Beru batoh, odjíždím do Nepálu.

Už tu dlouho nebudu, už se mi to krátí. A tak koukám zádumčivě z okna a v tom ejhle, pojednou cosi se nad západním obzorem blyští, kousek dolů a doprava od Měsíce. Je to on? Už ano, je. Merkur. Táák, už tě mám, už jsem tě načapal, pětatřicet let mi to trvalo, ale nakonec jsem tě přece jen uviděl. Poběžte všichni sem, rychle, Pando, Míno! Vidíte? Váš tatínek se tak dlouho dřel, než Merkura poprvé spatřil, a vy to máte hned a bez čekání. Tak to chodí.

Ve školce zas triangl, leží na klavíru. Vždycky jsem si chtěl cinknout na triangl. I my jej ve školce měli, vždy jedno dítě hodné, zvedené, jej dostalo a mohlo do zpěvu nás ostatních na nástroj klinkat. Po písni byl mu triangl odebrán a obezřele uložen, aby nepřišel k úhoně. Chtěl jsem to být alespoň jednou já, kdo bude cinkačem, ale nikdy se mi nepoštěstilo. Nebyl jsem dost způsobný.

Vůbec mě všichni pořád jen odstrkovali a hrát si se mnou nechtěli a rád mě nikdo ani nemá a jenom mi pořád nadáváte, prašivci, bůůů.

Ovšem teď mám triangl ve své moci, nikdo mi nezabrání, a již se jej chápu, nic nedbám Pandory, skřehotající o paní učitelce, já už jsem veliký, moc veliký, větší než dvě paní učitelky! Na triangl udeřím, ták, jen opatrně... Klink!

A je to. Půl života.

Jaké to bylo? Tož jaké... Inu, opatřete si triangl.

Mrholí, koruny stromů se kymácejí, všude bahno, mokro, miasma. Krása. Nemůžu se vynadívat na holé větve stromů, mechem pokryté kameny a zohýbané zábradlí polorozpadlého mostku. Shnilé listí lepí se na boty, na kraji lesa trouchniví zřícený posed. Vítr převrátil rezatou popelnici, z vlhkých stěn venkovských domků oprýskává omítka. Nikde nikdo. Jak malebný den! A ty barvy! Jen odstíny hnědé, žádné pouťové ohavnosti. Dobře, že jsem jel.

Avšak všeho do času. Přijde jarní kýč, všude zavládne nepříčetný ruch, svět zoškliví kolotočářské odstíny a laciný květinový odér. Přijdou chorobně přičinliví lidé a všechnu nádheru zničí. Popelnici postaví, zábradlí vymění, listí umetou, i na omítku dojde. Rok za rokem budou všecko kazit, díry v cestě opraví, cedule natřou a nakonec! Truhlíky s muškáty. Ty dobytčí truhlíky završí dílo zkázy. Smrt povane z truhlíků a hladce sestřiženého trávníku, dusivý smrad šeříků, a zpoza rohu vyjede osvoboditel v tanku, by všechno rozstřílel namaděru. To budu já, alespoň doufám.

Leč dnes ještě radost dýchá z bláta a hniloby, večer pak hudba z televize. Hlasatel hlásá, že bude pořad hudební, tož proč se nepodívat, veselej rokenrol, ten já mám rád.

Není Sahulův rokenrol, ani Alpská symfonie není, dnes dávají muzak a muzaku ceny. Lidé na obrazovce se culí a radostně vyzpěvují. Proč se mi pořád vybavuje polystyrén? Úsměvy, dojetí, objetí, ať noví či ojetí. Chlap s mikrofonem řekl vtip. Veselost v sále. Sluší jim to náramně, to nelze popřít.

A kdyby byli všichni mrtví, to by jim teprve slušelo.

Vlastně by mi blbci až tak nevadili, omezit se jen na pouhou hloupost. S tím by se dalo žít. Co mě ale opravdu ničí, je jejich stejnost, neustálé opakování, ta zoufalá vypočitatelnost jejich stupidního uvažování. Je to tak strašné, mluvit s gramofonem, který hraje otřískanou, do poslední noty známou melodii, jejíž pazvuky se vám zarývají do mozku o to víc, že v každém okamžiku dokážete říct, co přijde teď. Když jste v uvažování vždy dva kroky před protějškem, zcela neomylně, proč tam vlastně ten druhý je? Proč existuje? Eliminovat.

Jako vězeň, kterému kape na hlavu voda. Kap. A teď přijde pauza, jedna, dvě, tři, kap. A pauza. Jedna, dvě, tři. Kap. Pořád dokola. Vychrstnout vám někdo na hlavu pro změnu kýbl vody, zaplesáte.

"Tak jakpak se vám spalo?", ptá se mne ráno rozradostněný debílek.

"Špatně", hučím, "Máte krátké postele."

A co přijde? Co udělá náš miniaturní El Kretino, co poví? No jistě, už je to tu.

"Krátké?"

Copak, ty to slovo neznáš, imbecile? Seš kurva hluchej?! Jo, krátké, ty píčusu! Blbče, vlez si do nočního stolku, celou noc se tam snaž nějak složit a ráno ať se tě udiveně někdo zeptá "Malý?!".

Čumím beze všeho výrazu rovnou skrz toho vola. Tak už to řekni, no.

"Nikdy se mi nezdály krátké."

A je to venku. Jenže tím ty neskončíš, že? Pablbe. Když mlčím, musíš mluvit, viď? Ať je to co je to, vlastně ne, čím blběji, tím líp. Kdybys tak popadl koště a majznul mě s ním přes kebuli, že pomlouvám tvé postele, to by byla nádhera. Jenže co chtít od pitomce. Takže teď zdůvodnění, že?

"To víte, jsou po babičce."

Tupce lze rozpoznati různými způsoby. Troup se například domnívá, že uvedení důvodů změní skutečnost. Že všecko okecá. Že se malá postel zvětší, když je po babičce. Nemá cenu mu to vymlouvat, idiota nic nepředělá. Stále se dívám vodnatým zrakem skrze něj. Na to nejsou kreténi zvyklí, nemají čeho se zachytit. Pečlivě udržuji naprosto neutrální výraz. Neukážete-li žádnou emoční aktivitu, stáváte se neodhadnutelným, vaše příští kroky nelze předvídat. Blboun netuší, co uděláte, a dostane strach. Ne že by vám to k něčemu bylo.

Zbývá objasnit mi, že chyba je na mé straně. Tak jen směle do toho, ať to máme za sebou.

"No... Nemají dva metry, to je pravda", vykládá důležitě podvraťák, "Jsou ale asi tak dlouhé, jako vy, že? A přece nespíte natažený. Nikdo nespí natažený. Člověk se při spaní skrčí, a je to, postel stačí. Trošku se stulíte a vyspíte se báječně."

Nestulím. Já spím natažený, ty kokote. Kup si malé boty a já ti řeknu, že máš moc velkou nohu. Tohle že má být léčba depresí?! Není ta psychiatrička tvoje příbuzná?

"Tak nashledanou."

Chcípni.

Neoslýchaje výtečných rad lékařky, nafukuji kolo k prasknutí a vydávám se na cestu, bych měl sdostatek pohybu a tudíž nedostatek depresí. Projedu se přírodou, pohybem vyprodukuji organismu potřebný serotonin a vrátím se vzpružen na těle i na duchu.

Příroda je k veselé jarní projížďce příhodně naladěna. Zvláště bláto. Rozmarně usedá na rám kola, pokrývá všechny jeho součásti. I mé součásti. Pokrývá vše. Jsem blátem zcela olepen, a když mě proto vyhazují z hospody, snad bych se i zlobil, avšak je to pro dobrou věc, bláto má v léčbě depresí svou nezastupitelnou úlohu. Zubím se potěšeně. Samou radostí zuby přímo skřípu.

Kalné vody v řece se velmi rozhojnily, plynou prudce a jistě do nich každou chvíli někdo skočí, by skoncoval se životem. Ech, co to melu. Jen ne chmurné myšlenky. Pravda je taková, že na rozvodněné řece staví za zpěvu národních písní bujaré dítky mlýnky, jež pak vesele klapají, dokud je nevezme voda. I s dětima. Všichni se utopí, tak. V údolí řeky válí se dusivé výpary, po mokrém lišejníku stromů svezou se růjné kapky studené vody. Veselo je všady, a plesnivo. V asfaltu zejí rozeklané díry. Mží a ubohý cyklista válí se každých pár metrů v kaluži.

Pan Trpaslík poskytuje cyklistům nocleh. Pan Trpaslík si myslí, že jsou všichni jako on, tlustí, blbí a zakrnělí. Pan Trpaslík si vybudoval dům k obrazu svému. Rád bych jej za to zaškrtil. Och, to blaho jen z takového pomyšlení!

O rám dveří mám omlácenou hlavu. Do hlavy se praštím o zkosený strop kdykoli jdu na záchod. Pan Trpaslík jej umístil až do rohu, pod šikmou střechu, kde má místnost na výšku sotva metr a půl. Do opačného rohu umístil mohutný bojler, patrně mu imponoval, tak aby lépe vynikl. Lustr jsem srazil hned první ranou, dobře mu tak, nemá viset těsně u podlahy. A nejhorší jsou postele. Jsou tu čtyři, můžu si vybrat. Je libo pohovku pro zakrslíky či lehátko pro lidi bez nohou?

Nohy prostrčené pelestí, civím do tmy na stropě třicet centimetrů nad hlavou, venku hučí vichr s deštěm. Zuřím. Nenávidím Trpaslíky. Nenávidím všecky.

Cvokařka je asi o deset let starší, rozsochatá, energická, nakynutá Valkýra. Jindy by mi připadala sexy, ale v mém stavu... A žvaní. Ježkovy oči! Jak ta mele pantem! Pořád pryč a samé blbosti.

"Nemocný? Deprese? Co vás nemá! To je úplná hloupost, to si hned vyhoďte z hlavy, už dlouho sem nepřišel nikdo v tak dobré kondici! Špatná nálada? Víte vy, jakou já mám náladu? To si ani vědět nepřejte, co já bych dala za vaši špatnou! Jak by taky ne, v tomhle světě, v tomhle městě a v tomhle počasí! Kdybyste neměl špatnou náladu, to by právě znamenalo nemoc, to byste byl netečný, anetický, to by byla známka psychopatie. Radovat se za těchto podmínek, jaké bláznovství! Ovšem takto jde o jasný projev nepopiratelného duševního zdraví, správného vyhodnocení situace. Že vám všichni připadají jako šílenci? No jistě! Aby ne! Vždyť oni jsou šílení! Naprosto pomatení! Mně to můžete věřit, já mám magorů plnou čekárnu, od rána do večera! Kdyby lidi nebyli cvoci, tak bych se, pane, těžko uživila. Ne ne, nebojte se, jak sám vidíte, bystře jste rozpoznal a správně určil, že lidé kolem vás jsou duševně vyšinutí. Tím se právě potvrzuje, jak jste na tom dobře.

Prášky? Žádné prášky, nač, zdravému, citlivému člověku? Leda si zkazíte žaludek. Že jste agresivní? Božínku, no aby ne, takový vypracovaný, sportovní typ, to je jasné, jste pln zdravé energie a ta se musí vybít! Bijete ženu? No podívejte, asi bych to neměla říkat, ale kolikrát tu mám pacientky, které se hroutí z manželova nezájmu, připadají si méněcenné. Co ty by daly za pár pohlavků! Vždyť ženy to vzrušuje! Však jí hlava neupadne. Zabíjel byste? A co na tom, proboha, vidíte špatného? Nebuďte úzkoprsý. Každý vitální člověk by samozřejmě zabíjel své bližní, vždyť se stačí na ty ksichty podívat. Je to sice nezákonné, ovšem celou historii lidstva se lidé zabíjeli. Žijete prostě v souladu se svou přirozeností.

Myslíte na sebevraždu? Jak jinak! Rozumný, inteligentní člověk samozřejmě myslí na sebevraždu. Jen neurotici, kteří se bojí vlastního stínu, na ni nemyslí. Vy se umíte k věci postavit čelem, bez předsudků, jste vyrovnaná, integrovaná osobnost! Žádné téma pro váš intelekt není tabu, vidíte věci takové, jaké jsou. Nehroutíte se při pomyšlení na nepříjemné věci, jste silný a kypíte zdravím. Tak jen více sportu, více pohybu, a přestaňte si něco namlouvat.

Nemůžete? Pročpak byste nemohl? Bolí? Celé tělo? Chodit nemůžete? Blázínku, a jak jste se dostal sem? Tak vidíte. Pochopitelně vás bolí celé tělo, vždyť všechny lidi pořád něco bolí. Já jsem lékařka, mi to můžete věřit. Lidé už jsou tak stavění! Kdyby vás všecko nebolelo, znamenalo by to evidentní nervovou poruchu. Když budete hodně cvičit, skákat, chodit do posilovny, zvedat co nejvyšší váhy, zjistíte, že vaše současné bolesti jsou jednoduše ničím!

Jste zdravý jako řípa, jako tuřín, a to všecko, s čím jste sem přišel, je jen vaší představou. Vy se málo stýkáte s lidmi, proto nevidíte, jak jsou na tom ostatní, jinak byste se svým zdravím přímo pyšnil. Choďte víc mezi lidi a dejte průchod svým pudům, neduste to v sobě! Vždyť co! To je přece i takový popěvek, padla facka, padla na sále. Odreagujete se a bude zas dobře. Tak nashledanou."

To tak. Řekne se psychiatrička, vzdělaná osoba, ale přitom čistokrevný pošuk. Prý hypochondr! A co, že hypochondr? Copak hypochondr nesmí být nemocný?!

Dvě řešení tu jsou. Tím prvním se zabývám stále víc. Je v podstatě prosté, nesestává z ničeho jiného než vraždění. Vlastně "zabývám" ani není to pravé slovo, ono to přichází úplně samo. Blable něco řekne a už mi to tam naskakuje. Škrť, řezej, bodej! Blable nic neřekne a je to tu znovu. Bodej, řezej, škrť!

Druhé řešení je v krabičce. Na škatulce je nápis Remerol a v příbalovém letáku, který my chytří lidé vždycky pečlivě studujeme, se píší lákavé věci. Prášek obnovuje schopnost se radovat. To bych potřeboval. Nic nebaví, vše otravuje. Život už ani není černý, neboť černá je barva příliš elegantní. Tedy Remerol.

Jenže to nejde, Remerol je Blablin, nemůžu jí ho sežrat, to by situaci nejvýš obrátilo. Co tu ještě máme? Prášků habaděj, však jsme v hnízdě hypochondrů. Co třeba tohle, Surgam? Nebo Dymogam? Neznám. Ale tady, hleďme, Diazepam! Uklidní, naladí, agresi zatlumí. Tedy on, mého srdce žampión. Hup tam s ním, a do druhé nohy. Stereo. A ještě jeden, na jistotu.

Práce doma je kravina. Jeden z nejblbějších výmyslů co znám. Nejde jen o mne, já byl vždycky psychicky poněkud vratký, ale slyším to od všech svých kolegů. Sedí doma, čučí do počítače a jebe jim z toho. Vybrali jsme si to sami, my programátoři si s lidmi všeobecně pramálo rozumíme, jenže jsme to nedomysleli. Jako když neradi okopáváte pole. Pořídíte si automatický okopávač. Vše vypadá znamenitě, stroj kope, vy popíjíte na terase dajkirí, co nevím jak se píše a hledat se s tím nebudu. Za pár let je z vás buď ochlasta nebo troska, protože vám z nicnedělání hrábne. I my nesnášenliví škarohlídi styk s lidmi potřebujeme.

A teď ještě se ženou. Dvacet čtyři hodin se stejným člověkem. Rok za rokem. A dva uřvaní fakani do toho. Všude bordel. Zavřete se před tím vším do pracovny, to vypadá na první pohled taky jako dobrý nápad.

Není. Z pracovny je cela a rodina jsou bachaři. Bojíte se vystrčit nos. Po čase trávíte celé dny na ploše čtyři krát čtyři metry. Prý odejít, něco podniknout, přijít tak na jiné myšlenky. Těžká věc, když v ničem nevidíte smysl. Motivace? Kde ji vzít? Sám ze sebe? Jo, brala se, roky. Ale už jsem na hlušině. Všecko je blbé, všichni jsou blbí.

Tož medicína. Psychiatrická terapie, antidepresiva třetí generace. Věda a technika mládeži. Horší to už nebude! A člověk má vyzkoušet všecko. Navíc já jim věřím, doktorskejm. Polovička felčarů hltá prášky po hrstech, asi vědí proč. A ten Diazepam taky není zlý, hlava se mi pěkně motá, k zabíjení chuti náhle nemám. Co si takhle zazpívat? A tož jaků, tu našů, ni?

"Tancujte myši, kde která slyší, která já je hluchá, ať neposluchá..."

Mně to tady nebaví, ono to časem unaví, zpívám si písničku Jarky Mottla a dávám si termín. Jestli se během příštích dvou týdnů věci nepohnou podstatně k lepšímu, mizím. A dnes taky mizím, zatím však jen do hospody.

V putyce posrkávám pivo a jelikož zábava vázne - jak taky jinak, se mnou - dávám k lepšímu pěknou příhodu *:

"Před klášterem ležícím na východním vrcholu hory Indrašílaguha je stupa zvaná „Husa", Hansa. Mniši z tohoto kláštera studovali dříve nauky Malého vozu, to jest konkrétně hínajánské nauky „povlovného kultivování mysli". Proto měli povoleno požívání pouze „trojího čistého masa" a v klášteře bylo toto pravidlo bez výjimky dodržováno. Později se stalo, že na obstarání „trojího čistého masa" nebyl čas.Tehdy kterýsi bhikšu konající rozjímání v chůzi náhle spatřil hejno letících divokých hus. Žertovně prohodil: „Dnes mají v mnišském shromáždění nedostatek jídla. Ó mahásattvové, teď byste měli vědět, že máte příležitost!" A ještě ani nedopověděl, a jedna husa se v letu zastavila a dopadla na zem rovnou před mnicha, kde se zabila. Když to bhikšu viděl, oznámil to shromáždění mnichů. Ti, uslyševše to, byli naplněni soucitem a jeden k druhému pravili: „Tathágata vytvořil svůj zákon, aby lidi řídil a vedl podle konkrétních okolností. My se však přidržujeme nerozumné zásady a praktikujeme učení o ,povlovném kultivování mysli'. Pravým učením je nauka Velkého vozu! Musíme změnit svou dosavadní praxi a horlivě následovat Světcovy pokyny. Tato spadlá husa nám uštědřila správnou lekci a vpravdě se nám stala jasným vodítkem. Musíme její bohatou ctnost uctívat a její příběh předávat až do nejvzdálenějších generací." Hned nato postavili stupu, aby budoucím pokolením připomínala statečný čin oné husy. Ta byla pod stupou pohřbena."

"Úúúúú", úpí tiše Karel a drží si hlavu v dlaních. Klasická buddhistická story na něj hluboce zapůsobila.

"A to's ho měl viděl, když jsem přišel!", vykládá Karlovi jaksi nelogicky Vitásek, "Tvářil se jak vrah, úplně jsem se ho lek'. Je to magor, dočista magor."

"To je dobrý, tohleto!", pochvaluje si Pepek. Od toho bych vhled do mahajány nečekal! Výtečně!

"Úplně to vidím, husa letí, vžžžžuuuum, táhne se za ní pruh dýmu z tryskových motorů, a prásk! Whammm! Exploze! Detonace! Kusy husy létají všude kolem! Dolby Surround, pět plus jedna, šestnáct ku devíti, sto hertz! Masisko!"

Karel úpí o něco hlasitěji.

"Mám taky takovou historku", pokračuje Pepa.

Karel už přímo skučí.

"U nás se zase žerou křečci. Tuhle ležím u televize a přijde Káťa, to jako dcerka, a vede si ze školy kamarádku, že si půjdou hrát do pokoje s křečkama. Tak já jsem rád, že budu mít klid, jenom si drobet zesílím své domácí kino, které mám, a vy ne, abych si mohl patřičně vychutnat efekty, o které vy přicházíte, avšak já jsem znalec a milovník filmového umění, čemuž vy vůbec nerozumíte, burani. Zničehonic roar! Skríííím! Z pokojíku se ozývá pekelné ječení!

Avšak já zůstávám chladnokrevný jak Leon Integral Version, jediným chvatem dálkového ovladače zesiluji zvuk. Ale oni taky! Vřesk! Kříčí jak na lesy! Pořád přidávám zvuk, ale už z toho všeho nemám žádný požitek, na sledování filmů musí být klid, a pojednou rozpoznávám, jak Káťa huláká "Žere! Žere křečka!".

Tak tam běžím, protože to jsem ještě neviděl, holku aby žrala křečky. Jenže ouha, křečka nepojídá její kamarádka, nýbrž náš pes, který se k němu jakýmsi nejasným způsobem dostal."

"A sežral ho docela?", zajímá se Vitásek.

"Ne, jen ho tak ožvýkal. Plácl jsem psa po čumáku a křečka pustil."

"Takže se vlastně dohromady nic nestalo."

"Ne, nic. Akorát ten křeček chcípl. Zbyl nám jenom jeden."

"Aha."

"Ale pak jsme si koupili náhradního. Jenže ten měl chorobu, nakazil toho zbylého, ten zdechl a nakonec pošel i ten nově koupený. Tak mám od křečků klid. Já jim dám, rušit mě u televize."

"Že já vůl sem lez'", povídá Karel.

Zakoupil jsem novou pumpu, bych mohl kola svého bicyklu řádně nafouknouti. Hustilka je drahá, dlouhá, černá a robustní, vzduch z ní funí silně a odhodlaně. To je na péči o velocipédy nejdůležitější, naplnit pneumatiky vzduchem sytým, výživným a hustým.

I v tramvaji číslo jedna poslední dobou bývá hustý vzduch, ne však díky aerokompresní technice, nýbrž jistému staršímu pánovi, který se do jedničky nastěhoval, čímž ze sebe udělal domovce. A já mu to přeji, vždyť každý by měl mít svůj domov, přístav jistoty a tak všelijak. Pán spokojeně jezdí od konečné ke konečné a nazpět, občas vyhlédne z okna a zuřivě páchne. Okna tramvaje boulí se ven.

Lidé krčí nosy a hudrují, nemají pro pánův odér smysl. Někteří vysloveně nadávají, neb jsou škarohlídi. To já se směji, připadá mi, že pán smrdí jaksi vzdorně, anarchisticky. Zápachem ostře protestuje proti konzumní společnosti plné bárbín napančovaných deodoranty, ha! Úplný Che Guevara.

Onehdy mi sestra vyprávěla o knize, kterou si četla coby malé robě. Publikace pojednávala o rozličných duševních chorobách a poruchách a za účelem názorného výkladu byla vybavena veselými obrázky. Na jednom z nich byl člověk, vztekle se mračící uprostřed prosluněné rozkvetlé louky, na jiném obrázku tentýž muž, smějící se od ucha k uchu při jakési děsivé katastrofě. Prý si na tu knihu často vzpomíná, sestra, když si se mnou píše.

Zaňufám směrem k natrvalené paničce, zatvářím se znechuceně a zakroutím hlavou. Ženská je konsternována, jaké hrozné obvinění! Kdo si asi ještě myslí, že to páchne ona? Jistě celá tramvaj, strašné, na další zastávce raději vystoupí. Smraďoška.

Fantóm jedničky tvrdí atmosféru až na konečnou, tam vystupuje a přesedá do tramvaje jedoucí zpět. Dávám mu peníze, bere si je s uvolněnou samozřejmostí opravdového umělce. Dokonalý výkon se patří ocenit. Toč se a smrď, můj kolovrátku! Koneckonců já už budu jezdit na kole.

Šestý - nebo snad sedmý? Šestý naprosto jistě. Tedy šestý ročník Karlovy padesátky docházíme v lepší náladě než všechny ročníky předchozí, což je dosti podivné. Navíc jsme trasu protáhli, na přibližných 53 kilometrů. Docházíme bez puchýřů a svižně, jen Vitáskovi asi namrzl mozek nebo co, jelikož se dožaduje diplomu.

"Když sem šel noční přechod Beskyd, diplom jsem dostal! Mám ho zarámovaný na stěně. Já chci diplom! Pověsím si jej hned vedle a budu ukazovat vnoučatům. Nač budu vzpomínat, bez diplomu?"

"Můžu ti dát přes hubu", vece Karel, "Když se mi povede ti vyrazit zub, můžeš ukazovat mezeru."

Vitásek nespokojeně hučí, nic nepochopil. Karlova padesátka je akce intelektuální, nekomerční, navýsost alternativní, s hlubokým duchovním smyslem namísto plytkých diplomů.

"Letos první dobrá věc", povídám Karlovi na zastávce.

"Taky to tak vidím. Skoro úplně dobrá.", přisvědčuje Karel.

"Ale zas ne tak úplně."

"Tak. Částečně. Možná."

"Má smysl si něco namlouvat?", ptám se.

"Ale no tak jo", krčí rameny Karel, "Řekněme si to otevřeně. Je to všecko na hovno."

Tak zdar.