"Sledovat!"

Paní doktorka si pošoupla brýle. Možná ví, že mě to vzrušuje.

"Musíte se sledovat. Léky jsou silné a mohou mít vedlejší účinky. Různé, často nežádoucí, někdy i nebezpečné. Proto se stále pozorujte. Oči na šťopkách!"

Sleduji se a co vysleduji se mi pranic nelíbí. Mám patrně infarkt. Už dobře dva týdny.

Bolí mě na levé straně hrudníku. Někdy bodá, jindy je bolest tupá. Občas mne drásá i, ó hrůzo, uprostřed, tam kde je hrudní kost, přesně jak to psali v reklamě na infarkty. Tehdy si říkám, že je se mnou konec, naštěstí díky jiným účinkům psychofarmak říkám si to tak nějak zlehka, skoro s veselou.

Nejhorší infarkty mívám v noci po cvičení. Zvláště po benchpressu je infarkt silný, někdy se převaluji i půl noci a nevím jak si mám lehnout.

Sestra má odlišný názor, a to ten, že jsem magor. Prý bych nemohl s infarktem zvedat 140 kilo, už bych byl dávno mrtvý. To mi dává jistou naději.

"Leckdy infarkt nepoznají podle příznaků ani lékaři, dokonce ani EKG nemusí být jednoznačné. Teprve stanovení enzymů ALT a AST v krvi definitivně potvrdí infarkt!", rozkládá moudrá sestra a mne děsí obrat "definitivně potvrdí".

Nicméně vysoký tlak mám jistě. Hypertenze je u mne v rodinné anamnéze, a já jasně cítím, že mi tlak leze i ušima. Vše jsem zřetělně dle rad lékařky vysledoval. Zadýchávám se při přítazích a leckdy i strašlivě funím. Například když jdu vyřizovat pas, tehdy jsem i v obličeji brunátný a připadá mi, že se o mne pokouší mrtvice.

Tlak si musím změřit, poznám pravdu, byť je sebehroznější. Táta má tlakoměr, opásám si paži, zmáčknu tlačítko. "E-e!", píše přístroj. Znovu. "E-e!" Příšerné. Jsem tak nahuštěný, že to ani technika nezvládá. Brzy bouchnu jak papiňák, flaksy se rozletí po bytě.

"Abys něco naměřil, když máš tak tlustou ruku", směje se máma.

To je konec. Mé tělo zadržuje vodu, ruce mi otékají, hlava bobtná. Edém, evidentní edém! Jen těch sirot ubohých je mi líto, snad se stihnu s nimi rozloučit.

"Nesleduj se pořád!", radí táta, který vždycky všecko bere na lehkou váhu. Jemu se to mluví, on neumírá.

"Pořád se pozoruješ, vždyť je z tebe úplný hypochondr."

Že by? Že by se u mne rozvíjela hypochondricko-paranoidní psychóza?!

Kuš! Dobrá, nechám toho. Táta má pravdu, ze stálého sebepozorování leda zblbnu. Vykašlu se na to, ať si doktorka říká co chce. Pro zdraví udělám víc, když si půjdu trochu zaběhat.

Běžím a zřetelně slyším, jak mi vrže v koleně. Počínající artróza, co jiného. Nebo se mi to zdálo? Napínám uši, ale už nic.

Zdá se, že ztrácím sluch.

"Jsem moderní člověk, ne zpátečník jako někdo", kasá se v hospodě Vitásek, "Znám technologie, jsem podnikavý a vůbec všecko. Proto jsem zjistil a zajistil. Na internetu napíšu 'Mikulov ubytování', vyskočí penzión, tam telefonní číslo, vezmu mobil, protože jej mám a ty ne, zavolám, zamluvím nocleh, hotovo. Pět minut práce. A teď pojedu se ženou na víkend do Mikulova. Co pět, možná jen tři minuty! Tak se to dělá."

"V Mikulově jsem se jednou ožral", vece Kakof.

"Jenže já nejsem dobytek a jedu shlédnout starobylé památky, přírodní zajímavosti a kulturní rarity rázovitých venkovanů. Jsem vzdělanec. Chodíme se ženou do opery!"

"A pak jsem se poblil. V Mikulově."

"Hovado. To já půjdu do muzea, do galerie, do barokní kaple s minaretem z dvanáctého století a poté mne čeká romantický večer se ženou v útulném penziónku. Uvolním se, na chvíli natáhnu a pak..."

"Co pak?", tuší chlípný Pepa nepřístojnosti.

"Pak sejdu dolů do báru, dám si šest piv, nějakou tu vodku, ožeru se a pobliju."

A tak jel Vitásek do Mikulova. Přes den dával kultuře řádně zabrat, v muzeu porazil regál s vykopávkami, v galerii odborně pohaněl místní mazaly, plivl z minaretu a v jeskyních uzmul šutr. Když se sešeřilo, znaveni vytříbenými zážitky vydali se se ženou do penziónu.

"Kramářova? Tož to nevím", zavrtěl hlavou kolemjdoucí, "Co tam má být? Penzión? Aha! Tak to jo, to je tady hned za rohem."

Za rohem penzión skutečně byl, jenže jednak jiný a jednak zavřený.

Další domorodec poradil lépe: "Penzión U červené růže... Ano, znám, to je u nádraží. Půjdete rovně dolů asi kilometr a tam už uvidíte."

Viděli. Hospodu U černé kůže. Naivní Vitásek nakoukl dovnitř, jestli by přesto ubytování nezískal, a málem dostal rustikálně přes hubu. Snědí hosté nesnášejí blbé gádžovské vtípky.

Manželka znervózněla, avšak technologický mág si ví vždy rady. Vitásek vytasil mobil, ve zcela elektronickém seznamu nalezl číslo penziónu.

"Právě jsem si říkala kde jste, už na vás čekám! Chtějí večeři a pak nepřijedou. Nemůžete najít? Ale prosím vás, to je úplně snadné. Kde stojíte? Nevíte? Tak víte co, běžte ke kašně a odtamtud je to už pár kroků. Zavoláte? Dobrá, já vám pak řeknu přesně."

Vitásek pohlédl vítězoslavně na manželku. Takhle se to dělá. Až na to, že kašna je v centru, což je kilometr nazpět. Ale co, hlavně že za chvíli už budou v penziónu, natáhnou se, uvolní.

Po dvaceti minutách volá Vitásek od kašny.

"Takže stojíte u kašny. Naproti vidíte obchod, ano? Správně. Vlevo od něj je ulice. Ano, přesně tak. Půjdete tou ulicí a asi po sto metrech je vpravo řeznictví, pak plácek s houpačkami a přímo přes plácek penzión. A pospěšte, ať nemusím večeři ohřívat."

Hladoví jdou kolem obchodu a spěchají ulicí. Leč po sto metrech žádné řeznictví, žádný plácek, ani jedna houpačka a penzión vůbec nikde.

"No to snad ne! Vždyť je to tak jednoduché."

Hlas paní z penziónu zní poněkud roztrpčeně.

"Takže jste šli... ano... ano... a nic. Hm. Jak se jmenuje ta ulice? Aha, nevidíte na ceduli. Tma je. Mobil nedosvítí. Tak prosím vás, vraťte se zpátky ke kašně a ozvěte se znovu. Asi jste přece jen šli jinou ulicí, i když nechápu, jak se vám to mohlo povést."

Jdou znovu od kašny, s mobilem u ucha. Paní je naviguje tmavou ulicí. Krok za krokem, opatrně, aby se ještě nakonec nepřerazili, hlad mají, ale večeře už je blízko, jen pár metrů, už skoro cítí jak voní.

A stojí bezradní v zahrádkách za posledním domem.

"Cože?! Jaké vinice? Vy si snad ze mne... no to teda... Moment, já vás dám manželovi."

"Prosím tě, Karle, já už na ty kretény moravský nemám nervy, to jsou blbci, to snad néjni možný todlencto, voni se nám motaj kolem baráku a nejsou schopný ho najít, jéžiš, takový vemena aby pohledal, simtě vyřiď to s nima nějak, já jdu vohřát tu večeři", ozývá se z nedbale zakrytého sluchátka.

"Dobrý večer", povídá manžel chlapácky, "Nic si z toho všeho nedělejte, takové věci se stávají. Všecko hned vyřešíme. Začneme znovu úplně od začátku. Nejdříve se zorientujeme podle hlavní silnice. Přijeli jste od Mýta nebo od Hradce?"

"Od Břeclavi."

"Co? No jo, dobrá, ale pak jste jeli přes co? Přes Mýto nebo přes Hradec?"

"Přes Valtice."

"A bylo to! Teď vyplul olej na vodu!", máchá rukama Vitásek, "Ony jsou Mikulovy dva a penzión byl v tom špatném, tři sta kiláků od nás kdesi v prokletých Čechách! Teď noc na krku, žena hysterická, baba mi řve do mobilu jako bych já za to mohl, že má uvařenou večeři, že to musím zaplatit, ona je snad na hlavu nebo co, jako by mě právě nejvíc zajímalo, že kvůli nám odřekla hosty. Tož sakra nemá bydlet v blbém českém Mikulově! Kdo tam žije, kdo o něm vůbec ví, každý inteligentní tvor jasně chápe, že Mikulov je u Břeclavi, jen ona ne, musí mít cosi extra. Ona má aspoň večeři a co já! Ječela, že jsem ji okradl, zatím mně to přišlo, že mi někdo šlohl před nosem půl města. Tma, žena skoro brečí, spát nemáme kde.

Nakonec jsme našli jiné ubytování, večeři už neměli, protože jsme tam přišli až těsně před desátou, šíleně předražený pajzl, práskl jsem sebou do postele a vůbec se neuvolnil. Žádné pivo, žádná vodka, jen pustota a odcizení. Manželka se mnou nemluví. Jsem si naběh', s internetem. A celou noc se mi zdálo, že se za dveřma někdo plíží, aby ukradl druhou půlku Mikulova i s námi."

Psal bych, ale nejde to. Zkuste psát v běhu! A já musím pořád utíkat dus dus, skákat hop hop nebo sebou alespoň nervně cukat, až se na mne lidi v tramvaji koukají. V benči 145 kilo, ale jen tak tak. To ty prášky, hop a skok a přes potok. Dvakrát 130, už elegantněji. Už vím, čím se krmil Jára Kohout. A dost, musím pádit pro praporečky.

"Co je? Co je ti? Co se ti stalo?"

"Nic, co by?"

"Vypadáš divně. Funíš a jsi celý rudý."

"Ále, chystám se volat na úřad."

Chci druhý pas. Člověk může dle zákona dostat druhý pas, což v praxi znamená, že jej nedostane i kdyby se rozkrájel. Kařdopádně s tím budou problémy, jako vždy, když jde o úřady. O cizopasné úředníky, o tu svoloč, o ty untermensche.

"Chci vystavit další  pas!", volám do sluchátka.

"Ták?!", vysmívá se dylinózní kolaborantka Milada Chlapíková.

"Tak!"

"A odkud jste? Patříte vůbec k nám?"

Ty krávo! Já a patřit k vám? Radši se vyválím v hnoji s prasaty!

"Ano, trvalé bydliště mám v Novém Jičíně."

"Aha, tak to patříte k nám. Takže potřebujete fotografii, vyplníte si u nás žádost a musíte ji zdůvodnit. Proč chcete vystavit další pas?"

"Jak to, proč? Prostě chci. Co je vám do toho?"

"Ale to nejde, bez důvodu! Musíte žádost zdůvodnit a podle toho ji buď schválíme... nebo taky, to víte, neschválíme. Cha cha."

Cože?! Pasu se budu dožebrávat, poníženě vrchnost prosit, abych za něj mohl zaplatit?! Týýýý....! Ty! Někdo mě takhle rozběsnit v posilovně, sto padesát dám jednou rukou.

"Musíte uvést důvod, a my uznáváme jen jeden důvod."

"Jaký?"

"Jak to, jaký? To já vám nesmím říct, jaký."

"Ty zmrdaná kurvo!", řvu do sluchátka, "Ty rozteklá píčo! Tvá střeva chci vidět po stromech rozvěšená!!! #^!@$(!!&@()!!!!"

Pandoro a Minervo, vždycky jsem věděl, že se jednou naučíte číst a pak se dovíte, že váš vždy tak hodný a milý tatínek je někdy opravdu velký sprosťák. Ano, mohl bych ta ohavná slova vytečkovat, ale to by celé věci ubralo na pravdivosti, rozumíte? V žádném případě to neznamená, že vy byste mohly podobné věci taky říkat, samozřejmě s výjimkou případů, kdy jsou adresovány úředníkům. Jinak bych vám musel napráskat.

A tohle žije z mých daní. Svině, svině, svině! Nemají právo na život. Sluchátkem jsem rozbil telefon, sakra. Ještěže se dá prasklina snadno slepit, už to mám vyzkoušené.

"Zabiju!!! Zabiju ji, půjdu na úřad, chytím ji a holýma rukama roztrhám na kusy, pod krkem vezmu, takhle zlomím páteř, hodím na zem a budu po ní skákat, dus, hňác, chropt, krev bude stříkat!".

"Neřvi! Nech toho! Mína se tě bojí, vlezla strachy pod pohovku, nevidíš?", děsí se Blable, "Nezuř tak! Vzal sis prášky? Uklidni se, prosím tě, nemůžeš ji zabít, máš dvě děti!"

"Byli jiní, taky měli děti, i víc, a nebáli se!"

No jo, vlastně. Ona je to sakra pravda, mám dvě děti. Jednu úřednici roztrhám, teplé krve se napiju, ale pak mě na osm deset let zabásnou. To není dobrý obchod.

"Dobře. Dobře. Tak jo. Piánko. Ššššš. Už jsem klidný. Nezabiju ji. Ne hned. Ale zapíšu si ji. Musíme si udělat seznamy. A až bude revoluce, půjde první ke zdi."

Blable se diví: "Revoluce? Zas nějaká bude?"

"Co já vím. Občas bývají, ne?"

Musíme se vyzbrojit, my všichni. A žádné pistolky, samopaly. Automatické zbraně, hodně střeliva. Handgranáty. Zabalit do voskovaného plátna, dát do bedny, na zahradě zakopat. Nebo schovat do sklepa pod uhlí. Uděláme seznamy, na webu vyhledáme úředníky a všecky je tam zapíšeme. Politiky zapisovat nemusíme, jednoduše schováme volební lístky, co nám strkají do schránek. Pak budeme vyčkávat. Historie se opakuje, dřív nebo později přijde naše chvíle. Už vidím jejich nacimprcampr rozstřílená těla válející se u zdi, chachá, já ti ten pas zdůvodním olovem, couro! Až dojde střelivo, pověsíme zbytek na lucerny.

Nebo třeba nevyléčitelné choroby. Ty taky bývají. Říct mi lékař, že mi zbývá pár měsíců života, to by bylo! Nejdřív zkušební střelby někde v opuštěné pískovně. Pak opásat dynamitem, do batohu zásobníky, do ruky samopal a vzhůru na úřad, o pas požádat. Zdůvodnění? Ratatatata!

Grrrrr.

"Jedu do města, musím zajít na poštu."

"Kup si lístek! Prosím tě, kup si lístek", spíná Blable ruce, "A když potkáš revizora, zůstaň v klidu! Pamatuj, dvě děti!"

Hukot! WellButrin tlačí na pilu. V benchpressu 137 kilo a křeč levého zdvihače hlavy (m. sternocleidomastoideus). Chodím s palicí nachýlenou podivně na stranu. Přijde mi to směšné. Cho-cho-cho. Blable je nervózní, prý pořád musí myslet na studnu majora Zemana. I to mi přijde směšné. Cho-cho-cho.

Člověk nesmí nic ponechat náhodě. Před návštěvou lékaře má nejdříve sám podrobně určit, co mu je. Říká sestra.

"No teda!", jásá paní psychiatrička při vyhodnocování dotazníku, "Vy jste panečku depresák! Takový se často nevidí! Tolik bodů nasbírat, to se málokomu podaří."

Aby ne, Hamiltonovu stupnici závažnosti depresivních poruch mám v malíčku. Včera jsem testy dvě hodiny trénoval.

Lékařka vyzvídá dál: "Jak byste hodnotil sám sebe, jste spíš optimista nebo pesimista?"

"Jednoznačně optimista", odpovídám rezolutně, "Budoucnost vidím pozitivně. Stejně všichni nakonec pomřeme a tím se věci zase dají do pořádku."

Doktorka na mne chvíli zpytavě hledí a pak mi připočítává k dosaženému skóre pětibodový bonus.

"A co sex?", ptá se doktorka. To je takový chyták, že ona se vám jakoby nabízí a čeká, jestli se na to chytnete. Avšak zkušeného psychouše neoblafne.

"Nic", opáčím rezolutně.

"Jak to, nic?"

"Takto. Vůbec mě tyhle vaše věci nezajímají. Nic mi to neříká, je mi to ukradené. Jakož i všecko ostatní."

"Hm, hm, nepodřekl se...", hučí si lékařka pod fousy,  "Ale já mu ukážu sex! Pěkně pohulit mu dáme, ničemníkovi, to by tak hrálo, že ho sex nezajímá!"

"Tak, je mi to už všecko jasné. Předepíšu vám zcela nové, zcela advancované antidepresivum, které působí jako životabudič, zdroj elánu a životní energie. Zároveň nesmírně účinně stimuluje sexuální náruživost."

Protestuju: "Ale já nechci žádný sex! Jsem spokojený. Čtu si ve starých knihách, dobře je mi bez chtíče!"

Doktorka se mračí: "Odborník jsem tu já. Já vím sama nejlíp, co je pro vás dobré. Z vás mluví váš chorobný stav. To by nešlo, aby takový milý cvalda nám chodil po ulicích bez sexu, kdepak. Bez sexu není... prostě nic není bez sexu! Já, vy, my, oni, ony, ona, všichni, všude je sex, samý sex! Sám uvidíte, pro začátek budete brát dvojnásobnou dávku a ono vám to brzo dojde."

Ježišmarjá.

"Jenže já..."

"Už žádné jenže! Tady máte recept, utíkejte do lékárny, doplatíte si tam čtyřicet korun a za tři týdny mi přijdete ukázat jak jste na tom se sexem!"

Dear Howadoor,

Thank you for your inquiry about the Deiryu Moon Enso. The price is $2200.

Sincerely yours, Belinda

Egi, obávaný adept intelektualismu, čučí na film Osvícení a naivně se domnívá, že tím sám osvícení dojde. Prozření a moudrost, to si slibuje od filmu Osvícení.

Pravda je ovšem taková, že nikdo nedojde moudrosti civěním na podobné infantilní pohádky, ani Egi, ani jistá Andrejka, ana, rovněž sledujíc film Osvícení, mi píše:

Andrejka: Dávají film Osvícení, to je něco! Ve filmu běží živý plot a chce všecky sežrat! Nejlepší film všech dob! Já jsem tak napnutá, určitě je sežere!

Nazvěme věci pravým jménem. Film Osvícení je od reality odtržená amerikánská komerční sračka, ze které lze jedině zblbnout, a nemylte se, i když se vám to už stalo, přesto pořád můžete zblbnout ještě víc. Scénář napsal v jistých kruzích známý pan King, velkovýrobce prostoduchých, avšak o to tlustších výronů nejodpornější brakové literatury, propagujících americké konzumní pseudohodnoty. Za pompézními vizuálními efekty snímku se skrývá jen plytký, na frázích založený a patrně pod drogami sepsaný příběh, třeštivá fantasmagorie, nemající se skutečností naprosto nic společného. Jediné, čemu nastavuje zrcadlo, je hamižný škleb jeho pachatelů, shrabujících chtivými pařáty další pytle dolarů, jidášské odměny za ohlupování mas, držených v ovladatelné nevědomosti právě takovými zrůdnostmi, jako je film Osvícení.

Chcete-li být opravdu obohaceni o kulturní zážitek, jenž vás přiměje k hlubokému zamyšlení nad základními pravdami, toužíte-li po příběhu životním, syrovém, dotýkajícím se zjitřené reality na těch nejcitlivějších místech, nabízím vám shlédnutí film sice ne tak obecně známý, ale snad právě proto mnohem hodnotnější.

Snímek pochází z produkce německé nezávislé kinematografie, což je, jak znalí vědí, poměrně dobrou zárukou neobvyklého pohledu na svět. Skutečně, my odborníci můžeme právem vyzdvihnout kvality filmařské práce našich západních sousedů, vždyť poslední dvě desetiletí přinesla opravdové perly, považované leckdy za moderní klasiku. Vraťme se však zpět k příběhu filmu.

Ve stručné, avšak o to působivější expozici, vidíme tři ženy zralého věku, kterak se sešly k přátelskému posezení. A už tu zajásáme. Jak bezprostřední! Jak lidské! Jak nestrojené! Vždyť co je našemu skutečnému životu bližší, rozhovor tří starších dam o všedních starostech, nebo exploze mrakodrapů či monstrózní svaly těch různých anabolických Schwarzeneggerů? Já vám to hned říkal.

Lidský příběh však nenudí, nepůsobí nepříjemně didakticky, naopak bez otálení nás vtáhne do děje. Dámy dostanou hlad. Vidíte? Docela obyčejný hlad, a už je tu zápletka. Nepotřebujeme k tomu ani lidožravý živý plot.

Ženy se po krátké poradě dohodnou na objednání pizzy. Ano! Správně tušíte, že to je klíčový bod díla, jeho pilíř. Úhelný kámen. Zde se vyjeví pravý konflikt moderní doby. Ženy, to je strana lidství, diskuze, to je obraz dobového zmatení, telefon, to je podobenství vypovídající o odcizení moderního člověka přirozenému světu, a onen úslužný, avšak roboticky sterilní hlas na druhé straně aparátu, v něm se zračí poroba, zdeptanost prostého člověka, který se stal jen kolečkem v mašinérii zaměřené na výkon, efektivitu a "úspěch". Odkazuji vás též na zvláštní gestikulaci jedné z žen, která je zřejmou aluzí na Chaplinovu moderní dobu.

Na scénu pak v rychlém, klipově pojatém střihovém rytmu, vpadá mladík. Ze zadní kapsy čouhající Proustův spis nám ukazuje, že jde o filozofa, intelektuála, jenž si přivydělává ke studiu. Náhlá změna výrazu ve tvářích žen, houstnoucí atmosféra, upomínka nejhlubších démonů, dřímajících v nitru každého z nás. A pak už stěžejní část filmu, dlouhá, velmi velmi dlouhá scéna, znázornění generačního konfliktu, ale také nejhlubšího porozumění, setření laciného pozlátka módního mládí, odhození všech pravdu skrývajících slupek, syrovost, naturalismus snad i Zolu překonávající. Až chlupy lítaj'.

Ne, nebudu vám prozrazovat závěr, vyvrcholení celého filmu. Je nečekané, ostře vypointované, ale na něm snímek nestojí. Jde o hlubší, filozofické vrstvy, které odhalujeme teprve postupně, při několikerém shlédnutí. Zvláště, jste-li uvyklí povrchním banalitám jako je film Osvícení, doporučuji vám promítnout si film víckrát a podrobně jej prostudovat, nejlépe ve společnosti dobrých přátel, která přinese žádoucí diskurz, v němž se snad nedoberete, ale jistě přiblížíte, pravdě.

Není žádného divu, že snímek tak vyhraněně nekomerční nedostal se u nás do běžné distribuce, a to ani do videopůjčoven, dokonce ani do těch specializovaných na alternativní umění. Je však (zatím!) snadné opatřit si jej stažením z (dosud!) necenzurovaného internetu. Nejdete jej buď pod původním názvem Omas Bediert Pizzaboy nebo v anglickém znění s japonskými titulky pod titulem Mature Women with the Pizza Boy.

Zapomeňte na Osvícení a vydejte se vstříc skutečnému osvícení!

Přeji vám hluboké intelektuální zážitky.

Zdravím ze Sýrie,

klid a nic extra, nechutně civilizovaná země. Včera jsem odjel od iráckých hranic, teď už se víceméně budu jen přibližovat Evropě. Hm, už mě nenapadá, co bych psal. Tož už nic.

Chocho

Jedině kdyby nebyly peníze. Když nejsou peníze, tak to prostě nejde, to se nedá nic dělat, to každý pochopí. Ovšem jinak se jede, už jsem to slíbil, nedá se svítit.

Pravda je, že mi celá akce přijde trochu taková... nevýbojná. Skoro masňácká. Doletíme do Káthmándú, projdeme se po památkách a pak do hor. Ovšem co je to za hory, pouhý trek do základního tábora pod Annapurnou, týden tam, pět dnů zpátky, pořád po lodžích, největší výška 4200. Žádné skutečné dobrodružství. Pravda je, že lze stěží od pětileté Pandory očekávat bůhvíjaké výkony. Ale přece jen, možná by se dalo něco lepšího vymyslet.

Sedím obložený mapami a uvažuji nad variantami. Že by tudy, přes sedlo? Přes dvě sedla? A ledovec?

"Co to tady máš?", ptá se Blable.

"Ale, jen takový předběžný itinerář."

"A co je to tady? To číslo?"

"Takové arabské číslo, nic podstatného."

"Nic podstatného? Pět tisíc čtyři sta je nic?! Tady čtu - pátý den, pět tisíc čtyři sta. Co to má znamenat?"

"Ale to je jenom taková varianta, víš, kdyby Pandora šla opravdu dobře, že by se to třeba dalo..."

"Dalo?! Jak, dalo? Zešílel jsi? Samotnému je ti v těch výškách na chcípnutí a chceš tam tahat malé děcko?"

"Ale to tak nesmíš brát, na chcípnutí, to je normální, každému je tam na chcípnutí, to je úplně běžné, však vzduch tam žádný není, co by člověk čekal, jen klid..."

"Já ti dám klid! Já ti dám klidně i facku! Ty vrahu!"

"Ale vezmi si, že by třeba ani nemusela šlapat, najmu na nejvyšší část nosiče, vezme ji do košíku na záda a přenese. Co je pro nosiče patnáct kilo."

"Pomatenče! Pandoru nikam nepustím když budeš vymýšlet takové blbosti. Nepustím a dost."

Tyhle matky obranářky jsou větší problém než laviny. Pssst! Žádné laviny, to mi jen tak ujelo. Vůbec žádné laviny. Kdo tu mluvil o lavinách?

"Dobře, Blable, dobře. Asi máš pravdu. Zkusme se nad věcí zamyslet rozumně spolu. Zvážíme možnosti a něco vymyslíme. Přemýšlejme systematicky."

"Hm!", vrčí nedůvěřivě Blable, "Systematicky, pch."

"Ale ano. Zvažme nejhorší možný případ, od toho se pak dostaneme k reálné variantě. Rozumíš, jak nejhůř to může dopadnout."

Zvažujeme nejhorší možný případ.

"Vida, nejhorší možný případ, jak se ukazuje, vlastně ani zvažovat nemusíme", povídám po chvíli, "Alespoň já ne."

"Co?!"

"Zkusme druhý nejhorší možný případ."

Přemítáme nad druhým nejhorším možným případem.

"Otázka nyní zní - mám se pak ještě vůbec vracet?"

Blabli to pomalu dochází.

"Vracet?! Já tě zabiju. Zabiju tě hned, to zdaleka nebude ten nejhorší případ! Už jdu pro paličku. Já ti dám vracet! Já ti ukážu vracet!!!"

Tak vracet asi ne. Vida. Druhý nejhorší zdaleka není až tak špatný.

Správný chlap smrdí, to je známá věc. Co však dělat, když člověk nepáchne, či páchne nedostatečně? Jsou takoví lidi. Nemyjí se celé týdny, kvůli menším záležitostem si kalhoty nesundávají, a stejně nic, nebo skoro nic. Žádná je proto nechce, celí zoufalí už jsou, avšak dnes jim Howadoor poradí. Kdo potřebuje páchnout silněji, může si spolu se mnou vyrobit

Howadoorův parfém dobrodruhů

Vezmeme dětskou vaničku, naplníme ji z poloviny vodou a postavíme na balkón. Necháme měsíc odležet. Když se voda pokryje hustou vrstvou zelených řas, vezmeme láhev Sava a nalijeme asi čtvrt litru do vaničky. Promícháme.

Za několik málo minut vznikne ve vaničce světle hnědá pronikavě páchnoucí břečka. I když "pronikavě" je snad trochu slabé slovo. Smrdí kyselým shnilým výjimečně průrazným zápachem, něco jako když se v papiňáku vaří zvratky a obsah žumpy. Parfém je hotov. Stačí několik kapek a znovu je z vás každým coulem chlap, tvrďák a lev salónů.

Bohužel zatím neumím poradit co s přebytky. Rozhodně je nevylévejte do záchodu. Já to udělal před čtrnácti dny a smrdí to v celém bytě ještě dnes.