Volal mi kamarád Petr Janík a zvesela sděloval nové zprávy od Macka. Macek je náš spolužák z gymnázia, který šel po škole pracovat do banky. Vždycky, když jsme se s ním později setkali, vypadal hrozně zaměstnaně, tvářil se ustaraně a vedl pohřební řeči, jak jeho banka jistě záhy zkrachuje a jeho potom zavřou, protože zločinní podnikatelé na něj všechno svalí. A taky že ano, přinejmenším částečně. Banka jménem Pragobanka pod Mackovou správou spěla od desíti k pěti, až zkrachovala. Macka však nejenže nezavřeli, naopak coby zkušený bankrotář dostal lepší místo v Union bance. A zase chodil a vyhlížel ztrápeně a znovu vyhrožoval, že takhle to dál nejde, že banka takto vedená se musí nutně zhroutit a pak že bude bručet, a aby k zabručení nedošlo, pašoval potají z peněžního ústavu tašky plné dokladů, pomocí nichž pak hodlal u soudu prokázat svou nevinu.

A je to tady! Union banka je kaput. Macek však, stejně jako ostatní zaměstnanci, do práce stále chodí, referuje Petr, jenom už ne předním vchodem, ale zezadu přes garáže. To aby je neviděli zuřiví klienti a nerozbili jim hubu. Jeden neopatrný úředník se nešťastně ochomýtal u vchodu do banky, a teď je rád, že vyvázl jen s monoklem a roztrženým rtem. Po bance kolují instrukce z ředitelství, v nichž se lze dočíst, že kdyby někdo po zaměstnancích začal z venku střílet, je třeba nejen ulehnout neprodleně na zem a krýt se stoly, ale také zhasnout světlo, aby se ztížilo míření. Ale Macka kupodivu představa zoufalých, rozběsněných, ožebračených klientů, kteří jej mají dnem i nocí na mušce nijak nezkrušila, prý je veselý, však má doma plný sklep ukradených dokladů a ví, že jeho nezavřou. Navíc už má napůl dojednáno zas o něco výhodnější místo v další bance. Rozhodně si zjistím, která to je.

Tak že bych se k ADSL doopravdy dostal? Vůbec tomu nevěřím, ale ukázalo se, že ubohý seznam lokalit, který jsem četl na webu, se snad týkal jen první, již dokončené fáze testovacího provozu. Teď je na webu seznam jiný, a v něm Bystrc je. Má nedůvěra je hluboká, stejně mi řeknou, že jsem ve špatném domě, špatném bytě, se špatnými dráty a vůbec špatný člověk, to mám z toho. Ale zkusím to, příští týden tam zavolám.

Musím se na telefonování duševně připravit. Hrozně nerad někam volám, brrr, mluvit s cizími lidmi. Určitě mě kousnou. Mám "socku", jak tomu říká Alena.

Dnes jsem jel na kole do práce, a liboval si, jak jsem důvtipný, že jsem si oholil hlavu a teď budu krásně aerodynamický. Ano, aerodynamický bych snad i byl, ale skoro mi má plešatá palice upadla, když jsem prorážel při divoké jízdě z kopce mrazivý vzduch. Docela mi omrzla, pod kopcem jsem dlouho stál a masíroval si lebku. Jauvajs, to to bolelo.

Zítra si vezmu kulicha, pak sice aerodynamický nebudu, ale bez něj si 350 kilometrů ujet netroufám. Musím trochu trénovat na dubnovou cestu kolem Dachsteinu, proto zítra vyrážím z Brna směrem na Ivančice a pak dál po trase Slavonice-Jihlava-Chotěboř. V neděli po poledni bych snad mohl být mez omrzlé kebule doma. Vezmu si jen spacák a žďárák, večer se rozvalím pod strom a nebudu myslet na nic. Zenově, ovšem.

Malá Fatra - Malý a Veľký Rozsutec, tyč zimního značení a Stoh

Nic se neděje, jenom Jirka Burýšek zvaný Burizon si koupil fotoaparát. Digitální, v USA. Přesněji známí mu ho tam koupili a teď jej budou rafinovaně pašovat přes hranice, aby nemuseli platit clo. Pak jej Burizon přinese do práce, a my všichni si budeme přístroj prohlížet, hýbat čudlíky a kroutit objektivem. Volovina. Já vím, ale ono se vážně nic jiného neděje.

Nemám ADSL. ADSL, to je ve zdejší zaostalé zemi náramně moderní způsob připojení k internetu. Ve zbytku světa už jej mají několik let, tady se bude zavádět od prvního března. Och, pokrok! Všude se o tom píše, všude se diskutuje, že je české ADSL drahé, šestkrát až dvanáctkrát dražší než jinde, podle toho, jak to počítáte. Stát to bude asi 1500 měsíčně. Tož levné to není, ale já platím 1500 za internet měsíčně už teď, kdy jsem připojený přes telefon, ale to se nedá nic dělat, věci do práce se poslat musí. U ADSL nejsou žádné impulsy, můžete viset na drátě jak dlouho chcete, 24 hodin denně, žádné sledování hodinek. Vyjde mě to nastejno, a tak bych ADSL chtěl.

Chtěl, ale nic mít nebudu. Po přečtení mnoha článků na webu to vypadalo, že se bude věc zavádět naprosto všude, nejen k libovolné telefonní lince, ale i do psích bud, kanalizace, na veřejné záchodky. Ale to ne, ve skutečnosti se přes mohutný humbuk dostanete k ADSL jenom v Brně, Praze a Ostravě. Jsem v Brně, tak to je dobře. Ale není. ADSL nebude v celém Brně, kdepak, jen ve vybraných lokalitách, jejichž seznam je na webu.

Ohó, to jsem se zase jednou nasmál! Lokality tomu oni říkají! Dvě nebo tři čtvrti, a asi pět ulic. Asi 10% Brna. Bystrc, jak jinak, nikde. To je mi legrace, s ADSL, ještě ani žádné nemám a už se za břicho popadám. To je skvělá služba, jen tak dál.

A tak jsem šel alespoň do fryzera a nechal jsem si oholit hlavu. Teď jsem plešatý, vypadám výhrůžně a energie čchi může nerušeně proudit čakrami. Že je to blbost? Zkuste raději nejdřív ADSL, a pak mluvte.

Výsledky ankety

Ráno jedu na kole na vlak, do Suchdola nad Odrou. Teploměr ukazuje mínus sedm, vyjíždím nabalený jak pumpa, ale je to úplně zbytečné, na slunci je příjemně teplo. Na nádraží mne ale čeká nepěkný šok. Dobytci železničářští, svinští psi! A já idiot je ještě chválím, bandu proklatou. Chocho, nikdy si nekupuj lístek, děláš to dobře! Za sebe platím stovku, ale za kolo sto dvacet, krysy špinavé, už aby je zrušili, celé dráhy patří zbankrotovat. Stávalo to padesát, ještě na podzim. Nikdy více!

V Brně mě čeká hromada mailů. Vitásek upozorňuje na hodnotný umělecký film Městečko, jehož recenze končí výkřikem na adresu filmařů: "Ty kurvo, ještě jednou a uvidíš!". To musí být maso, jak nemám filmy rád, na Městečko bych hned šel.

Nic se mi psát nechce, vůbec nevím o čem. Alena neporadí, avšak naléhá:

Piš o svém vyčerpávajícím víkendu. Já nic nevím. Jen že střelci zvěře v beranicích a vaťácích se po polích nahánějí mobily. Běžci dlouhých tratí běhají po okreskách mezi zasněženým krajem pouze a zásadně jen v trenýrkách. Běžkaři běhají pouze v doprovodu vlčáků, kteří příležitostně honí cyklisty. V Ateliéru č.3 je stránka o současných akvarelech a o výstavě, která do Brna doputuje někdy na podzim.

Ach ta kultura, ta nás jednou zahubí.

Výsledky ankety "Jak napravíte svůj vztah k žebrákům" jsou otřesné, což je logické, když uvážím, kdo to tady čte. Osm lidí se vůbec napravit nehodlá, ale to je pořád dobré. Mnohem horší je třináct zrůd, v nichž můj morální apel neprobudil soucit a sociální cítění, ale právě naopak, volají po krvi ubohých bezdomovců a tvrdí, že na ně udeří brachiálním násilím. Třináct jiných lidí jakousi charitativní aktivitu podnikne, to je chvályhodné, ale to se navzájem vyruší, nula od nuly pojde, a já tady marně hrách na stěnu házím.

Pětadvacet lidí nezajímají žebráci, ale sex. No jistě, jak jinak. Sex a násilí, na to vás užije, barbaři. Třicet procent respondentů se chce se mnou vyspat, báječně, a jak to budu doma vysvětlovat, to nevíte, že? Že teď budu muset za trest ohlodávat chlebové kůrky, to je vám fuk, co? Stejně je to blbost, při hustotě 120 lidí na čtvereční kilometr ve zdejších zemích by se mělo na každém poli válet pár na mne nadržených ženských a když jsem tuhle po poli šel, nebyl tam nikdo. Podvodníci.

A ještě o jednoho moulu víc nadává na anketu samotnou. Tak. A dost. Anketa o žebrácích vám nevoní? Dobrá, předkládám vám anketu novou, mnohem lepší, však já vás srovnám.

Blable, ta mě taky namíchla. To bylo pořád řečí o tom, jak moc jím, celé měsíce poslouchám, že se přejídám, že budu tlustý, že už jsem otylý, a jak tučním, každý den víc a víc, praskám ve švech a kdesi cosi. Dnes se však pravda ukázala, zvážil jsem se na nádraží a nepřibral jsem za půl roku ani půl kila! Celé to byla podlá lest, jak se vyhnout vaření. To teď přestane, dokud řádně nepřiberu, 140 kilo nezvednu. Ode dneška nedám nic na její hloupé žvásty a budu se od rána do večera jenom cpát a cpát. Tak.

Co je v sudu nejdříve, to v něm páchne nejdéle. Což může být dobře, ale také nemusí, přijde na to. Když se například pokoušíte dcerce z bigotní katolické rodiny, která za největší životní slast považuje bušit každý den pod křížem hlavou o zem, vysvětlit, že žádný její pámbíček poněkud není a že i když to papínek neslyší rád, je sex docela dobrá zábava, na pořekadlo o sudech si vzpomenete s určitou hořkostí.

Ovšem to byl jen příklad, analogie, žádnými popletenými katolíky se, chválabohu, nezabývám, dopoledne je přijatelných mínus osm, a tak myju před domem kolo. Zítra si bicykl dovezu do Brna a pak zas budu na jezdit jak urvaný vagón. Oproti očekávání kolo při mytí vůbec nezledovatělo.

Co ale zledovatělo je sníh, jelikož je posledních pár dnů přes den jasno, sluníčko sníh na povrchu rozpouští, ten pak v noci, kdy mrzne až praští, ztuhne a je zledovatěno. Pak jdu s Pandorou a sáňkami po svažitém poli, a aby se projela, dokud je ještě na čem, posadím ji na sáňky a strčím do nich. Však co, pole nekončí propastí ani lesem, ale dobrých sto metrů širokým pásem bez sněhu, na němž spolehlivě zabrzdí. Nemůže se nic stát. Tedy to jsem předpokládal, s čím jsem ale nepočítal, bylo zmíněné zledovatění, díky němuž se sáňky počaly řítit ze svahu neočekávanou rychlostí. Takovou, že se najednou sto metrů pole bez sněhu nejevilo vůbec jako dostatečný prostor k zastavení.

Asi ani Pandoře se jízda příliš nelíbila, jelikož se záhy ze sáněk svalila a předvedla sérii zdařilých salt a divokých kotrmelců. A ten řev potom! Ale když řve, je naživu, a co ji nezabije, to ji posílí, utíkám tam a brrr, hrklo ve mě jak v pendlovkách. Pandora má ruku v oblasti předloktí ohnutou do pravého úhlu. Ha, to je ale průser, chytám se v duchu za hlavu, nejenže mi ji její matka už nikdy nepůjčí, ale ještě mě přitluče rezavými kramlemi na vrata. Ze svahu pustil, ruku jí zlomil, otevřenou frakturu způsobil, vrah dětí to je. To si odpykám. Měsíc nebude teplá večeře.

"Bůůůů", skučí špatná sáňkařka, "mně se vyhrnul rukáv!"

Že by? Uff. Byl to opravdu jenom vyhrnutý rukáv. Děcko pitomé, nezvedené, na sáňkách jezdit neumí a ještě lidi straší, pohlavek by zasloužila. To jsem se zas zděsil. Nic, půjdeme do hospody, Pandora dostane kofolu a tatranku a já si dám pivo, na leknutí. Nebo dvě. Dvě piva a dvě tatranky, užívat života je třeba.

"Slepá láska mizerná je páska...", recituji večer v čajovně kamarádce pateticky klasické verše. Dělá to na ni dojem, ale ne ten, který jsem zamýšlel. Strašně se chechtá. Ona se vůbec pořád chechtá.

"Hahaha, to jsi složil sám, co? Láska - páska, bachachá, ty jsi náš malý básník..."

"Co se směješ, ty náno?", durdím se, "to je přece..."

"Ale ne, já už vím, odkud to máš, to je přece z Neználka, to složil Neználek, lásku-pásku, a i jiné hity, slunce-žblunce a kytku a lopatu! Hihihihihi."

"Tobě už nic recitovat nebudu, tupá hnáto", zuřím.

Ženské jsou strašné, ničemu nerozumějí ani za mák, ale přitom jsou přesvědčené, že jsou zcela geniální. Neříkám, některé mohou být vcelku bystré, ale ty zase do člověka neustále ryjí, místo aby disciplinovaně uznaly mužskou superioritu a bez odmlouvání dělaly, co se jim přikáže. Třeba některá z mých mnoha sester, teď nevím zrovna která z nich to je, mám jich tolik, že bych měl zavést evidenční čísla či něco podobného, abych se v nich alespoň rámcově vyznal, ta je chytrá. Projevuje se to zejména tím, že pěstuje kaktusy, a jak každý moudrý člověk ví, na kaktusech vyrůstají takzvané knoflíky, které se dají sníst, pak má člověk příjemné halucinace a říká si psychonaut. Četl jsem o tom knížku, o kaktusářském fetu a tam jeden psychonaut snědl kaktusů hodně, pobíhal u vytržení po dvoře a nakonec pochcal psa. Líbilo se mi to.

Je tedy pěstování cizokrajných bodláků od mé sestry velmi rozumné, také proto, že policisté kaktusáře nepronásledují, ti znají jenom trávu a peyotlu nedorostli. Ale sestře se její důvtip vrazil do hlavy - taky kam jinam - a příliš si skrz něj vyskakuje, až mám z toho nablito v posteli.

Přicházím z čajovny domů, lezu do postele a chci usnout. Avšak čuchám cosi nedobrého. Čuchám zvratky. Má sestra - ačkoli je to třeba jiná, než s těmi kaktusy, vážně v tom mám zmatek - si zas určitě udělala u rodičů dýchánek, ožíračku, pozvala své debilní přátele, ti se nalili chlastem a pak mi nablili do postele! To je smrad, ale já to tak nenechám, já ji zardousím! Startuju z postele jak raketa, rozsvítím světlo a už to vidím - nebyla to sestra, bylo to nezvedené děcko, které se jistě celé odpoledne ládovalo kdejakým svinstvem a teď mi znečistilo postel. A pak se, krysa malá, teprve odstěhovala na svou půlku a v klidu si tam usnula. Grrr.

Dnešní fotografie je také z podzimního přechodu Malé Fatry, a culí se na ní jakýsi pitomec, kterého jsme cestou potkali. Tyhlety namachrované, vychechtané, hezounské týpky přímo nesnáším, ale když já mám nablito v peřinách, tak co byste nemohli vy také trochu trpět. Utrpení člověka povznáší, mne alespoň blaží vědomí, že vy strádáte. Blbec... měl akorát spoustu strášně chytrých řečí, beztak to byl buzerant.

"...uvědomělou je pravá láska."

 Jan Neruda.

Jedu vlakem s děckem na víkend k rodičům do Nového Jičína, a stojí to stovku, za dítě se neplatí. Tolik stála jízdenka už na podzim, tak já nevím, jak to s tím zdražením, jež jsem před časem pranýřoval, vlastně je. Možná se zdražily jen lístky mezinárodní, a třeba za to mohou slovenské dráhy. České dráhy navíc upravily jízdní řád, vlak jezdí častěji a pravidelněji, proto budiž železničářům chvála a sláva a Chocho by si také mohl občas koupit lístek.

Jakýsi chlápek si čte v kupé noviny, v novinách je velký titulek "Proč české děti tolik stůňou?". A to já vím docela přesně, proč české děti tolik stůňou. Důvod je jednoduchý, české matky jsou totiž na hlavu padlá smečka hypochondrů. Když dostane dítě slabou rýmu, tak místo aby jej vyhnaly na mráz a vymáchaly v nejbližší díře v ledu, což by dítě odnaučilo mít rýmu, hned utíkají k felčarovi pro náruč tablet. Harant svou vlastní hloupostí vypadne z druhého patra, ale nedostane ještě přidáno, aby si nadobro zapamatoval, že vyklánět se z oken nemá, to ne, to se hned běží k ranhojiči, aby pofoukal nezvedenci bebínko, kotrbu zrentgenoval, a statistika bují. Přesně tohle dělá Blable, ta je s děckem u doktora dvakrát třikrát do týdne. Jí moc, jí málo, jí nějak divně, močí moc, močí málo, močí nějak divně, pořád něco. Právě proto odvážím dítě co nejčastěji z dosahu šílené matky, aby nezchoulostivělo a samo zjistilo, že pojídáním psích lejn v parku ještě nikdo k úhoně nepřišel.

Možná někdo namítne, že účinnější by bylo přivést k rozumu Blabli. Inu, nejdříve mi ukažte jediný příklad ženy, kterou někdy někdo přivedl k rozumu, a teprve pak se o to pokusím. Do té doby budu ve volných chvílích raději lepit z krabiček od zápalek raketu, v níž pak poletím na Měsíc, to je činnost mnohem slibnější a realističtější.

V Novém Jičíně nic nového není, rodiče se jen dohadují, jestli z jejich auta teče benzín nebo ne. Máma vřeští, že u auta benzín strašlivě páchne, a ještě víc zavání uvnitř, že jistě chlístá po litrech rovnou z nádrže, táta, aby nemusel jet do opravny, vše vehementně popírá, a čeká, až auto samo vybouchne a tím bude porucha zlikvidována. Já se mezi ně nepletu - ale ten benzín vážně cítím - raději přemýšlím, jak mám umýt v mínus deseti stupních kolo a přitom z něj nevyrobit nepojízdnou hroudu ledu. A taky dumám o tom, jestli není pravý čas zavřít web, jelikož se mi ale dočista nic nechce psát.

Udělám to jako Chocho, zhnusím čtenáře fotografiemi. Na dnešní je hydrocefalus Vitásek při podzimní výpravě na Fatru a hrnek s čajem. Hrnek je to menší, s červenými puntíky, Vitásek to větší, s červenými pupínky.

Ani dneska nic nebude, není čas.

Celý den jsem na firmě a poslouchám výklady o XML.

Chřipka skáče na kdekoho, Pepek stále choří, Karel je nemocný s celou rodinou, jenom na mne si neduh nepřijde, protože česnekovou bariérou žádný virus neprorazí, vyjma případů, kdy prorazí. Jsem zdravý jako tuřín, hlava mě asi bolela z těch bílkovinových prášků, co do sebe pořád láduju, oni mě varovali, že se to může stát. Ale zato jsem konečně bouchnul 135 kilo v benči, to za trochu bolení hlavy stojí. Hned se zas něčím naperu.

Jinak se nic zvláštního neděje, jenom Alena je na mě naštvaná, Váva je na mě naštvaná, a Blable je na mě naštvaná, prostě normální stav. A z posilovny vyhodil zlý bratr dva zkouřené šestnáctileté kluky, kteří po sobě s ohromným chechotem házeli pětikilové činky. Ale nic jim neudělal, dokonce jim i vrátil vstupné. Možná to byl hodný bratr, oni se od sebe špatně rozeznávají.

Říkal jsem si, že napravím situaci... hm. Zlaté krajinky. Ještě nikdy jsem neslyšel o krajince, co by mlátila tak příšerně dveřmi.

Bolí mě hlava. Mě přece hlava nebolívá, ale dnes ano, pekelně. Už z toho skoro vidím dvakrát. Říkám si, že si něco přečtu pro uklidnění, popadnu co mám právě po ruce a vidím:

"Co se stalo, respektive co se děje s člověkem, když se stal, respektive stává, dějinnou bytostí, dějinným subjektem?"

"K čertu, co já vím?!", vyju a hlava mě bolí ještě víc. Ani kafe nezabírá. Bodejť by mě hlava nebolela, z toho všeho. Hlavně z Blable, ta už je úplně nesnesitelná, převážně od té doby, co uviděla právě probíhající anketu.

"Co to má znamenat?!", zavřeštěla.

"Co jako? A neřvi, bolí mě hlava."

"Tady to, jak se s tebou chtějí vyspat, tak tohle ne, panáčku, dostaneš lopatkou po kebuli!"

"Vždyť je to jenom vtip, žert, neječ, proboha, moje hlava."

"Jó, žert, to známe, žertíky žertíky a skončí to s outěžkem, prasáku. Praštím tě, jen co upeču maso, hned najdu lopatku a praštím tě."

"Nepeč maso, srazí se", radím zbytečně, stejně ho upeče a stejně se srazí. Upečené maso je alespoň dvakrát menší než původní, tak co je to za nápady, péct ho? Maso se má bez okolků sníst, jaképak ciráty. Ale Blable je vzteklá, nic na mě nedá, tříská nádobím a vsadím se, že maso schválně speče do velikosti krabičky od zápalek.

"To ony si naivně myslí, že je budeš za to malovat, pche, aby měly na sebe památku až umřou, ha, aby pak mohly vykládat, jaké byly zamlada pěkné, fuj, nestydy pitomé, ony neví, že neumíš namalovat ani... ani... nic neumíš! Troubo! Jenom psát voloviny na web, to mu jde. A ty nestydy nestydaté by se před ním ještě svlíkaly."

Něco na tom bude, takový Vitásek také naletěl reklamě a ozval se, že prý chce krajinku do obýváku, tak abych nějakou spáchal. Proto tady veřejně všecky varuji, že navzdory bludům, které jsem tady druhdy zveřejňoval, žádný malíř nejsem a vůbec nic namalovat neumím, a už vůbec ne, když mě strašně bolí hlava. A dejte mi pokoj.

"Na tom není nic ke stydění, Blable, to je umění, to je jako když se svlíkneš u doktora, však doktorova žena taky nežárlí na pacientky, vždyť i ta Alena..."

"Co? Umění?! Já ti dám umění, chlíváku, ne lopatkou, paličkou na maso tě vezmu, já ti to tvé umění vyženu z hlavy! A Alena, no podívejme se, ta se nám vybarvila! Tak ona chce taky malovat?!"

"Co já vím, nejspíš jo."

"Ahá! Nahatá paní knihovnice nám tu bude pobíhat, jen přes moji mrtvolu! A bude chtít knihovnický akt, určitě, už to vidím, svlíkne se a bude se válet celá říčná v hromadě knížek, to je perverze!"

"Neblbni, neber to vážně, copak já bych uměl něco namalovat? Konečně se uklidni, nebo mi ta hlava praskne."

"Tak tam hned napiš, že z toho nic nebude, nebo nebude žádné maso, a ještě tě opravdu tlápnu."

Tak to tady píšu, protože už se to nedá vydržet, co já s tou hlavou jenom, sakra, mám? Chocho má taky něco s hlavou, ztratí pas a teď zas velké peníze ztratil, člověk by se skoro uživil jenom tím, kdyby za ním chodil a sbíral ty ztracené věci.

A i kdybych se snažil, tak bych ani neuměl žádnou ženskou zaranžovat do luzných póz, jak to malíři aktů dělávají. Natož knihovnici. Že by třeba balancovala na hlavě hromadu knih? To je ale kravina, proti tomu je medvěd na divočákovi vskutku geniální idea. Nebo by mohla ty knihy sníst a pak by se udělal rentgenový snímek, taková variace na slona v hroznýši. Ach, ta hlava.

Když si představím nahatou ženskou, tak mě nanejvýš napadá, že bych vzal hromadu starých pytlů a těmi ji zaházel, aby nebyla vidět a pak šel do hospody na pivo. Nebudou akty, žádné, a v anketě hleďte zvolit jiné možnosti, sic doma nevydržím.

Teď vypiju ještě hrnek kafe a jdu zas bouchat železem.

A to maso se stejně speklo, já to říkal.

Tak to vidíte, jak to neumím, prý jestli to sem dám, tak už vážně ránu lopatkou chytím, rovnou mezi oči. Au.

Trvalý odkaz • Tisk • Komentáře a názory

Středa 19. února 2003, 23:28 Egi michal.eger@centrum.cz http://egicz.cz

Bobes je buh :o))))

Středa 19. února 2003, 17:57 Howadoor howadoor@seznam.cz http://howadoor.wz.cz/

Palun: Nepovyšuj tvůj osobní vkus na univerzální měřítko. Joe: A všiml sis, že i Chocho a paní Kozelová jsou si navzájem podobní?

Středa 19. února 2003, 16:05 Palun

ty wole, kolik je blable? ty ju snad naschval kompromitujes, ne? Jake vrasky? Jake zaujimavejsi? Akoze potom bude vyzerat mudro a posles ju do hry milionar? Pre zeny je vzdy zaklad zostat stale mlada aspon si myslim, ja som zena nani, pac mi neco rasi u pupku a ani tak nevypadam.

Středa 19. února 2003, 14:17 Alena

Áňa říká,že je Blable hezčí,že jsi hnusný.

Středa 19. února 2003, 13:03 Joe http://sweb.cz/joe

Nepřipomíná vám Blable tak trochu jako jistá Kozelová? A Howadoor tak trochu jako Chocho? Jsou vůbec Howadoor a Chocho dvě různé osoby?

Středa 19. února 2003, 12:55 Howadoor howadoor@seznam.cz http://howadoor.wz.cz/

Tady to máš předkreslené, tak kritizuj, dokud se to dá vygumovat:

Středa 19. února 2003, 12:47 Howadoor howadoor@seznam.cz http://howadoor.wz.cz/

Ale já ani moc nechci, aby to vypadalo přesně jako Blable, nejsem fotoaparát. Když z toho vyleze přijatelná ženská, tak to stačí. A vrásky jsem si tam přidal, protože je to zajímavější. Mně to tak alespoň přijde.

Středa 19. února 2003, 12:46 Howadoor howadoor@seznam.cz http://howadoor.wz.cz/

Akvarel se samozřejmě vždy tužkou předkresluje, jenže člověk si hned neuvědomí, že mu oko roste z nosu. Už mám předkreslenou snad o něco lepší verzi, večer to sem dám. Možná.

Středa 19. února 2003, 12:43 erik

mozno by si si to mal najprv skusit s tuzkou, schvalne, ci sa strafis do toho ako blable vyzera...

Středa 19. února 2003, 12:10 Howadoor howadoor@seznam.cz http://howadoor.wz.cz/

Skvělé, Robe, vážně, dobré, ty umíš uklidnit situaci

Středa 19. února 2003, 12:07 Rob ted_jsem@volny.cz http://rob.aktualne.cz

Ta vrascita starenka na obrazku je opravdu tvoje pritelkyne? Uz se nedivim, ze jsi porad tak vztekly :-)))

Středa 19. února 2003, 11:44 Howadoor howadoor@seznam.cz http://howadoor.wz.cz/

Klid, já jsem absolutně nenásilný, neagresivní člověk, na mě se dá dříví štípat, většího dobráka abys pohledal.

Středa 19. února 2003, 10:29 Palun

jo, alebo si smakne zo 6 efedrinov a seckym nam rozije drzky. Pozor na to! Malir-Boxer, takove typky zname...

Středa 19. února 2003, 9:41 Zaac zaac@pss.sk

...jo jo, dementovka robi divy, s tym mam svoje skusenosti, pri dementovke som vlastne prisiel kedysi davno o panenstvo a ani som si na to druhy den rano nespominal velmi
Ved v marci privlecieme nejake flasky, mozno Howadoora kopne muza ked sa napije

Středa 19. února 2003, 6:11 burmajones radek.kujinek@del.cz

zaac : virus to bejt může,ale esli v tom nejni spíš demänovka :-))
ale junior měl taky takový příznaky a do posilovny nechodí

Úterý 18. února 2003, 16:17 Zaac zaac@pss.sk

...predchvilou mi volal Laco ze ho pekelne boli hlava a celu noc grcal a sral a sere aj teraz. To je taky virus Howadoore, ziadne jaro. Len blby virus, klidek

Úterý 18. února 2003, 15:18 Palun

No prosim, agresivna pani knihovnice. To tu vsetci sypu efedrin a su na jar agresivny? Smankote kam ja se to dostal...

Úterý 18. února 2003, 15:01 Alena

Ať si Blable najde komentář k anketě na modelky sakra. Mě žádnej chlap nebude aranžovat, jestli je tu někdo ředitelka zeměkoule, tak to jsem já. A ještě slovo a pošlu na vás Otu. Ten vás zaranžuje domodra.

Úterý 18. února 2003, 13:27 burmajones radek.kujinek@del.cz

Ahá! Nahatá paní knihovnice nám tu bude pobíhat, jen přes moji mrtvolu! A bude chtít knihovnický akt, určitě, už to vidím, svlíkne se a bude se válet celá říčná v hromadě knížek, to je perverze!"
.
.
to nejni perverze ale pro nás čtenáře velmi smyslná až erotická představa :-))

Jméno E-mail
WWW Posílat reakce
Ochrana proti spamu: Kolik má pavouk nohou?

Už nesněží, zas svítí slunce jak vzteklé, tak jsem byl na přehradě prohlídnout led, jestli už by se nedalo plavat, a ono nedalo. Kdejaký známý choří doma s chřipkou, potkal jsem Pepkovu Ivču, a ta se strašně řehtala, že Pepek má horečku třicet devět stupňů, heká v posteli v posledním tažení, když se chce napít čaje, tak volá úpěnlivě Ivču, aby mu dala napít z hrníčku, protože je, ach, tak slabý, on by ani šálek neuzvedl. Jenže Ivča jede k rodičům a tak se směje, že Pepa doma bez pomoci chcípne. To jsou ty manželky, bít a bít a bít!

Na mě chřipka nemůže, protože pojídám česnek a chilli a toho se chřipky bojí. A já se naopak nebojím nic, pořád blbnu, čím dál víc, chodím do posilovny napraný efedrinem a kreatinem kolem zahrádek, a jak ve mě ten efedrin pracuje, občas se vrhnu na plot, párkrát do něj vší silou kopnu a řvu "áááááá". Šli kolem starší manželé se psem, a když to chlap viděl, začal vykládat cosi o chuligánech a šinul se ke mě, sebevrah, ale paní ho popadla za kabát a táhla jej pryč, prý "neblázni, to je nějaký šílenec!". Taky že jo! To jsou ti měšťáci, bít a bít a bít!

Bobule s testosteronem pořád nejsou, ale napsala Váva, že mi sežene steroidy, když jí slíbím, že až je všechny sežeru, tak ji za to znásilním na kulečníku, protože to ona miluje. To jsou ty amorální ženské, bít a bít a bít!

Když přijdu zas domů, tak chci namalovat Palunův obraz "Rohlík a razítko", jenže rohlíky jsou sežrané, tak aspoň namaluju Karla.

A bít a bít a bít!

Bít!!!

Uahahá, mrzne až praští, padá snížek bílý, a všichni zhýralci, co vyrazili skrz Valentýna válet se po mezích pomrznou, zhebnou, jů, to je hezké. A nebo alespoň dostanou chřipku, chřipka zuří, chřipka řádí, chřipka vás nikdy nezradí!

Jak jsem předvídal, jaro zaútočilo a všichni šílí, vřeští, dělají nesmysly, skáčou po sobě, hormony jim lezou ušima a jsou jak urvaní z řetězu. Tak se mi to líbí. Chocho přišel s nečekaným odhalením, vyhřezl z něj vydatný pramen ušlechtilého citu ke kolegyni Kozelové, sepsal o ní a pro ni báseň a vyrazili se pářit na víkend kamsi na její chajdu. Petr Janík mi posílá mail:

Milovaný,

netušíš náhodou, co ta Nvidia vyrábí za zamrdané chipy? Joystick mi nejde, Dracula mi začal praskat a Linux mi nebootuje. Co to ti zasraní zmrdi vyrábějí? Pověsil bych je na nejbližším stromě. Čuráky jedny. Vyhodil jsem za to majlant a stojí to za psí hovno. Zasraní zmrdi. To se ti čuráci vůbec neobtěžují dodržet nějaký svinský standard? Úplně to mají v piči, chlupaté děvky. Je mi z toho na blití. Zakurvené hovada. Nosorožec aby je vymrdal do řiti, zasrané kriply. Pa, drahoušku.

Všichni blbnou, až se země třepe! Blable dnes skočila i s dětmi řidiči pod auto, ten dupnul na brzdu, vyběhl z vozidla a začal strašně sprostě hulákat, jenže Blable se nedala, vřeštěla ještě mnohem víc, chopila se lopatky, co má dítě na písek a jala se s ní vší silou mlátit do autiska, chlap se vyděsil, naskočil raději zpět do káry a zbaběle ujel. Blable teď chodí po bytě, máchá zuřivě zbytky otřískané lopatky a dme se pýchou, jak bídáka vyřídila. Správně!

Aleně se zase zdávají každou noc zhýralé sny, v nichž vystupuje její idol Ludvík Vaculík, přistupuje obalen mystickou září k její posteli, dlouhé vlasy mu vlají ve větru, vztahuje k Aleně kostnaté ruce a hrobovým hlasem se ptá:

"Máš načteno?!"

Alena se probouzí, zbrocena ledovým potem a potácí se temnou nocí ke knihovně, protože si není jista, jestli v sedmé větě na straně 112 knihy "Český snář" je použita spojka "a" nebo "i".

Martin Králíček z Malajsie láme vztekle celé dny kódy, hackuje weby a já hned taky, protože se mi to líbí, jenže zatímco on hackne na co přijde, já jenom přivádím k zuřivosti Ondru, jelikož jsem zahltil linku a nikdo se nemůže dostat na náš server. Jupí!

A jak se mnou to mlátí! Už nejsem hodný chlapeček, jsem zlý, agresivní, pomatený a ke všemu se mi to líbí. Moc se mi to líbí! Chci provádět strašné věci, chci chlastat a chlastat, jít z hospody, rozbíjet okna, zapalovat kontejnery, převracet popelnice, ukopávat zrcátka u aut, v tramvaji všecko zeblít a bez ustání neartikulovaně řvát a řvát a řvát a řvát! Chytit si tlustou hnusnou ožralou blbou machnu, zfackovat ji co se do ní vejde a pak se s ní vyválet v blátě! Co je nejodpornějšího, sem s tím. Dost bylo zimního spánku, teď si chci užít! Sex, drogy a rokenrol!

Žádné intelektuálování, s tím je konec, ačkoli čtu víc než kdy předtím, napřeskáčku, všecko najednou, Masarykovy Ideály humanitní z čirého hyenismu, Dopisy do čínské minulosti abych se nabil negativní energií, amorálností a opovržením, Filosofickou antropologii když mám chuť mlátit hlavou do zdi, Paradox umění abych ještě víc zblbnul a Josefa Ladu čert ví proč, je mi to fuk a navrch jsem si pořídil čtvrtou sestru, a ta je, to byste koukali!

Utíkám do posilovny, protože chci mlátit činkami, dneska dřepnu sto dvacet, anžto chci, tak si nakládám pro začátek sto deset, a jak jdu na to s vervou, hned mi to padá ze zad na zem, to se mi ještě nestalo, příšerná mrda, posilovna se otřásá v základech, přibíhá zlý bratr, mává rukama a ryčí:

"Co blbneš, ses urval, ty pobóchanče, né?!"

"Nepičuj a pomoz mi to dát nahoru!"

Funguje to! Zlý bratr mi pomáhá vrátit činku do stojanu.

"Hele, nemáš mezi těmi tvými bobulemi něco na zvýšení agresivity?", ptám se a přidávám si ještě deset kilo, zlý bratr na to kouká, kroutí hlavou a skučí:

"Na zvýšení agresivity ti dám semizdá do huby, ty jsi magor, normálka magor, ti šouplo, do řiti, se na to nebudu dívat jak ti to zlomí páteř, šmoku rachitická."

Jde radši pryč a tak nevidí, jak dávám slavně dřep se stodvacítkou, to bylo pořád nějaké šetření zad a jak mi to teď jde, už žádné sraní při zdi! Jdu na benč a bác ho, sto třicet tři, to jaro dělá divy, však jsem se dobře půl roku nemohl dostat přes stopětadvacet. Ještě chvíli mlátím železem, a zdrhám domů, zlý bratr mě zastavuje a povídá:

"Hele, jestli fakt chceš něco na agresivitu, tak bych měl bobule s testosteronem, tak za týden bych ti je mohl přinést, ale bude to dražší."

Tož jasně, že chci, však je jaro, se musí, fetovat a chlastat a řvát a vyšilovat, a ještě si koupím flák masa, poliju ho hrnkem chilli omáčky a sežeru ho! Kurva, piča, třicet psů! A komu se to zdá málo, tomu zavřeštím do ksichtu, co jsem se naučil z dětských filmů:

"Zavři tu svou držku strejdomrdééé, ty jeden vyjebanej tlustoprdééé!"

Dnes jsem celý den, od rána do večera, seděl na firmě a lapal chybu v software, nelapil, nic jsem nezjistil, zuřivý jsem. Tak vás taky naštvu, vrazím sem po Chochově způsobu pár obludně velkých ohyzdných fotek a dost.

Leden 2003 - Kluci civí na hřeben Západních Tater.

Horal Fanda na obrovské, přeostřené, rozmazané, překomprimované fotce, a hodně zrna do toho, škoda, že jsem zapomněl vrazit prst do objektivu.

Salaška pod Červencem a Babkami

V salašce mlčoch Fanda vaří a ošklivák Joe cosi požírá.

Mlha v Žiarském sedle, vpředu, kde není nic, je kopec Plačlivé.

Z Rychnova nad Kněžnou přijela knihovnice Alena. Aleně je její povolání koníčkem, rovnou vášní. Kam přijde, tam z ní padají knihy, náhodným kolemjdoucím vykládá o různých spisovatelích o nichž nikdo v životě neslyšel a pobízí je ke čtení čehokoli, jen aby "měli načteno", jak ona říká. Též u nás mnoho knih vytrousila, a když zjistila, že je sbíráme, balíme a strkáme jí zpátky do zavazadel, začala je rafinovaně schovávat na různá špatně přístupná místa, abychom je našli teprve až odjede a nemohli jí je vrátit. Blable nad tím kroutila hlavou a prohlásila, že by bylo záhodno připevnit Aleně pytlík na zachycování knih, něco jako je sáček na trus, co se přivazuje velbloudům.

Doufám, že jsem vám včera řádně promluvil do duše, zpytovali jste své svědomí a rozhodli se napravit. O žebrákách, o těch teď mluvím. Jistě už se k těm svatým mužům nebudete chovat tak přezíravě. Abych zjistil, jestli můj morální apel přinesl žádané výsledky, začíná dnes anketa "Jak napravíte svůj vztah k žebrákům".

Teď už tu Alena není, snad poslední knihu jsem našel zastrčenou v koupelně v koši na špinavé prádlo, zato je tu jaro. Sluníčko svítí od rána do večera, lidé zahodili své zimní špatné nálady, vylezli z děr, pobíhají zmateně po ulicích a přitrouble se usmívají. Též do mne vjela neobvyklá energie, šel jsem do posilovny ráno, udělal tři opakování se stodvacítkou, pak se šel domů najíst a odpoledne jsem byl cvičit zas. A když se vracím domů, jede kolem mě paní na koni a ptá se, kudy se dostane na Foltýnovu ulici. Vysvětluji jí cestu, paní dává koňovi cukr a když vidí, jak to zaujatě pozoruji, taky mi nabídne. Chrupám kostku cukru a přemýšlím, jak teď zas budou všichni blbnout nakvadrát, skákat po hlavě a odrážet se ušima, vůbec magořit, jak to lidi všichni dělají od jara do podzimka. A já taky.

Výsledky ankety

Konečně jsem se dostal do Moravské galerie, kde za padesát korun můžete okukovat obrazy šesti staletí ve stálé expozici, která se jmenuje "Pohled Medúsy". Expozice začíná starými věcmi, převážně sakrálním uměním, které je ohavné a vždycky mi připadá, jako kdyby to vytáhli z hrobu a ani moc neočistili od hlíny. Brrr. Obrazem s Medúsou se však situace začíná zlepšovat. Nejde o takovou tu medúzu, co se vám přicucne na nohu, když jedete k moři a celého vás požahá, ale mýtickou potvoru, která se na vás podívá a vy zkameníte, proto se k ní musíte plížit se zrcadlem a jenom v něm ji sledovat, pak nezkameníte. Nebo třeba periskopem. Když se připlížíte, utnete Medúse hlavu a můžete hned namalovat stejný obraz, jako visí na výstavě a který vytvořil pan Rubens. Znázornil uťatou vlasatou hlavu, z ní teče krev a z každé kapky krve se hned na místě líhne nová potvora, různí hadi, pavouci a čolci. Když to Rubensovi současníci viděli, byli z obrazu celí pryč, klepali se strachy, v noci se jim zdály hrůzostrašné sny o Medúsách a oni se z toho pomočili a tak raději obraz po staletí zahalovali rouškou, aby se na ty příšernosti nemuseli dívat. Ne tak ovšem dnes, kdy jsme otrlí sledováním filmů v televizi a jedna uťatá hlava s trochou krve nás nijak nevzruší. Koukal jsem proto na obraz beze strachu a nejvíc se mi líbil velký mlok v levém dolním rohu, protože si pašácky vykračoval a navíc mám mloky rád.

Obrazem s Medúsou došlo ve výstavě k přelomu, madony s prázdnými vytlemenými ksichty a rozřezaní mučedníci konečně vymizeli a na konci osmnáctého a hlavně pak v devatenáctém století se dokonce umělci naučili malovat i lidi. Na všech starších obrazech jim místo lidí vycházeli podivní pazgřiví deformovaní skřeti, s vypouklýma očima, velkou hlavou a končetinami pokroucenými křivicí, fuj ho, tomu říkám nechutnost, takové obrazy, a ne useknutá hlava. Vážně nechápu, proč několik set let všichni malovali místo lidí zrůdy, přitom už dávno předtím s tím antičtí umělci žádné potíže neměli. Zeptám se Chocha, když je kulturalista.

Výstava končí obrazy z počátku dvacátého století, které jsou pěkné a tak jsem byl spokojený, že to tak dobře dopadlo a že už můžu jít domů.

Spokojený ale nejsem s anketou "Kolik ročně dáte žebrákům". To jsem netušil, že jste takoví bastardi asociální. Vesměs. Pravda, jeden člověk (soudím, že právě Chocho) dá žebrákům několik tisíc. To je správné. Pět lidí se omezuje na desetikoruny. Myslíte, že se z toho dá vyžít? Ale aspoň něco. Ostatní však, mizerové, nedají žebrákům nic a ještě se jim smějí. To je ale sviňárna! Hlavně nic neměnit, co?

V Indii existuje silná tradice svatých mužů. Zemí se potuluje spousta žebráků, žijí z milodarů, občas udělají pro lidi kouzlo, trochu zalevitují, aby byla zábava a jdou zas dál. Dokonce je zvykem, že každý správný chlap se ve třiceti letech na všecko vykašle, ať si doma štěkají manželky, milenky a psi jak chtějí, odkopne vyjící fakany, vezme žebráckou misku a jde. Pár let dělá svatého muže, je mu tak nejlíp, a já se mu vůbec nedivím. Až se vrátí domů, hned si jej jinak považují a dávají si velký pozor, aby na něj byli milí a zase jim k svatomužství neutekl. A myslíte, že by to fungovalo, kdyby v Indii žili skrblíci jako jste vy a nikomu nic nedali?

A žebráci u nás nejsou nic jiného. Že akorát smrdí, chlastají, nelevitují ani trochu, ani karetní trik vám nepředvedou, natož nějakou nevýslovnou moudrost že by vám sdělili? A ptali jste se jich někdy? Ostatně nejde o iluzionismus, jde o alternativu. Žebráci - svatí mužové vám ukazují, že se dá žít i jinak, nemusíte se pořád přičinlivě shánět po kdejaké blbosti, pracovat od rána do noci na věcech, o jejichž smyslu už raději ani neuvažujete. Nic z toho nemusíte, můžete se na všecko vykašlat, a taky hlady neumřete.

Dávejte žebrákům peníze, do šuplíku pracovního stolu si dejte omlácenou plechovou misku a až vám zas bude šéf nadávat, ukažte mu ji.

"Tak vy takhle na mě? Podívejte, už mám nachystanou žebráckou misku. Jak na mě budete zlí, tak vám s tím tady praštím a půjdu dělat svatého muže. Žádný šéf, žádná buzerace, budu se válet po trávě, spát kdy chci a kde chci, půjdu si kam chci, však lidi mi už něco dají. Pak si tady můžete ty vaše pitomosti dělat sám, chytráku, tak pozor na mě!"

Vidíte? Dáte něco málo žebrákům a sami budete mít vždycky kam utéct. Třeba já bych zdrhnul hned.

To jsem věru nečekal, neuběhlo ani půl dne a už mám tři potenciální modelky. To se mi líbí, že se lidé zajímají o umění. Opravdu mne to potěšilo a až se vypořádám se zasněženými rybníky, vrhnu se na ně s nadšením. Na akty, rozumí se.

Karel mi ale radí něco jiného. Prý jsou mé dosavadní náměty ploché, prázdné a není v nich žádná myšlenka. Nahými babami pak jen zaútočím na nejnižší lidské pudy (soudí podle sebe), uměleckých výšin však nedosáhnu. Říká Karel, nejen říká, přednáší. Jako včera na padesátce, jdeme, Karel rozkládá rukama a hustí do mě své uměnovědné názory.

"Měl bys malovat náměty, které osloví každého, se závažným obsahem a ne mastit dokola větve a roští. Vypadáš jak vybledlý makrobiotický ekolog."

"A co mám teda malovat?", ptám se Karla. On je sice pako, ale v umění se, nerad to přiznávám, vyzná. Kdo ví, kde k tomu přišel. Snad to má z těch cigaret.

"Něco co má myšlenku!"

"Myšlenku, myšlenku... to se ti řekne... já mám při kreslení akorát tak myšlenku aby mi neupadl štětec a kam ty zatracené barvy tečou, když mají být úplně jinde..."

Karel uvažuje.

"Třeba zkus něco z dějin, víš, nějaký historický výjev. Vlastenecký. Něco jako je Slovanská epopej."

"Ty ses zbláznil! Víš jak jsou ty obrazy obrovské? Takové papíry se ani nedělají, však to má snad čtyři krát pět metrů!"

"Ty trulante", vzdychá pohrdavě Karel, "nejde přece o velikost, ale o námět! Nemůžeš to sprostě vykrást, kdybys zkopíroval Muchu, nebylo by to nic než přiblblý plagiát. A taky by to nikoho nezaujalo, každý by se ti vysmál, kdybys mu strkal pod nos Libuši, jak věští slávu Prahy."

"A co by měla věštit, slávu Brna? Rakovníka?"

"Ty seš blbější než jsem myslel! Poslouchej, namaluj něco z moderních dějin, to zná každý, všechny to osloví a můžeš si pomoct fotkama. Namaluj třeba obraz "Říšský protektor Reinhardt Heydrich se ujímá svého úřadu". Navíc se tím přihlásíš k neotřelému uměleckému směru, fašistickému realismu. Zajistí ti to pozornost médií a tím reklamu."

Uch. A pak kdo z nás je blázen. Pozornost médií... hlavně soudní proces, způsobený svérázným výkladem pojmu "svoboda slova" v této zemi. Protektor se ujímá úřadu. Vypálení Lidic v jásavých barvách. Není nad Karlovy rady. Karel však nad pochybnostmi jen máchne pohrdavě rukou:

"Když ty jsi prachobyčejný zbabělec. Umělec se bez skandálu nikdy neproslaví. Zavřít můžou, pustit musí. V lochu bys spáchal vězeňský cyklus a tím se zapsal do dějin, jenže to ty ne, imbecile. Takhle se nikam nedostaneš."

Hájím se: "Když já jsem prostě krajinář, příroda, toť můj živel! Politická angažovanost je mi cizí."

"To známe", vece Karel, "zatáhneš tak nanejvýš nějakou telecí holku do lesa, strháš z ní šaty, popadneš tužku a papír a budeš ji nutit lézt na strom, já do tebe vidím. Si dej bacha, aby vůbec byla zletilá. Ha! Divočák!"

"Co? Mám malovat divočáka?"

"Ne, ty pošuku! Přes cestu běží divočák! Právě teď, támhle vyběhl a támhle zas zmizel! Podívej na ty stopy, strašná obluda s velkými žlutými poslintanými kly. Určitě teď někde číhá za bukem aby na nás skočil, zadáví nás, rozdupe, rychle pryč! Možná je jich víc a rozmísťují se, obkličují nás."

Utíkáme pryč, ačkoli vlastně nevím proč, já se divočáků nebojím. To Karel, on je takový útlocitný. Dokud mě zavírají za obrazy s hákovým křížem, je ledově klidný, ale když přes zasněženou pěšinu patnáct metrů před námi přeběhne divoké prase, zbláznil by se strachy, citlivka. Vůbec se divím, že ty obrazy maluju já, Karel by se na to hodil podstatně líp. Senzitivní měkáč. No nic, už je pozdě, teď už mám malování zabrané já.  A s divočákem mě taky naštval, nikdy jsem neviděl svini volně v přírodě, jenom v oboře za plotem, a dneska mi taky ušla, jelikož jsem koukal do země a přemýšlel nad uměním. Než jsem zvedl hlavu, bylo prase pryč.

"Počkej, něco mě napadá", povídá Karel, když se uklidnil. Dívá se sice pozorně do koruny každého stromu, pod kterým procházíme, jestli tam na něj nečíhá kanec, ale už zase přemítá nad náměty.

"Divočáka bys skutečně namalovat mohl, když jsi na tu tvou přírodu. Vidím to asi takhle - z lesa vybíhá zuřivý kanec, na kterém jede medvěd. Medvěd drží prase jednou tlapou za ucho, jako kovboj koně za uzdu, druhou tlapou jej poplácává po boku, paty zarývá praseti do slabin. Ve výrazu medvěda vidíme čirou, nezkalenou radost z projížďky, kterou musíš ztvárnit zvláště rafinovaně, protože medvědi nemají mimické svaly. Medvěd jede na divočákovi, formát alespoň metr dvacet v úhlopříčce, úspěch zaručen."

Mňo...medvěd na divočákovi. Uznávám, neotřelý nápad, ale asi stejně Karla neposlechnu a zůstanu u původního plánu. Domaluju cyklus zimních krajin a pak půjdu do aktů. Ona to není dočista špatná myšlenka, námět je přírodní, dynamický a nápaditý, ale vezměte si třeba, jak jsou medvěd i prase chlupatá zvířata. Kdo se s tím má malovat? Bych se z toho zbláznil, tolik chlupů. Modelky tak přehnaně ochlupené nejsou a leccos se dá případně odstranit. Plešaté modelky... zajímavá myšlenka. Mladá děvčata raději malovat nebudu, to má Karel pravdu, opatrnosti nikdy nezbývá a dámy zralejší jsou také zajímavější. Jenom aby uměly lézt po stromech.

"Tuhle jsem tak přemýšlel", řekl Karel, "a já ti vlastně nic neumím. Cosi málo napůl, ale že bych něco doopravdy uměl, to ne."

"Tak vidíš", já na to, "a přesto žiješ docela spokojeně a nemáš s tím žádné problémy. Nic neumíš, ale nevadí ti to. To je vlastně docela umění."

"Aha!", zaradoval se Karel, "Takže aspoň něco umím!"

"Umíš, ale to zároveň znamená, že nemůžeš říct, že neumíš nic. Něco přece jen umíš a to už pak žádné umění není, vystačit s tím. To by uměl každý."

Karel mírně posmutněl.

Šlapeme od rána pátý ročník Karlovy padesátky, což je padesátikilometrový pochod v okolí Brna, který kdysi vymyslel Karel a jenž chodíváme vždycky v zimě, obvykle v únoru. Alespoň myslím, že už jdeme po páté, na víc než pět ročníků jsme si nevzpomněli. Nikdo jiný než Karel a já tentokrát nešel, ale to nevadí, jejich chyba.

V hospodě v Lažánkách jsme si dali guláš, servírka překvapeně koukala, že chci osm knedlíků. Co je na tom divného? Dvanáct, to snad může vyvolat lehké podivení, ale aby někdo zíral už při osmi... Nána. Snědli jsme knedle, zapili kofolou, jelikož v kofole je kofein a ten člověku dodá nových sil a vydali se směrem k Tišnovu. Karel pro dnešek vynalezl novou, speciální trasu, mimořádně zledovatělou a hýřící převýšením, proto též dobrodružnou a vůbec ne nudnou. Také bláta se našlo dosti, i ve svahu, Karel ujel a skoro se skoulel do potoka.

"Auuu, moje tříslo!", zavyl. To on vyje pokaždé, levé tříslo, pravé tříslo, skučí celou cestu a vyhrožuje, že to vzdá. Je to zábavné, poslední kilometry už se potácí jako paralympijský přeborník a k tomu inspirativně nadává, což podporuji tím, že si nezaujatě hvízdám.

Tentokrát ale ne. Od čtyřicátého do padesátého kilometru řeči o tříslech postupně umlkají, Karel je podivně zticha, šlape jako stroj a ke všemu zrychluje. Co to?

"Hele, co tvoje třísla, přestalo tě to bolet?", ptám se zkoumavě když vcházíme do Veverské Bítýšky.

"Nepřestalo, ale nevšímám si toho."

"Nevšímáš? Počkej, jak to?"

"Tak. Kašlu na to. Jsem tvrďák, rozhodl jsem se a přes bolest dojdu celou padesátku. Pcha, bolest je pro ubožáky, já něco vydržím."

"Ty že něco vydržíš?! Nezbláznil ses?"

"Ano, já, cítím, že se dostávám do tranzu, že s každým krokem čerpám novou energii, zahřívám se, sálám, za chvíli na sobě budu sušit mokrá prostěradla! Jsem lehký, téměř už se vznáším! Možná posledních pár kilometrů poběžím!"

"Karle, tobě něco je, věř mi," děsím se, "mluvíš z cesty! Bolest ti zatemnila rozum. Podívej, támhle právě přijíždí autobus, můžeme jet rovnou do Brna, co ty na to?"

"Nic! Kálím na autobus!", řve Karel, "Hnusná plechová bedno, já tebou pohrdám! Jsem silný a nic mě nezastaví! Vzhůru na Veveří, do tmy a závějí!"

"Ty jsi magor, ještě začni řvát banzáj."

"Banzáááj!!!"

Karel vřeští a sápe se dopředu, sotva mu stačím. Vůbec nechápu, co to do něj vjelo, celý rok se jen válí, nic nedělá, cigáro zapaluje jedno od druhého a teď po deseti hodinách pochodu skoro běží a ještě řve "banzáj". Nenadává, jenom když v Podkomorských lesích dvacet minut bloudíme, cedí mezi zuby, že jsem debil. Jako bych za to mohl, když je tma jak v pytli, jdu druhý a už dávno se nesoustředím na cestu, ale přemýšlím, jak namaluju akvarelový akt v životní velikosti, aby všichni mrkali na drát. Zpátky v Brně jsme o tři čtvrtě na devět večer, Karel ještě naposledy zavřeští "Banzáj" a konec.

Modelky pro můj nevídaně umělecký akt, hlaste se.

Pauza, žádné psaní.

Zarámovat jsem si své vyznamenání zatím nedal, k rámařovi jsem došel jen s jednou ze svých malůvek, abych mohl zohyzdit stěny obýváku a připravit případné návštěvě zábavu, spočívající v celovečerním metání sarkastických úsměšků.

Tady v Brně se říká "zramovat se", což znamená něco jako "potlouci se". Přesněji by to věděl Egi, ten se neštítí brněnským argotem nejen mluvit, ale dokonce ani psát. Kromě toho nelení a posílá na mě různé úřednice, které se zabývají účetní evidencí knedlíků v menzách, aby mi vyhrožovaly, že když jim nebudu po vůli, vymluví mi do hlavy díru, případně na mne poštvou své prasopsy. Egiho asi brzy zramuju, tuším.

Původně jsem chtěl koupit v OBI rámeček, jenže obraz je na papíru formátu A3, a takové rámečky se nevyrábějí. A4 ano, ale A3 ne, naschvál, aby mě naštvali.

Byl jsem vyznamenán. Ne za požírání banánů, ale úplně všeobecně, lidsky, všelidsky a nelidsky taky. Moc. Strašně a pekelně mnoho. Ne jako když dostanete od prezidenta pamětní metál a hodinky, to je trapná, ponižující žabařina. Já byl oceněn tak děsně, že se vám o tom ani nezdá. Mám sice zakázáno uvést podrobnosti, ale vylíčit věc alespoň obecně můžu.

Tedy představte si svět, ve kterém se v blátě uboze pinoží malí červíčci. To jste vy a já. Nad tím světem jsou óbrovské hory a na nejvyšší hoře je veliká slonovinová věž a úplně na vrcholu té věže jsou mudrci nevýslovné moudrosti, kteří, kdyby se jim zachtělo, jedním pohybem prstu zastaví Slunce a Měsíc obrátí v prach. Takový Nietzsche tam žije, možná také Buddha a pak už asi nikdo, tedy je tam vcelku prázdno. Zbytek věže ale není neobydlený, v nižších patrech bydlí veleduši sice poněkud slabšího formátu, stále by ale dokázali menší planetky vyvést z dráhy a Měsíci by jistě též nahnali hodně strachu. Samozřejmě i ony úžasné bytosti jsou nepředstavitelně vzdálené podřadnému světu nanicovatých smrtelníků.

I stalo se, že jeden z těchto fantaskních, legendárních mudrců spočinul blahosklonně svým zrakem na mě, nehodném, i věnoval mi vteřinu svého nepředstavitelně drahého času, pověřil jednu ze svých zářných dcer oslepující krásy a nebetyčného vzdělání, a seslal ji k nám na zemi, aby mi vyřídila, že jsem vůl.

Tak to je to vyznamenání. Pořád se z toho ještě nemůžu vzpamatovat. Já si to snad nechám zarámovat.

Je mi blbě z banánů.

Koupil jsem si banány.

Sedím a žeru banány. Jeden banán, druhý banán. Tak rušný je můj život.

Až je sežeru, koupím si další.

Doufám, že mi aspoň bude pořádně blbě.

Dnes nemám vůbec čas, proto jen krátce rozvedu problém ostudně nízkých cen obrazů.

A teď si k tomu připočti třeba ještě Egiho (nebo všechny Egi světa), kteří by si v životě obraz nekoupili a skáčou metr dvacet, když mají obraz jiným způsobem nabytý pověsit na zeď.

Ťapinka

To je však spíše argument opačný - Egi, pravda, je barbar, který obrazy nekupuje. Ale jak vidno, jiný člen téže domácnosti obraz přesto opatří a donutí jej přitlouct ho na zeď. A protože se výpočty opíraly o počet domácností, ukazuje to, že mé odhady jsou správné. Navíc, jak jsem zjistil, není domácností u nás milión, ale dokonce něco přes dva, tudíž abychom se dostali k roční spotřebě sto tisíc obrazů, stačilo by koupit obraz jednou za dvacet let až čtvrtstoletí, což je zřejmě realistický pohled na věc. Dále uvažme, že obraz může mít průměrnou životnost padesát let. Ne snad, že by se za padesát let rozpadl, ale vkus se mění, staré obrazy končí v popelnici, protože lidi si nepočkají ještě třicet let na to, až se z nich stane nehorázně cenná starožitnost. Z toho všeho by vycházelo, že průměrný počet obrazů v domácnosti se pohybuje v řádu jednotek kusů, což, myslím, dobře odpovídá realitě. Co tak znám lidi, tak mají doma tři až pět originálů, průměrně.

eh, howadoore, vsadil bych se, ze vetsina domácností kupuje reprodukce.... koneckoncu, ikea i hypernova jsou plny reprodukci Daliho a myslim, ze tyhlety firmy nejedou v ničem prodělečným.... na druhou stranu, hotely, banky apod. jsou ochotni povesit obraz treba i na hajzl a pokud mozno co nejdrazsi original a pak je tu samozrejme vlada zeleznej

Důvtipný Bohouš správně argumentuje reprodukcemi. Osobně sice nevím, co je to za mamlasy, kteří koupí v hyperkrámu nevkusně zarámovanou reprodukci vybavenou navíc odpudivým nápisem za cenu, za kterou by mohli mít dva slušné originály, ale asi má pravdu, lidé tohle dělají. Nicméně jeden originál za dvacet let se mi ani tak nezdá být nemožný.

Může být, že v zemi žije malířů o hodně víc než tisíc, třeba deset tisíc. Pokusme se to odhadnout - tisíc malířů je pouhá desetina promile populace. A to je asi opravdu málo, velmi špatný odhad, vždyť i těch homosexuálů jsou - údajně - čtyři procenta, tedy o řád více. Dva řády, díky, Egi. Pokud by malířů také byla čtyři procenta, bylo by jich čtyři sta tisíc a museli by se spokojit s tím, že každý ročně prodá jen čtvrtinu obrazu. Odtud by skutečně mohla pocházet nízká cena obrazů, nabídka by extrémně převyšovala poptávku. Skutečný počet malířů bude sice asi o něco nižší, řekněme, že jen každý desátý homosexuál je malířem, ale i tak. V tom bude asi pes zakopán.

Stále to však neřeší problém, proč při tak nízkých cenách vůbec stojí malířům za to svá díla prodávat. Ale i to rozlousknu, jelikož už mám druhý kontakt na malířku, která s obrazy obchoduje, a tak jí napíšu a hned budu vědět, jestli je homosexuální nebo ne.

 
Ty Howadoore a nenapadlo te, ze ty obrazy maluji a prodavaji protoze je proste bavi malovat a lepsi par korun, nez vubec nic? Treba by malovali i zadarmo, tak lepsi 500 na prilepsenou, nez vubec nic, ne? (studenti, duchodci, zeny na materske, blaznivy intelektualove,...)

Jinak si myslim, ze v odhadech poctu originalu na domacnost nadsazujes - spousta lidi co znam original nema a kdyz, tak to dost casto je:
a) stara vykopavka dedena z generace na generaci
b) umelecke 'dilo', ktere namaloval a venoval dedecek, strycek, rodiny pritel, popripadne vyhotovil pysny majitel sam

IMHO nabidka je velka, poptavka mala.

Malajec

Napadlo, to víš že napadlo, vždyť jsem to nadhodil jako jednu z prvních možností. Ale stále tomu jaksi nemůžu věřit - jedna věc je obrázky malovat, to bych chápal, že někdo dělá jen tak pro potěšení. Ale že pak ten někdo jde, nechá si to zarámovat, a pak to prodá za - kdo ví jestli - pět stovek zisku, a přitom to není žádný akvarel, co je hotový za hodinu, ale obraz, se kterým se maloval týden nebo i víc, tak tomu se mi pořád věřit nechce. Pět stovek za týden práce. Neříká se tomu monkey business? Ještě uvidím, co na to malířka, ale za sebe můžu říct, že jestli to tak doopravdy je, tak se vám na podobné obchody vyseru.

"V prosinci na poli", verze 7 a 8

Alena poslala odkaz na stránky pana Hutky, www.hutka.cz, prý co si o tom myslím. Inu, já se domnívám, že na tom nic zvláštního není, považuji to za přirozené, přece si pan Hutka nezaloží stránky s adresou www.horak.cz?

S Kandinským na Totemu to nedopadlo vůbec tak, jak jsem si myslel. Nejdřív dlouho nikdo nic nenapsal, ani dílo nestrhal, ani nevychválil, a pak přišel záškodník pan Palun a všecko to prozradil a tím pokazil. Že já sem něco psal, trouba, měl jsem nejdřív počkat, až jak to dopadne.

Byl jsem se podívat u Žebětína na zamrzlý rybník, s fotoaparátem, nové zimní motivy ulovit, protože malování zimních motivů se mi docela zalíbilo. Sníh se maluje v podstatě sám a člověk vystačí se dvěma barvami. U Žebětínského rybníka roste zajímavé chrastí, a tak budu asi příštích pár dnů malovat chrastí.

Vlastně asi nebudu, je teď zas moc práce s programováním, sotva stihnu do posilovny zajít a alespoň trochu se vyspat. Prý mám psát víc "o životních akcích", no baže, moje řeč, rád bych taky víc psal o životních akcích, ale kde je mám brát, když musím bez přestání sedět doma u počítače? Už aby přišlo jaro, bude delší den a snad i víc času.

Teď o galeriích - prolézám je, dívám se po obrazech. Akvarelů málo, ale co mne vysloveně udivuje, jsou ceny. Strašlivě nízké. Já vím, ceny určuje poptávka, ale počítejte se mnou: Originál volejovka formátu zhruba A4 stojí okolo patnácti stovek, ale také třeba jen osm. Jen zřídka přes dva tisíce. A3 je sice o něco dražší, ale jen asi o čtvrtinu. Najdou se samozřejmě obrazy podstatně dražší, ale tohle je typická cena.

Ze dvou tisíc si srazí galerie polovinu. To není spekulace, to jsem zjistil. Malíř tudíž dostane tisícovku. Materiál jej stojí zhruba pět set korun, s rámem asi i víc, hrubý zisk (doufám, že to ten trouba ještě nezdaňuje) je tedy nanejvýš směšných 500. To není dobrý obchod, to je šílenství. Ptám se: proč vlastně ten člověk své obrazy prodává? Nejenže se tím nelze uživit, tím si nelze ani přivydělat! Vůbec to nechápu. Hromadí se mu snad doma a neví už kam s nimi, všechny známé obdaroval a nikdo už od něj nic nechce?

Nebo existuje metoda jak obrazy množit tempem jeden za hodinu? Jde o rafinované reprodukce, a jenom já, mamlas, jsem to nepoznal? Nebo v čem je háček? V každém případě jsem šťastný, že se neživím malováním. Přese všecko se zdá, že jsem to s programováním docela vyžral. Dost možná právě ti žebráci, co bydlí v papírových krabicích, jsou do jednoho úspěšní malíři.

Neúspěšní vždycky v zimě pomrznou, protože nemají ani ty krabice. Na teletextu psali, že letošní zimu už v Polsku vinou silných mrazů pomrzlo 254 neúspěšných malířů. Snad to bude mít pozitivní vliv na vývoj cen obrazů na světových burzách.

Sekretářka Dáša z firmy mi napsala, že má kamarádku malířku, která ustavičně obrazy rámuje a na trh nosí, tak se prý jí mám zeptat, jak to s tím je. Zkusím to.

Podívejme se na věc z jiné strany. V zemi je, odhadněme to konzervativně, milión domácností. Ono je jich víc, vím, ale já bych nyní rád zjistil nejhorší případ. Řekněme, že každá domácnost koupí jeden obraz za deset let. To by snad mohlo být, ne? Tudíž máme roční spotřebu sto tisíc obrazů. Jestliže zde žije tisíc malířů, kteří svá díla prodávají, musí každý z nich prodat ročně sto obrazů. To se dá stěží namalovat, ale je možné, že malířů je o něco víc. V každém případě vychází, že poptávka po obrazech existuje a je dosti silná, proto znovu - čím to je, že jsou obrazy tak podceňovány? Něco je v mých výpočtech špatně, ale co?

Člověk, který by namaloval sto obrazů ročně, by nemohl zákonitě už provozovat žádné jiné zaměstnání. Avšak vydělal by ročně by jen 500 × 100 = 50 000, z toho se nedá žít, ani umřít se z toho pořádně nedá. Další rozpor. Ekonomická záhada.

Že si za takových podmínek malíři ulehčují práci jak je to jen možné, je pochopitelné, a tak se nezdržují hledáním originálních námětů, něco obšlehnou, však co, za ty peníze. A tak jsem se při odchodu z jedné galerie docela dobře pobavil, když jsem poznal v obraze jistého pana Starého olejovou kopii známého akvarelu Edwarda Seaga "Zimní pole v Norfolku".

Ne že bych byl takový odborník, ale mám jej v příručce a taky jsem se ho chystal zkopírovat.

Nerad s lidmi telefonuji, je to hrozně neosobní. Raději jim pošlu e-mail.

Zkušená Alena, která chová tři nebo čtyři dcery i zběhlý Egi, pěstující smečku prasopsů, mi radí, abych plivající myši zakoupil běhací kolečko. Myš bude ve volném čase pelášit, bude aktivní a nebude mít čas na darebácké myšlenky, jako je flusání, protože všeliké nepravosti tolik ze zahálky pramení. Což o to, kolečko bych zakoupit mohl, ale není to drobátko zvrhlé, vyhazovat na myší zábavy určitě dobře dvě stovky a žebrákovi nedat nic, nebo skoro nic? Přímo nenávidím ty bláznivé chovatele, kteří svým zpovykaným čoklíkům kupují různá žrádýlka, paštičky a granulky, které často stojí za kilo víc než jídlo pro lidi. Pes má jíst zbytky a spát v boudě, aby byl užitečný a ne ho zvráceně rozmazlovat. Lidi mají kolikrát hlad, ale vořech bude bužírovat. Když Egimu pes vleze v zimě do potoka, hned jej hadrem cídí, aby se jen chudáček nenachladil! Sákra, já bych mu dal, však když se nachladí, jeho chyba, neměl tam padat a ostatně psovi se nic nestane, však je to tupé zvíře, co vydrží všecko. Už je dost na tom, že myši kupuju zrní, stojí sice jenom osm korun za půl kila a vydrží určitě čtvrt roku, ale stejně. A teď ještě za kolečka utrácet, to tak.