlápl poslední kopec na cestě, na jehož vrcholu stojí vodárna, u které obvykle močívám, ale dnes jsem nemočil, protože kdo to kdy viděl, aby cyklista na Tour de France zastavil, opřel kolo o plot a močil, že? Následují Prštice, Silůvky a za Silůvkami je třeba odbočit doleva. Na polích už je vesměs sklizeno, jenom balíky slámy se tam válejí, projíždím Mělčany a uvažuji, že bych si ta pole s balíky mohl namalovat, ale to už jsem v Bratčicích a na křižovatce potkávám velký kombajn značky Fergusson. Můj kolega a farmář Michal má taky takový kombajn a je na něj hrdý.

Mírné stoupání do Němčiček a už mířím do Medlova. Z příkopu u silnice vylétají dvě křepelky, fuj, to jsem se lekl. Ve Smolíně dnes nehrají fotbal, co se to děje, vždycky když přes Smolín jedu, tak tu přece hrají kopanou? Asi ještě sedí u oběda. Před Pohořelicemi potkávám další kombajn, jede mým směrem, ale když se na něj zavěsím, odbočuje na Znojmo, lump. Ale to nevadí, k Novým Mlýnům už je to jen asi deset kilometrů po široké cestě, u cesty je cedule "Broskve" a tak zastavuji a nakupuji v sadu kilo a půl broskví. Pak už jen pár šlápnutí a po dvou hodinách a jedné minutě jízdy přistávám u rybího bufetu.

Rybí bufet má zvláštní provozní dobu, od půl páté ráno do pěti večer. To je kvůli rybářům, kterými jsou Nové Mlýny přímo obsypané a kteří tu nakupují nejen pivo a buřty, ale hlavně povolenky, krmení pro ryby, háčky, vlasce a nástražní rybky. Též tu mají ryby uzené a fritované, a proto jsem se m vlastně jel, požírám fritovaného tolstolobika a hranolky, piju kafe a líbí se mi to. Ještě mají kapra a pstruha, ale když ten tolstolobik má takové pěkné jméno...

V Dolních Věstonicích mají muzeum a v něm diluviální sošky, ale ty už jsem viděl, dnes mě zajímá víc cukrárna ve Strachotíně, kde mají hromady zmrzliny a těmi se důkladně naláduju, než otočím kolo zpátky k Brnu. Je úděsné vedro, plešatou hlavu mám celou spálenou, a tak se zmrzlinou aspoň trochu ochladím. Lidi na mě koukají udiveně a někteří se vysloveně smějí, zpocenému fousatému exotovi s vyholenou palicí a červenými brýlemi. Mi to ale nevadí, ujíždím pryč a v pět večer už jsem doma.

"Tao plodí jedno, jedno plodí dvě, dvě plodí tři a tři plodí všechno."

To je dobrá  myšlenka, ne? Já myslím, že ano. Proto jsem neváhal sdělit tuto myšlenku Blabli, aby se vzdělala.

"Tak pozor Blable, teď poslouchej: Tao plodí jedno, jedno plodí dvě, dvě plodí tři a tři plodí všechno. To je, co?"

"Co co?", na to Blable značně nechápavě.

"No to, že to tao plodí jedno..."

"A co to znamená?"

"Znamená to, že tao plodí jedno, jedno plodí dvě, dvě plodí tři a tři plodí všechno. Přece."

"Ty seš ale blbej."

"Blbá jsi ty! Ty ani nevíš, jak vzniklo slovo skopčák, natož abys chápala, že tao plodí jedno!"

"Co bych nevěděla, vzniklo tak, že Němci bydleli na kopcích, říkali to v televizi."

A mám to, za tao i za skopčáky. Já to zjistil náramně složitě a považoval jsem si toho, jak jsem to mistrně vyšťoural v jedné podivné staré knížce a ještě to tam ani nebylo výslovně řečeno, já to geniálně vydedukoval a oni to prý říkali v televízi. Teď budu vypadat jako debil, co se na něco podívá v bedně a hned se s tím chlubí na webu, co zas sežral za moudrosti.

Přišel posudek na Minervu, což mě taky pěkně rozvzteklilo. Tedy ne snad obsah, ten byl, přirozeně, pozitivní... no ačkoli "přirozeně"... ono se u nás nikdá neví! Ale tentokrát pozitivní byl. Co mě ale přivádí k zuřivosti je to, že jsem vůbec takový posudek musel shánět a platit za něj. Ačkoli... ono to bylo celé trochu jinak, tak to raději vylíčím od začátku.

Když se narodilo Blabli první děcko, dostalo jméno Pandora. Jenže ouřadům se to nějak nezdálo, protože úředníci jsou debilové, hlavy prázdné a pomazané hovnem a kdo zabije úředníka, udělá dobře, pokud ho ovšem nezabije jen tak rychle, to by byla chyba, úředníka je nutno mučit, pálit, aby před smrtí trpěl útrapami pekelnými, a pak je třeba vyvraždit celou jeho rodinu, uáááá...

Takhle taky ne, to bychom se k posudku na Mínu nedostali. Trochu se uklidním, a pak to zkusím ještě jednou.

Tedy znovu a opatrně: úředníkům se to nezdálo, neboť jejich vzdělání, dá-li se to tak vůbec nazvat, nesahá dál než ke knize jisté paní Knappové, k té se ještě dostanu, ona je taky pěkný vyvrhel, a v té knize je seznam jmen a jak tam úředník jméno nevidí, tak prohlásí, že neexistuje, a že je třeba si nechat vystavit na jméno posudek.

Úředník je totiž idiot tak nesmírný, že není ani schopen nahlédnout do libovolné encyklopedie, nebo se třeba podívat na internet, byť mu na stole stojí počítač k webu připojený. A co víc, i když mu encyklopedii do úřadu přinesete a strčíte do jeho hnusného, odpudivého, tupého ksichtu, ksichtu pokrytého vředy a sálající nadpřirozenou blbostí, stejně nic neuvidí. Jméno není v jeho knize, jméno neexistuje.

A já říkám, že kdo umí jenom tohle, není člověk, ale stroj a jako s takovým by se s ním mělo zacházet. Zabití úředníka je nanejvýš poškozování cizí věci, a vzhledem k její téměř nulové hodnotě to není ani přestupek.

Co nulové, záporná ta hodnota je!

Občan je však znalý litery zákona, která praví, že "do matriky nemůže být zapsáno jméno zdrobnělé či zkomolené" a ptá se úředníka, jak to, že když to jméno nezná, tak přesto tvrdí, že je to jméno zdrobnělé. Nebo zkomolené.

Úředník na to, že on přece nic takového netvrdí, že jméno není v knize a zákon ho nezajímá. On má knihu. Jméno není v knize, tudíž musí být posudek.

Naivní člověk se dožaduje, aby mu úředník ukázal, kde to v tom zákonu je, o těch posudcích.

Úředník chvíli listuje jakýmisi lejstry a pak vytáhne nikoli zákon, ale vyhlášku, kde se praví, že v případě, že jméno není v seznamu jmen, tedy v té knize, je třeba doložit jeho podobu posudkem. A tváří se vítězoslavně.

Jenže jeho vítězství netrvá dlouho, protože mu v té vyhlášce ukážete, že to není vyhláška, zavazující občana, nýbrž jakási interní vyhláška ministerstva, která zavazuje úředníka, a tudíž sám úřad by si měl vyžádat ten posudek. A samozřejmě za něj taky zaplatit.

Úředník na to, že se s vámi o tom nehodlá bavit. Vy na to, že se chcete pást na jeho krvi, a že si tedy o tom promluvíte s nadřízeným.

Promluvíte, ale ničeho nedosáhnete, jenom se ještě víc rozzuříte. Nadřízený je totiž klonem prvního úředníka, možná je to dokonce první úředník v přestrojení. Vy to ale nechcete vzdát, takže jdete k nadřízenému nadřízeného.

Ten už je rafinovaný. Připustí, že jaksi tak úplně teoreticky byste třeba možná i pravdu měl, a že když tedy budete úřad tlačit k tomu, aby si posudek vyžádal, tak on to tedy udělá, ale pak dodá s úlisným úsměvem, že to ale bude trvat tři měsíce, protože taková je zákonná lhůta. Po tři měsíce nedostanete rodný list, tudíž dítě nebude moci být registrováno u zdravotní pojišťovny (to je blbost, ale to vy třeba nevíte), samozřejmě nedostanete žádné přídavky a budete s tím mít řadu problémů. A kdo ví, jak ten posudek dopadne, dodá mnohovýznamně.

Divím se, že tak málo lidí vtrhává na úřady s automatickými zbraněmi a střílí to všechno hlava nehlava. A nejen divím, upřímně toho lituji.

Jenže co máte dělat. Dobrá, úředníkům se pomstít můžete (k tomu se ještě dostanu), ale tím si rodný list neopatříte. Takže nakonec po zralé úvaze zvednete telefon, zavoláte paní Knappové, která vám na dobírku do tří dnů pošle posudek na Pandoru.

Na Pandoru, která je k dohledání v libovolném slovníku, jenže pro úřad slovníky neexistují.

Pak je tedy klid, a po nějaké době se zase Blable nafoukne a za chvíli máte druhé děcko, a to chcete pojmenovat Minerva. Jméno ze stejného soudku, k dostání v každé encyklopedii, a v hlavě každého vzdělanějšího člověka.

A zase stejné potíže, navlas ty samé. Poučeni minulými zkušenostmi řeknete hned prvnímu úředníku, aby si vysral oko, že o jeho smradlavý rodný list nestojíte a prásknete za sebou dveřmi.

Sedíte doma, rodný list nemáte. Potíže s tím spojené žádné nejsou, protože úředník samozřejmě lhal, pojišťovna vás zaregistruje i bez něj, a přídavky nedostanete tak nebo tak, ale stejně matně tušíte, že jej jednou potřebovat budete. Takže přemýšlíte, jak to udělat, a přitom nekapitulovat a nežádat o ten posudek, protože se vám to příčí, trpět pro nebetyčnou tupost úřadu. Napadne vás ombudsman, a dáte si hned za ten nápad sami facku, protože myšlenka jít žádat o pomoc proti úředníkovi jiného úředníka je tak blbá, že to skoro vypadá, že se úředníkem stáváte sami. Pak vás nenapadne už nic dalšího. Ano, před očima vám běží zábavné obrazy mučených, čtvrcených, rozdupávaných a všelijak ponižovaných klotových rukávů, jenže ty vám k rodnému listu nepomohou.

Až pak jednou přijde ten posudek, protože zatímco vy jste bezvýsledně přemýšleli, tak Blable zvedla telefon a zase zavolala paní Knappové.

Tak to chodí, když chcete mít doma místo Janičky a Haničky Pandu a Mínu.

Proč je paní Knappová vyvrhel? Protože na tom celém zkurveném systému parazituje. Je totiž jediným, monopolním, státem určeným znalcem, jediným člověkem, který vám podobný posudek může vydat. Stát totiž počty znalců reguluje a tvrdí, že víc lidí není zapotřebí. Jasně, stát víc znalců nepotřebuje. Státu konkurence a tržní prostředí nic neříká, a jestli říká, tak "Fuj, ruce pryč od toho!". Takže i kdybyste nakrásně byli odborníci sebevětší a řekli si, že půjdete dělat znalce, tak vám stát řekne "jó, my už znalců máme dost, my tě nechceme". A stávající znalci, jako je vyvrhel Knappová, si mnou ruce, protože jim aspoň nikdo nekazí ceny.

Pár lidí se ptalo, proč jsme vymysleli právě taková netypická jména, nečeská. Někteří ze zájmu a někteří, jako třeba pytel Vitásek, k tomu dodávali "když vám to nadělalo spoustu potíží". Potíže nám nenadělala jména, potíže dělá zmrdaný stát a úředníci bez mozku. A to je právě jeden z důvodů, proč jsme si je vybrali. Tedy ne proto, abychom měli potíže, ale proto, aby děcka do téhle mafiánské zjebané party jménem český stát nepatřila ani jménem.

Posudek tedy máme, úřad svůj boj vyhrál, ale člověk po sobě nechce nechat jen tak šlapat, pořád dokola. Chce vrátit ránu, pomstít se. Ne už něco napravit, z toho vyrostl a ví, že se na systému nedá nic změnit. Teď už jde jen o to taky zasadit úder, dosáhnout osobní satisfakce.

Myslím si, že je chyba bojovat proti úředníkům přímo. To k ničemu nevede, není to efektivní. Jít na úřad a poplivat kloťáka je fajn, ale jsou způsoby nesrovnatelně účinnější. Je třeba být zákeřný. Rána zasazená zezadu bude to nejlepší. Žádný rovný boj, to je blbost. Útočit ze skrytu a tmy, udeřit a zase se vrátit do temnot.

Bomby pod auta úředníků, to je prima věc. Taky si zjistit, kde úředník bydlí a pak jej, až si půjde na procházku do lesíka, podříznout, to taky není zlé. Hodit mu za temné noci do bytu zápalnou láhev. Vytlouct okna. Proříznout pneumatiky. Nebo alespoň zalomit v zámku sirku. Pro policii to budou nevypátratelné zločiny bez motivu, a vy dojdete klidu. Tak se na to musí.

A nebo je tu ještě jedno řešení: odjebať sa z tadiaľto.

To tak člověk někdy něco plácne, ani tomu nepřikládá valnou váhu, a vida, ono se vzápětí ukáže, že měl pravdu, aniž by o to bůhvíjak stál.

Třeba včera s tou rakovinou. Ono se totiž ukázalo, že Blablino nové děcko má doopravdy rakovinu a do podzimka asi nedožije. To se pak člověk nesmí divit, že Blable tak hysterčí. Devět měsíců se s tím nosila, pak porod, teď to kojení ve dne v noci a nakonec to přijde všechno vniveč.

200kg ? Tak uz se nedivim,ze ti praskaji draty ;-)

Pche, na lytka si mozem dat vsetko zavazie co tam je (mozno aj nieco naviac) a zdviham to lytkami uplne bez problemov. Ono to dobre vyzera ked clovek uz nemoze pridat a zdviha tam uplne vsetky tie zelezne a zelezobetonove kvadre a nafukuje sa pychou, jak je silny a okolite zenstiny si myslia, ten je ale silny! to musi byt chlap! ale to vobec tak neni, pac ja zdvihnem cosi iba lytkami a rukou pivo a preto mam pivny brich...

Je to pravda, zvedání velkých vah lýtky je skutečně jen efektní oblbování lidí, co neznají možnosti vlastního těla. Podívejte se na to takhle: postavíte se na jednu nohu a vytáhnete se na špičku. Žádný problém, co? Právě jste zvedli vlastní váhu jedním lýtkem, u mě tedy zhruba 90 kg. Na stroji ale zabírají lýtka obě lýtka, takže člověk by měl bez potíží zvednout 180 kg. A o dvacet kilo víc, to už není dohromady nic, takže pohnout dvěma metráky skutečně není žádný větší problém a zvládne to kdokoli, kdo to zkusí. Vsadím se, že třeba takový Chocho, při své macatosti, by zvedl metráky tři a ani by se nezadýchal. Tedy ne víc, než funí i bez cvičení.

Dobrá, není to docela přesná a správná úvaha, na stroji jsou lýtkové svaly lépe izolovány, ale základní odhad kolik je člověk schopen zvednout to dává a je z toho vidět, že naložit si na stroj na cvičení lýtek čtyři kila je pitomost naprostá. Jenže lidi neznají své vlastní schopnosti a buď se nemožně přeceňují nebo zase podceňují, místo aby šli a prostě to zkusili.

A právě toho výhodně využiji a budu se na začátečníky v posilovně vytahovat dál a víc, třeba právě teď tam chodí taková jedna baba... no nic, prostě se vytahuju rád. Třeba včera jsem se pěkně vytáhl na jednoho člověka, co se proháněl po městě na žiletce, a bylo to, když jsem jel do města kvůli kádince, co skrz ni Blable tak hysterčila.

Aha, teď jsem to prokec'. No tak teda děcko žádnou rakovinu nemá, nebo se aspoň neví, že by mělo. Blablin záchvat způsobilo to, že jí doktorka řekla, aby přikrmovala děcko z jakési superspeciální kádinky, a Blable naříkala a bědovala, protože v lékárně kádinku neměli a jí najednou přišlo, že proto dítě zhyne, když nebude mít tu kádinku. Než jsem to zní vypáčil, tak asi dvacet minut střídavě vyla a válela se po zemi. Ale já se jí nesměju, protože to nemá lehké. Už skoro měsíc se pořádně nevyspala, moc toho nesní, to já bych hysterčil už dávno, a kvůli větším maličkostem, než je pitomá kádinka.

Tak jsem tedy usedl na kolo a vypravil se do města pro kádinku a když jsem se vracel, tak jsem potkal člověka na žiletce, jak my, zdatní cyklisté, nazýváme silniční kolo. Na nohou takové ty botky, jak se zacvaknou do pedálů a člověk pak zastaví na křižovatce, nemůže se vypnout a práskne sebou na asfalt a všichni se mu smějí, na sobě přiléhavý dres, co v něm vypadá jak teplouš a zase se mu všichni smějí, prostě správný cyklista. Potkali jsme se na křižovatce, když semafor svítil červeně a on si pohrdavě změřil mé trekové kolo, a to byla chyba. Protože pak kvapně vyrazil, aby mi ukázal, jak jeho žiletka krásně jezdí, ale já už to znám, kvapně vyrazí a pak zvolní, a taky že jo. Zvolnil, já ho dojel, což on ale netušil, protože jsem se pěkně potichu zavěsil za něj, užíval si závětří a těšil se, až se chlapík ohlédne a ztuhnou mu rysy, protože to nikdo nemá rád, aby se na něj někdo nalepil a znervózňoval ho. A chlapík se opravdu po čase ohlédl a když spatřil můj ležérní výraz, tak byl správně znechucen a to se mi líbilo a jel jsem pořád půl metru za ním, aby měl vztek, až to velký cyklista nevydržel a zahnul do postranní uličky. Chvíli jsem ještě uvažoval, jestli by nebylo dobré zastavit opodál a počkat si, až se po chvíli z té uličky zase vynoří a znovu se na něj nalepit, ale pak jsem ho nechal. Za zjevnou neúctu k mému kolu jsem ho vytrestal dost, i zasmál jsem se pohrdavě, procedil skrz zuby "Hastalavista, bejby!" a odjížděl bez kádinky v modravou dál, prosycenou červení zapadajícího slunce.

Protože ve městě tu kádinku taky neměli.

Zítra se vrací šéf a proto dodělávám, co jsem měl mít dávno hotové a zas nemám na nic čas, snad jenom zajít do posilovny. Teď tam chodím skoro každý den a už jsem z toho celý zničený a v noci spím jak zabitý, a to je dobře. V neděli jsem dokázal zvednout 200 kilo, ha!

Kdo se vyděsil, že jsem zvedl dvě stě v benči, tak se vyděsil správně, protože to jsem přesně chtěl, aby si to myslel.

Zjistil jsem původ slova "skopčák", kterým se označují Němci a Rakušáci. Až doteď jsem měl zato, že to nějak souvisí se skopovým či to přímo znamená "hlava skopová", ale není tomu tak. Pravda je taková, že nejde o pojmenování původně nijak hanlivé, ale zcela neutrální. Vzniklo totiž v pohraničních oblastech, v podhůří Orlických hor a Krkonoš. V horách bydleli spíš Němci a v podhorských městečkách zase spíš Češi a když Němci přijeli do města, třeba na trh, tak se jim říkalo "ti z kopců", tedy skopčáci.

Samozřejmě, že jsem to nezvedl v benči, ale na takovém stroji na cvičení lýtek. To si sednete, na kolena dáte destičku a na té destičce visí závaží. Špičky chodidel dáte na hranu jiné desky a paty potom i se závažím spouštíte dolů a pak zase vypínáte nahoru. Laik a začátečník si tam naloží padesát kilo a jásá, jak je skvělý, ale kdo chodí do posilovny častěji, tak ví, že lýtka jsou i u netrénovaných lidí děsně silná a něco vydrží a musí se na ně tvrdě, a proto si tam naloží hned aspoň metrák. A ti ještě pokročilejší vědí, že jde o cvik, kde se závaží zvedá na velmi malé dráze a proto není žádné zvláštní umění pohnout i velikou vahou a tak si tam hodí metráky dva a všichni chodí kolem a ťukají si na čelo, protože si myslí, že to dotyčného zchromí.

Dopsal jsem to a začal se chystat do posilovny. Chystání se do posilovny sestává z toho, že si uvařím kafe a vypiju si ho, někdy, jako třeba dneska u televize, protože tam byl zajímavý dokument o tom, jak se točil jiný, ještě zajímavější dokument o ptácích. Možná, že zítra bude dokument o tom, jak se točil ten dnešní dokument o natáčení dokumentu o ptácích. To ale není podstatné, podstatné je, že tam ukazovali vysoké zasněžené hory a když jsem to viděl, tak mi úplně zatrnulo v zádech a řekl jsem si: "Óóó, jaké nádherné hory, co já hlupák, tady pohledávám, proč tady trčím, když jsou někde tak krásné, nádherné hory? Vysoké a zasněžené hory, je třeba tam bez prodlení jet.". A tu jsem poznal, že už to na mě zase leze a že už brzy mě napadne další plán na výpravu do hor, i když už jsem si myslel, že nikdy nikam nepojedu a dokonce jsem zpozdile tvrdil, že lezení po horách je blbost nakvadrát.

Kafe jsem dopil, televizi vypnul a jel na kole do posilovny. Nový ráfek zatím ráfí velmi přesvědčivě, neboť je matematicky přesně vycentrován a to vycentrování si drží. V posilovně jsem se hned přihrnul ke stroji na lýtka a propukl v pohrdavý chechot, neboť jakýsi dobrák, který na něm cvičil přede mnou, si naložil ne dva metráky, ani metrák, dokonce ani padesát kilo, ale celé čtyři kilogramy. Rozhlédl jsem se, jestli někde neuvidím kojence, co už v útlém věku propadl cvičení, ale nikdo takový tam nebyl.

A během cvičení se splnilo mé tušení, neb mi na mysli vytanul nový plán na výpravu do Himalájí. Plán je to zajímavý, ale musím si k tomu vzít ještě mapu, abych ho mohl důkladně promyslet. Pak vás s ním samozřejmě seznámím a třeba se někdo přidá.

Došel jsem domů, sedl k počítači, chvíli psal zápisky na web a teď se přihrnula Blable. Blable byla dnes s novým děckem u lékaře na vyšetření, neb dítě neprospívá, nezvětšuje se a netloustne tak, jak by si představovala. Co jí lékař řekl, to zatím nevím, protože přišla s brekotem, válí se teď po gauči, neustále pláče, kvílí a skuhrá a nedá se z ní nic rozumného vypáčit. Předpokládám, že děcko má rakovinu, ona má taky rakovinu a to určitě ještě není všechno.

Ráno jsem vstal, uchopil kartáček, začal si čistit zuby, trochu přitlačil a rup křup, kartáček zlomený. To už je za poslední tři týdny druhý. Jakési fórové ty kartáčky vyrábějí. Příště si koupím festovnější, ocelový.

A pak mi volal táta:

"Co, ty lumpe, tak tys ztratil foťák?!"

"No jo, ztratil."

Má pravdu, táta, protože minulý víkend, jak jsem chodil po Beskydech, se mi povedlo ztratit fotoaparát. Nechal jsem ho někde mezi Pustevnami a Martiňákem.

"A nic jsi neřekl, darebáku?"

"No jo, neřekl."

"Tak ho máš tady u nás, ničemo."

Ukázalo se, že aparát byl nalezen divým, avšak poctivým turistou Tomášem Sobotkou, který u něj našel papír s adresami, podle nich nalezl mé rodiče a foťák vrátil.

Tak jsem měl radost, jak to dobře dopadlo a už mi ani nevadil zlomený kartáček.

Táta mi ještě nějakou dobu vyčítal, že jsem pěkný vykuk, co je potichu, když ztratí foťák, místo aby to hned doma ohlásil a nechal si celé dny nadávat, jak by se na slušně vychovaného syna patřilo, ale pak prohlásil, že na mé foťáky nemá čas, protože musí jít opravovat letadlo, a zavěsil.

Hňupe. České dráhy jsou čisté? Jo, relativně. V prašečáku je taky čisto. Relativně. Že zpoždění nejsou častá? No, myslím, že když má 90% vlaků zpoždění, tak to časté je. Nacpané lidmi? Zkus si někdy jet trasu Praha... směr východ. Nebo směr jih Nebo některé vlaky Děčín-Ústí. Atd. Hade mizerný, mor, choleru a České dráhy na tebe!

To napsal Chocho. Jezdit z Prahy na východ zkoušet nebudu, co bych dělal Praze, ale vlakem jezdím každou chvíli. Žádných 90 procent vlaků zpoždění nemá, to jsou nesmysly. Některé vlaky nacpané opravdu jsou, třeba rychlík Kysuca v pondělí, ale od toho jsou přece místenky. Ostatně když si člověk chvíli počká, tak někdo určitě vystoupí a on se může lačně vrhnout na uvolněné místo. Co se týče čistoty, tak je ve vlacích obvykle čistěji než v zblutém Chochově podnájmu.

Je ale možné, že každý jezdíme jiným typem vlaků. Pražák Chocho nastoupí do vlaku v Praze se spoustou jiných pražáků, a všichni dohromady během krátké chvíle vlak naprosto zdevastují, protože pražáci jsou prasata. Já nastoupím do vlaku v Brně, tady jsou samí moraváci a ti se chovají slušně, klidně pijí ve vlaku víno, nemluví blbě a vlak neničí. Jo, tím to asi bude.

Pár svých obrázků jsem dal na pofidérní server www.totem.cz, abych znechutil co největší počet lidí. Jenže ouha, lidé nebyli znechuceni, leč křičeli oáách, jaká krása, že my, hloupí rochtové, jsme dříve ztráceli čas s pitomostmi od Michelangela, když jsou tu taková veledíla!

Pročež poslal jsem odkaz na tyto adorizující odkazy Aleně a Alena mi na to odpověděla, že si mám dát pozor, abych nezpychl. Jenže já si pozor dávat nemusím, protože největším kritikem jsem stále já sám, sám vidím, jak jsou ty mazanice pitomé a z těch magorů na Totemu mám leda legraci.

Ale že jsou pitomé ještě neznamená, že nejsou k něčemu použitelné. Objasním: o víkendu jsem zase trochu pracoval na té své hře a kromě jiného chtěl jsem zjistit, jak budu vyrábět obrázky a jak to s nimi bude vypadat. Uvažoval jsem takto: obrázků bude zapotřebí spousta. Nemůžu to všechno namalovat, a navíc tam nemůžu dát své malůvky bez úprav, to by se mi každý vysmál. Ale i když je upravím, stejně si ještě budu muset vypomoct tím, že naskenuju fotografie nebo něco stáhnu z webu. Míchat to ale dohromady taky nemůžu, protože by to vypadalo tak katastrofálně jako Pepovy stránky. Hnusný slepenec by to byl.

Musím tedy obrázky z různých zdrojů vzít a upravit je na jednotný styl. S tímto předsevzetím popadl jsem Corel, což je software na úpravu obrázků, narval do něj několik svých akvarelů a pustil se do úprav. A vida, po chvíli se ukázalo, že velkorysou aplikací rozličných filtrů a efektů lze obrázek změnit naprosto k nepoznání. A co víc - po aplikací oněch magických triků na fotografie vzniknou věci velmi podobné. Dokonce i když přímo nasnímám nějaký objekt - třeba pohlednici a protáhnu ho Corelem, výsledek je znovu ve stejném stylu.

Styl tento sestává převážně z chaotických černých čar na všechny strany, nadmíru abstraktních čar, čar vyhlížejících avantgardně, až téměř umělecky. Ani pak nejde moc rozpoznat, co obrázek znázorňuje, a to je dobře. Hráč si tak bude rozvíjet fantazii a nebude nadávat, že to všechno vypadá jako pádlo, protože si nebude jistý, jestli to doopravdy není pádlo. Jo jo, kápl jsem na to.

Čili malůvky mohou být sebeblbější, ale do hry se budou hodit.

Ono se do ní bude hodit skoro všechno. Poslední dobou někam jdu, někoho potkám, on plácne sebevětší blbost a já hned jásám: "Hurá, to se bude hodit do mé hry!". A když to dotyčnému řeknu, tak se ještě cítí polichocen, protože si trapně myslí, že to bude hra divadelní a že se ještě stane slavným, až se bude předvádět na prknech světových divadel.

Jenže se vůbec slavný nestane, blbec jeden.

A tak se z mé hry stává takový odpadkový koš, to ale nijak nevadí, protože je jasné, že i kdybych to někdy dokončil, tak to stejně nikdo hrát nebude, takže je to vlastně jedno.

Ostatně já za to nemůžu.

Kdysi dávno měly hry lineární příběh. Aby se dostal hráč k hádance B, musel nejdřív vyřešit hádanku A, a to mohl jenom jedním, přesným způsobem. To už se ale dnes nenosí, kdepak, to už se lidem omrzelo. Dnes  musí být příběh nelineární, každá věc se musí vyřešit několika rozličnými způsoby a dějem musíte procházet po mnoha možných větvích. Tak to prý má být, a jen tak je to správně a moderní.

Jenže kdo se má s tím příšerným množstvím větví dělat, ha? To nikoho nezajímá. Kdo má všechny ty věci vymýšlet, co? No jo, zas já.

Takže tam frknu co se namane, všechno se upotřebí, a ono z toho už něco vyleze. Jenom chleba tam nedám.

A kdo uhodne, co je to na obrázku vlevo... ten ode mne nedostane nic, ale může to sem hrdě napsat, aby ukázal, jaký je bořík.

Kouknul jsem se zase jednou na Chochovy stránky, abych zjistil, jak se žije pražským úředníkům. A vida, nežije se jim špatně, jezdí si na čundry do českosaského Švýcarska. To se jim to jezdí, za mé peníze, to se jim to utrácí z mých daní! Jezdí si vesele kamsi, že ani nevím, kde to je.

Chocho do toho Švýcarska jezdí furt, čert ví, co ho tam táhne, já bych jel aspoň někdy jinam. Třeba do Hrusic, ačkoli já tam už byl, tak bych tam už znova nejel, ale Chocho by tam jet mohl. Pro změnu.

V národním parku se leda přizabije, když díky své pověstné neobratnosti spadne ze žebříku, ale v Hrusicích, tam jsou jinačí dobrodružství, tam nikdy nevíte, jestli vás nepokouše vzteklý Mikeš, nepotrká rozzuřený Kokeš nebo se na vás ze stromu nevrhne slizký Bobeš.

Že tam žádný Bobeš nebyl? To jste to blbě četli, byl. Byla to velká krajta tygrovitá, jenže v pozdějších vydáních to vypustili, jelikož se děti pomočovaly strachy, když si četly, jak zadávila ponocného.

A Chocho by se taky pochcal strachy, kdyby na něj v Hrusicích ze stromu spadla krajta tygrovitá Bobeš. A to by mu patřilo.

Patřilo, protože mě naštval a naštval mě tím, jak si vymýšlí, jak nehorázně, lživě a zákeřně pomlouvá skvělé České dráhy. Protože i když to není podnik zdaleka ideální, je úplným nesmyslem to, co o nich píše. V Chochových paranoidních vizích vykolejují vlaky nacpané až po střechy cestujícími, kteří na sobě leží v několika vrstvách, důkladně proložených hnojem. Navíc ty vlaky vykolejují se zpožděním.

To ale přece vůbec žádná pravda není, jelikož já též vlakem jezdím a nikdy jsem nic podobného neviděl. Vlaky jsou vcelku čisté, ještě jsem žádné vykolejení nezažil a hnoje si člověk na cestách též neužije, pokud tedy nejede někam s Chochem a on neotevře batoh či si nesundá boty. Ani zpoždění nejsou nijak častá. Prostě Chocho strašně kecá a já doufám, že ho České dráhy zažalují pro pomluvu a bude pykat, trpět a úpět. Tak.

Půjčil jsem si v knihovně knihu "Strukturální estetika", jelikož mne zaujala svým názvem. "To jsem zvědavý, jestli to bude stejný nesmysl jako estetika kantovská", uvažoval jsem. Pcha, beztak to budou jenom samé bludy.

Jenže kniha mne převezla, neboť to žádné bludy pana Immanuela nejsou, ale jsou to věci vcelku zajímavé, takže teď čtu knihu Strukturální estetika, abych byl ještě chytřejší, pokud to vůbec lze.

A pak jsem šel do Žebětína, abych přišel na jiné myšlenky, protože když sedím pořád doma, tak mě napadají samé divné věci, a i to po nějaké době přestane, nenapadá mě pak vůbec nic a to není ono. Protože já potřebuji, aby mě něco napadlo, třeba nějaké pěkné věci do té mé hry, na které sice jen občas, ale přesto pracuji. Třebas by mě mohla napadnout jména pro některé postavy, protože nad tím uvažuju už hrozně dlouho a nevymyslel jsem zhola nic.

Tedy šel jsem do Žebětína, cestou si načrtl skicu "Bříza na rumišti" a zastavil se u rybníka, kde bývá spousta žab, po kterých dostal Žebětín jméno. Jenže žáby byly ty tam, a místo nich tam létala jen hejna malých modrých motýlků. Pročež jsem se ustanovil, že v mé hře budou též létat hejna malých modrých motýlků, proč ostatně ne, že.

A pak jsem došel konečně do toho Žebětína a vlezl tam do hospody a snědl jednu obloženou topinku a šel krajně zhnusený pryč. Ne snad, že by ta topinka byla špatná, naopak, ale u vedlejšího stolu seděla společnost tří tupých, idiotských, vypitých žebětínských buranů a neměla nic jiného na práci, než na celou hospodu vyřvávat své diavolské názory na všechno. Názory sestávaly převážně z drastického líčení toho, jak by to oni všechno postavili do latě. To už tak lidé, které doma neposlouchá ani pes, dělají, že chodí do hospod a tam to všechno stavějí do latě. Ovšem já to poslouchat nemusím, a tak jsem šel domů.

Doma jsem pak s napětím očekával, co mě nového napadne, když jsem se tak hezky prošel a tolik rozmanitých věcí zažil.

Jenže mě nenapadlo nic.

Tak jsem šel za Blablí, aby mi aspoň ona něco poradila.

A Blable mi poradila, abych zas šel pryč, jelikož jinak mě nakopne, protože jsem mameluk a budižkničemu, co nic nedělá a vymýšlí jenom samé zbleby, zatímco ona neví, kam dřív skočit.

Dnes jsem namastil toliko jeden obrázek polní cesty a jinak se mi nic nechce a dělat nic nebudu a psát už vůbec ne.

O čem mám pořád psát? Nic se neděje. Akorát je vedro a dusno, všichni někam odjeli a ve městě nikdo není a u přehrady taky nikdo není, vlastně já ani nevím, jelikož tam teď nechodím. Prostě se nic neděje a není o čem psát a asi ani v Praze se nic neděje, protože ani Chocho nemá o čem psát, a tak píše blbosti o tom, jak šel do restaurace a tam měli drahé kuře a k němu něco, čemu on říká kruhy. Čert ví, co tím myslí, možná takové ty americké toroidní koblihy, ale taky možná něco úplně jiného nebo vůbec nic a celé kruhy si třeba vymyslel, stejně mě to ani nijak zvlášť nezajímá, to tu uvádím jenom na ukázku, že se nikde nic neděje a že není o čem psát.

Ale abych přece jen nějaký zápis přinesl, tak jsem šel taky do restaurace, jako Chocho, protože co může Chocho, já můžu dvakrát. A neměli tam žádné kruhy, měli tam jenom cukr, cukr mi dali ke kávě, já si ho do kafe nasypal, zamíchal, vypil a šel domů a to je pro dnešek všechno.

Včera jsem převážel Blablino starší děcko tramvají. Nastoupili jsme, dítě se posadilo, a kousek od nás začala vřeštět jakási důchodkyně:

"Pane, pane, to ne! To dítě nemá nárok sedět!"

Podíval jsem se, co je to za cvoka. Poloprázdná tramvaj, volných míst všude spousta, co to mele? Baba ale nepřestávala:

"To je špatná výchova, pak se divíme, odkud to ty děcka mají! Musíte ho víc cepovat, nemá lístek, tak ať stojí, příště mě nebude chtít pustit a pak mě přepadne v parku! Úctu ke starším lidem musí mít!"

Pošahané babky jsem si dál nevšímal, ale on pořád hudrovala, že je to otřesné, že se nediví kam ten svět spěje, když už tříleté děti sedí v tramvaji. Děcko se po chvíli ozvalo:

"Nechytne nás revizor?"

"Ne, co by nás chytal."

"Když nemáme lístek, tak nás chytne."

Baba zmlkla a poslouchala.

"Nechytne, neboj."

"Chytí nás a bude chtít pokutu."

Babizna zařvala: "Tak tak je to! Jezdí načerno a ještě sedí. To je lumpárna, darebáctví, mravní zkáza, konec světa!"

Děcko se na ni podívalo a povídá: "Ale nám to nevadí, že nás chytí. Tatínek ho vždycky vezme, praští do hlavy a vyhodí z tramvaje. Revizor chce pokutu a tatínek ho táákhle bací. A je pokoj."

Babice zalapala po dechu a na příští zastávce vystoupila.

Dneska se mi nechce vůbec nic psát, ale to nevadí, protože jistý člověk zvaný Dědek poslal zprávu o tom, jak šel stovku:

Dědkova první stovka

Tak panáčkové a paničky mám za sebou svůj první pochod na 100 km. V cíli pochodu jsem tvrdil, že i poslední, ale to bych předbíhal. Po tom co jsem se dočetl na stránkách Howadoora, že chodí pochody na 100 km jako nic, tak jsem si řekl proč to nezkusit také, když Howadoor, tak proč né já, Dědek, který má za sebou již několik zdařilých vytrvaleckých akcí. Cyklistický marathón v Rakouských Alpách Samson na 230 km, Jizerskou 50 (v zimě), Pražský půlmarathón a marathón.
Z ryze praktického důvodu jsem si vybral pochod pod hrdým názvem 12.ROČNÍK MEZINÁRODNÍ TURISTICKÉ AKCE IVV TÝNIŠTSKOU ŠLÁPOTOU OD DUBU K DUBU, který končil za humny.

Start pochodu byl pořadateli stanoven na pátek 12.7. 23.00hod. z náměstí Starého Města pod Sněžníkem – Kralický Sněžník (1423 m.n.m.) – Velká Morava - Heřmanice - Prostřední a Dolní Lípa - Lichkov-Mladkov - Pastviny - Lišnice - Žamberk - Bohousoná – Litice – Potštejn - Doudleby - Kostelec - Častolovice - Čestice - Chlum - Týniště(cíl).

Na startu se k mému velkému překvapení sešlo jen osmnáct účastníků (některých značně podnapilých, včetně organizátorů). A tak se nemůžete divit, že jsem k celé akci pojal jakousi nedůvěru.(od počtu 18 je potřeba odečíst 5 účastníků protože čtyři kamarádi vytrvalci se nechali mnou vyhecovat a přijeli se mnou). No nakonec se po počátečním zmatku přece jen vyrazilo. Nás 5 v předu jako zavodní chrti,za náma široko daleko nikdo, ejhle ale jaké bylo mé překvapení, když jsme došlí na první kontrolu a již tam všichni s pořadateli popíjeli pivko (aha, tak se chodí pochody na 100km). Toto se několikrát opakovalo. Za celý pochod nás nepředešel ani živáček, a přesto jsme ke kontrolám chodili stále poslední. V 3.00hod si začíná Zdenda stěžovat na začínající puchýře, které ho donutily na 40km vzdát. Ještě před Zdendou to zabalil Milan, nyní ještě přesně nevím proč, ale vypadal dost hotově, asi jako já na 70. km. A tak od nějakého třicátého kilometru jdeme již jen ve třech, prostě jsme se slabým kusům trhli. Já, Jirka Kulhánek (který dostojí svému jménu) a Marian Vondrák .Všichni dost nabušení, tak kombinujeme chůzi a běh někam k Pastvinám. Do Žamberka, kde to je podle pořadatelů 53 km dorážíme po nějakých 11 hod. docela hotoví. Marian si stěžuje na bolesti břicha, naštěstí po návštěvě WC to přejde. Představoval jsem si, že takto bolavej budu někde za tou sedmdesátkou. Po rychlém obědě a pivu plní odhodlání vydržet jsme znovu na cestě. Dobrých 200 m musím přemlouvat nohy, aby fungovaly jak mají a to nemám ještě puchýře! To se ale brzo změní. Na 56. km začíná docela fest pršet, mokré boty a ponožky a před sebou 44km. To je docela dost. Na 60. km začínám cítit první puchýře, na 70.km se musím již ke každému kroku nutit a chodidla pálí jako když chodíte po rozpáleném pisku a docela dost bolej takové ty šlachy zepředu u kotníku.

Všichni se již cítíme doslova rozmrdaný, soustavné hledaní cesty a její značení (dost zoufalé) nám na morálce nepřidá, zvlášt´ když se někoho optáte na cestu, on ván řekne, že na to místo co se ho ptáte je to kousek třeba 300m pak jdete 5 min nic, 10 minut nic to pak máte po 15 hodinách chůze chut´ se vrátit a dát dotyčnému do tlamy, ale to je blbost to vám za tu námahu se vracet nestojí a tak ho jen proklejete, nazvete ČU…pošlete do PR….ATD.

Na 80km začínám asi blouznit, Jirka si začíná stěžovat na bolesti břicha a vůbec slétají se na něho jako na jediného ovádi tedy já jim říkám hovada asi cítí čerstvou mršinu. Ale v tom se mejlí, protože kulhající Kulhánek je buldočí povaha. Na jednu z posledních kontrol na Chlum dorážíme 21.30hod., ale pořadatelé nikde, i když podle itineráře tam být někdo má. To nás doráží. Bloudíme, nadáváme a pomalu se hrabeme do cíle. Je sobota 23.hod. Pořadatelé sedí v hospodě a diví se, že jsme došli, když tak lilo. Pochod prý dokončilo 8 účastníků.

ZÁVĚR (sčítaní ztrát)mám svou první stovku, ještě nikdy jsem si asi takto nehráb, na každé noze mám po třech puchýřích. Nevěřím,že to kudy jsem šel byla jen 100km, ale aspoň 110km. Já si to změřím,časem! Mám diplom. Na svou další stovku ale potrénuji bez tréninku je to docela dost.

AHOJ DĚDEK

PS.Kdo bude chtít toho vezmu s sebou je u toho docela prdel!!!!

Tak. Dědek má svůj diplom a já se nemusím s ničím sepisovat. Hurá.

Před chatou roste - kromě dalších stromů - i borovice, na kterou jsem jako dítě lozil, vysedával ve větvích celé hodiny a litoval se, jaký jsem ubohý, že mě nemá nikdo rád a nikdo si se mnou nechce hrát. Když se v okolí objevilo nějaké dítě, ze stromu jsem slezl, s děckem se pohádal a znovu vylezl na strom, opájet se pocitem ukřivděnosti. Pokud si pamatuji, docela mě to bavilo.

Proto jsem se zase na strom vydrápal, i když větve v dolních patrech už byly notně seschlé a vypadalo to, že každou chvíli prasknou a zřítím se dolů do borůvčí. Nakonec vydržely a tak jsem zas seděl na borovici a zkoušel se politovat, jak mě nemá nikdo rád a nikdo si se mnou nechce hrát. Jo jo, je to pořád prima, liboval jsem si. Jsem chudák, zavržený ubožák, hrozně mi ukřivdili, ale já jim to nedaruju. Poplivám je všechny, ha. Jak někoho zmerčím, bez váhání na něj chlustnu.

Avšak nikdo se pod stromem neukazoval, a tak jsem zase slezl a šel raději na autobus, kterým jsem dojel na Pustevny, protože já to rád dělám, že dojedu autobusem na Pustevny, pak jdu k Radegastovi a odtamtud přes Skalíkovu louku zpátky na chatu. Na Pustevnách bývají obvykle otřesné hordy lidí, ale tentokrát ne. Kromě výpravy bigotních křesťanských mameluků, která si vybrala za cíl navštívit kostelík na Radhošti, tam nebyl skoro nikdo. Zvláštní, o víkendu v červenci.

Ani na Skalíkově louce, což je místo s hotelem, restaurací a několika chatami, nebyl skoro nikdo. Kam všichni zmizeli? V červenci se vždycky po Beskydech proháněly mraky turistů, a teď nic. Nejspíš odjeli všichni na Slovensko, zlákáni výhodným kurzem koruny. Dobře jim tak.

V hospodě jsem snědl polívku a potom obhlížel okolní louky, protože na nich roste bylina náprstník, která je jedovatá a může se tudíž hodit. V Beskydech rostou i jiné zajímavé plodiny - kupříkladu kýchavice. Kýchavice se utrhne, její kořen usuší a poté rozemele a tím se získá kýchací prášek, který se pak rozsypává po úřadech i jinde. Nebo zde také rostou červené muchomůrky, které se pojídají, člověk se pak směje a všechno mu připadá strašně obrovské.

Na chatu jsem došel s otepí náprstníku právě včas, neboť vzápětí začala bouřka. V Beskydech bývají bouřky pořádné, ne takové nedomrlé jako v Brně. Blesky lítají po obloze a vydávají příšerné rány, bong bong! Člověk si lehne pod střechu, déšť buší do plechu a člověk spí a zdá se mu, jak sedí na stromě a plive na všechny kolem.

Na víkend jsem jel z Brna pryč, a to k rodičům na chatu, neb mí rodičové oplývají chatou. Je to chata a žádná chalupa, na tom my si zakládáme. Chata leží kousek nad obcí Prostřední Bečva, kterážto obec se vynachází zhruba 10 kilometrů východně od Rožnova pod Radhoštěm a to celé je v Beskydech a kdo neví, kde jsou Beskydy, tak je tupý jak tágo, protože Beskydy jsou asi nejhezčí hory v téhle zemi. Jako dítě jsem na chatu jezdil často a pobýval tam dlouho, ale pak se to jaksi zvrtlo a naposledy jsem tam byl přinejmenším před šesti lety, už ani nevím. Pročež jsem tam jel zjistit, jak se všechno změnilo či nezměnilo.

Z Brna se tam jede velmi dlouze, a to vlakem do Přerova, pak jiným do Valašského Meziříčí, pak ještě jedním do Rožnova a poté autobusem na Prostřední Bečvu, k hotelu Zavadilka, před kterým je bouda a v boudě prodávají zmrzlinu, což dělávali vždycky, čímž jsem byl uspokojen, že se zase tak moc nezměnilo.

Pak se jde asi dva kilometry proti proudu řeky, ještě pár set metrů do kopce a už jsem u chaty a koukám, že je tam víceméně všechno jako dřív, snad jenom stromy o cosi vyrostly. Sousedi, kteří neměli opravdovou chatu, ale jen maringotku, si maringotku předělali a teď už z ní cosi jako chatku mají, sedí si v ní a vřeští po sobě, což dělali vždycky. Oni už jsou takové nátury.

Vodu k mytí bereme na chatě ze studny. Kdysi dávno se chodilo k prameni, ale pak se naši rozhodli, že je jim zapotřebí většího pohodlí a že musí mít studnu, pročež zakoupili krumpáč a pozvali proutkaře. Já jim to tenkrát nevymlouval, jelikož jsem z toho ještě neměl pojem. Dnes už vím, že všichni proutkaři jsou blázni a podvodníci a žádný z nich vodu nenajde, leda náhodou. Jenže naši by mi ani dnes nevěřili, protože jsou pověrčiví a tak by to vyšlo nastejno. Proutkař se procházel kolem chaty, mumlal si divná slova a pak zařval "Zde kopejte", inkasoval bankovku a odešel. Ještě podotkl, že pramen je sice nesmírně vydatný, ale leží v hloubce jedenácti metrů. Táta mávl furiantsky rukou, že jedenáct metrů hravě vykope za odpoledne a šel spokojeně na pivo.

Další den ráno se dal do kopání. První metr vykopal asi za hodinu, a už si liboval, že bude mít studnu za den hotovou, když narazil na skálu. Do večera prohloubil studnu na metr a tři centimetry a celá ta věc se mu přestala zamlouvat a začal rozvíjet teorie o tom, že chodit s kýblem k prameni je činnost sportovní a tělu prospívající, zatímco kopání studny je odporná nádeničina. Ale u mámy mu to neprošlo a tak se další dny kopalo dál.

Po týdnu námahy se táta prokutal do závratné hloubky dvou a půl metru a už i mámě bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Já mu - jaké štěstí - pomoci nemohl, protože jsem byl dítě malé, navíc obézní a úděsně nešikovné, ale někoho zverbovat bylo zapotřebí. Rodiče proto ukuli rafinovaný plán. Počali zvát na chatu příbuzné, pod záminkou příjemného pobytu v nádherném prostředí hor, který je jistě nebývale osvěží. Přišedší příbuzní pak upadali do tenat a s krumpáčem v ruce záhy i do jámy, aby ji prohloubili.

Příbuzní nám došli, když byla studna hluboká čtyři a půl metru. Protože se na dně objevila louže, táta prohlásil dílo za završené, naházel do díry betonové skruže a bylo hotovo. Jenže po několika týdnech se ukázalo, že veškerá voda ve studni je čistě povrchová, stahuje se ze svahu nad chatou, je k pití nevhodná a navíc za suchého počasí brzy dojde. Nemaje však dalších příbuzných, od dalšího prohlubování jsme ustoupili s tím, že přílišné mytí není zdravé pro pleť a že nám to tak stačí. Pro vodu k pití chodíme nadále ke studánce.

Oko mám pořád napuchlé, jak mě tuhle kousla na přehradě vosa, a ono není divu, protože mě kousla v úterý odpoledne a teď je teprve středa, i když je tu napsáno sobota, ale v sobotu budu pryč a nebudu moct nic dávat na web a když si to nenapíšu do foroty, tak mi zas budou chodit haldy mailů a lidi si budou stěžovat, že nemají co číst a vůbec. Tak mám tedy to napuchlé oko a Blable se mi směje, že vypadám, jako když jsem byl malý a tlustý a to mi vnuklo nápad na jednoduchý návod:

Co dělat, když nám někdo říká, že jsme otylí

Vymluvíme se, že nás kousla vosa.

Když se Blable dosyta nasmála, tak mi dala své nové dítě, jež se zove Minerva, abych je podržel, já si dal dítě na rameno a harant mě celého poblil. Blable se tomu smála ještě víc.

Udělal jsem takovou stránku, skrz kterou bude Chocho jistě pátrat, zdali souvisí či nesouvisí, ale ono nesouvisí. A i kdyby souviselo, tak Chocho stejně nic nevypátrá, protože je jako pátrač ubohý, stejně jako vy všichni ostatní, protože nikdo nevypátral, kde leží rybník, tolikrát zde zobrazený na obrázcích i na fotografii. Anžto už toho mám dost, tak soutěž o tričko končím, triko si ponechám a na vědomost dávám, že rybník leží u města Trhové Sviny a jmenuje se Velký. Fotografovie jej zobrazovala z místa, kde je na mapě namalovaný modrý obdélník.

Když jsem přijel z Nepálu, tak jsem se zmiňoval, že mám hotový scénář ke hře, a protože od té doby o tom nebyla řeč, tak by se třeba někdo mohl domnívat, že z toho nic nebude. Možná doopravdy nebude, určitě ne letos, ale poněkud jsem přece pokročil. Už mám jádro programu a to dělá takové pěkné věci, jako že vlaky jezdí sem a tam, do kupé vtrhává průvodčí a tak podobně. K rodičům si kromě štětců vezmu tlustý blok a budu tam scénář vylepšovat, až ho vylepším tak, že se z toho zjeví i pan Zapletal, co scénáře sepisuje každou chvíli.

Chocho je sice mizerný pátrač, avšak má ambice stát se horolezcem, protože jakmile jsem se zmínil o tom, že si chci příští rok vyjet na kole na Triglav, tak mi ihned poslal mail, abych neváhal a na Triglav se vydal už letos v září s ním, protože on tam v září jede. Jede tam, ale bojí se, co si tam samotinký nezkušený počne, a tak by se mu líbilo, kdybych jej doprovázel já, ostřílený horal. A prý ta cesta bude laciná, jelikož se tam pojede se zájezdem studentů z pražské vysoké školy ekonomické.

Pfuj. Moje maminka v takových chvílích říká "Hrůza mě obšustla". Děs, strach pomyslet. Autobus plný nařvaných mladých pražských studentů, ožralých, oči jim svítí nadšením, samé vtípky a veselí, kluci škádlí holky, historky ze školy, uááá, to ne, jenom historky z vysoké školy ne, nechci nic takového, nenene, žádné příhody ze zkoušek, ne, prosím, já už budu hodný!!!

Skutečně příšerné pomyšlení. Brrr. Že tam nepojedu je jasné, ale proboha, co když se mi teď o tom bude zdát?!

V úterý jsem psal o tom, jak se brňáci, plní komplexů, rádi vytahují na pražáky. Psal jsem to s pobaveným nadhledem, protože přestože teď právě v Brně bydlím, tak jsem z Nového Jičína a místní malichernosti se mne nijak nedotýkají a jsem nad ně povznesený. Jenže pak jsem si vzpomněl, že v Novém Jičíně se také rádi vytahují a dělají proto každou chvíli tyjátr z kdejaké blbosti, jenom aby ukázali, že Nový Jičín je pupek světa, a tak to teď napíšu, aby si někdo nemyslel, že tyto věci zastírám.

Tak například před asi třemi lety zbudována byla v Novém Jičíně u parku, který se jmenuje Smetanovy sady, autobusová zastávka. Zastávka moderní, sestávající z vybetonovaného plácku, sloupku a na sloupku připevněné střechy. Tím by jinde patrně věc skončila, zastávka je hotová, lidé můžou jezdit, tak co. Jenže v Novém Jičíně považovali za nutné dát širému okolí na odiv, kterak se náš městys vzmáhá a prosperuje a uspořádali u příležitosti uvedení zastávky do provozu slavnost. Slavnosti se zúčastnil starosta, který přednesl projev o nehorázném významu budování nových autobusových zastávek, všichni radní, lidé z kabelové televize (celostátní nechtěla přijet) a početný dav čumilů, jenž úplně zablokoval silnici, takže linkový autobus se k zastávce nedostal a musel jet jinudy. Byl to velký sukces a všem se to líbilo, zvláště starosta se na sebe v televizi zálibně díval a přemýšlel, co by zas kde uváděl do provozu. Za několik měsíců se mu naskytla příležitost.

V Novém Jičíně je kromě parku a zastávky také továrna. Jmenuje se Tonak a znamená to "továrna na klobouky". Vyrábějí se tam, kdo by to byl řekl, klobouky všeho druhu, čepice a jiné hučky, a to již od devatenáctého století. Továrna se postupně rozrůstala, což bylo městu ku prospěchu, jenže po válce lidé ve zdejších krajích i blízkém okolí přestávali klobouky nosit a teď už je nenosí vůbec a tak to s Tonakem vypadalo jednu dobu dost bídně. Jenže pak lidé z továrny přišli na to, že v Číně lidé naopak klobouky nosí, a to velice rádi, protože se z jakýchsi nejasných důvodů domnívají, že je to velmi evropské počínání. To jim pánové z Tonaku nevymlouvali, naopak je v tom podporovali, a nabídli jim, že dodají záplavy zcela značkových, pravých evropských klobouků, které tady nosí lidé úplně všichni, i ta největší honorace. Číňani na to skočili a počali si ty klobouky kupovat jak posedlí. Tonak znovu začal prosperovat, dokonce ještě víc než před tím, až musel zase trochu rozšířit výrobu a k tomu rozšíření potřeboval také nový komín, protože ten starý už byl vetchý a nároky nové doby nesplňoval.

Starý komín byl tedy jednoho dne zbourán a na jeho místě začali s betonáží komínu nového, a to velmi vysokého. A zde právě ucítil čerstvou příležitost starosta, chodil kolem rostoucího komínu jako mlsný kocour a přemýšlel, jak by ho využil k větší slávě Nového Jičína a své vlastní, a brzy to vymyslel, dohodl se s továrníky a zakrátko už radnice lepila plakáty s pozvánkou na slavnostní otevření nového komína, dalšího to výdobytku novojičínské konjunktury.

V den slavnostního otevření visely z komínu barevné girlandy, dole hrála kutálka, televize - pravda, stále jen ta kabelová - byla také na svém místě, radní, krojované osoby, prostě všechno. Slavnost vypukla. Starosta pronesl několik slov, všichni mu zatleskali a pak se ten dobrý člověk dal do šplhání na komín. To tak měl vymyšleno, že vyleze nahoru, tam prosloví projev, televize jej nafilmuje na pozadí impozantního panorámatu, pak přestřihne pásku, z komína se začne kouřit. Efekt grandiózní, úspěch nebývalý.

Jenže to tak docela nevyšlo. Kameraman za žádnou cenu nechtěl lézt na komín, a trval na tom, že bude scénu snímat z nádvoří továrny teleobjektivem. Starosta tedy nakonec vylezl sám, pronesl projev, jenže ten nikdo neslyšel, protože byl jednak moc vysoko, jednak se dole všichni zajímali spíš o chlemtání piva než o starostův proslov. Po projevu přestřihl pásku, což zespodu nebylo vidět, dal znamení a pomocníci zažehli připravené dýmovnice, aby se z komína vyvalil dým v národních barvách. Ten se opravdu vyřinul, jenže přímo na starostu, který se na vrcholu komína skoro zadusil, málem z komína spadl a když se konečně sešplhal dolů, byl celý špinavý od barevného dýmu. Když mu pak ještě značně podroušený kameraman z kabelovky řekl, že záběry jsou rozklepané a tudíž nepoužitelné a když jej nakonec o několik dnů později v místním tisku zepsuli, že vyhazuje obecní peníze na přiblblé tyjátry, tak ho načas chuť vytahovat se komíny a zastávkami přešla.

Přišel pohled z USA, což je velká země poměrně dost daleko, letí se tam letadlem kolem Grónska, ale z letadla neuvidíte Grónska ani kousek. Pohlednici poslala Alenina nezvedená dcera Eva, která si v USA nezákonným způsobem vydělává plné hrsti dolarů, které si pak přiveze domů a do smrti nebude muset pracovat. Nezákonný způsob tkví  v tom, že běhá v McDonaldově hamburgrárně a nosí otylým američanům mastné hamburgery a přitom se usmívá. Usmívá se potměšile, jelikož ví, že po mastných hamburgrech budou američani ještě otylejší, až je trefí šlak, a budou bezmocně ležet, zatímco ona pofrčí zpátky domů s žokem plným zelených dolarů.

Hodně lidí jezdí do USA vydělávat žoky peněz, třeba syn mého šéfa Šaba je taky v USA. Povídal to Šab, že prý tam taky pracuje a taky v restauraci a tak jsem si říkal, že je to zajímavá shoda okolností, a ptal jsem se Šaba, jestli se jeho syn čirou náhodou nejmenuje taky Eva. Nejmenuje.

Ale zatímco Alenina Eva má jediný problém s tím, aby ji nechytili policisté a nezjistili, že nemá pracovní povolení, tak Šabův syn neznámého jména má problémů víc. Pracovní povolení sice vlastní, avšak stala se mu nemilá příhoda, a to ta příhoda, že si dal u baru pivo.

Jenže je mu toliko dvacet let a v Montaně je pití piva dvacetiletým přísně zakázáno, pročež na něj naběhlo několik agentů FBI, spoutali jej do želez a z kapsy mu vytáhli peníze. Penězi pak barmanovi zaplatili pivo a jeho odvezli na fízlárnu, ale v USA se tomu neříká fízlárna, jenže já nevím, jak se tomu v USA říká, takže pro mě to bude fízlárna.

Na fízlárně jej zbavili želízek a přikvačil soudce a sáhodlouze mu hovořil do duše v tom smyslu, že alkohol je strašná metla lidstva a pro mladého člověka jed, načež Šabův synek opáčil, že tady v Evropě chlastají už i kojenci a to zvláště u nás, že tady pijí pivo všichni, jelikož pivo, to je takový náš chleba. Proto je na to zvyklý a pití s ním ani nehne, i kdyby vychlastal piv třeba dvacet, což už ostatně několikrát udělal.

Jenže na amerického sudího to vůbec nezapůsobilo, a jestli, tak spíše negativně, a vytáhl z kapsy papír, na kterém bylo napsáno Last Warning, což česky značí "Poslední varování". A ten papír mu dal podepsat a dodal, že jestli jej ještě načapají, jak holduje alkoholu, tak jej nemilosrdně vyhostí a bude mít po žocích vydělaných dolarů.

Tím ovšem americké příhody Šabovic dítka neskončily. Onen mladý muž pracuje v restauraci jako číšník a spolu s ním tam pracují jiní mladí lidé a také jedna mladá americká dívka, která jest feťačkou a narkomankou a toxikomankou a to všechno najednou. Což američané nemají rádi, jenže ona je převezla, protože se dala na léčení a už asi dva měsíce nefetuje, nebo ji aspoň nikdo neviděl že by fetovala, a to naopak američané přímo zbožňují. Američané jsou lidé dětsky důvěřiví a nebetyčně naivní a milují sladkobolné příběhy, a tak také milují, když se hříšník napraví a dá se na správnou cestu. Pročež feťačka je američany hýčkána a všemožně rozmazlována, když se napravila a už není bakaná a nebere ty šeredné drogy, fuj.

Jenže jak nefetuje, tak dostává pravidelně záchvaty nepříčetnosti, rozbíjí nádobí, kope do hostů a válí se po zemi. Což o hosty, těm prý stačí říct, že je to napravená feťačka, a zkopaní hosté se nejen uklidní, ale ještě jí rádi dávají peníze, ale když kopla do Šabova syna, tak se mu to vůbec nelíbilo a prohlásil, že je to hysterická pizda.

To se zase ale nelíbilo hysterické pizdě, práskla sebou o zem a propadla dalšímu záchvatu, bědovala a naříkala a když se seběhli kolegové a ostatní zaměstnanci, tak začala kvílet, že jest od toho ohavného cizince diskriminována, jelikož je to mužský šovinista a urazil její ženskost a pošlapal její práva, jakož i lidská práva všeobecně, a patrně i mnoho dodatků k ústavě a bůhví čeho ještě.

Bezelstný mladík pokrčil rameny a opáčil že je to blbost, protože akorát řekl, když ho kopla, že je to hysterická pizda, a to každý na první pohled vidí, že je to tak. To byla chyba.

Všichni strnuli. Taková hrůza! On řekl... tamto... on to opravdu řekl! Strašné. Příšerné chování. S tím je třeba něco udělat.

Takže teď Šabova ratolest čelí čemusi, čemu se říká "internal investigation", tedy interní vyšetřování, a to vyšetřování má za cíl objasnit, jestli svým donebevolajícím prohlášením opravdu bohou feťačku diskriminoval nebo ne a když ano, tak jej zavřou až zčerná.

To vykládal Šab a hrozně se tomu smál a řekl, že je to dobře a že to rád slyší, tyto zprávy od svého syna, protože mladým lidem prospívá, když trpí.

Jel jsem na poštu a na poště jsem zanechal mnoho peněz, převážně za telefon. Tak mě napadá, že kdybych si Telecom koupil rovnou celý, tak se mi to tak za rok začne vyplácet. Ale co, aspoň mám z toho vždycky takový dobrý pocit, když platím účty, pocit pocházející z toho, že se zbavuji peněz, neboť peníze člověka jen kazí a já už jsem zkažený dost, už víc nepotřebuju.

Z pošty jel jsem do cykloservisu, kde stál za pultem cykloservisista a když jsem jel požádal o dvě náhradní špice, tak se zachechtal a s drtivou převahou prohlásil, že mi špice neprodá, že je to zbytečné, protože "mám buchlý ráfek" a když špice vyměním, tak mi ty nové stejně prasknou. A že on to zná, že prasknou určitě v největší rychlosti a já se zabiju a on přijde o zákazníka, a to nemá zapotřebí, aby mu zahynul člověk, co mu každou chvíli přináší děsivé majlanty a tím drží jeho byznys nad vodou. Takže mi nedá ani jednu špici, natož dvě, to si nemůže vzít na svědomí.

I stál jsem tam poněkud bezradně. Obchodník po delší chvíli uvažování řekl:

"Ale... možná... by tu jisté řešení bylo..."

"Ano?", zeptal jsem se dychtivě.

"Snad... nu ano, mohl bych vám vyměnit celý ráfek za lepší, nesrovnatelně kvalitnější. To bych možná mohl. Pak byste jezdil bezpečně, ó ano, mnohem bezpečněji než dosud."

"To by bylo skvělé!"

"Samozřejmě to bude stát o něco více... dvě špice by vás přišly na čtyři koruny, ale jak jsem řekl, ty vám prodat nemůžu. Možná že by vám je prodali jinde, ale to by nebyl člověk, ten člověk co by vám je prodal, to by byl zloduch, lump a mizera! Já vám nabízím nový ráfek a nový výplet za slušnou cenu osm set korun, za to obdržíte skutečnou kvalitu, která vás jest hodna. To je solidní, co říkáte?"

"No..."

"Já to věděl. Nechte tady kolo a do pondělka to máte hotové."

Nechal jsem loupežníkovi kolo a šel domů pěšky. Nakonec proč ne, vždyť ty peníze člověka jenom kazí.

Aktualizace, aktualizace, všichni vřeští kvůli aktualizaci, jako bych neměl nic jiného na práci než furt cosi rvát na stránky. Ostatně je teprve středa dopoledne, tak co budete dělat až zítra odjedu pryč a nebude žádná aktualizace až do neděle, he? A že odjedu je jisté, neboť je hezky, sbalím barvy a papíry - koupil jsem si celý balík nových skvělých rapatých papírů - a pojedu k rodičům a budu tam malovat, pche.

Nejdřív mi ale musí splasknout oko. Včera odpoledne jsem zas šel na přehradu, jednak si trochu zaplavat ve vodě plné řas, ale hlavně vyhledat a nafotografovat motivy. Motivy, motivy, furt ty tvoje motivy, děla skepticky Blable, ale nakonec šla na přehradu taky a dobře udělala, protože jsem jí přichystal nečekanou zábavu, a to tím, že mne bodla do oka vosa, oko mi ihned strašně napuchlo a Blable se tomu chechtala. A tak mám teď opuchlé oko, že pomalu nedohlídnu na klávesnici a ještě ke všemu musím jít na poštu.

Z Kakofa se stává velký webmaster, nebo jak se to vlastně říká tvůrcům webových stránek. Nejdříve spáchal stránku vinárny "U kola", jelikož mu za to slíbili, že k nim může kdykoli přijít a vypít, kolik snese. To mu zvedlo sebevědomí a hladinu alkoholu v krvi - což je z jistého pohledu totéž - a nyní pracuje na stránkách brněnského baseballového mužstva, protože mu bejsbólisti slíbili, že když jim neudělá stránky, tak k němu mohou kdykoli přijít a namlátit mu pálkama, kolik snese. Nebo možná i víc. A tak Kakof sedí u počítače, vytváří prapodivné grafické kreace prošpikované fantastickými skripty a občas mi taky píše maily, ve kterých kritizuje, že jsem tupý, protože jsem zkomolil jméno velkého valašského malíře Schneiderky. Což je sice pravda, ale jak má člověk vědět, jak se přesně píše příjmení jakéhosi obskurního venkovského mazala.

Kromě toho všeho ještě Kakof určil, že v srpnu přejdeme Západní Tatry, a bude se tak dít buď o víkendu 15.8 - 18.8 nebo 22.8 - 25.8. Kdo by se chtěl přidat, nechť napíše, ale ať počítá s tím, že se vyjíždí už ve čtvrtek brzy ráno a že trasu určuje Kakof a nikoho si do toho nenechá mluvit, protože on sám ví nejlíp, jak se zničit v co nejkratším čase.

Brněnští bejsbólisti jsou zvláštní sebranka. Jelikož tuto americkou hru ve zdejší zemi dohromady nikdo další nehraje, tak jsou jedním z nejlepších mužstev a proto jsou také radnicí finančně velmi podporováni. Brňáci mají totiž vleklý komplex z Prahy a cokoli jim umožňuje se nad Prahu jenom trochu povýšit, tak do toho rvou peníze hlava nehlava. Tak už se brněnská radnice zapletla do mnoha šílených, vpravdě megalomanských projektů, například do výstavby obrovského mrakodrapu. Mrakodrap měl stát na Veveří a měl mít pater strašně moc, kolik je vcelku jedno, hlavně když to bude víc, než má ten největší barák v Praze. Vymyslel si to jakýsi vykutálený podnikatel a radnici do toho snadno uvrtal, takže mu poskytla zadarmo pozemek v jedné z nejlukrativnějších lokalit a dokonce, pokud vím, se na tom chystala finančně podílet a asi by se i podílela, kdyby toho chytrého podnikatele mezitím nezavřeli. Pak zas jednu dobu místo mrakodrapů chtěla radnice financovat projekt rodiny Berouskových na stavbu gigantického delfinária, protože se radní doslechli, že v Praze nemají delfinárium žádné, natož gigantické. Ale i z toho sešlo a věc se dokonce projednávala u soudu, asi. Nesešlo ale z podobně fantaskního projektu trolejbusového depa, do kterého radnice investovala několik miliard, jenom aby Brno mělo depo jaké Praha nikdá neviděla a když se depo dostavělo a slavnostně otevřelo, tak se zjistilo, že do depa nelze trolejbusy dopravit, neboť v projektu chyběla příjezdová cesta. Tudíž ani s depem radnice moc radosti neužila a vypadá to, že stran vytahování se na pražáky jsou pořád nejjistější ti bejsbólisté, neboť pražáky snadno a často porazí. Tedy pokud se zrovna v Praze vůbec najde dostatek hráčů, kteří by mohli sestavit opoziční družstvo a hrdinným brňákům hladce podlehnout. Radní jsou pak celí šťastní, nosí hráče na ramenou a jednou začas radnice dá peníze na to, aby se pozvalo z USA, země baseballu zasvěcené, družstvo z malé venkovské univerzity nebo střední školy. Američané přijedou, brňáky bez okolků strašlivě rozdrtí, ale to vůbec nevadí, sláva je to vždy převeliká, protože zápas Brno - USA sice vyhrálo zámoří, avšak Praha se na podobný mač nikdy ani nezmohla.

A jinak už se v Brně nic neděje, jenom šéf včera odjel na dovolenou, což je dobře, protože mi teď nebude každý den několikrát telefonovat a cvičit se v proklínání a naopak kolega Michal se z dovolené vrátil. Byl ve Slovinsku a chodil tam po horách a vykládal, že ceny ve Slovinsku už nejsou tak hrozně horentní, jako před několika lety. To je také dobře, jelikož se chystám jet příští rok zjara přes Slovinsko na kole a vylézt si na Triglav a pak jet zas dál.

A teď jdu na tu poštu.

Včera jsem se vypravil na kole do Drásova, bych se znovu - jako před časem - svezl hrkavým vlakem u jednoho člověka na zahradě, ale hlavně proto, abych nalezl vhodné motivy pro malování. A taky se mi nechtělo trčet doma, i když třeba šéf by raději viděl, abych se doma krčil u počítače každý den od rána do večera. Tak jsem tedy jel.

Jel jsem a hned v Kuřimi mne čekalo překvapení. Vlastně dvě. První překvapení spočívalo v tom, že Kuřim, jak jsem zjistil, není ženského, nýbrž mužského rodu, a tak se nemá říkat, že někdo jede do Kuřimi, nýbrž správně do Kuřima. Druhé překvapení nastalo, když mi v zadním kole praskla špice, a to kupodivu na méně namáhané straně výpletu, kde to skoro nikdy nepraská. Ale to nevadilo, povolil jsem brzdu, chvíli se rozhlížel, jestli neuvidím nějaké ty motivy a když jsem žádné neviděl, pokračoval jsem do Drásova.

V Drásově mi praskla další špice, a zase na té nepravděpodobné straně a to mě přimělo k úvaze, jak namalovat obraz s motivem prasklé špice. Mohlo by se to třeba jmenovat "Nepravděpodobně prasklá špice".

Železnice jezdila, neboť jezdí každou první neděli v měsíci, a to výhradně odpoledne, pročež jsem zakoupil velmi mnoho jízdenek a jezdil pořád sem a tam, až z toho byl strojvedoucí a majitel v jedné osobě celý nervózní. To mě blažilo a také jsem měl radost, jak bude Chocho naštvaný, až si přečte, že utrácím peníze za jízdenky, a navíc na železnici, které jede jenom asi sto metrů na jednu stranu a pak zase sto metrů zpátky a jinak nic, jelikož Chocho jezdí železnicí výhradně načerno a považuje za urážku dobrého vkusu, když si někdo jízdenku zakoupí.

Drásov oplývá nejen podomácku zhotovenou železnicí, nýbrž i hospodou a cukrárnou. V cukrárně jsem, celý rozrušený železničními zážitky, vychlemstal asi litr kofoly, abych se uklidnil, a pak se přesunul přes silnici do hospody, kde mají levný guláš a pivo, a všechno si to objednal. Servírka to přinesla a pak si ke mě přisedla a zaníceně mě pozorovala, jak to do sebe láduju a pravila, že jsem jistě přijel na kole z obrovské dálky, když mám takový hlad a já řekl že ne, že jenom z Brna, což je slabá hodina cesty a servírka udělala obličej a pravila "Óóóó".

Než jsem se mohl zeptat, jestli si ze mě dělá srandu nebo co myslí tím svým zpropadeným "Óóóó", tak se rozhovořila hloupým servírkovským způsobem o tom, že z Brna je cesta velmi daleká a namáhavá, a že musím být mimořádně silný a udatný a že to hned věděla a proto mi dala guláše víc, než dává běžným, tuctovým hostům a i jinak líbezně hovořila, až jsem byl z toho tuze tumpachový a raději jsem hleděl do talíře a žral knedlíky. A servírka dále rozprávěla, že do Drásova jezdí lidí celé davy, neboť všichni chtějí vidět zahradní železnici, což ona nechápe, protože na tom jela jednou a víckrát nepojede, neb vagóny drncají. Ale prý tato hejna lidí jsou samí nesportovní masňáci, zatímco já jsem velký geroj, jelikož jsem ujel patnáct kilometrů z Bystrce na kole bez cizí pomoci.

Připadala mi úplně praštěná.

I odvětil jsem značně znechuceně, že mým cílem není rozhrkaná železnice, nýbrž vyhledávání impozantních krajinných motivů pro mou uměleckou, malířskou činnost, což je mnohem náročnější, než jezdit po zahradě vlakem, neboť hledání motivů je složité. Motivy musí být plné aluzí, ale zas ne moc, řekl jsem, a připadalo mi to velmi chytré ode mne, že jsem konečně našel uplatnění pro cizí slovo "aluze", kterému jsem se před časem naučil, ale dosud jej nepoužil, a vida, nyní došlo uplatnění u servírky v Drásově.

Jenže to pranic chytré nebylo, jak se vzápětí ukázalo, tak to byla totální hovadina.

Protože servírka z toho byla úplně paf, málem spadla rovnou na zem na záda a ihned se celá říčná začala vyptávat co maluji, jak to maluji, kde to maluji, jestli by se nemohla podívat co jsem namaloval a jestli bych třeba nenamaloval ji, úplně se rozklepala a zapotila, chuděra. Fuj.

Dojedl jsem silně otráven guláš.

"Je čas, musím jít, umění volá", prohlásil jsem rezolutně a v duchu si říkal, že už v životě do drásovské hospody nepůjdu, dokud tam bude řádit ta děsná ženská.

Servírka posmutněla, ale pak kamsi odběhla a když už jsem odcházel, tak mi vrazila do ruky Fidorku, řka, že se mám zase brzy ukázat. Ještě to tak.

Fidorka je takový kulatý čokoládový oplatek. Požíraje Fidorku vracel jsem se zpátky do Brna, ale jinou cestou, a to cestou přes Chudčice, Veverskou Bítýšku a kolem přehrady. Jel jsem a číhal, kdy mi praskne další špice a kdy se vynoří krajinný motiv plný aluzí a ono pořád nic, až u Bítýšky u řeky se najednou motiv vynořil a já si vzpomněl na takovou říkačku. Říkačka zněla:

Ššš-ššš-ššš
Ššš-ššš-ššš
Ššš-ššš-ššš
Zapamatuj si ten motiv
Je to motiv
lokomotiv

Ovšem můj nalezený motiv nebyl motiv lokomotiv, nýbrž motiv pole a mnoha sloupů vysokého napětí, stojících v malebné změti všude kolem. Motiv jsem bryskně vyfotografoval, k čemuž jsem musel vlézt do lánu obilí a když jsem v tom lánu stál a uvažoval, z jakého úhlu nejlépe sloupy vyfotografovat, tak jsem si povšiml zvláštního praskání. Praskání se linulo z obilí, a když jsem byl chvíli zticha, tak jsem ho slyšel úplně jasně, ale nebylo mi jasné, co ho způsobuje. Vypadalo to, že to praská v dozrávajících klasech, a proto jsem jeden utrhl, a dal si ho k uchu, abych zjistil, jestli v něm opravdu praská. Nepraskalo.

Tož jsem ujížděl na kole dál, nejdříve přes veliký kopec zvaný Bítešák, na jehož vrcholu jsem se zastavil, bych zjistil, zdali nespatřím další motiv. Nespatřil, avšak spatřil jsem několik cyklistek, jak se rovněž sápou do kopce a když projížděly kolem mne, tak vyhlížely úplně zničeně, propoceně a splihle, čemuž se ale nemohou divit, když si do kopce zařadí vpředu i vzadu největší kolečko a myslí si, že je to tak správně. Za kopcem vede cesta kolem zelené přehrady. Přehrada je zelená, neboť v ní kvete voda, což znamená, že je plná řas a něčeho, čemu hygienici říkají sinice a ti hygienici ještě kromě toho říkají, že koupání je v době, kdy kvete voda, úděsně nebezpečné. Každý, kdo mezi sinice vleze, se rázem rozpustí jako v kyselině, na těle mu naskákají vředy a boláky a vůbec si ti hygienici děsně vymýšlejí.

Já totiž dobře vím, že je to úplný nesmysl, jelikož se v přehradě koupu sinice nesinice a nikdy na mne nic nenaskákalo, naopak mám pleť zdravou, až to některé servírky nemístně vzrušuje. Jenže lidé hygienikům věří, protože jsou hloupí, a tak v největších vedrech trčí na břehu a nekoupají se. Truhlíci naivní. Já na chvíli zastavil a zaplaval si, abych jim šel příkladem a ukázal, že hygienici jsou blbouni, jenže jsem nikoho svým příkladem nestrhl a žádný další motiv se nikde nevynořoval, a tak jsem jel zas domů a to bylo všechno.

Blable koupila meruňky. Sedíme u stolu a jíme meruňky. Tedy vlastně Blable jí meruňky. Já louskám pecky a pojídám jádra. Jsou hrozně hořká a páchnou, protože obsahují kyanovodík a jelikož obsahují kyanovodík, tak jsou jedovatá. Blable se ptá, proč je jím, a já na to, že chci vyzkoušet, jestli bude jí dřív špatně z meruněk a nebo mi z těch jader. Zatím jsem jich snědl asi tucet a špatně mi není. Jenže jsem hrozně nevyspalý, pořád se mi klíží oči a asi ani nepoznám, až sebou prásknu na zem, jestli je to z těch pecek nebo jestli jsem usnul.

Vcelku nic se neděje, o čem by se dalo napsat, a to jsem včera večer koukal asi půl hodiny z okna, zda něco zajímavého nezahlédnu. Pod oknem máme hospodu, vlastně ne hospodu, nýbrž picérii, nebo snad pizzérii, já ani nevím jak to mám napsat. Nejvíc ze všeho je to mizérie, což už jsem jednou pranýřoval, neb v pizzérii mají drahé pivo a ještě vám ho přinesou v divné skleničce, a není ho ani půl litru, ale jenom čtyři deci a furt tam řve úděsná hudba a vůbec to tam nemám rád. Pizza je odporné jídlo v každém případě a oni ji ještě dělají na strašně tenkém těstě, protože na hostech šetří a člověk se toho nenají a když tam jde s Kakofem, tak si Kakof objedná na pizzu sajrajt, kterému říká "plody moře" a pak to požírá a ten sajrajt se na mne vyčítavě dívá.

Pořád se mi zdá, že zvoní telefon, pokaždé sebou hrozně trhnu a když k telefonu doběhnu, tak zjistím, že vůbec nezvoní.

Tak jsem tedy koukal z okna na ten pajzl, jestli odtamtud třeba nepůjde nějaký opilec a nebude vyvádět něco zábavného, ačkoli teď když nad tím přemýšlím, tak to bylo dost naivní, protože to by musel být milionář, aby se dokázal opít předraženým pivem z malých skleniček. Ani si nevzpomínám, že by odtamtud šel někdy někdo řádně zpitý, a ani tentokrát nešel. Jenom pár lidí se psy a pár bez psů, jenže to je nepoužitelné, protože co už bych měl psát o psoch. Na psoch nic zajímavého není, jenom kálí všude kolem a skákají člověku pod kolo, když jede po parku.

Jednou jsem pokusně snědl list diefenbachie, což je údajně jedovatá pokojová rostlina, ale řekl bych, že je to pověra a ta kytka vůbec otravná není, protože mi taky nic nebylo. To je škoda, neboť kdyby jedovatá byla, tak by se z ní dal udělat výtažek a pak vymyslet způsob, jak ten výtažek vpravit do těla úředníkovi a úředník by zkapal a to by bylo dobře.

Včera jsem šel do lékárny a lékárnice mi dala zadarmo bonbón, a teď nevím, co si mám o tom myslet.

Jednou jsem v Reykjavíku šel do internetové kavárny, abych poslal domů mail, ale neposlal jsem ho, protože tam taky řvala strašná hudba, jako v té pizzérii, což mne rozlítilo a šel jsem pryč a přál jsem si, aby ta internetová kavárna zkrachovala. Vůbec je Island pěkně smrdutá země a už tam nepojedu. Viděl jsem včera asi minutu a půl jakéhosi pořadu o Jemenu, což je země patrně kdesi v Africe a vypadalo to tam docela dobře, tak možná pojedu do Jemenu. Ještě si musím zjistit, jak je to tam se silnicemi, protože tam budu jezdit na kole a Jemenci budou zírat, jelikož kolo nikdy neviděli.

Chce se mi spát hrozně moc, ještě sním pár jader a usnu.

Je o dvě hodiny víc, a já vůbec nezastírám, že teprve čtvrtek, přestože nahoře je napsáno "neděle", ale to není důležité, důležité je, že jsem učinil objev, a to objev báječného povzbuzujícího prostředku proti ospalosti. Chtělo se mi spát už úplně strašně, sotva jsem se držel na nohou, i připadl jsem na myšlenku, že si dám tabletu Rohypnolu, protože když už, tak už. Rohypnol jsem nenašel, ale našel jsem medikament s názvem Neurol a snědl jsem raději hned tablety dvě. A vida, co se nestalo! Nejenže jsem neusnul, naopak se cítím skvěle! Tedy můj objev je, že deset jader z meruněk a na to dvě tablety Neurolu tvoří dohromady velmi účinný povzbuzující prostředek.

Ale nejen já jsem objevitel, objevitelem je také pan doktor Förstl. Předevčírem jsem psal o Andréeho polární výpravě, a pan doktor okamžitě objevil, jak to s tím vlastně všechno dopadlo, a dokonce na toto téma sepsal práci. Jaký to vynikající člověk!

Jenom stran rybníka se žádný objevitel nenašel. Nikdo zatím neodhalil, kde mnou několikrát namalovaný rybník leží, a tak ani nikdo nevyhrál pěkné tričko z Nepálu. Proto vám dám další šanci - třeba ten rybník odhalíte z fotografie.

Už vím, proč se mi vybavilo slovo "absurd". Bylo to kvůli Kakofovi, protože jsem psal o tom, jak jsem byl minulé úterý v hospodě, v hospodě jsem byl s Kakofem a Kakof, když slyší něco, co považuje za trapně hloupé, tak vždycky znechuceně zakroutí hlavou a pronese temně "Absurd".

Určitě by "Absurd" pronesl, kdyby se chvíli bavil s Petrem čili Prckem vulgo Skútrem, protože Skútr je opravdu absurd, to můžu potvrdit, i když to nechci příliš rozvádět, neboť je to nechutné. Snad jedině uvedu jednu slabší příhodu, takovou uvolněnější, kdy Skútra napadla delirantní vize sexuálně vyhladovělé ženy, která si lehne na dálnici, roztáhne nohy a do vagíny jí vjíždějí motocyklisté. Nechutné, já vím, ale to je prostě Skútr. Tato vize ho napadla navíc ve stavu zcela střízlivém a považoval ji za tak důležitou, že ji okamžitě hlasitě vylíčil všem kolem, což, protože to bylo v autobuse, vzbudilo značný rozruch. Zvláště, když se pustil do podrobností. Ty zde vynechám, zvrhlíci si je jistě sami domyslí. To ale zdaleka nebylo vše, Skútra tato myšlenka držela několik dnů a když potkal nějakou ženu, tak neváhal a jal se s ní na toto téma diskutovat.

Pozoruhodné je, že se tím u žen stal poměrně oblíben.

Tak na to by řekl Kakof "absurd".

Minulý víkend jsem od Skútra dostal pěkný mail, ve kterém se zabýval jedním ze svých snů. Mail byl zajímavý zvláště tím, že v něm použil slovo "olačka", což je místní výraz pro prezevativ. Asi desetkrát to tam bylo. Absurd.

Kakof slovo "absurd" nevymyslel, alespoň on sám vždycky tvrdil, že se tak jmenoval jeden horror, který měl nahraný na videu a který shlédl asi padesátkrát a v tom horroru hlavní padouch provrtal vrtačkou hlavu zdravotní sestře. Jenže jak se nezávislým výzkumem zjistilo, tak ten horror se vůbec Absurd nejmenoval, takže těžko říct, jak na to Kakof vlastně došel, hlavní věc je, že si sám vzal zdravotní sestru.

Pak měl Kakof na videu ještě jiné filmy, například pornofilmy, a video několikrát obětavě přivezl na koleje a dělal promítače a všichni na to koukali a nejvíc koukal Vitásek a pak všecek rozvášněn vymýšlel, jak přemluvit své dvě lesbické spolužačky, aby nám uspořádaly představení. Nikdy na to ale nepřišel... a nebo mě nepozval, to je druhá možnost.

Tak jsme seděli v té hospodě a pili pivo a protože Kakof je člověk vzdělaný, sečtělý a v estetice a umění zběhlý, diskutovali jsme spolu o malířství, a to českém malířství devatenáctého století. Já jsem zastával názor, že nejvýraznější osobou - snad kromě Alše - byl Antonín Chittussi, který měl jen jednu vadu, a to komplikované příjmení, u kterého nikdo neví, jestli se píše s dvěma "t" nebo ne. Naproti tomu často vyzdvihovaný Mánes a jeho obrazy plné kyprých nahých žen mi přijdou přímo směšné.

Kakof poznamenal, že kvality Mánesa coby výjimečně schopného figuralisty musím uznat, a že bych se měl ve svých obrazech více soustředit právě na figury, jelikož bez nich nemůže pravé malířství existovat.

A Pepa poznamenal, že by byl rád, kdybychom se přestali bavit o pitomostech, že chce říct vtip o Pepíčkovi.

Jenže my jej ignorovali, už proto, že jsem s Kakofem pranic nesouhlasil a zařval: "A co Brožík, ha?! Kam se na Brožíka hrabe nějaký lascivní Mánes!".

Kakof zadumaně pokýval hlavou a zahučel: "Brožík... nu ano, Brožík... s Brožíkem člověk nikdy neví."

Vitásek na nás zíral jak puk a pak, aby nevypadal hloupě, také zadumaně zamručel "Brožík, ano, ano...".

Pak ovšem Kakof od mistra Brožíka rafinovaně uhnul: "Ovšem Šnajderka! To je síla!", a tím mě dokonale dostal, protože kde já hlupák bych znal nějakého Šnajderku, skočil jsem na špek a chvíli mluvil o malířce Šnajderové, jelikož jsem si myslel, že Šnajderka je ta Šnajderka. Jenže on to byl ten Šnajderka, valašský malíř, a já byl za vola.

Pak se ale ukázalo, že malíře Šnajderku Kakof vychvaluje hlavně proto, že jeden jeho obraz vlastní a rád by jej výhodně zpeněžil, což mne přimělo k uštěpačné poznámce v tom smyslu, že liška ocas a Kakof svůj obraz chválí a Vitásek, jak už měl v sobě několik piv, vyprskl a začal se tomuto prostoduchému vtípku řičivě chechtat, řval na celé kolo, a nemohl přestat, hýkal jako cvok, až přišel číšník a požádal nás, ať si toho bláznivého pána poněkud ztišíme.

A pak řekl Pepa ten vtip o Pepíčkovi a bylo po legraci.

Píše mi poslední dobou jakási osoba jménem Fretka a má hloupé připomínky. Tak třeba má připomínky k tomu, jak jsem děcko učil meditovat a podobné hloupé řeči má k tomu Joe. Prý takové dítě smysl sezení v zazenu vůbec nepochopí, natož aby rozumělo významu posvátné slabiky Óm. A tvrdím snad já něco jiného? Samozřejmě, že to nepochopí a že tomu rozumět nebude, ale to přece ničemu nevadí! Já to přece taky vůbec nechápu! A škodí to něčemu? Jasně, že ne. Důležité je sedět v zazenu a dělat "Óóómmmm", rozumět tomu nemusíte. Sedíte, hučíte, a o to právě jde. Čím víc hučíte, tím líp.

A že se nám to dítě dnes ale krásně rozhučelo! Včera mu to nešlo, ale zdá se, že mu výprask napravil hlavu. Dnes - pravda, pod pohrůžkou bezprostředního násilí - usedlo a vcelku obstojně zahučelo. Bylo pochváleno a za čtvrt hodiny už hučelo jak piliňák. Tak jsme tam s Blablí seděli tři a hučeli jak jatí a jestli to slyšeli sousedi, tak se podivili.

Včera večer jsem přečetl knihu Per Olofa Sundmana "Let inženýra Andréeho", která pojednává o letu balónem k severnímu pólu. To si jistý Švéd jménem Andrée koncem devatenáctého století usmyslel, že dobude severního pólu a protože se mu nechtělo se tam pachtit pěšky, napadlo ho, že nafoukne veliký balón, do toho nasedne a na pól doletí v teple a pohodlí. Uvrtal do toho ještě další lidi, kteří ho jednak sponzorovali, jednak je dokonce napadlo, že poletí s ním a tak 11. července 1897 odstartovali v balónu k pólu dokonce tři. Kniha je to velice dobrá a člověk pořád trne, jak to dopadne, tedy pokud to předem neví. Já to náhodou předem věděl, ale stejně jsem byl celou dobu napjatý, jestli to v knize skončí stejně jako ve skutečnosti.

Kdo si myslí, že jsem po napínavé četbě o balónovém létání jel ráno do města nakoupit haldu papíru na výrobu montgolfiéry, tak se mýlí, protože jsem naopak jel dát ztvrdlý chleba prasatům. To my tady v Brně v Bystrci máme takovou vymoženost - oboru a v oboře divočáky a těm divočákům tam chodíváme házet přes plot ztvrdlý chleba a shnilá jablka a jiné chutné věci a prasata to žerou, když je všední den, a když je víkend, tak už nežerou, nýbrž leží celá vzdutá, naprásklá dobrotami, že už to víc nejde, jelikož o víkendu tam chodí lidi příliš mnoho na těch pár prasadel.

Tak jsem jim tam naházel něco chleba a pak mě napadlo, že bych ten chleba mohl mrštit do rybníčku, kterým obora též oplývá a vědecky sledovat, jestli divoké prase umí plavat a jakým stylem plová. Tak jsem učinil objev, že prase plová stylem neurčitým, avšak účinným a též, že rybníček je osídlen jakýmisi obrovskými a velmi hladovými rybami. Ne snad že by se vrhly jako piraňi na prase a ohlodaly je na kost, to ne, ale voda kolem chleba se začala v mžiku vařit a občas dokonce ryba vyskočila z vody a já viděl, že je veliká až z ní jde strach. K některým kusům chleba prase ani nestihlo doplavat, ryby chleba stáhly pod hladinu a bylo to.

Pak jsem též objevil, že prasata jsou důmyslní tvorové, neboť si vyhloubila na břehu rybníka bahnitou jámu na způsob vany, a v této jámě se pak rozkošnicky rozvalují.

Nic dalšího jsem už u prasat nezjistil, proto jsem vlezl zpátky na kolo (vybavené krásným novým hladkým pláštěm), zahučel "Óóóómm" a jel zase domů.

"Absurd". To slovo mě napadlo, když jsem uvažoval, o čem mám dnes psát.

Problém je v tom, že vůbec nevím, proč mě právě tohle slovo napadlo, takže o tom psát nemůžu, a tak budu psát raději o Blabli a jejím děcku, a ono to třeba přijde.

Blable má s děckem samé starosti. Dítě se vzbudí, mrčí a skuhrá a skřípe, protože pořádně řvát ještě naštěstí neumí. Tak přijde Blable, popadne ho a nakojí. Děcko přestane vydávat zvuky, asi půl hodiny mžourá a pak usne. A nyní nastávají ty starosti - dítě totiž usne tak tvrdě, že se vůbec nehýbe, ani když ho pozorujete úplně zblízka, takže Blable propadá panice, že dítě nespí, nýbrž je umrlé. Do děcka šťouchá a dloubá, aby viděla, jestli se ještě pohybuje a když se trochu pohne, tak zas uvažuje, jestli je přece jen naživu a jestli to není jenom jakýsi postmortální reflex a stále do roběte dloube, až se děcko vzbudí, vzpomene si na mlíko, mrčí, skuhrá a skřípe a celý cyklus se opakuje.

Kromě nového má Blable ještě staré děcko, co mu jsou tři roky a proto jsem navrhl, že je třeba dítě vychovávat k větší oduševnělosti, a to tím, že jej naučíme meditovat. To mě napadlo, jelikož jsem se na teletextu dočetl, že přijede dalajláma a bude s prezidentem meditovat, protože prezident umí meditovat toliko v přítomnosti dalajlámy a jinak si ani nevrzne. Taky jsem se tam dočetl, že dobrodruh Steve Fosset obletěl zeměkouli v balónu a to mi přišlo mnohem správnější než že přijede dalajláma. To by se mi taky líbilo, obletět zeměkouli v balónu, jenže on už to zvládl ten chlápek, zeměkoule je obletěná a teď už by to nebylo ono.

Což ale zas tak moc nevadí, protože co se balónů týče, tak mám jinou dobrou myšlenku, a to tu, že si slepím velkou montgolfiéru ze starých novin a v té se vznesu a poletím nad Brnem a budu na lidi házet prázdné lahve od rumu. Už to mám i zhruba spočítáno a papíru budu potřebovat asi metrák, což se dá snadno opatřit.

Pořád ale nevím, proč mě napadl ten "absurd".

Tak tedy jsme popadli děcko a učili je meditovat. Nejjednodušší nám přišlo, že si sedne do zazenu, což znamená zamotá nohy do sebe, bude čučet před sebe a asi pět minut bez přestání vyluzovat posvátnou slabiku "Óm", a tak jsme mu to předváděli a dělali jsme "óóóómmmmm" jako zběsilí. Ale dítě nic, zaboha s námi nechtělo meditovat, pořád se vzpěčovalo, až dostalo namláceno. Možná, že to pro něj bude pro začátek lepší cesta k oduševnělosti.

A jinak už se nic zvláštního nestalo, jenom jsem dočetl knihu Dějiny surrealismu a ani za mák se mi to nezamlouvalo, protože se ukázalo, že "ti praví" surrealisté, tvrdé jádro, byli v podstatě hodně praštění komunisté, ještě praštěnější, než jsou komunisti běžného typu. Kdo chtěl být surrealistou s nimi, tak musel vstoupit mezi komunisty a když se mu to nelíbilo, tak ho ze surrealistické skupiny vyloučili a mohl si surrealistit tak leda sám doma na půdě. Tak se vedlo mnohým, například i Salvadoru Dalímu, který prodal obraz, a to neměl dělat, protože prodávat obrazy je strašlivý prohřešek proti kodexu dobrého surrealisty. Natošup ho vykopli. Takže celkem vzato mě kniha Dějiny surrealismu hodně zklamala, protože místo abych se dozvěděl něco podnětného a hodnotného, tak jsem se jenom seznámil s potrhlými manifesty bigotních sektářů.

Nejen kniha Dějiny surrealismu mě zklamala, zklamala mě také třeba konference "filosofie" na serveru www.pandora.cz, kam jsem se před delší dobou přihlásil, bych se poučil a vzdělal, jenže jsem se vůbec nevzdělal, ale naopak úplně znechutil, protože konference je útulkem pomatenců všeho druhu. O tom už jsem psal. Poslední dobou to ale začíná být ještě mnohem horší, protože v konferenci řádí pošukové mimořádného kalibru, například jistý Andrej Juhás, který vůbec nečte maily, na které sáhodlouze a praštěně odpovídá, nebo člověk s přezdívkou Marelis, což jest zkratka z "Marek Liška", který tomu všemu nasadil korunu, protože píše hňupoviny úplně krajní a navíc veršované. Všichni dohromady pak už několik měsíců sáhodlouze rozebírají své vize, spočívající v tom, že veškeré filozofické systémy jsou a priori a z principu chybné, a proto je prý třeba sestrojit filozofický systém nové, nevídané síly. Tomuto systému říkají "objektivismus", nikdo z nich neví, co to přesně znamená, ale přitom plamenně diskutují o tom, jestli je objektivismus zavrženíhodná hloupost nebo spása lidstva. Magoři, nic než magoři. Jsem z toho otrávený.

No nic, proč mě napadlo slovo "absurd" pořád ještě nevím, takže už dneska nic dalšího psát nebudu, a proto nečtěte dál, jelikož tam už nic není, vůbec žádné zajímavosti ani jiné věci a dočista nic.

Jistě jste si všimli, že od počátku července má každý den v Zápisníku svůj titulek. To je můj vlastní nápad, nápad to chytrý a užitečný, protože vymýšlet titulky je nečekaně zábavné. Titulky musí být atraktivní, musí čtenáře zaujmout, aby si celý natěšený zápis přečetl a pak zoufale zvolal "To teda byla konina! To mi za to nestálo!", jenže další den přijde na stránky znovu, zase si přečte podbízivý titulek a zase naletí.

Titulkům by Pepa neřekl jinak než "tytuluty", protože Pepa už je takový. Rád říká věcem úplně jinak, než jak se jim obvykle říká, vymýšlí různá zkomolená slova a přijde mu to úžasně vtipné. Proto se taky tomu rád sám dlouho směje, až celá hospoda ztichne a dívá se na smějícího se Pepu. Pepa je mimořádně vtipný člověk. Vedlejším efektem jeho překrucování slov je, že když něco vypráví, tak mu kromě několika zasvěcenců vůbec nikdo nerozumí a nechápe, oč jde. To ale ničemu nevadí, protože když si někdo přece jen dá tu práci a Pepovy proslovy dešifruje a pochopí, tak nakonec mávne rukou a prohlásí: "To teda byla konina! To mi za to nestálo!".

Z toho je vidět, že tytuluty u mých stránek mají nečekané pepovské konotace. O tytulutách už jsem uvažoval delší dobu, a to i minulý týden v úterý, kdy jsem šel s Kakofem, Vitáskem a Pepou na pivo do hospody U letadla, kde není žádné letadlo. Letadlo tam sice bylo, ale pak vyhořelo a odvezli ho. Pivo ale neodvezli, to naopak přivezli a vozí ho pořád a proto k letadlu chodíme, i když tam žádné není.

Možná to vysvětluji trochu zmateně, ale je to docela jednoduché, hospoda se sice jmenuje "U letadla", ale letadlo tam není, je to jasné? To je jenom název té hospody, takový... hm... tytulut.

Tedy dorazil jsem do hospody a tam byla jenom upírka Jana a houpala na houpačce svého obézního synka Filípka, co z něj jednou bude pan právník a nechá mě zavřít. Pak se vynořil Kakof a zaskuhral: "Jdu z hajzlu a mám zahovněné ruce, můžu si je o tebe utřít?" a objednali jsme si pivo a čekali, jestli dřív dorazí Pepa nebo Vitásek a já si vzpomněl, jak jsem jednou byl v putyce a čekali jsme na Vitáska, protože Vitásek přišel později. Vitásek vždycky chodí později a tenkrát došel později, protože byl na astronomické přednášce Jiřího Grygara, jelikož Vitásek je hloubavý a holduje vědě.

Vitásek po čase přišel, naklopil několik piv a rozhovořil se o tom, co mu pan Grygar vyprávěl:

"Teda pánové, to je fakt žrádlo, ty černé díry, to jsem ani nevěřil, jaké to je maso. Taková černá díra, to je hnus, fakt hnus, odpor, marast největší, úplně na zvracení mi z toho je."

"Hapalo? Ne, to už tak bylo.", řekl na to Pepa. Každá sudá Pepova věta je "Hapalo? Ne, to už tak bylo."

Vitásek si toho nevšímal a pokračoval: "Černá díra je úplně hrozná džuzna, všechno do ní spadne a jak to do ní spadne, tak už to nikdy nevypadne, ani náhodou. Všechno vcucne a kde co vidí, to sežere."

"Jako Kakof", poznamenal jsem.

"Ne jako Kakof, mnohem víc!", vytahoval se Vitásek, "A obyčejné černé díry nejsou ani zdaleka to nejpříšernější! Jsou také bílé díry, do kterých naopak nikdy nic nespadne, všechno letí ven, a na těch je zvláštní, že jsou hypotetické a proto neexistující a nemůže do nich nic spadnou z principiálních důvodů, takže je to naprosto vyloučené a kdyby přece jen do nich něco spadlo, tak to hned zas vypadne ven."

"Hapalo? Ne, to už tak bylo.", řekl zase Pepa, z čehož jsme poznali, že už je značně opilý, protože jeho lichá věta normálně zní "Lapečet? Ne, to je hovínko."

"A pak jsou červí díry a to jsou zkažené černé díry plné hnusných červů. Ovšem to nejhroznější jsem si nechal na konec - největší bestií ze všech je nabitá černá díra."

"Napitá?"

"Napitej seš ty, nabitá, říkám. Je nabitá a úplně černá."

"A ta dělá co?"

"Ta nedělá právě že vůbec nic, a to je na ní to nejhroznější."

Na tyto cenné Vitáskovy vědecké informace jsem si vzpomněl, když jsem čekal s Kakofem v hospodě U letadla a pak přišel Vitásek a začal nadávat, že je venku zima a že si máme sednout dovnitř, kde není žádné volné místo, což jsme mu udělali naschvál a přišedší Pepa řekl "Lapečet? Ne, to je hovínko." a bylo zas všechno při starém.

Blable si pořád hraje se svým novým dítětem a strachuje se, jestli o něj správně pečuje a jestli by o něj nemohla pečovat líp a o mne nikdo nepečuje, jelikož to je všem jedno, že mám hlad. Protože lidé se domnívají, že můj hlad není důležitý, že jsou důležitější věci na světě, například aby dítě nemělo šišatou hlavu, jenže to jest názor chybný, protože můj hlad je nejdůležitější věcí široko daleko, anžto když budu mít hlad stále větší a větší, tak to nakonec dopadne tak, že se rozběsním a všechny sežeru, ať mají hlavu šišatou čili nic.

Skrz tu šišatou hlavu svého děcka Blable sáhodlouze přemýšlela, až to vymyslela. Údajně se totiž malé děti, které "nemají kosti, enem také chřupečky", jak říkávala moje babička, musejí pokládat ke spaní střídavě na levý a na pravý bok, protože kdyby spaly stále na stejném boku, tak by jim gravitační silou hlava zešišatěla. V dospělosti by pak z toho měly komplexy, jako třeba Chocho, který má hlavu naprosto neforemnou a obludných tvarů a pak takové děti proklínají své rodiče. Aby k proklínání nedošlo, je zapotřebí vésti sobě přepečlivé záznamy o počtu položení na oba boky.

Blable si to zprvu chtěla zapisovat na papír, ale stále se hrozila, že papír ztratí a k zešišatění stejně dojde, proto vymyslela, že bude dítěti dělat fixem na obě dvě strany hlavy čárky a tím bude věc vyřešena. Udělala asi deset čárek a všechno probíhalo vcelku uspokojivě, jenže pak přišla zdravotní sestra si prohlídnout dítě a když viděla ty čárky a poslechla si, k čemu slouží, tak se jí to pranic nelíbilo, dívala se na Blabli jako na blázna a čárky jí zatrhla. Proto teď Blable opět uvažuje a přemítá nad novým protišišatícím systémem.

Já hlavu šišatou nemám, ale mám hlad. Snažím se zahnat myšlenky na jídlo tím, že sháním informace o tom, jak běhat maratón, protože bych si rád jednou zaběhnul maratón, abych věděl, jaké to je. Asi to nebude moc obtížné, protože je mnoho lidí, kteří maratón běhají, kupříkladu lidé z CK Mirdík, což jsou pan doktor Miroslav Förstl a jeho kamarád Petr, snad zvaný Dědek. Proto jsem oněm maratóncům ihned dopsal, abych zjistil, jak se takové maratóny běhají a nedělal žádné nesmysly. Odpovědi byly obšírné, a tak zde uvedu jen hlavní zásady maratónského běhu dle výše uvedených borců.

Hlavní potíží, píší oba dva shodně, je to, že maratón je běhání a to na svinsky dlouhou vzdálenost. Protože běh všichni nenávidí, natož běh na dvaačtyřicet kilometrů, většina lidí nad maratónem mávne rukou a rezignuje. Jenže to jsou lidé slabého ducha, kteří si myslí, že zmíněná potíž je neodstranitelná a nepřekonatelná. Přitom pomoc je snadná.

Podle pana Förstla je třeba si předem trasu maratónu důkladně nastudovat a promyslet zkratky. Vhodnými zkratkami pak lze snadno a efektivně maratón zkrátit přinejmenším na polovinu, ale často i více. Stále nám však zbývá dobrých patnáct, dvacet kilometrů, které bychom měli běžet, což je zjevně neúnosné. Petr vulgo Dědek však uvádí, že do cíle nemůžeme doběhnout za půl hodiny po startu, jelikož bychom byli nápadní, takže dobu, získanou optimalizací trasy maratónu, musíme někde strávit. Navrhuje proto oněch patnáct kilometrů neběžet, ale jít volnou chůzí, takže v cíli budeme v rozumném čase okolo tří hodin. On sám absolvoval pražský maratón tímto způsobem za tři hodiny a patnáct minut, příjemně osvěžen procházkou. Naproti tomu pan Förstl tvrdí, že pokud se maratón koná v městech s hromadnou dopravou, je mnohem výhodnější pobýt několik hodin v útulné hospůdce a poté absolvovat cestu k cíli autobusem či tramvají. Na vhodném místě krátce před cílem se vmísíme do hloučku závodníků (často se s nimi potkáme už v onom autobuse) a uvolněným tempem vbíháme do cíle. Čas pana doktora na pražském maratónu byl poněkud slabší, něco přes čtyři hodiny, což prý bylo způsobeno tím, že se v hospodě zakecal.

Musím uznat, že jsou to rozumné a podnětné rady a doufám, že s jejich pomocí snad také maratón brzy zvládnu.

A teď přišla Blable s tím, že už to vymyslela, že když nemůže dělat čárky na hlavu děcku, že je bude dělat mně.

Dnes Blable přinesla z porodnice své fungl nové dítě. Dítě je scvrklé, ženského pohlaví a jmenuje se Minerva. Mžourá a nic neříká. Já chodím kolem, taky mžourám a nic neříkám a jen přemýšlím, co si mám o tom marastu myslet. Ale ono je to stejně k ničemu, protože na můj názor se nikdo nezeptá, na mé mínění všichni kašlou, tak co si budu něco myslet, to jsou pak vyhozené peníze, takový názor.

V neděli jsem byl na Radhošti, a vyjel jsem tam lanovkou, jako otylý masňák a kdybych byl členem nějakého spolku turistů, tak by mě okamžitě vyloučili, protože jet lanovkou na kopec je pro pravověrného turistu smrtelný hřích. Na Radhošti byla síla lidí a všichni chodili od lanovky k Radegastovi, což je taková socha a je u ní napsáno, že znázorňuje starobylého pohanského boha, a všichni ti turisté na to civí a nikdo z nich netuší, že socha Radegasta vůbec žádného starobylého boha neznázorňuje, a ani znázorňovat nemůže, i kdyby chtěla, protože žádný starobylý pohanský bůh Radegast nikdá ani neexistoval. Jelikož celý Radegast a všechny ty věci kolem si vymysleli obrozenci, a lidi jim na to nalítli a teď už se to bere jako nepochybný fakt a přitom je to výmysl. A proto budu psát na web taky samé nesmysly, a lidi za sto let tomu budou věřit a já se tomu budu smát.

U sochy Radegasta je stánek s pivem a buřty, a pivo je drahé a buřty taky. Proto místní lidé k obdivným výkřikům na adresu chimérického bůžka též přidávají srdečné nadávky na adresu prodavače ve stánku. Prodavač jim čelí stoickou otupělostí, nic na to neodpovídá, dál prodává drahé buřty a pivo, lidi to žerou a chlemstají a nadávají a to je ten jejich nedělní výlet na Radhošť.

Lidi v našem kraji totiž vůbec nesnášejí, když je někde něco byť třeba jen o maličko dražší než jinde, hned si myslí, že je všichni okrádají a hrozně zuří. Výsledek je, že se u nás obchodu valně nedaří, na druhé straně ale u nás nakoupíte poměrně lacino, třeba ve srovnání s Brnem.

Já ale buřta ani pivo nekoupil, jenom jsem čekal, kdy se někdo pustí do obíhání sochy Radegasta na jeden nádech. U nás se totiž traduje taková pověst, že kdo na jedno nadechnutí oběhne sochu třikrát a pak si něco přeje, tak se mu to splní. Osobně si myslím, že to funguje docela spolehlivě, protože bych se vcelku divil, kdyby si někdo po třech kolečkách ještě přál něco jiného než se nadechnout. Ono to totiž není zdaleka tak jednoduché, jak to vypadá, a navíc to obvykle zkoušejí baculatí pánové poté, co se nadlábli buřtů a nalili pivem, takže po jednom a půl kolečku končí na zemi v křečích a občas i malebně vrhnou. Tak jsem na to čekal, abych se pobavil, ale nikdo se k ničemu neměl a tak jsem zas šel.

Šel jsem ke kostelíku, který stojí na samotném Radhošti nedaleko vysílače a není na něm venkoncem vůbec nic zajímavého, jenže ono se nikam jinam na Radhošti stejně pořádně jít nedá, tak jsem tam tedy šel a kolem se proháněli diví jezdci na horských kolech, poráželi lidi a sami naráželi do stromů, lidi ječeli a jezdci nadávali a to se mi líbilo. V kostelíku nebylo nic, co by stálo za zmínku, snad jenom zákaz fotografování a filmování, což je rozumná a správná věc, protože fotografování a filmování památkám škodí. Zapnete kameru a hned se kus památky utrhne a když cvaknete spouští fotoaparátu, tak ze zdi vypadnou dvě tři cihly. Fotografování může za hanebný stav památek v téhle zemi, to je jednou jisté, a proto se musí nejen zakázat, ale co nejpřísněji postihovat, přinejmenším by se mělo zavést bičování. A i kdyby nějaká památka byla čirou náhodou ve stavu, kdy fotografování snese, tak by se ani tak nemělo povolovat, protože to přece nejde, aby si lidi jen tak dělali, co chtějí, to by byla anarchie, a žádná svoboda, a my žijeme ve svobodné zemi a ne zemi anarchistické a proto je třeba všechno zakázat. Na chudý lid musí být přísnost.

Pak jsem už jenom civěl směrem do Jeseníků, jestli uvidím Praděd a opravdu jsem ho uviděl, pročež jsem byl šťastný a šel jsem zase na lanovku dolů.