Možná máte s emigranty podobné zkušenosti jako já. Co jsem je potkal, ať už tady nebo jinde, všichni do jednoho vyvolávali ve mně dojem značně podivný. Řekněme to kulantně, co emigrant, to svérázný výstředník na pokraji... teď nevím čeho, proto to neřekněme kulantně, ale rovnou použijme to pravé slovo "mešuge". Co emigrant, to magor. Já nevím, co tam s nimi venku dělají.

Oni to třeba ani nemyslí zle, ono to bude tím, že načichli cizími poměry a jsou už vlastně cizinci. Všecko dělají jinak než se tady dělá, i chodí jinak a jinak koulí očima. Přitom ovšem zákeřně stále mluví česky! Nebo alespoň hodně podobně. A tváří se jako našinci! Taková zvláštní nesourodost mne dráždí a hned bych jim dal přes rypák.

Já sám ale taky připadám poslední dobou všem jako cvok. Všichni jsou znechucení a Alena se dokonce dělá na ICQ neviditelnou. Že by ze mne národnost v Nepálu vyprchala? Že bych se ze mne stal weltman, hnusný kosmopolita, prašivý cizák? Může být! Avšak já tomu zabráním, znovu nasáknu moravanstvím, ve všem co mi není jasné se vzdělám, budu zase váš. Například kajaky.

S kajakami mi to není vůbec jasné, proč to lidi dělají a všecko. Vlastně nic. Nic mi není jasné, proto se se mnou nikdo nebaví, tudíž si musím tyhle věci ujasnit a uspořádat, abych byl platným členem společnosti. Hned udeřím na Joea.

Howadoor: Ahoj, můžu se na něco zeptat? Taková věc není jedna jasná mi.
Joe: Cože?
Howadoor: Není mi to jasné jak je to s vodáctvím. Vůbec. Ty jsi vodák, tudíž mi věc vysvětlíš.
Joe: To si jen myslíš.
Howadoor: Nech blbostí a soustřeď se.
Joe: Tak se ptej. To zas budou voloviny.
Howadoor: Žádné voloviny, vážná věc. Jde o to, že tys ježdění na loďce popisoval jako kdyby to byl nějaký masový sport. Já si zatím myslel, že to je něco jako paragliding, pro pár expertů a nadšenců. Neboť neznám nikoho kromě tebe (a mého táty zamlada) co by jezdil na lodi. Něco jako lítání na rogale, spíš.
Joe: Hehe. Některé akce jsou velmi masové. Třeba letošní Sázava.
Howadoor: No dobře, tak já to beru, že jsem měl špatnou představu. V tom je právě ten háček. Teď mě zajímá, jak to vlastně vypadá, když takový masový plavec jezdí na lodi. Tak jde do obchodu, loď si tam koupí, nebo si ji někde půjčí. To je celkem nepodstatné. Ale co pak? Pak potřebuje řeku. Třeba když je z Brna, tak jede kam?
Joe: Svratka, Svitava, pro začátek.
Howadoor: Nebo nepotřebuje řeku? Jezdí se i na rybníce?
Joe: Pak Moravice, Jihlava, Oslava...
Howadoor: Svratku a Svitavu znám, ten zbytek ne.
Joe: No a pak Asco, Golo, Tavignano, Zambezi...
Howadoor: Nevyšiluj! Nepotřebuju znát seznam řek, o ten mi nejde.
Joe: Ganga...
Howadoor: Nech Gangu Gangou a vrať se na Svratku. Ptám se na většinového lodníka. Prostě tuctového, masového komerčňáka.
Joe: Tak jo, vezme loď a jede někam ke Svratce.
Howadoor: Teď tu loď strčí do vody, sedne tam a máchá tím veslem. Popisuju stále svou laickou představu, a pokud se odchyluju od reality, čekám, že mě opravíš.
Joe: Co to do vás vlezlo, teď otravuje Chocho s fantasmagoriema na expedičnění s nafukovadlem. V Papui, v životě takovou loď neviděl a chce to koupit a jet.
Howadoor: Chocho v Papui je mi fuk. Soustřeď se na to co ti povídám. Takže jede jede, řekněme hodinu nebo dvě (jak dlouho?), ujede asi tak deset kilometrů, pak loď vytáhne a jde zas domů. Je to tak?
Joe: Tak nějak.
Howadoor: A já se ptám - co je na tom tak zábavného? V tom to totiž vězí, že to vůbec nechápu. Proč by to někdo dělal? Co je v tom tak skvělého?
Joe: Nic. Je to hrozná otrava.

Petr (lámaně anglicky): "Krásná dívka, móc bjůty, hezký úsměv, pěkná postava!" Nepálka (plynně nepálsky): "Hihihi." Petr: "Já být velká fotograf, mít óbr objektiv!" Nepálka: "Hihihi." Petr: "Já fotila pro móc známá evropská časopis, big hvjézda, slávna sjuprstár z tebe udělat!" Nepálka: "Hihihi." Petr: "Tak už se nesmála, tady se opřela, sundala šatečky a já si zatím nasadila very spešl objektiv." Nepálka: "Hihihi."

http://www.physics.muni.cz/~lazar/

Žár trvá. Nepál mě změnil, a nelepší se to. Vlasy odrásané břitvou holiče v Pokhaře nerostou, osvícení se nemenší. Uvolnění, vyrovnanost, nadhled. Pozitivní energie. Esoterika ze mne čiší. Do minuty naseru každého.

Odvahu mám nebývalou, vždyť kdo přežil Petrovo fotografování padajících séraků při přechodu nepřesvědčivě zamrzlého jezera, ten je věčný a proti všemu odolný. Po hlavě se vrhám do každého sebešílenějšího dobrodružství, nedbám výstrah, jsem bláznivě smělý a ke všemu odhodlaný. Tuhle jsem si nasypal do rýže plnou lžíci chilli. A jindy zase... Jindy nic, co kdyby něco.

Duchovně pozvednut, avšak fyzicky zdeptán. V posilovně jsem vyřízený, mé výkony jsou trapné. Zvednu sotva dvě třetiny toho, co jsem hladce zvládl před odjezdem. Hrozně rychle se unavím, už jízda tramvají mne vysílí a do posilovny se sotva dovleču. Jestli mi někdo chcete rozbít hubu, máte příležitost, nikomu se neubráním. I rachitický Ošklivák Joe si ze mne bez obtíží vyrobí boxovací pytel.

Vždyť jsem taky pohublý, kdeže mé loňské svaly jsou. V šatně se mi zlí chlapci smějí.

"Á, pytel kostí je tady! Tak se ukaž, baleťáku, my ti přepočítáme žebírka. Zadeček jako dva česnečky, nožky jako strunky, ty jsi mi kulťák, no, podívej, tady ti upadlo mýdlo!"

Ale oni to tak nemyslí, jsou to jen laškovní posměváčci a většina z nich ani nejsou bukvice.

Na kole mi to taky moc nejde, do kopce sotva funím.

"Šlapy šlapy!", povzbuzuje mne ze sedačky Mína. Ona ještě moc nemluví. Dělám co můžu, holka, ale jsem jak propíchnutý balón.

Jen divokým tréninkem lze přemoci slabost tak deprimující. Ničeho se nebojím, nejde posilovna, nejde kolo, půjde běh. Dám si patnáct kilometrů, z Bystrce pod Veveří a kolem přehrady zpátky, pěkně aerobně poběžím, tělo i mysl osvěžím. Vida, už to funguje a to jsem ještě ani nezačal.

Vybíhám z domu vstříc zapadajícímu slunci, sleduji meditativně svůj dech, nesu se přes pole jako lehký obláček páry a začínám mít kurva hlad. Měl jsem si vzít něco sladkého, takhle tatranku nebo müsli, bonbón, rohlík, prostě něco, kristapána, já bych žral. Pod Veveřím na mostě už se nevznáším, šněruju cestu od zábradlí k zábradlí, hlava se mi točí.

Najednou už to dál nejde. Na desátém kilometru tělo vypíná, černo před očima, sotva se držím na nohách. Dobubnoval králíček Duracell, už ani ani ránu nedá. Musím něco sníst, nebo domů ani nedojdu. Kdyby tu někdo aspoň byl, vyžebral bych třebas kousek chleba, suchou skývku, či aspoň návnadu pro ryby. Leč nikde nikdo.

V propoceném tričku šourám se soumrakem domů a z hladu ohryzávám zelené konečky smrkových větví. Jsou léčivé, prý, najisto jsou ale hnusné. I dvě pampelišky jsem snědl, údajně se z nich dělá salát. Mně se z nich dělá leda blujno.

Ale já si nestěžuji, vůbec ne. Ve skutečnosti se mi to líbí. To je alespoň život, pěkně se odrovnat, hnusné byliny požírat, sotva se domů dovléct. Člověk se hned má z čeho radovat, být tu někde kopřivy, skočím do nich, jako v tom večerníčku. Dobrodružství je mým živlem. Už abych byl doma.

Hlavní prací satoristického osvícence je na ničem neulpívat. Na ničem. Na jídle, na zdraví, na penězích. To je vlastně docela prosté, sníte na co přijedete, tím zároveň nelpíte ani na zdraví, peníze uvolněně ukradnete a pak je zas obratem utratíte. Ovšem pozor! Nesmíte ulpívat na ničem, tedy ani na neulpívání! Tím se věc zásadně komplikuje a vy vidíte, že jste teprve na počátku zenbuddhistické dráhy.

Vy, já ne.

Já smutním za hůlkou, jelikož té je mi opravdu líto. Dlouhá byla, tenká, z bambusu. Sebral jsem ji v pralese na hřebeni nad Nayagaonem, když jsme hledali vodu. Na mapě byla vody spousta, samý potok, ale ve skutečnosti nic. Petr se vydal pralesem na jednu stranu, já na druhou, prodírali jsme se křovím, lezli po zarostlých skalách, ale voda nikde. Rýh zjevně vymletých vodou jsem našel mnoho, ale všechny suché jako troud. Tak jsem si vzal alespoň v jednom bambusovém hájku hůlku.

"Co budeme dělat?", přemýšlí Petr, "Bez vody nahoru nemůžeme."

"Našel jsem takovou mokřinu, bažinu", povídám, "A dostal jsem nápad. Ona je to možná hloupost, nikdy jsem to nezkoušel, ale v knize psali, že když se do bažiny vykope díra, záhy se zaplní křišťálově čistou vodou."

"Hmmm... teď si vzpomínám, něco podobného jsem taky četl. Indiánská studna tomu říkali."

"Jo, to je ono. Tak že bychom vzali cepíny, vykopali díry a do rána by se voda ukázala?"

"Tak jo."

Vykopali jsme dvě řádné jámy, vypili zbytek vody z láhve, zapálili vonnou tyčinku jako úlitbu pralesním démonům a šli spát.

Ráno byly indiánské studny jasně nejsušším místem široko daleko. Téměř se z nich prášilo. Prokleli jsme všecky imbecilní příručky, které sepsali hovadští recesisti, a pustili se znovu do hledání v pralese. Pátrání záhy přineslo výsledky, našli jsme skupinu Nepálců, a ti se nám vysmáli.

"Voda? Tady není žádná voda. Voda je dole, na hřebeni ne. V zimě bylo málo sněhu, potoky vyschly. No water."

Sbalili jsme stan a šli dolů, já poťukával mírně hůlkou o kameny a Petr skřípal zuby.

"Kdo to mohl tušit? Blbá mapa. Blbé hory. Jak se máme do Namunu dostat, když tu není voda? Zasraný Nepál."

"Ťuk ťuk."

"Neťukej, kreténe."

"Ulpíváš. Takhle k enlajtmentu nedospěješ! Do Namunu nedojdeme, ale proč se zlobit? Udělali jsme, co jsme mohli? Udělali. Tak co. Dole je hospoda, v hospodě pivo. Hlavně neulpívat. Ťuk ťuk."

"Pivo... no dobře. Neulpívejme. Ale neťukej."

Já stejně ťukal a Petr si zvykl. Hůlka se mnou prošla celý Nepál, celé Himaláje, určitě aspoň třicet kilometrů. Ťukala po dlážděné cestě v Nayagaonu, kde se na nás smála děvčata a Petr si je fotil nahatá, tloukla po hlavě dotěrné děti v Chame, klepala rychle po mostě, když jsme prchali před namířenými puškami vojenské hlídky cestou do zakázaného údolí. Hůlka dovedně šťouchla do oka odporného kanadského trekéra v Kang La, odstrašila divoké jaky cestou na Chulu, ohledávala led cestou přes zamrzlé Tilicho, odolávala všem strastem a nástrahám, až slavně došla do Jomsomu.

Tam skončila. Neboť hůlky letadlem létat nesmějí, pravil officer, mohl bych jimi stroj poškodit, pilota ohrožovat, a vůbec. No sticks.

Opřel jsem hůlku o plot letiště, i když se mi nechtělo, a naposledy ji pohladil. Petr se koukal a nesmál se, už taky neulpíval na neulpívání. Pak jsme nastoupili do letadla a já se díval z okénka, jak tam hůlka smutně stojí. Užitečná byla, tolik jsme spolu zažili, a teď je sama a opuštěná. Letadlo se rozjelo, hůlka se zmenšovala, až byla maličká jako sirka, ještě menší a pak už vůbec nebyla.

Jestli půjdete v Jomsomu kolem letiště, vezměte si ji.

Pokud jste romantické povahy, pak byste asi neměli číst dál, jelikož nyní si ukážeme, jak to bylo doopravdy, čímž se sentimentální dojem značně zprasí. Pravda je taková, že officer na letišti v Jomsomu proti bambusové tyči zhola nic nenamítal. Každý, kdo si někdy prohlížel letenku ví, že pasažér má nárok na bezplatnou dopravu jedné vycházkové hole. Navíc Nepálci táhli stejným letadlem klacků celou otep. Hůlku tedy do letadla samozřejmě vzali, v Pokhaře mi ji vydali a já s ní chodil dál. I do Káthmándú se dostala, v autobuse jsem ji sice málem nechal, ale nakonec si přece vzpomněl, když už skoro odjížděl. O pár dnů později mi ji bez řečí naložili do letadla domů, a pak ji taky bez řečí cestou někde ztratili. Ve Frankfurtu už nebyla a já se po ní nesháněl. Proč taky? Vždyť to byla jen popraskaná bambusová tyčka, co s ní. Jsou důležitější věci na světě. Hlavně na ničem neulpívat.

"Ty se mi nelíbíš", povídá mi táta, "Takže já to shrnu - fotky nemáš žádné, místo toho máš vyholenou hlavu. Namaloval jsi za celou dobu tři příšerné čmáranice, z toho jedna zachycuje pepřenku a solničku."

"Cukřenku a solničku. V Danaque."

"Dobrá, promiň. Tedy cukřenku. Cukřenka jako výpověď o Nepálu. Vykládáš cosi o osvícení, ale vypadáš jako úplně zfetovaný pošuk. Máš horečku, avšak k doktorce nepůjdeš, protože evropská medicína pro vás Nepálce není dost dobrá. Budeš si raději vařit čaj ze ztuchlých bylin v kuchyni na benzínovém vařiči, který brzy vybouchne a z něhož už teď šlehají plameny až ke stropu. Říkám to správně? Jestli ne, tak mě oprav. K horečce sis pořídil kašel, a ten se mi, kluku, nelíbí ze všeho nejvíc. Já chápu, že cestování lidi změní, proto ho taky člověk podniká, ale pro ten kašel si od tebe odsednu a vůbec tě nechci vidět. Ne proto, že bys byl magor, to se dá vydržet a věděl jsem to už dávno, ale tím kašlem bys mě mohl taky klidně zabít, což nemůžu potřebovat."

A tak to dopadne vždycky, když někomu vykládáte o cestách. Udělá si úplně falešnou představu, všecko překroutí a nakonec vám řekne, že ho chcete zabít. Ačkoli... kašláním?

"Zabít kašláním? Tak silně snad nekašlu, přeháníš. Jak bych tě mohl, prosím tě, zabít?"

"No... že bych to chytil... a pak bych taky kašlal... a vůbec", ošívá se táta.

"Kašlal bys? Ale na kašlání se neumírá, přece. Jak's to myslel?"

"Tož všelijak... to máš různé... přijde na to..."

Máma se směje: "Jen mu to řekni! Jen mu pověz, co jsi provedl a proč nemůžeš zakašlat!"

Začínám být napnutý, protože tátovi se povídat zjevně nic nechce, sedí, mračí se a cosi nespokojeně mručí. Tady se přede mnou cosi tají, cosi jistě zajímavého!

"Tak já mu to řeknu sama. Jen poslouchej, co tvůj chrabrý tatínek zas udělal. Měl narozeniny, sešli jsme se na zahradě, povídalo se a pilo. A když se vypilo dost, přesněji když se tvůj tatínek opil tak, že se culil jak měsíček a přitom se sotva držel na nohách, někdo si vzpomněl, že kdysi, když mu bylo pětatřicet, vytrhl ze země strom i s kořeny. Takový on byl gerój. Povídáme si o tom a pojednou tvůj otec vyskočí a zařve. Ha, i dnes bych to dokázal! A vrhá se na stráň, kde roste trnka a už se s ní hmoždí ve snaze předvést, že čtyřicet let jej nijak neoslabilo."

Cheche, úplně to vidím. Táta vrčí.

"Pořád mu to nešlo, ale nedal se, tahal za stromek seč mohl a všichni se mu smáli, no, zrovna jako teď ty. Avšak smát se přestali, jelikož strom nakonec povolil. Doopravdy jej vyrval."

"A proto nemůže kašlat?"

"Ne, proto ne. Nemůže kašlat jelikož pro větší slávu začal máchat stromkem nad hlavou, ztratil rovnováhu a skutálel se po hlavě přímo ze stráně. Což by ještě tak nevadilo, kdyby pod svahem nestál kbelík a on se na něj nezřítil. Kbelík prasknul a jemu prasklo v hrudníku. Pročež má teď zlomené žebro a když zakašle, hrozně ho to bolí. Takže jak vidíš, tvůj otec je nepoučitelný a taky je jasně patrné po kom ty jsi takový cvok."

To musela být legrace, škoda, že jsem tam nebyl. Celý táta, jenom se pořád vytahovat. Jenže máma nemá pravdu, táta sice výstředník je, avšak já jsem člověk mírný a moudrý. Žádný cvok. Kdepak cvok, osvícený zenbuddhista jsem. Om mani padme hum. Jsem bystrcký láma.

"Ale ten strom jsem vyrval!", povídá chlubně táta.

Ve Frankfurtu se Češi hrnou do fronty pod cedulkou "Občané Evropské unie", úředník jim důležitě nahlíží do pasů a pak je, šťastné a rozradostněné, milostivě propouští. Stálo to za to! Tolik úsilí, tolik času, ale teď už konečně mohou hrdě stát pod štítkem lepším pro lidi rovnější. My asiaté jim to přejeme, ostatně i nám označeným "Non-EU" úředník vlídně pokyne a potíží nečiní, tudíž celý zisk jeví se poněkud diskutabilním.

A pak už jen pět hodin čekat na autobus, sedím na batohu a všechno kolem plave, hlava se točí, snad jsem cosi špatného snědl, nebo málo piju, ejhle, tady skopčák nedopitou kolu na zídce zapomněl, už je moje. V horách jsem zhrubnul, zvlčil a zdivočel, doma budu močit do rohu.

Autobus přijíždí včas, z Prahy jede hned další, což by mě mělo těšit, ale místo toho koukám rozmrzele z okna, všude samá placatá zeleň, no co to je, žádné malebné terásky, žádné kamenné zídky, všechno je tak divné a nehezké, sterilní a hygienicky čisté, i ty děti jsou jakési zvláštní, když si rozebírají dárky, vřískají, a Blable kouká jako bych byl opilý či co. Nic se tu nedá jíst, všecko je přesolené a bez chilli, snad z nedostatku chilli se mi točí hlava. V přehradě studená voda, to u nás v Pokhaře! Darmo mluvit.