No a je to! Zase jsem ty spoty zmeškal. Dnes to bylo kvůli skeneru, pro který jsem se vypravil do firmy Fan, což anglicky znamená "větrák". Větrák nevětrák, skener měli na skladě a za cenu lepší než v okolí, tak jsem tam jel, a byla to daleká cesta, nejdřív tramvají a pak ještě trolejbusem číslo 131 do končin Brna mi zcela neznámých, až jsem si připadal, že zas jedu někam na dlouhý trek plný dobrodružství a napjatě jsem čekal, co mě ve firmě Fan čeká.

Nic zvláštního se však nestalo, byli na mě byli milí a dali mi hned ten skener a nedělali žádné okolky. Skener byl ve velké krabici a na krabici bylo napsáno, že je tam skener. Tak jsem byl klidný, že mám ten skener a jel jsem zase trolejbusem a pak tramvají domů, kde jsem krabici rozbalil a vskutku byl uvnitř skener, až mi to bylo podezřelé, jak to všechno klape.

Pročež jsem všechny kabely náležitě propojil, což mi nečinilo pražádných obtíží, jelikož jsem počítačový expert a navíc, jak jsem po několika pokusech zjistil, se to jinak ani zapojit nedá. Pak jsem to všecko nainstaloval a už to bylo.

Skener má značku HP ScanJet 4470C, vyrobila ho firma Hewlett Packard a údajně má umět skenovat nejen různé papíry, ale i filmy, a to pozitivní i negativní, co tam kdo strčí, všechno naskenuje a to v dokonalé kvalitě, jakou jste ještě neviděli, ó, to bude maso, budete čubrnět, píše se v přiloženém letáku.

Jenže je to hovadina, jak jsem vzápětí zjistil. Tedy s těmi negativními filmy. Ne, že by z toho nic nevylezlo, to zas vyleze, ale přes všechnu snahu z toho nevyleze vůbec nic použitelného. Kvalita je tak otřesná, že se výsledek nedá použít ani na web, a to ani po všemožných digitálních retuších a úpravách. Vypadá to mnohem hůř, než když naskenujete z téhož negativu udělanou fotografii. Zcela nepoužitelné.

Je možné, a já v to doufám, že snímání diapozitivů přinese lepší výsledky, ale zrovna nemám žádné diapozitivy po ruce, takže to zatím nemůžu ověřit. O víkendu jedu k rodičům a nějaké si tam vypůjčím a pak se uvidí.

Snímání papírových předloh je víceméně bez potíží a kvalita je dostatečná. Mírný barevný posuv do fialova se dá vykompenzovat. Přiložený software je dosti bídný - například nelze skenovat několik předloh najednou nebo označit víc různých oblastí ke snímání. Taky je skenování poměrně pomalé a ze všeho nejvíc si člověk užije okénka "Nahřívání lampy". Jestli se ta lampa opravdu pokaždé nahřívá, tak se bojím, že brzy začne hořet. Co nejdřív si seženu jiný skenovací program.

Nicméně skener je to poměrně laciný a asi člověk nemůže za ty peníze očekávat zázraky. Pro mé účely dokonale vyhoví, jen to nepoužitelné snímání negativů mě mrzí.

Vpravo vidíte kus mapy, kvůli velikosti souboru je to snímané pouze v rozlišení 100 dpi (skener umí až 1200). Teď budu moct naskenovat hromady map a nabídnout je ke stažení na stránce s mapami, pokud mě dřív nezavřou pro porušování autorských práv.

Pak jsem ještě naskenoval pohlednici a růžovou taštičku, kterou jsem si koupil v Káthmándú, a už jsem toho nechal.

To jak jsi vyhodil ty fotky do kose, to je ten zen ?

Zajímavá otázka, takhle o tom přemýšlet mě nenapadlo. Já už o tom vůbec nepřemýšlel, já jsem rád, že jsem se těch filmů zbavil, ale teď když se ptáš... já vlastně nevím, asi by bylo lepší zeptat se Joea, protože tuhle mi tvrdil, že můj zen není žádný zen, že je to jen falešná slupka, a že jediný pravý zen je jeho zen a že on je největší zenový guru široko daleko, tak ti to možná zodpoví líp.

Každopádně je to velmi buddhistické, jelikož buddhisté všeho druhu, zenoví a třebas i ti mahajánoví usilují o dosažení osvícení. A osvícení podle nich dosáhne člověk tak, že přestane na všem ulpívat, že zamezí veškerému chtění a uchopování a bude to. No a chtít vyvolat fotky je jasné lpění na nich, takže když se zbavíme fotek, zjevně jsme udělali krok na cestě k buddhistickému osvícení.

A fotografie, to je vůbec ulpívání samo, jelikož kdo se kochá fotkami, ulpívá v minulosti a žije jinde a jindy než kde právě je, a takhle osvícení určitě nedosáhne.

Proti zenu by to bylo, kdybych jednal v rozporu se svou přirozeností, a to jsem rozhodně nejednal, právě naopak, takže to asi zenové bylo. Ale jak už jsem napsal, jistější bude se zeptat Joea.

Teď k té hře, jak jsem včera slíbil. Není to hra divadelní, nýbrž počítačová, což ale vyjde víceméně nastejno. Má to rafinovaný scénář, napínavý příběh plný zamotaných zápletek a tím vším musí hlavní hrdina projít, aby nakonec slavně zvítězil. Nebo třeba nezvítězil, když to bude hrát moták a natvrdlík. Námět jsem měl vymyšlený už dávno, a v Nepálu jsem neměl po večerech co na práci, tak jsem zakoupil tlustý sešit a sepsal kompletní scénář. Teď už je zapotřebí jenom najít čas k naprogramování, a to bude jistě trvat hodně dlouho.

Ve hře je postav jak v telefonním seznamu a jak je mým zvykem, jsou to převážně lidé, které znám, například své místo tam má vylupovač hrobů alkoholik Chocho, knihovnice Alena, samozřejmě jsem nezapomněl na Vitáska a Kakofa, prostě bude tam kde kdo. Všichni přirozeně plným jménem a v doslovu bude uvedena jejich adresa a od koho mám fotku, tak ji tam taky dám. Všechny tak znemožním a ukážu je světu v pravém světle, které odhalí děsivé rysy jejich pokřivených povah, rysy, jež byly i jim samotným dosud skryté. Pročež by teď na mě měli být všichni milí a předcházet si mne, jinak je ve hře vykreslím tak otřesným způsobem, že si od nich pes kůrku nevezme.

Jenom název mi chybí, ten jsem zatím nevymyslel. Ale zato jsem vymyslel název pro mou loď. Bude se asi jmenovat Méďa Béďa, ačkoli pořád ještě přemýšlím, jestli to není moc idiotské.

Spoty, spoty, jsou tady předvolební spoty! Dnes je vysílali poprvé a já je, ksakru, zmeškal. Místo toho jsem se hloupě proháněl na kole, zrovna, když jde v televizi můj oblíbený pořad. Mám rád předvolební spoty, co rád, já jsem jimi přímo nadšen. Vyzařuje z nich zvláštní druh humoru, cosi jako absurdita na druhou. Ale nic nevadí, že jsem to dnes propásl, zítra ve 14:15 je dávají zase a to už si je utéct nenechám!

Na kole jsem jezdil, neb potřebuji natrénovat a dostat se co nejdřív zase do kondice, jelikož 14. června vyrážím s Joem a jeho přítelíčky na stokilometrový pochod. Celou stovku sice nezvládnu, ale i tak musím trénovat, abych aspoň těch čtyřicet až šedesát kilometrů, na které se cítím, ušel v rozumném tempu.

Není to se mnou zase tak zlé - například dnes jsem ujel asi třicet kilometrů a předjel celkem tři cyklisty. Jednu chromou beznohou babku a pak matku s dítětem. Mne nepředjel nikdo, protože nikdo nejel mým směrem. Pak jsem ještě vylokal u stánku litr kofoly, takže jsem teď úplně spokojený člověk. A ještě se můžu těšit na zítřejší spoty. Ó, já se mám.

Napsal mi Peter Belák, že už se vrátil z tříměsíční cesty po Asii, už je dva dny doma a taky si pořád nemůže zvyknout. Stejně jako já přemýšlí, jak to udělat, aby zase mohl opustit smrdutou Evropu a vyrazit do smrduté Asie. Budu se muset podívat na jeho web, jestli tam nemá nějaké zajímavé zápisky.

A nejen spoty jsou tady, je tu i krásná nová anketa, kterou jsem vymyslel v Nepálu. Uvažoval jsem tam, jaké jídlo si dám, až se vrátím domů a připadl jsem jenom na chlebíčky, na nic jiného jsem neměl chuť. A přitom jsem vymyslel tu anketu, abych zjistil, jaké chlebíčky má kdo rád, protože neznám nic důležitějšího na světě, než je tato závažná otázka. Já sám mám nejraději chlebíčky s vlašským salátem a Blable, kupříkladu, zase nemá ráda chlebíčky vůbec a když už, tak s máslem. To však výsledky nijak neovlivní, jelikož já se anket neúčastním, a Blabli k počítači raději nepustím.

Choho cosi psal o tom, že snad ten server, na kterém je anketa umístěna, je celý hacknutý a možná i trochu cracknutý, čti kreknutý. Sice Chochovi nevěřím zhola nic, zvláště ne od té doby, co se mi svěřil, že do Afriky jede s tajným posláním, spočívajícím ve vylupování hrobů, nicméně je pravda, že se ta anketa skutečně chová podezřele. Ještě jsem ji ani nedal na web a už tam byly dva hlasy pro máslo. Tak jsem ji vynuloval, a dal na web, ale hned během první minuty kdosi poslal hlas pro Ludvíka. Podezřelé!

Co se Ludvíka týče, jde přirozeně o Ludvíka Vaculíka, idola to knihovnice Aleny. Alena mi posílá prapodivné maily, ve kterých z ní vyzařuje zvláštní uvolnění mravů, ba, téměř frivolností bych to nazval. Když jsem na to poukázal, odvětila, že vlčí následkem špatné četby. Přirozeně, že vlčíš následkem špatné četby, já na to, nesmíš pořád číst toho Vaculíka! Jenže ona tvrdí, že prý to nemá z onoho pisálka, ale z četby webových stránek, zvláště pak Chochovin, stránek literáta Zapletala a také mých.

Chápu, že někdo zhrubne poté, co se dočte o alkoholických eskapádách páně Sitty, snad i ztratí vkus čtením podivností Zdeňka Zapletala, ale mé stránky naopak lidi vzdělávají, odhalují jim nové obzory a povznášejí je do výšin netušených. Třeba včerejší rada jak na pijavice - kdo jste to věděl, ha?! Nikdo. A přečetli jste si to a hned jste chytřejší.

Pche, stejně vlčí z toho Vaculíka.

Nebo z úděsné folkové skupiny Mošny, jejíž koncert v Rychnově nad Kněžnou tuhle pořádala a poslala mi z toho fotografie. Nemám rád folk, jelikož je to hudba provozovaná lidmi zcela nepříčetnými, což je na snímcích jasně patrné. Kvílí a bučí nehorázně sentimentální písně, až má člověk chuť majznout je židlí přes hlavu. Brrr, hnusný folk.

Jenže Alena mi neposílá toliko fotografie šílenců v rauši, bombarduje mne také úryvky ze spisů Ludvíka Vaculíka, protože má dojem, že je to něco, oč nesmím já a ostatní adresáti přijít. Vždy k tomu přičiní vtipnou poznámku, jako třeba "To je neskutečně výstižné!" nebo "Naprosto geniální, to si musíš přečíst!". Člověk si to přečte, neví tomu hlavu ani patu a jenom kouká jak péro z otomanu.

No jo, tak to nakonec přece jen bude z toho Vaculíka.

Když si tak čtu ten úryvek, co poslala, tak mne maně napadá, jak by Chocho mohl zářijovou besedu s literátem narušit, což je jeho úmysl. Možná by stačilo, kdyby se domluvil s několika dalšími lidmi a svorně poukazovali na to, že Vaculík používá ve svých dílech "vulgární" slovo "huba", což je nepřístojnost, protože se to může dostat do rukou malým dětem a jak ony k tomu přijdou, aby četly takové sprosťárny.

Prvního tazatele by samozřejmě mistr odbyl tím, že nejde o žádný vulgarismus, ale docela normální slovo a že dotyčný je vůl. Jenže pak by povstal druhý člověk a prohlásil, že on si tedy rozhodně nemyslí, že by to nebylo vulgární, ale že se naopak také pozastavuje nad tím, jak je možné, že to vůbec vobtisknou, něco tak otřesného, a jak si to může pan spisovatel dovolit, aby psal takové skandální věci. Myslím, že to už by pan Vaculík značně znejistěl a po čtvrtém dotazu stejného druhu by určitě úplně zpanikařil. Navíc si myslím, že by se ozval i někdo další z přítomných důchodců a přidal se k tomu, protože spousta lidí chvátá přidat se na stranu většiny.

Ale třeba to není vůbec dobrý nápad, třeba jsem jenom taky zblbnul z Vaculíka jako Alena.

Milovník a mecenáš umění pan doktor Förstl poslal tuto fotografii:

K fotografii pak komentář, že na obrázku je on, kterak se účastní Pražského maratónu, což je děsně dlouhý běh, všichni běží a funí a už nemůžou, ale nakonec doběhnou a jsou slavní.

Pan doktor Förstl je ten člověk s červenou igelitkou.

A proč vlastně Alena nezaloží webovou stránku fanoušků Ludvíka Vaculíka?

Ještě jiní lidé píší, třeba osoba jménem Soos mne vítá zpátky v civilizaci, jako kdyby měla zato, že Nepál snad není civilizovaná země. V Nepálu skutečně nejsou dálnice, po kterých by se dalo jezdit v rychlých autech, splachovacích záchodů je tam pomálu a mobilní telefony fungují jenom v Káthmándském údolí, ale země je to rozhodně civilizovaná... no... vlastně ono je to ještě úplně jinak.

Hranice civilizace nejsou totožné s hranicemi blahobytu nebo hranicemi tzv. "vyspělých zemí", hranice civilizace jsou hranicemi kulturních prostorů a říci o nějaké zemi, že není civilizovaná, neznamená nic jiného než nadávku na cizí zvyky, které se nám nelíbí. Pro Američany nejsou civilizovaní Evropané, protože se ustavičně nesprchují a nepolévají si všechno kečupem, pro Evropany Američané, jelikož jsou negramotní, nemají vkus a udivuje je, že za hranicemi USA nekončí svět, pro Japonce jsou necivilizovaní všichni ostatní, a pro některé Nepálce třeba zase lidi ze Západu, třeba proto, že se u jídla chovají zcela eklhaftně, při pití se dotýkají rty nádoby a považte, taková strašlivá prasárna, někteří jedí levou rukou! Z toho se přece civilizovaný Nepálec musí zákonitě poblít.

A protože se mi Nepálské zvyky vesměs líbí, zejména proto, že se jimi sám řídit nemusím, tak je pro mě Nepál civilizovaný až běda.

Dnes jsem ztýral Blablino dítě. Blable se večer vytasila s tím, že mám jít děcku přečíst pohádku, a nedala si to vymluvit. Popadl jsem tedy knihu "Příběhy za staré Šumavy" a šel na věc.

"Kteroupak pohádku si dáme?", ptám se roběte a předčítám názvy hlasem pochmurnějším a pochmurnějším: "Což takhle 'Vraždící buk'? Nebo snad 'Krvavé zásnuby'? Či 'Posel smrti'? 'Neklidní mrtví', 'Hroby živých' nebo 'Posmrtný trest'?"

Děcko začalo natahovat. Zvolil jsem tedy vcelku snesitelnou 'Noční můru', která pojednává o strašidle, které proměnilo sedláka v kamenný sloup, jeho dětem vypilo krev z těla a pak seslalo na Kašperské hory mor, takže lidé umírali po desítkách. V kontextu knihy "Příběhy za staré Šumavy" je to jedna z laskavějších, milejších pohádek, představující tvář staré Šumavy spíše z těch lepších stránek. Leč dítě to nepochopilo, strašně se rozeřvalo, Blable přiběhla a vyhodila mě. Takže mám od pohádek na čas pokoj. Možná jsem nemusel text předčítat tak hrobovým hlasem...

Tak a už toho mám dost, zase tady sepisuji sáhodlouhé litanie. Pro dnešek stačí, jdu zase přemýšlet nad svou novou hrou, kterou jsem sepsal v Nepálu a která potřebuje už jen trochu dopilovat.

Chachá, už to vidím, jak teď všichni chtějí vědět, co je to za hru. Nic nebude. To právě my, spisovatelé děláme, že na konci jedné kapitoly naznačíme něco děsně napínavého a pak jdeme od toho, to je takový náš trik, aby byl čtenář řádně natěšený na pokračování. A to bude zítra.

To jsou zase věci. Übermensch Chocho mě dráždí rasistickými výlevy a opravdu snadno pochopitelným objasněním, čím se liší pádlo od vesla. Podle něj je to evidentní, co je co, protože pádlem se pádluje a veslem se vesluje. Odhlédnu-li od toho, že nevím, jaký je rozdíl mezi pádlováním a veslováním, tak podle něj držím sice v pracce pořád jednu a tu samou věc, ale podle toho, jaké s ní dělám pohyby, se chvíli jmenuje pádlo a chvíli veslo. Pěkně děkuju za taková vysvětlení. Budu mít tedy za to, že je to to samé.

Fotky z Nepálu nebudou. Filmy jsem dal minulou středu do místního supermarketu, kde nabízejí laciné fotky, za korunu a devadesát haléřů. Měly být v pátek. Nebyly. Prý mám přijít v pondělí. V pondělí taky nebyly. Včera fotky znovu nebyly, ale vrátil se pytlík s filmy. Na pytlíku bylo napsáno, že laboratoř zpracovává filmy jenom tehdy, když je v každém pytlíku toliko jeden film. Nána, co jsem jí ty filmy dával, si ušetřila práci, narvala všechny filmy do jednoho pytlíku, aby se s tím nemusela vyplňovat. Takže jsem sebral sáček s filmy a jal se obcházet okolní obchody, abych našel firmu, která bude spolehlivější.

Kdepak. Nic takového neexistuje. Obešel jsem asi deset míst, kde inzerovali, že fotky vyrábějí. Na dvou mi tvrdili, že fotky nikdy nedělali a že jsem hlupák, když si o nich myslím takovou nehoráznost. V prodejně obuvi mi ženská řekla, že to teda zkusí, ale že za nic neručí, protože s obchodem končí, a tak se může stát, že žádné fotky nikdy neuvidím. Na zbývajících místech mi nabízeli fotku za šest korun a dodací lhůtu do týdne a podobné věci. Pokaždé vehementně tvrdili, že je to extra výhodná nabídka, a že všude jinde dělají fotku za padesát a trvá to rok až dva.

Čekal jsem, že budu naštvanější a naštvanější, ale kupodivu jsem byl s každým dalším obchodem, který jsem navštívil, stále klidnější. Když jsem usoudil, že už toho bylo dost, zcela klidně a s úsměvem jsem vyhodil pytlík s filmy do koše před posledním krámkem a vrátil se domů. Co budu lpět na věcech, zvlášť, když mi přinášejí jenom starosti. Žádné fotky, žádné skenování, žádné problémy. Hned je mi o něco líp.

Joe pořádá s kamarády za čtrnáct dnů stokilometrový pochod a poslal mi mail, abych prý šel s nimi. Nejdřív jsem si říkal, že je to blbost, že to nejsem schopný zvládnout, ale pak jsem si to rozmyslel. Proč nakonec nejít? Půjdu, aspoň bude nějaká legrace. Po padesáti kilometrech to sice asi budu muset zabalit, ale co na tom. A Joe je zkušený vodák, a tak mi to s tím veslem a pádlem vysvětlí, ne jako zmatený Chocho. Ta jeho vysvětlení mi připomínají mou mámu. Když jsem se jí v dětství vyptával na různé věci, vždy mi problém objasnila tak, že pro něj použila jiné pojmenování. Třeba jsem se ptal, jak vznikly hory a máma odpověděla: "To je přece to geologické vrásnění.". A bylo to jasné. Když jsem se zeptal, co je to geologické vrásnění, tak mi řekla, že to je přece zřejmé, že je to horotvorný proces. A tak se dalo pokračovat do nekonečna.

Vitásek si chce též koupit loď, nějak se to vodáctví rozmáhá. A člověk jménem Troolix mi poradil, abych se podíval na www.krysy.net, než vyrazím na vodu, jelikož tam najdu mnoho cenných rad. Stránky jsou to zajímavé, plné mně zcela nesrozumitelných výrazů, a jejich hlavní náplní, pokud jsem to správně pochopil, jsou návody, jak provádět na vodě bez ustání eskymácké obraty. To je takový akrobatický kousek, kdy se člověk s lodí převrátí, až má hlavu celou pod vodou a pak se zase otočí zpátky do původní polohy a všichni na břehu jej za to obdivují. Mne však nikdo obdivovat nebude, protože má loď je oválná a žádné podobné vylomeniny s ní dělat nelze. Mé plavidlo je spíše takový malý raft, a proto musím nalézt stránky, které popisují plavbu na raftu.

Na stránku rad a návodů jsem přidal poučení kterak vyzrát na pijavice.

Tak jsem furt vymýšlel nějakou vtipnou a zábavnou historku, kterou bych sem napsal, až jsem se z toho strašně rozzuřil, protože ve skutečnosti vůbec nemám chuť vymýšlet žádné legrácky, jelikož jsem rozmrzelý. A rozmrzelý jsem proto, protože si už zase začínám zvykat na evropský styl života a já si na nic takového odporného zvykat nechci. Já bych chtěl být bílým, vysokým, maskovaným Nepálcem uprostřed šílených Evropanů, kteří se hemží všude kolem. Jenže se mi to nedaří a to mi vadí a jsem skrz to vzteklý.

Protože Nepálci jsou lepší lidi, než vidím tady všude kolem a když tam člověk pobývá, tak se taky stane trochu lepším člověkem, jenže pak se vrátí a ono to z něj rychle vyprchá a je z něj zas ten starý blbec, jako byl předtím. Třeba ne úplně, ale dost na to, aby se mi to ani za mák nelíbilo.

A kdo by chtěl vědět, čím jsou Nepálci lepší, tak tomu to vysvětlím, jelikož je to zcela jednoduché - Evropané jsou magoři (samozřejmě, Američané jsou ještě větší magoři než Evropané, ale už ne o moc) a Nepálci ne. Evropané žijí v šíleném světě svých chorobných představ, naprosto odtržení od reality, zatímco Nepálci jsou přirození a žijí tam, kde právě stojí. Když se chce Nepálec najíst, tak se nají (má-li co), když chce spát tak spí, když chce kouřit hašiš, tak si zapálí dýmku a nevymýšlí kolem toho mraky totálních volovin. Když chce postavit dům, tak postaví dům, když chce jít do sousední vesnice, tak jde, když onemocní, tak se buď uzdraví nebo umře. Zatímco Evropan bez ustání vymýšlí nějaké píčoviny, všechno jenom zamotá a oplete svými bludy a bláboly, předpisy, zákony, morálkou, kydy, dřísty a bůhvíčím ještě. A nevykládejte mi, že to tady kvůli počtu obyvatel jinak nejde (to mi kterýsi pošuk tvrdil), protože v Asii jsou lidi na sebe našlapaní mnohem víc než tady.

Ha, napsal jsem "píčovina", ještě to se mnou nebude tak zlé. Například taková Alena se pozastavovala nad tím, že když jsem se posral, tak jsem napsal Chochovi, že jsem se posral, což je podle ní neúnosný vulgarismus, a když už jsem takové hovado, že o tom vůbec mluvím, tak bych měl místo "posral" napsat "pokálel se" nebo ještě lépe "hrubě jsem se znečistil". Jenže já dobře vím, že jsem se rozhodně hrubě neznečistil, ale docela normálně posral.

Skoro mi přijde, že jediní duševně zdraví lidé v širém okolí jsou cikáni a bezdomovci.

Fakt se mi chce z toho blít, co tady kolem vidím. A to se ještě zcela plánovitě nedívám na zprávy, ani nečtu noviny, od té doby, co jsem se vrátil. Jenže člověk se i tak dozví věci... třeba tuhle Blable vykládala, že snad v Olomouci nebo jiném městě vydali vyhlášku, že když někdo dělá na zahradě oheň, že smí spalovat pouze kvalitní dřevo. Takže celé generace, celá staletí si každý dělal oheň z toho, co měl právě po ruce, a nikdo proto nezahynul, ovšem teď se smí dělat oheň pouze z kvalitního dřeva. Co dělají psychiatři, kde je doktor Chocholoušek, ptám se? Nebo třeba... ale ne. Ne, já to nemám zapotřebí být permanentně vzteklý a kazit si náladu. Nechci nic vidět, nechci o ničem slyšet, dejte mi všichni pokoj, běžte si pálit kvalitní dřevo a nechoďte mi na oči.

Hlodá ve mě bledá závist. Chocho má na webu pořád nějaké zajímavé historky a příběhy k popukání (jeho kamarád Bohouš prý už puknul), a mě pořád nic nenapadá.

Dnes jsem vyrazil do posilovny, bych zjistil, jak jsem na tom. Nebyl jsem tam šest týdnů, mezitím zhubnul asi osm kilo, prodělal úplavici a vůbec se dokonale fyzicky odrovnal. Psychicky ostatně taky. Avšak nebylo to zase tak zlé, jak jsem čekal! Dokonce jsem s vypětím všech sil vytlačil 110 kilo. Co se týče okamžité síly, tak jsem se moc nezhoršil. Jiná věc jsou aerobní výkony - cestou zpátky jsem dobíhal asi padesát metrů na tramvaj, což se mi sice podařilo, ale pak jsem se zhroutil na sedátko a lapal až na konečnou po dechu.

A do toho mě Joe tahá na stokilometrový pochod, který pořádá on a jeho divní přátelé za čtrnáct dnů. Ne, že by mě to nelákalo, ale pochybuji, že bych se do té doby vzpamatoval natolik, že bych měl šanci to ujít. Škoda, snad příště.

K večeru jsem podnikl zkušební plavbu s novou lodí. Není to snadné, to vodáctví. Nejdřív je třeba loď nafouknout, což je velmi namáhavé a zdlouhavé. K lodi se hadicí připevní věc, které se říká "žaba" a po žabě se dvacet minut skáče, čímž se člun nahustí a je schopen plavby. Poté se člověk do lodi nasouká - to je jednoduché - a následuje zápas s vesly. Koupil jsem si dvě vesla (nebo pádla, nemám tušení, jaký je v tom rozdíl), která se dají spojit a pak je z nich jedno dlouhé veslo, které má na obou koncích takové ty... takové ty placky, co mají vesla na konci, já nevím, jak se to odborně jmenuje. Původně jsem si myslel, že tak to bude nejlepší, jenže záhy jsem zjistil, že to nejlepší nebude. Pádluje se sice docela dobře a loď jede, jenže při každém záběru vchrstne dovnitř spousta vody. Proto jsem vesla zase rozpojil, zasunul je do úchytů, kterými je plavidlo chytře vybaveno a jal se veslovat. Taky to šlo, ale o poznání hůř, protože ta vesla jsou jakási krátká nebo co. Nakonec jsem je z úchytů vytáhl a pádloval s nim jako s velkými vařečkami, a to šlo asi tak nejlíp.

Po hodinové plavbě po přehradě jsem usoudil, že je již ze mne zkušený vodák a loď jsem zase z vody vytáhl. Vyfukování člunu také není snadné, neboť je třeba do ventilku, který je zcela bezpečnostní, zasunout klacík a pak se po lodi asi dvacet minut válet, než všechen vzduch uteče. Příště, protože už jsem se vším dostatečně obeznámen, nebudu jezdit po přehradě, ale pojedu po Svratce zpod hráze. Jednak je to po proudu, takže nebudu muset příliš veslovat a postačí ležérními pohyby pádla udržovat směr, druhak je na Svratce několik splavů a mohutných peřejí, které dodají jízdě žádoucí vzrušení. Ale to bude až tak za týden.

Také mě napadlo, že bych měl loď pojmenovat, jelikož lodi se všecky nějak jmenují, neb jest to námořní tradice. Ale nenapadlo mě vůbec žádné jméno.

Opatřil jsem si nový, hyper super state-of-the-art a vůbec zcela rozmanitý software na vytváření MP3 souborů. Program to má být zcela dokonalý, udivující svou kvalitou a přitom produkující soubory tak strašně maličké, že ani skoro nejsou vidět. Hned jsem tím překódoval všechny MP3 soubory, které mám na webu, a opravdu, zmenšily se.

Teď se můžu všem vychloubat, jaké mám multimediální stránky a kdo by o tom pochyboval, toho uzemním tím, že mé zvukové soubory nejsou kódovány pomocí stupidního CBR nebo průměrného VBR, ale výhradně skvělým ABR s využitím nejmodernějšího modelu GPSYCHO. Sice nemám nejmenší tušení, co to znamená, ale psali to na chytrých stránkách, tak to musí být pravda.

Přidal jsem ještě jednu nepálskou píseň, která se jmenuje Salleri, a je zajímavá svým textem, jehož překlad se mi podařilo opatřit, ale marně čekáte, že jej tady dnes uvidíte, protože si to nechám jako překvapení a zajímavost do podrobné zprávy o treku po Nepálu. Do psaní se asi pustím v úterý, ale jisté to není, protože zatím jsem stále úplně vygumovaný a neschopný cokoli delšího sepisovat. V noci na dnešek jsem se zase vzbudil zcela dezorientovaný a trvalo několik minut, než jsem si postupně vzpomněl kdo jsem a kde jsem.

Pár dnů už jsem doma, ale pořád si nemůžu zvyknout. Jako kdyby pekelné aerolinky pana Bimana dopravily jenom tělo, mysl zůstává šest tisíc kilometrů odsud. V noci se budím a nevím vůbec kde jsem, co je to za divnou lodž a marně minutu nebo dvě přemýšlím, kudy se jde do shithousu, než si vzpomenu, že už nejsem v Nepálu.

Několik lidí chtělo, abych dal na web podrobnější zprávu o treku. Což o to, materiálu je spousta - jedna kazeta z diktafonu a celý popsaný blok, v pondělí by měla být hromada fotek, k tomu jsem dovezl nepálské noviny, knížky, pár cédéček a otep dalších podobných věcí, takže naděje, že něco takového opravdu sepíšu, je poměrně velká. V podstatě by mělo stačit opsat záznamy z bloku a trochu je doplnit, a to by mohlo být v mých silách. Počkám, jak dopadnou fotky, opatřím skener a asi se do toho pustím.

Zatím jen stručný souhrn - plán, který jsem měl původně a který jsem popisoval i tady v Zápisníku, jsem úplně změnil už cestou tam, po konzultaci se zkušenějšími lidmi, které jsem potkal v letadle. A nakonec to dopadlo všechno stejně dočista jinak. Šestitisícovku jsem nevylezl žádnou, z mnoha důvodů, z nichž ten nejhlavnější byl, že se ukázalo, že je zcela mimo mé fyzické možnosti vytáhnout skoro třicetikilový batoh nad pět a půl tisíce metrů. I bez batohu jsem měl ve výškách nad 5200 velmi velké potíže a celá akce byla mnohem fyzicky náročnější než jsem čekal a než jsem si pamatoval z posledního pobytu v Himaláji. Jsou to zásadně jiné věci, jít se skupinou lidí, kteří se o náklad a problémy rozdělí, a jít úplně sám, odkázaný jen na sebe. Nicméně i když Parchamo odolalo (dokonce jsem tu horu ani neviděl) a vylezl jsem jen dva trekové vrcholy po 5550 metrech (Chukung Ri a Kala Pathar), jsem s celou akcí naprosto spokojený. V oblasti Solo Khumbu jsem prolezl skoro vše, co se tam turisticky prolézt dá, viděl zastrčená místa, která se běžnému trekaři vůbec vidět nepodaří, potkal a seznámil se s mnoha zajímavými lidmi a zažil tolik divných věcí (například úplavici), že se z toho pořád ještě nemůžu vzpamatovat.

O tom všem snad brzo napíšu, zatím si můžete pustit nepálskou lidovou píseň Resham Phiriri, která je silně milostná a populární, v Nepálu ji zná každý a všichni turisté se ji hned naučí a pak si ji na treku celou dobu bručí, až z toho úplně zblbnou. Je to taková druhá nepálská hymna, i když, přiznám se, nepálskou hymnu jsem nikdy neslyšel, a tak je docela dobře možné, že se jmenuje Resham Phiriri.

Koupil jsem nafukovací člun, je skoro dva a půl metru dlouhý a unese 180 kilo, píše se na krabici. Jenže prší, a tak zatím zkušební plavbu odložím.

Dopoledne jsem byl na firmě, abych zjistil, jestli jsem stále ještě zaměstnaný, nebo si musím hledat novou práci. Kupodivu mne nepřivítali nijak vztekle, takže prozatím si pro podporu v nezaměstnanosti chodit nemusím. Stejně bych pro ni nešel - už jsem to měl vymyšlené, do podzimu bych to nějak překlepal, pak bych vzal zbývající peníze a vyrazil zas do Nepálu. Takhle ale budu sedět doma.

Jestli mi někdo psal v době co jsem tu nebyl a nedostal odpověď, tak ať napíše znovu. Měl jsem přeplněnou schránku a navíc se vyskytly jakési problémy na Seznamu. Teď už mi pošta chodí.

Už jsem z Nepálu zpátky. Domů jsem dorazil po strastiplné cestě letadlem, které mělo víc než 16 hodin zpoždění až odpoledne. Jsem úplně odrovnaný, unavený a dezorientovaný z časového posuvu. Z Kátmandú jsem vyrazil před padesáti hodinami a mám toho právě tak dost.