Výsledky ankety

Včera jsem byl nakupovat v místní samoobsluze, co se jmenovala dříve Mana a teď se jmenuje Albert a nikdo neví proč. Když jsem stál u pokladny, tak mi chlapík, co tam pracuje, přistrčil jakýsi papír a říká:

"Mohl bych vás poprosit o podpis?"

Tak se ptám, co to jako má znamenat, a on mi vysvětluje, že jde o průzkum, jak jsou jejich zákazníci spokojeni s dobou, po kterou je obchod o víkendu otevřený. V sobotu je od osmi do šesti a v neděli od devíti do pěti. Tak já na to, že spokojený jsem náramně, ale nevidím důvod, proč bych to měl někde stvrzovat podpisem. A chlapík mi zas vysvětluje, že jim chtějí udělat pracovní dobu o víkendech každý den od osmi do osmi, a že se jim, zaměstnancům, to zdá nesmyslné, takže si dělají ten průzkum, aby tím mohli u vedení argumentovat.

Tak jsem jim to podepsal, ale stejně si myslím, že u vedení si nic nevyargumentují, že by měli založit odbory a začít stávkovat.

Teď sedím doma, batoh mám už skoro celý sbalený, a peču si na cestu topinky z celého bochníku chleba, protože topinky na cestě přijdou k chuti.

Ukončil jsem anketu "Má člověk svobodnou vůli?", ve které byl konečně zdrcen mizera Diogenés ze Sinópy, takže v příští anketě se neobjeví a nahradí jej vítězný názor "Jdi už s těma anketama do prdele". Ale to bude, až se vrátím. Sice jsem chtěl udělat ještě nějakou další anketu na dobu, co tu nebudu, ale už to nestihnu. V anketě si též nevedl špatně Ludvík Vaculík, a docela by mě zajímalo, kdo kromě Aleny pro něj hlasoval.  Ještě poznamenám, že správná odpověď byla "Ne".

Je 15:53 a za dvě hodiny se vydám na autobus a tím pojedu do Prahy a zítra z Prahy do Frankfurtu a tam na letadlo a tak se budu dopravovat a cestovat, až bych měl v pátek dopoledne (když to dobře půjde) vystoupit v Lukle, což je v Nepálu. A protože mě několik lidí žádalo, abych podrobněji popsal, co vlastně chystám, tak sem ještě napíšu, jaké mám plány. Aspoň se uvidí, až se vrátím, jestli se to povedlo splnit.

Howadoorův Himalájský plán

1. Pondělí 15. dubna
Cesta autobusem do Prahy, přespání u Chocha

2. Úterý 16. dubna
Cesta autobusem Praha - Frankfurt, z Frankfurtu v 17:00 odlet letadlem společnosti Biman směr Dháka, což je hlavní město Bangladéše.

3. Středa 17. dubna
Po šestihodinové zastávce v Dháce odlet letadlem do Káthmandú. Přílet po poledni, ubytování v hotelu.

4. Čtvrtek 18. dubna
Káthmandú. Koupím čaj a plyn do vařiče a možná nějaké další drobnosti. Pokusím se navštívit internetovou kavárnu a ozvat se.

5. Pátek 19. dubna
Ráno odlet z Káthmandú do Lukly (2800). Okolo druhé hodiny vyrazím směr Namche Bazaar, tam ale nedojdu, předpokládám, že na noc skončím v lodži ve vesnici Monjo (2835)

6. Sobota 20. dubna
Namche Bazaar (3500). Údajně zde má být internetová kavárna, takže pokud je to pravda a pokud to bude finančně únosné, tak se ozvu.

7. Neděle 21. dubna
Cesta z Namche do vesnice Thame (3800).

8. Pondělí 22. dubna
Z Thame do vesnice Tengbo (4320).

9. Úterý 23. dubna
Podle situace a fyzického stavu buď odpočinkový den v Tengbo nebo výstup směrem k sedlu Taschi Lapcha do výšky asi 5000 metrů a tady první nocleh ve stanu.

10. Středa 24. dubna
Pokud bych předchozí den vylezl do pěti tisíc, tak bych se vracel zpátky do Tengbo (4320) a tam přespal v lodži další noc. Pokud bych měl včera místo toho odpočinek, tak bych dnes lezl aklimatizační výstup do pěti tisíc, buď s noclehem nebo návratem do Tengbo. Uvidí se na místě, podle toho, jak se budu cítit.

11. Čtvrtek 25. dubna
První etapa výstupu do sedla Taschi Labtsa, cesta z Tengbo na tábořiště v cca 5000 metrech.

12. Pátek 26. dubna
Druhá etapa, výstup do sedla Taschi, nocleh ve výšce cca 5900 metrů.

13. Sobota 27. dubna
Výstup na Parchamo (cca 6200), pravděpodobně ještě tentýž den sestup, buď jen na tábořiště v 5000 metrech, nebo až do Tengbo.

14. Neděle 28. dubna
Rezervní den. Ve skutečnosti nepředpokládám, že se mi nepodaří vystoupit na Parchamo osmý den po příletu do Lukly, a že budu potřebovat na aklimatizaci delší dobu. Rozhodně nechci nic uspěchat, protože je to velmi riskantní.

15. Pondělí 29. dubna
Rezervní den.

16. Úterý 30. dubna
Cesta z Tengbo zpět do Thame, a pak přes vesnici Mingbo a Monjo pod sedlo Renjo Pass.

17. Středa 1. května
Přechod sedla Renjo (5300), příchod na Gokyo (4750).

18. Čtvrtek 2. května
Výstup na trekový vrchol Gokyo Peak (5360), návrat zpět na Gokyo.

19. Pátek 3. května - Pátek  17. května
Na tuto dobu už nemám žádný jasný plán. Alternativ je mnoho a uvidí se, jaká bude situace, počasí a fyzické možnosti. Jednou alternativou je návštěva základního tábora pod Cho Oyu, druhou, pravděpodobnější, je cesta do základního tábora pod Everestem. Nakonec se chci přesunou do vesnice Chukung a vystoupit na trekový vrchol Chukung Peak (cca 5300), který je údajně velmi krásný a velmi málo navštěvovaný. Snad bych mohl ještě obhlédnout základní tábor a výstupovou cestu na Island Peak, ale to bych asi stihl jen za výjimečně ideálních podmínek. Vracet se budu přes Pangboche a Namche Bazaar do Lukly.

33. Sobota 18. května
Let Lukla - Kathmándú.

34. Neděle 19. května
Pobyt v Káthmándú, návštěva internetové kavárny a jiných skvělých podniků.

35. Pondělí 20. května
Odlet z Káthmandú přes Dháku a Rijád do Frankfurtu.

36. Úterý 21. května
V pozdních večerních hodinách bych měl být v Praze a někdy pozdě v noci doma.

A to je všechno, jdu zabalit ty topinky a utíkám na autobus.

Balím batoh, přitom mi každou chvíli volá šéf, že se musí opravit ještě tohle a ještě támhleto, vůbec nic přitom nefunguje, a už sem z toho tak nervózní, že jsem málem zapomněl zabalit boty. Takže místo dlouhého sepisování sem dám mail, co přišel od Petra Beláka z Laosu:

"Three o'clock, very easy", presviedcal nas vietnamec, ktory nam predaval listky z Hanoia do laoskeho Savannakhetu. Z easy cesty sa nakoniec vyklula 26-hodinova jazda autobusom, ktorej laoska cast bola tvrdou skuskou nasich vnutornosti a zadkov. Autobus bol zrejme z doby kedy este nepoznali perovanie a P. sa pri jednom obzvlast vydarenom skoku podarilo zlomit drevenu sedacku. Nakoniec sme do miesta urcenia dorazili iba so 7-hodinovym meskanim. V Savannakhete nas privitalo ticho, ziadne vrcanie a trubenie motorkarov, ktore sme si denodenne uzivali vo Vietname. Zdrzali sme sa tu jeden den, pozreli sme vsetky tri waty, jednu pagodu a romanticky zapad slnka nad Mekongom. Najviac nas tu ale zaujali bagety s pastikou a prazenicou, kvoli ktorym sme tu chceli ostat o den dlhsie, nasa nova kamaratka Ricarda nas vsak presvedcila na odchod do Vientiane (ale bagety uz tam take dobre neboli :-( ).

Tato 400-kilometrova cesta bola celkom kvalitna, takze sme meskali iba dve hodiny. Hlavne mesto sa nam pacilo, bolo pokojne, malo vela krasnych watov, este viac kamaratskych a ukecanych mnichov a predavali tu capovane BeerLao. Najkrajsi z watov bol zlaty Pha That Luang, kam sa nam podarilo dostat este pred otvaracimi hodinami, takze sme si uplne sami vychutnavali magicku atmosferu chramu pri vychode slnka. Do Vang Viengu sme meskali uz iba hodinu. Vang Vieng je horska oblast s vapencovymi utvarmi, mnohymi jaskynami a horskymi dedinkami. Bola by este krajsia, keby domorodci nevypalovali lesy, pretoze vzduch bol plny dymu, viditelnost bola velmi slaba a slnko mizlo za dymovou clonou uz o dve hodiny skor. V Luang Prabangu (meskanie tri hodiny :-) ) to bolo este horsie, vecer nas vzdy poriadne stipali oci a tato, vraj uzasna atmosfera mesta chramov, tym dost stracala. Povodne sme tu chceli oslavit budhisticky novy rok, ale dym nas po troch dnoch bez slnka vyhnal na vychod.

Autobusova doprava nam uz bola znama, teraz prisiel cas otestovat laoske lode a preto sme zvolili dvojdnovu plavbu Mekongom do Huay Xai, mesta na thajsko-laoskej hranici. Meskanie nebolo vynimkou ani tu, lod sa nam prvykrat pokazila uz stvrthodinu po starte. Vraj to nie je nic vynimocne, par sa ich zvykne aj potopit (dva dni pred nami). Pocas plavby sme videli prvych (a poslednych) zivych slonov, boli iba traja, ale ozajstni :-) Z Huay Xai sme sa preplavili do Thajska, kde si teraz uzivame "trochu" vody. Ale o tom az nabuduce.

S pozdravom

Miladka a Peter Belakovci
14.4.02 Chiang Mai, Thajsko

P.S.: Fotky z Laosu - http://pepek.host.sk/sea.php

Pak ještě napsal Palun:

ha, tak tu to mas, preco sa durdime na madarov a berieme im tatry a fatry...

bye,  elwe.

A přiložil obrázek:

Dnes budu nehorázně pozitivní, budu plesat, jásat, chválit všechno a všechny, a přitom jsem ani nic nepil. Ani nevím, co se to se mnou děje.

Nejdřív musím přiznat jasné vítězství čtenářům ze Slovenska. Posledních pár dnů jsem se snažil je pořádně rozzuřit, dohnat k neurvalým komentářům a gejzírům nadávek na mou adresu. Proto jsem sem dával ty bludy o Maďarech. Mně se to totiž hrozně líbí, když se Slováci durdí, protože znají spoustu nádherných, libozvučných nadávek a člověk se tak vždycky pobaví a něčemu užitečnému se přiučí. Kupříkladu jsem se podobným způsobem naučil nadávku "ty jeden jebo z lesa".

Jenže Palun, Martin, Zaac ani Soos se vydráždit nenechali, zůstali nad věcí, zachovali chladnou hlavu a vůbec, a tak mi to nevyšlo, jsem poražen, válím se v prachu a jim náleží vítězství. Pro tentokrát.

I ostatní čtenáře musím pochválit, protože v anketě vyjadřují názory jasné, i když hloupé. Ale nelavírují a nevybírají pitomé, nevyhraněné možnosti jako "nevím" nebo "přijde na to". Akorát kdybyste si tak ještě odpustili toho Diogéna. Ale já vím, kdo za tím stojí, je to Chocho, co nějakým způsobem hlasuje víckrát, ale já mu to zatrhnu. Nicméně mít jasný názor, to je vždy pozitivní.

A Alenu musím pochválit, teda ne zrovna ji osobně, ale ty její besedy, které jsem včera nemístně kritizoval, že jsou nudné. Podle nových informací vůbec nudné nejsou, naopak jsou strašně zábavné, protože jsou koncipovány jako vědecká přednáška, kterou obvykle prosloví vzdělaný profesor z univerzity, rozhazuje rukama a mezi návštěvníky vrhá kusy své zduřelé moudrosti, až se jejich mozky zalykají a hlava jim jde z toho kolem. Tupí pisálci, různí ti Vieweghové a Klímové jsou na besedách jen úloze jakýchsi šašků a přícmrdů, kteří mají na závěr pobavit obecenstvo svými pomatenými řečmi, což je také místo, které jim právem náleží. Tudíž besedy v Rychnovské knihovně jsou pravým skvostem všech besed, a navíc se ani nejmenují besedy, nýbrž mají velkolepý název "Literární kavárna" a má kritika vůbec nebyla na místě.

Katovnu, tu musím také pochválit. Sice ji dávali už před týdnem, ale kdo jste ji viděli, jistě jste nezapomněli na excelentní vystoupení Jana Rejžka, který všem jasně vysvětlil, jaké je místo umělecké kritiky ve společnosti, takže už nikdo nemůže mít pochybnosti o tom, že Katovna je darem z intelektuálního nebe. Janu Rejžkovi jsem ihned po odvysílání neváhal blahopřát osobním mailem, ve kterém jsem se znovu pozastavil na ostudným faktem, že Česká televize na svém webu tento abnormální pořad zcela opomíjí a také nad tím, že je vysílán jen jednou za měsíc. Velikán mi skromně odpověděl:

Vazeny pane Howadoore,

uprimne dekuji za Vasi az premrstenou chvalu Katovny. V soucasne predvolebni situaci budeme radi, pokud porad vydrzi v teto periodicite, natoz abychom si vyskakovali, ze ho chceme casteji...Katovna na internetu, to je ovsem namet pro patricne televizni pracovniky. Jeste jednou diky!

J.R.

Kdepak přemrštěná, pane Rejžku, zkrátka jste dobrý, co dobrý, vynikající, a to je třeba ocenit.

Tak co bych tak ještě... jo, už vím, Chocho! Geniální karikaturista, odvážný cestovatel a talentovaný spisovatel. Kromě každým dnem se zlepšujících Chochovin vrhl se nově na tvorbu logotypů pro Aleninu knihovnu. Návrhy jsou pregnantní, šťavnaté, prostě dokonalé, což ostatně vidíte sami.

Ještě pořád není konec: dalším skvělým člověkem je autor stránek o cestování po Krkonoších a jiných horách František Červinka. Na jeho webu se skví řada unikátních fotografií, jakož i dramatické líčení, kterak na vrcholu Sněžky postavil vlastní vysílač, ze kterého pak vysílal na všechny strany dlouho do noci, až už to vypadalo, že zmrzne na kost. A hlavně se tam skví odkaz na mé stránky, který tam dal, čímž mi dělá reklamu a ani za to nic nechce. Takový je on.

A tak jste všichni skvělí a dokonalí a svět je úplně úžasné místo k životu, jenom jedno mě rmoutí, a to je můj batoh. Do batohu jsem totiž dnes zkusmo naskládal asi třetinu všech věcí, co si povezu do Nepálu a zjistil jsem, že je naprosto plný, navíc se skoro nedá zvednout a to tam podle skromného odhadu přibude ještě nějakých dvanáct kilo.

Výsledky ankety

Dnes jsem ukončil anketu "Kdo je nejsympatičtější". Zvítězil mizerný Diogenés, těsně následovaný Tlustým Prasátkem. Tlusté Prasátko několikrát dokonce Diogéna předstihlo, ale Chochovy zákulisní intriky (asi) způsobily, že Diogenés zase postupuje. V průběžném pořadí je samozřejmě první a bude nejspíš velmi obtížné jej překonat. Druhé v průběžném pořadí je Tlusté Prasátko (sláva!), třetí punková hudební skupina (dobrý...), následuje názor "nenávidím ankety" a  pátý je "mám hlad".

V nové anketě vyřešíme problém svobodné vůle, což je téma, které se v poslední době hojně diskutovalo ve filozofické konferenci na www.pandora.cz. Tato diskuse byla plná argumentů a názorů naprosto imbecilních a přivedla mne k velké zuřivosti, proto doufám, že výsledky ankety budou podstatně lepší.

Možnost "Ludvík Vaculík určitě, ten má všechno" je tam samozřejmě kvůli Aleně, aby mohla zvětšit slávu svého idola, který, jak mi napsala, přijede za ní na besedu do knihovny v Rychnově nad Kněžnou, a to 19. září. To jí slíbil. Bude to asi ohromná legrace, protože Alena určitě už teď začíná s gruntováním knihovny, všude se bude neustále utírat prach, všechny stránky ve všech knihách budou čerstvě nabíleny a na čestném místě bude výstavka z děl onoho písmáka. Tak jestli chcete být u nějaké legrace, tak si datum 19. září zapište a vydejte se na besedu do Rychnova a ztropte tam pořádný skandál.

Stejně to moc nechápu, jaký to má smysl, besedy se spisovateli. Rozuměl bych tomu, kdyby nějaký spisovatel proslovil přednášku na určité téma, to bych tam třeba taky šel, abych se něco nového dozvěděl, ale beseda... vůbec mi není jasné, nač se ti besedující ptají. Nejspíš kolik mu to spisovatelství vynáší, pak neví, tak se ještě zeptají kde byl loni na dovolené a pak už neví vůbec co by, tak se delší dobu trapně mlčí a pak se jde domů. Přitom kdyby se třeba takovému Vaculíkovi řeklo, že je zvykem, že spisovatel přednese proslov na téma, které si sám zvolí, tak by byl určitě naprosto nadšen a připravil by si projev několikahodinový, jelikož je o něm známo, že je jeho vášní všem sdělovat své dokonalé názory. Nejlépe by bylo navrhnout mu téma "Kritika současné společnosti". Do toho by se obul s divokou energií, až by ho museli polévat vodou, aby nezačal doutnat.

Průběžné pořadí po čtvrté anketě - pět nejlepších

Sakra práce, bolí mě zub. To je přesně to, co potřebuji, aby mě týden před odjezdem do Nepálu začal bolet zub. To je ironie, vy volové! Zkusím, jestli na to zabere, když vypiju zbytek toho červeného vína, co jsem si onehdy koupil.

Když se smíchá několik dobrých věcí dohromady, nemusí být výsledek nutně skvělý. To je známá věc, a člověk by na to měl myslet neustále, nejen, když peče dort. Tak kupříkladu jet na kole rychle z kopce, to je dobrá věc. Když je člověku teplo, tak si svléknout bundu, to je taky dobrá věc. Ovšem svlékat si přes hlavu bundu, když se jede na kole z kopce, to není dvakrát dobrá věc. To jen tak, kdybyste třeba někdy jako já dnes jeli na kole do knihovny.

V knihovně jsem se trochu umyl od prachu a krve a vypůjčil si několik uměnovědných knih, převážně zaměřených na malířství, bych se poučil a stal se alespoň skvělým teoretikem umění, když by to třeba nevyšlo s těmi akvarely. Ale ono to vyjde, už se nebojím, neboť včera jsem zplodil křoví jako živé, i Blable mi to pochválila, takže se tím malířem určitě stanu. Avšak vzdělání neuškodí.

Zatím jsem přečetl jen knihu s lákavým názvem "Moderní umění a smrt kultury" od H.R.Rookmaakera. Tedy přečetl... spíš jen tak prolistoval. Přečetl jsem prvních asi třicet stránek, na nichž vyšlo najevo, že kniha není ničím jiným než ideologickou příručkou pošukaného křesťana, sepsanou pro jiné nablblé křesťany, aby věděli, co je jim přikázáno si o moderním umění myslet. Takže zbytek už jsem jen tak zběžně prošel, a když jsem v celé knize nenalezl jméno Salvádora Dalího, tak jsem se pohrdavě zachechtal a knihu zahodil.

Dnes mi šéf kladl na srdce, aby bych hlavně hodně pozitivní. Že až se vrátím z Nepálu, tak tu budou zrovna óbršéfové z Belgie a ti kladou na pozitivnost velký důraz a že já jsem vyhlášený negativista a že by se jim to vůbec nelíbilo. Slíbil jsem, že v té věci něco podniknu, ale jak to tak po sobě čtu, tak se budu muset ještě hodně snažit.

To je zas taková nová firemní hra, být pozitivní. Začalo to, když před časem mluvil náš obchodní šéf Josef Trubáček řečený Trú s óbršéfem Herrmanem. Podle jeho pozdějšího líčení mezi nimi proběhl následující dialog:

Herrman: "Vidím, že je v tom programu ještě hodně chyb."

Trú: "Jo, nestojí to za nic. Je to úplný zmetek, bastard."

Herrman: "Bastard?"

¨Trú: "No jo, bastard. To si může koupit leda debil."

Herrman: "A vy si myslíte, že naši zákazníci jsou debilové?"

Trú: "Jasně. To je taky naše štěstí, jinak bysme už dávno zkrachli. Jsou to blbouni, a proto si toho nového bastarda zase koupí."

Herrman: "Ale co ty chyby? Ty se budou muset opravit. Jak dlouho to tak bude trvat?"

Trú: "Já bych to neopravoval."

Herrman: "Jak, neopravoval?"

Trú: "Podívejte se, ti naši programátoři, to jsou úplní kreténi, to je smečka zemědělců, myslivců, rybářů a horolezců. Navíc je to samý ochlasta. Jestli je budeme nutit, aby to opravili, tak akorát do toho nasekají ještě víc chyb než už tam je. Pak už zkrachujeme definitivně."

Herrman: "Ale to přece nejde!"

Trú: "Ale jde, co by nešlo, tolik firem už zkrachovalo, tak my taky zkrachujeme. Na tom nic není, to je hned."

Herrman (dosti podrážděn): "Z těch vašich řečí abych se šel nejspíš oběsit!"

Trú: "Na co se věšet, škoda provazu. Stejně vás brzo sklátí infarkt, věk už na to máte, to je jisté."

Poté se Herrman z dalšího jednání omluvil a kamsi odešel. Asi hodinu probíhalo testování, program stále padal, jako padá vždycky, a pak se Herrman vrátil a s ním dalších pár óbršéfů. Vrátil se a prohlásil:

"Projednal jsem vaše stanovisko s ostatními kolegy a shodli jsme se. Odhalili jsme, co je hlavním zdrojem vašich vleklých problémů."

Trú: "A co?"

Herrman: "Nejste dostatečně pozitivní!"

Trú: "Co to?!"

Herrman: "Pozitivní! Hlavní je být pozitivní, pak jde všechno samo. To vy tam na východě nejste, přistupujete k problémům negativně, a tak si sami podrýváte větev."

Trú: "Větev se nedá podrývat."

Herrman: "Tak to vidíte! Jste neustále negativní. Kdybyste byl pozitivní, viděl byste v tom výzvu, čelindž, jak říkají američani! Ti jsou pozitivní ze všech nejvíc a je to taky vidět na jejich výsledcích! Pro američany by nebyl žádný problém podrývat větve."

Trú: "Přece nemůžete po normálních lidech chtít, aby se furt chechtali jak přiblblí amíci a neustále se navzájem plácali po zádech, jak jsou strašně dobří. To je blbost."

Herrman: "To samozřejmě ne, to nechceme, to neděláme ani my tady v Belgii. Ale aspoň trochu pozitivní být musíte. To nejde, abyste tady vykládal, jak už brzo zkrachujeme. To není možné, abych, kdykoli k vám zavolám a zeptám se, jak jde práce, abyste mi řekli, že to stojí za hovno. To není možné, aby zákaznická podpora říkala lidem, že si koupili nejhorší program co existuje a to jenom proto, že je v oboru jediný. Tohle musí přestat, musíte být pozitivní. Uvidíte, to se naučíte. Po čase vás to samotné začne bavit."

Trú: "To teda pochybuju... teda vlastně..."

Herrman: "To jsem čekal. Proto jsme se dohodli, že firma najme psychologa a ten k vám pojede. Všichni pracovníci projdou kursem pozitivního myšlení a situace se ihned zvrátí."

Trú: "Ach ne!"

Následovalo asi půlhodinové handrkování. Trú se vyděsil, že k nám přijede nějaký vyplachovač mozků a tak se svatosvatě zapřísahal, že už budeme pozitivnější, že na sobě sami zapracujeme, jen ať k nám nikoho neposílají, že jsou to zbytečné výdaje, které si firma nemůže dovolit a vůbec. Nakonec Herrmana přemluvil, ale když se vrátil, tak nám všem vysvětlil, že jestli okamžitě nebudeme pozitivní, tak je s námi ámen. Všichni kývali hlavou a Trú řekl:

"Tak si to vyzkoušíme. Nyní vám oznámím, že se budou snižovat platy a vy na to budete pozitivně reagovat."

První test se moc nevyvedl. Jediný, kdo na to reagoval pozitivně, jsem byl já, protože jsem zajásal, že je to skvělé, protože jsem vždycky chtěl být žebrákem a bydlet v papírové krabici. To bylo kupodivu považováno za obzvláště zavrženíhodnou formu negativismu.

Od té doby jsme neustále nabádáni, abychom ke všemu přistupovali pozitivně, pořád se nás šéfové ptají, jestli už cítíme, že jsme pozitivnější a abychom na sobě pracovali ve směru větší pozitivnosti.

A já teď budu pozitivní, protože na tom možná něco je. Budu zcela pozitivně souhlasit s páně Chochovým názorem, který onehdy zveřejnil na svých stránkách. Podstata onoho názoru je v tom, že by se měly zrušit veškeré turistické stezky a značení, směrovníky, zábradlí na nebezpečných úsecích a podobná turistická infrastruktura, která jen přírodu ničí, hyzdí a láká sváteční turisty, co nevědí, jak se mají v přírodě chovat a jenom neustále nadávají, že za každým kamenem není stánek s kokakolou a párkem v rohlíku. Tak s tím naprosto souhlasím, dokonce jsem to už napsal i do jedné turistické konference, abych získal další přívržence tohoto chytrého názoru.

Bylo mi masově odpovězeno, že jsem idiot.

Jenže idioti jsou oni a já jsem úžasně pozitivní.

Hemele se, komentáře už chodí;-)

No jo, chodí, ale co práce to dalo! Aby se člověk stal expertem na PHP, kvůli těm bláznivým banneristům. Banner na každé stránce dole jsem jim nechal, aby nevřeštěli. Koneckonců mi tam nijak nevadí. Ale definitivně jsem jej vyhodil ze skriptů. Tedy definitivně... kdo ví, kdy si zas ti maniaci vymyslí nějaký pěkný "zlepšovák".

Že tvůj výlet začne zadrhávat na hranicích ti jaksi nedošlo. Celníci ti vyměří clo za vývoz uměleckých děl a ty budeš lítat po hodonínských a břeclavských nálevnách a prodávat své mazanice, abys na to clo měl. Pak jej zaplatíš, a protože už nebudeš mít ni peněz ni obrazů, špinavý, unaven a hladov pojedeš na svém šlapohybu domů. Zatímco já, syt a nalit kávou budu sedět ve své klimatizované pracovně a kontrolovat stav svého účtu, v pátek abych šetřil své tělo usednu do luxusní limuzíny a pojedu sosat víno nezatížené daněmi a cly do Mutěnic. Když se zbavíš té své hliníkové příšery, možná tě zpět do Brna vezmu stopem.

Komentář se vztahuje k mému geniálnímu plánu jak zbohatnout pomocí hory Kékese, jejíž vlastnoručně vyhotovené obrázky chci prodávat po Maďarských putykách. Avšak marně Joe zpochybňuje onen skvělý nápad, je vidět, že se ve věci nevyzná, neb není umělec, nýbrž pouhý montér šlapacích monster ze zrezavělých součástek, věčně čučí kdesi v garáži a nemá přehled jak se dělá byznys. Něco jako "vývozní clo" neexistuje. Teda aspoň doufám. Existuje vývozní povolení, to se však vztahuje jen na umělecká díla, ne na mé obrázky. Na ty by se mohlo vztahovat dovozní clo na zboží, ale to je mi jedno, protože nic takového platit nehodlám. Nikdy, když jsem jel přes hranice na kole, mi nikdo brašny neprohlížel a i kdyby, budu prostě tvrdit, že jsem malíř na cestách a vezu si, pochopitelně, své skici a náčrtky. Věřte nebo ne, slovo "skici" se opravdu píše s měkkým i na konci.

A nebo můžu vyrazit jen s papíry, štětci a barvičkami a obrázky malovat až na místě v putyce. To je možná vůbec nejlepší nápad, jelikož tak nejspíš zaujmu potenciální kupce. Odpadnou problémy s clem, sednu ke stolu, koupím si červené víno, vytáhnu papír a barvy a hned se kolem bude motat tucet zájemců o umění a šustit bankovkami.

Blable to ještě vylepšila - navrhla, abych nejezdil prodávat obrázky z Mátry do Maďarska, protože mnohem větší úspěch budu mít u maďarské menšiny v jiných státech, jelikož vystěhovaným Maďarům se stýská po staré vlasti a hned si koupí obraz, aby se trochu povyrazili. Navíc za léta pobytu v zahraničí zapomněli, jak Mátra vlastně vypadá a drobné nepřesnosti snadno pominou. To jsem uznal, a tak nejspíš pojedu na jižní Slovensko, protože tam Maďaři úpí pod knutou slovenských nacionalistů a budou koupi mých děl nejvíc nakloněni. Zakoupí obraz, budou na to koukat, kochat se a zapomenou na ústrky, odnárodňování, zavírání maďarských škol, pogromy a podobné každodenní trampoty.

Fuj. Když mi Chocho na Fatře vykládal, jak jeho kolegyně úřednice zápasí s měkkým a tvrdým i ve slovech jako "inženýr", tak jsem tomu moc nevěřil, ale dnes jsem absolvoval na úřadě jednání s otylou nechutnou olezlou sulcovitou bachyní, která si nebyla jistá, jaké se i píše ve slově "mlýn". Fuj. Zkazil jsem jí den - nebo aspoň doufám - když jsem důtklivě prohlásil, že její pravopisné potíže jsou pochopitelné, protože lidé, kteří mají alespoň základní vzdělání zákonitě nepracují na úřadech, ale zastávají místa důležitá, kde pobírají olbřímí platy. Tak se na ně musí, protože nadávky na úředníky neplatí. Vám se sice uleví, ale úředník je otrlý, tomu nadávají všichni, ten už si toho ani nevšímá. Musíte zaútočit na skryté slabiny kloťáka, například na jeho závistivost a vědomí méněcennosti. To se pak ouřada dlouho užírá, že vy máte velký plat (že to třeba není pravda, to mu v jeho mozek postrádající lebce nedojde) a on ne.

Přirozeně je netaktické popudit si úředníka, když vám může úder vrátit třeba v tom, že bude sabotovat vaši věc, s níž jste na úřad přišli. Pokud by k něčemu takovému mohlo dojít, pak je nutné se ovládnout a nedávat najevo odpor, hnus a krajní znechucení, které se každé vzdělané osoby zmocní při pohledu na byrokratického podčlověka, avšak po odchodu z úřadu si vyčíhnout, kde úředník parkuje svůj automobil (má-li jaký) a proříznout mu pneumatiky. Případně si zjistit, kde úředník bydlí, povraždit celou jeho rodinu, zapálit dům a na spáleništi zazpívat posměšnou píseň. Není to sice pomsta přiměřená, ale domnívám se, že postačí, nemusíme přece vždy zacházet až do krajností.

Včera jsem se celý den mořil s opětovným zprovozněním PHP skriptů na komentáře. Na Webu Zdarma vymysleli geniální tah, že budou přidávat reklamu úplně ke všemu, třeba taky ke zdrojovým textům skriptů, a to nejlépe rovnou někam doprostřed. Že pak ty skripty přestanou fungovat je pro ně vedlejší, hlavně, když je tam hodně reklamy. Postupně jsem vyzkoušel několik možností, jak reklamu ze skriptů odstranit, a až večer to konečně zase začalo spolehlivě fungovat. Tedy alespoň doufám. Pokud někdo chcete odstranit z vašich stránek na www.webzdarma.cz reklamní banner, tak napište, ačkoli si myslím, že jeden proužek dole nikomu až tak moc vadit nemůže.

Chci ti říct, ty lumpe, že... sa mi pri pokuse o napisanie komentara k tvojmu clanku o trpiacich chudakoch madaroch a sopke Kekes objavuje tento error: Parse error: parse error in /3w/wz.cz/h/howadoor/php/insert.php on line 274. Ze si to spravil naschval ty hade ? :)

To ti zatracení mizerové z Webu Zdarma cosi provedli s PHP! O víkendu to přestalo fungovat úplně, pak se mi povedlo to jaksi opravit a teď zase tohle! Zkusím zjistit čím to je, a jestli to nepůjde rozumně opravit, tak přesunu PHP na jiný server. Naštěstí přitom tentokrát nebude nutné stěhovat celý web.

Mátra, prokleté maďarské pohoří! Vůbec se nedá namalovat. Zkouším to znovu a znovu, ale pořád to není ono. Největší potíže jsou stále s keři v popředí. Nejdřív to nevypadalo vůbec jako rostliny, ale jako jakési divné fleky. Po asi deseti pokusech jsem docílil, že místo keřů vznikly neurčité zatravněné kopečky. Po dalších mnoha experimentech mám sice něco, co vzdáleně keře připomíná, ale jenom když se to otočí vzhůru nohama. V normální poloze je to něco jako změť trubek, hadic a drátů, politá zelenou barvou. Zatracené keře, jestli se mi to nepovede tak tam místo toho namaluju pádlo, ať se Maďaři třeba postaví na hlavu. Jediné, co je z Mátry bez pochybností k poznání, je hora Kékes, a to proto, jelikož k ní vždycky přimaluju šipku s nápisem "Kékes".

Vrch Kékes je vysoký jen 1015 metrů, tedy asi jako Radhošť v Beskydech, ale já jej maluji, jak se mohutně vypíná z obrovského masivu hor, takže kdyby takový byl ve skutečnosti, tak by Mátra byly druhé Himaláje. Jednak to líp vypadá, a hlavně chci udělat Maďarům radost, protože je to národ těžce zkoušený a zkroušený, a to hlavně svými severními sousedy, kteří jej obrali o co mohli, ukradli jim všechny ty Fatry a Tatry, zapálili na nich vatry, aby se nebohým Maďarům vysmáli a naposledy ještě zrobili nestvůrné betonové jezero, aby, až přijde vhodná chvíle, Maďarsko zaplavili a všechny Maďary utopili jako krysy. Chudí Maďaři trpí a úpí a nikdo se jich nezastane, protože jim nikdo nerozumí, avšak teď přicházím já se svými obrázky, na nichž hora Kékes ční až do nebes a každý roduvěrný Maďar si můj obrázek koupí a bude z něj čerpat víru, naději  a lásku.

Na to s tím olbřímím Kékesem jsem přišel, když jsem popíjel při malování červené víno, které jsem zakoupil za levný peníz v obchodě s potravinami. U nás v obchodě prodávají červené víno velmi levně, jelikož je kupují ve velkém od místních vinařů a sami stáčejí do PET láhví po jednom a půl litru, a tak ušetří. To je dobrý byznys. Zatímco vedle obchodu s potravinami stojí v Brně-Bystrci pizzérie, a to je špatný byznys, vlastně to není žádný byznys, jelikož je to sprostá zlodějna, protože je tam všecko drahé, není to dobré, pivo stojí dvacet sedm korun a já pizzu vůbec nemám rád.

Teď taky piju červené víno, protože je laciné.

A dobrý byznys je taky ten, který se děje v prodejně na zastávce tramvaje Svratecká, protože tam prodávají velmi levně věci s prošlou dobou trvanlivosti, a proto tam často jezdím na kole a vždycky tam dobře a levně nakoupím.

Nyní zpět ke Kékesi. Ono to má ještě pokračování, ten můj vynález. A podstata onoho pokračování je v tom, že až se vrátím z Himalájí, tak naložím veškeré akvarely s předimenzovaným Kékesem na kolo a pojedu je prodávat do Maďarska a vydělám na tom nehorázné sumy forintů. To však stále není vše. Každý hlupák by se s tím spokojil, odjel by napakován měšci s mincemi a smotky bankovek, ne však já. Já to mám promyšlené. Já totiž ty hrozné obnosy ihned v Maďarsku utratím, a to převážně za ohnivé maďarské víno a jiné tamější zemědělské produkty, které tam budou přirozeně lacinější nežli u nás, a tak na hoře Kékes vydělám dvojnásob.

Avšak pozor! To stále ještě není vše. Jsem geniální bussinesman. Já totiž na hranicích ještě obdržím nazpět DPH, protože za zboží vyvážené ze země se vždy DPH vrací a tím vydělám trojnásob! A z toho vidíte, že pitím laciného červeného vína můžete jenom získat, protože jinak by mě tak strašlivě prefíkaný plán vůbec nenapadl. Hned si jdu ještě loknout.

Nyní mě však napadá, že věc má několik zádrhelů. Ten hlavní je v tom, že akvarely se nesmí vystavovat přímému slunečnímu svitu, jelikož tím trpí a blednou. A v Maďarsku slunce stále praží jak jaté. Proto budu asi muset polévat obrazy tlustou vrstvou přípravku, který pohlcuje ultrafialové záření. Blable mi radí dehet, ale to je nesmysl, protože dehet je drahý a to bych nevydělal.

Nebo bych mohl kupčit s uměním po kořalnách. No jo, že mě to nenapadlo dřív! Slunce tam nesvítí, v příšeří zaniknou drobné nedokonalosti mé tvorby a navíc tam bývají lidé v náladě, kteří na nějaký ten forint nehledí a obrázek si jistě rádi koupí. No není to báječné? Je to báječné! Hned v červnu vyrážím za byznysem a přijedu jako boháč.

Dneska jsem se díval na zprávy a pan Knížák, co jsem se tady o něm onehdy zmiňoval, tam vykládal, jak Národní galérie zakoupila od soukromého sběratele dva obrazy od jistého malíře Slavíčka a za každý dala dvacet pět miliónů. Na to mám názor, že je to kardinální pitomost, protože i kdyby ty obrazy byly ze zlata, tak by tolik nestály, a že pan Knížák nikdy v životě nekupoval štětce, plátno ani barvy. Protože kdyby si zašel do obchodu, tak by zjistil, že tyto malířské potřeby sice nijak levné nejsou, ale dvacet pět miliónů rozhodně nestojí, to si může myslet leda někdo, komu kape na karbid. A kdyby mi dal třeba jenom milión, tak mu namaluju obraz mnohem větší než na jaký se kdy zmohl malíř Slavíček, a Kékes mu tam udělám větší než Everest a když by ještě půl miliónu přidal, tak i větší než Olympus Mons. Jenže pan Knížák raději za peníze, které jdou z mých daní, kupuje předražené mazanice, kde se Kékes vůbec třeba ani nevyskytuje.

Samá práce a žádná zábava.

Už mě to dožralo, furt sedět u počítače, a vydal jsem se do brněnského pavilónu Anthropos, kde sídlí Moravské zemské muzeum a mamuti. Mamuti jsou zde tři, tedy jeden jen jako kostra, ale dva kompletní, jeden malý a jeden velký. Malý je velký asi jako hodně veliký pes a velký je... no prostě velký. Znáte mamuty, ne? Tak jsem tam šel a zíral na mamuty a dohromady nikdo další tam nebyl, protože v dubnu a v pracovní dny tam moc lidí nechodí, říkala paní u vchodu. Vstupné stojí třicet korun a otevřeno mají od dubna do listopadu od rána do večera, jenom v pondělí ne, to se z mamuta otírá prach, což jest operace nezbytná, neboť mamut je silně osrstěn a prach se v něm drží.

Na kostře mamuta je vidět, že měl mamut pět prstů a za kostrou mamuta jsou vidět originály obrazů Zdeňka Buriana, což byl světoznámý malíř, který zpodobňoval výlučně výjevy z dávnověku, například stvořil obrazy jako "Pět kromaňonců se pere o kost" nebo "Neandrtálec v trávě" či "Samice člověka vzpřímeného na procházce". Obrazy jsem též důkladně prostudoval, a to jak po stránce kompoziční, tak technické a nemám proti nim žádných námitek. Avšak je nutné uvést, že obrazy jsou malované olejem, což je technika neférová a snadná, jelikož takový olejový obraz můžete přemalovávat imrvére furt dokola, nanášet další a další vrstvy a nakonec se tak k něčemu dopracujete, což ovšem u akvarelu nelze.

Rovněž je muzeum vybaveno vysochaným výjevem "Několik pravěkých lidí jí maso mrtvého nosorožce", a to včetně onoho zvířete a navíc v životní velikosti. Z výjevu je patrné, že pravěcí lidé byli velmi malí, za což může jejich nevalná výživa, což je mi jakožto kulturistovi jasné. Návštěvou muzea jsem se vydatně poučil a doma sežral na co přišel, abych se ještě nakonec z podvýživy nesmrštil do rozměrů pravěkých lidí, což bych nerad.

Tento týden nejspíš vůbec nepůjdu na firmu, takže se nedostanu ke skeneru a tak nebudou žádné nové obrázky. Příští týden toho bude o to víc. Ačkoli pro samé programování zanedbávám jak posilovnu, tak umění a vlastně i všechno ostatní.

Ono se stejně nic zvláštního neděje, což je divné, protože jaro zuří co může, je krásně, člověk by měl jásat a běhat a dělat všechno, co si v zimě vymyslel, ale ve skutečnosti trčí doma a má z toho leda depresi. I ten Chocho tvrdí, že se nic neděje a že nemá o čem psát.

Tak aspoň napíšu, jak jsem včera pral věci. V rámci přípravy (rád bych měl tento víkend sbalený batoh do Himalájí) jsem vhodil do vany věci z Polartecu a nestačil jsem zírat, protože voda se nezměnila ve špinavou vodu, ale v bažinu plnou svinstva. Řekl bych, že teď budou ty věci tak dvakrát lehčí. Hm, blbá historka.

Uvařil jsem si čínskou polívku, ale vůbec mi nechutná. Uáá, ani jíst mi nechutná, ani pít mi nechutná... A všechno mě žere. Například ty idiotské konference. V konferenci o cestování jsem se zastával spacáků z umělých vláken, protože mám v tomto směru dobré zkušenosti, ovšem hned se našlo několik trotlíků, co mi jasně vysvětlili, že jsem totální vůl, že ve skutečnosti žádný spacák nemám, v životě jsem nikde nebyl a jestli byl, tak jsem tam zmrznul. Pak jsem ještě ve filozofické konferenci a to je snad ještě horší, protože po nějaké době se vždycky ukáže, že ostatní jsou náboženští blouznivci. A v programátorské konferenci se zase neprobírá nic zajímavého.

Umyl jsem si boty a teď je budu mazat voskem. Strčím je do vyhřáté trouby a pak namažu a budu doufat, že se tím zahříváním zase nerozlepí.

Tak. A teď se mi zhroutil kompilátor, já už to asi všechno rozkopu na hadry.

Ráno jsem byl konečně ve městě a všechno zařídil - mám čelovku, pojištění a dokonce i správný široký štětec, a nebyl drahý, stál sedmdesát korun. Pravda, ještě jsem jej nezkoušel, ale určitě bude dobrý. Paní v obchodě mi ho podávala opatrně jako nějakou svátost a roztřeseným hlasem pravila:

"Pohlaďte si, mladý pane, jaký má jemný vlas, určitě se vám s ním bude dobře malovat!"

Blable, vida nový štětec, se jenom ušklíbla a prohlásila něco v tom smyslu, že si můžu koupit štětců třebas veletucet, ale dílo jako je její "Houpačka" se mi stejně nikdy nezdaří. Včera večer skřípala zuby, když si četla komentáře o tom, že její stromy nejsou stromy, ale miňonky nebo šutráky, a že jí znázorněná houpačka je konstrukčním nesmyslem.  Prskala na všechny strany a vyřvávala cosi o negramotných nevzdělancích a pak si vynutila, že musím dát na web její odpověď:

Sbíhavost lan u houpačky není mým výmyslem ani uměleckým záměrem. Tady v Brně na sídlišti máme takových sbíhavých houpaček hromady. V podstatě tu jiné nemáme. Moment, musím zamíchat koprovku. Tak. Kdesi jsem ovšem viděla houpačku na čtyřech lanech. Tvůrcům se zcela pochopitelně nepodařilo přivázat všechna lana stejně dlouhá a tak se tomu houpání dalo říkat spíš potácení. Mnohem nesmysnější houpačka byla však ta, složená ze dvou lan a prkénka cca 5cm širokého. Když jste se na této houpačce vůbec udrželi, po chvíli vám zdřevěněly nohy. Tolik ke konstrukci houpaček.

Blable

Tak jsem to sem dal, ale aby bylo jasno, tenhle web se jmenuje "Howadoor na cestách", ne "Blable na cestách" nebo "Blable maluje" či jinak, takže se tu budou prezentovat především Howadooří díla a ne nějaký hnusný brak, protože pak to lidi chválí a mé dílo nikdo nepochválí a to mě žere a to trpět nebudu.

Četl jsem si v Chochovinách o Fryštáku a vzpomněl jsem si, jak kdysi dávno napsala jakási ženská, že chce se mnou a s Vitáskem jet na čundr a Vitásek mne hned poslal do Fryštáku, že abych mu to dojednal. V hospodě jsem o tom vykládal Karlovi a Karel temně zahučel:

"Fryšták nebrat."

Karel je z Vizovic, což je nedaleko Fryštáku a jak jsem z něj postupně vytáhl, tak v okolí Fryštáku se traduje, že všichni tamější obyvatelé a zvláště pak ženy jsou úplně blbí, a to zcela překvapivým a výjimečným a úplně hrozným způsobem, blbí jako tágo nakvadrát. Karel mne varoval, že do Fryštáku nemám jezdit, že ta ženská bude určitě taky naprosto tupá a nesnesitelná, ale já o tom pořád pochyboval a nakonec Karel pokrčil rameny:

"Tak jeď a uvidíš, ale já ti říkám, Fryšták nebrat."

Jel jsem tedy za Vitáskovou ženskou do Fryštáku a tam jsem zjistil, že Karel měl pravdu, protože byla skutečně enormně blbá. Vrátil jsem se děsně znechucený a tak teď taky říkám "Fryšták nebrat" a vzpomněl jsem si na to, když jsem četl Chochoviny.

Už nevím, co bych sem měl psát, tak radši nebudu psát nic a půjdu vyzkoušet ten nový štětec a napíšu, až mě něco napadne.

To to dnes zas pěkně začíná - chystal jsem se, že ráno zajedu na kole do města, zakoupím čelovku a vyřídím pojištění, abych to už měl všechno z krku, jenže jsem se hrubě přepočítal. Z postele mě vytáhl telefon mého kolegy, vzápětí volal šéf a přišel plný žok mailů a všichni křičí, že nejenže jsem o víkendu nic neopravil, ale to, co jsem poslal, je ještě horší než to bylo předtím, všem to padá, chyba na chybu, příšerná katastrofa, ihned se to musí uvést do pořádku, do dvanácti ať je to tam.

Přitom mi to tady doma funguje bez potíží a nikdo neposlal žádné testovací příklady, tak jak mám, sakra, zjistit, čím to je?!

Takže sedím doma, venku je krásně, ale já klapu do počítače a když se zrovna kompiluje, tak píšu tenhle blbý Zápisník. Nebo se učím kreslit stromy. Včera jsem nakreslil dvě ucházející krajinky inspirované maďarskou Mátrou. Původně to měla Mátra být, ale nakonec jsem do pozadí dal ještě jeden vznosný horský hřeben, aby to vypadalo líp, takže teď už je to Mátrou jenom "inspirované". Horské hřebeny, ty mi jdou.

Ovšem stromy v popředí mi nejdou. Zalesněné svahy hor v dálce, to není problém, ty vypadají dobře nebo alespoň obstojně, ale stromy v popředí jsou chatrné. Původně jsem si myslel, že postačí nakydat tam zelené fleky a do nich namazat ještě trochu hnědé a černé, ale asi to není ten správný přístup. Bohužel ani příručka o stromech žádnou zvláštní kapitolu nemá, vždy tam je napíšou "do popředí namalujeme stromy", jako by to byla samozřejmost.

Přitom stromy v popředí jsou velmi užitečná věc, protože je můžeme namalovat tam, kde se nevyvedlo pozadí a tím ohyzdná, nezdařená místa jakžtakž ukrýt před zraky diváků. Někdy mám dojem, že bych na obrázcích nic jiného než samé stromy v popředí mít neměl, jeden strom na druhém. Bohužel nevím, čím se dají zakrýt ty nezdařené stromy.

A dejte už pokoj s tím Diogénem! Jak jsem se dočetl, tak v žádném sudě nikdy nežil, takže je to vlastně podvodník a vy pro něj furt hlasujete jak maniaci.

Takový dodatek k Žábě s Vlkem.

To by mě zajímalo, kdo tě inspiroval. To já dobře znám. Jdu s Olčou po ulici (O. u nás pracuje teprve rok a kousek, já od r.1985), potkáme úředníky z MÚ, kteří mě nikdy na ulici nezaregistrovali, a teď najednou slyším hlasité zdravení a obdivné pohledy k nám. A určitě to není proto, že by nás obdivovali pro naše výborné besedy se spisovateli. Nebo. Mladík na internetu si dává zformátovat asi 15 disket. Jiný den, v jiný čas přijdu do čítárny, O. sedí za stolem, mladík za počítačem a ptá se, jestli si může dát zformátovat diskety. Říkám Olince, to si užiješ, a on vytáhne jen 4 kusy. Překvapeně zvedám obočí, asi i něco říkám, a on na to, že paní šetří. Já na to, že si to snad budu brát osobně, haha. A příště? Kolik myslíte, že jsem jich formátovala? 15. A to je pořád. A s krásnou šéfovou Naďou už ani nikam nechodím, já to nemám zapotřebí. Prostě nic nového. A pak to napíšeš na plná ústa. Už abych byla stařena, třeba se dočkám alespoň té úcty ke stáří. Píši takhle, protože mi Evča zakazuje přispívat na vaše stránky, že dělám ostudu.

Alena

Ostudu, tu já rád. Ale aby nebyla mýlka, Žába z historky Žába a Vlk je jenom Žába, není to žádné podobenství ani nic takového a dočista ničím jsem se neinspiroval. Jestli v tom chce někdo vidět něco jiného, tak mu v tom nebráním, ale já za to nemůžu. Hehe... víš co je to Rorschachův test?

Dnes je velikonoční pondělí a proto jsem nelenil, ráno vyskočil z postele a neprodleně zbičoval všechny ženy v dosahu, aby si to zapamatovaly.