Blable je veselá, Blable je šťastná. Blable je přímo hepy.

Psychiatři ji vybavili plnými hrstmi prášků, nešetřili. Blable pojídá pilule, brousí kolem a směje se od ucha k uchu.

"Jééé, to je venku krásně hnusně! Jůůů, Mína tak nádherně vřeští! A rozbila talíř, no, řekni, není to legrační? Život je krásný."

Lup do sebe další prášek.

Kromě zákonů zachování energie, náboje a CPT symetrie existuje i zákon zachování dobré nálady. Čím je Blable lépe naladěná, tím jsem otrávenější. Sedím a čumím do zdi. Nic mě nebaví, nic mě nezajímá. Všecko nač jen pomyslím jsou samé kraviny, zmačkat a zahodit. Život je velká černá díra plná hniloby a beznaděje. Večer usínám s přáním neprobudit se více.

Ještě minulý týden měl jsem alespoň jednu zábavu, hledání "kulek". Tak jim říká Pandora. Kulky jsou takové malé plastikové kuličky, zhruba dva milimetry v průměru. Patrně slouží coby střelivo do dětské pistolky, neb se nacházejí venku, porůznu roztroušeny po trávnících. Jsou různých barev, nejčastěji žluté. Ačkoli je možné, že je to jen klam, žlutá je přece jen nejlépe vidět a tak ji spatříme nejčastěji, když kulky hledáme.

My je totiž sbíráme, Pandora a já. Na procházce bedlivým okem propátráváme okolí, ovládání vášní takřka houbařskou. Kdo spatří kulku, vrhá se pro ni do bláta pardálím skokem a pyšně ji zařazuje do své sbírky. Pandora má kulek asi padesát, já zhruba polovinu.

Jenže s kulkami je utrum, nasněžilo na ně a nejsou vidět. Poslední věc, která dávala životu smysl. Nezbývá než sedět a čekat na smrt.

"Chachá, ty se tváříš tak pěkně morousovatě", raduje se praštěná Blable, "Jak se hezky mračíš! Jak ti to jde, ten zavilý výraz! To je panečku deprese, co? Člověk se až raduje, jak ho to ničí a rozleptává, viď? Život je žůžo dobrodrůžo."

Zabil bych ji, ale ani v tom nevidím žádný smysl. Lepší by bylo, kdyby někdo zabil mě.

"Tak se běž projít, chcíplotino. No běž, běž, přijdeš na jiné myšlenky. Co budeš doma sedět, když venku tak fičí vítr!"

To je nakonec pravda. Fičí, třeba zmrznu.

Šlapu zasněženým lesem, běžkařům ve stopě. Dus dus, tláp tláp. Já vám dám. He. Já vás naseru, lyžaří smradlaví. Hehe.

Zákon zachování funguje.

Degenerace, deprivace, demoralizace, denní tisk. To jsou ty pravé, skutečné důvody, proč nic na web nepíšu. Všechno to na mne spadlo a nastal proces úplné desapientizace. Prostě jsem zblbnul.

Vezu kolo do servisu, řetěz vyměnit, lanko, kdesi cosi. Chlap si píše jak se jmenuju, to ještě vím bez nahlížení do občanky, pak chce telefonní číslo. Číslo? Copak já vím, jaké mám číslo? Ano, druhdy jsem si takové věci pamatovával, kdysi. Včera. Ale dnes už ne. Na začátku byla pětka.

Chlap, že to nestačí, ať si v klidu zapřemýšlím, jistě něco vymyslím. Kdepak, omyl, stojím tam jak ťulpas deset minut, pak jdu domů, provázen opovržlivými pohledy. Jsem vůl, ani vlastní číslo neznám.

Jdu pro Pandoru do školky a opakuju si. Zítra je karneval, zítra je třeba přijít v masce. Karneval, maska. Nesmíš zapomenout. Zítra ráno se převléci za pejska. Lepší bude, když si věc vizualizuji, pak si ji snad lépe zapamatuju. Takže ráno vstanu, navléknu si uši, ocásek... Ježišmarjá. Ne já, přece! Pandoru oblečeš, magore! Tohle špatně skončí, přijdeš do školky s ušima, párkrát zaštěkáš, a povezeš se v kazajce.

Ve školce chlapeček hovoří s maminkou o bále.

"Mamí, že půjdu za Piláta? Už máš Piláta hotového? Že se hned ráno obleču za Piláta?"

Matka přisvědčuje, jistě, samozřejmě, všecko bude. Pilát Pontský jak vyšitý. Prapodivné! Asi nějaká nábožensky založená rodina, dumám.

Doma sedím, hlava úplně prázdná. Nejsem s to vyřešit ani tu nejprostší úlohu. Čučím na to hodinu a nic.

Nejprostší úloha je tato:

Je daný obdĺžnik ABCD. Nech priamky p a q, ktoré prechádzajú vrcholom A, pretínajú polkružnice zvonku pripísané stranám BC a CD v bodoch K a L (B ` K ` C ` L ` D) a taktiež strany BC a CD v bodoch P a Qtak, že trojuholník ABP má taký istý obsah ako trojuholník KCP a súčasne trojuholník AQD má taký istý obsah ako trojuholník CLQ. Dokážte, že body K, L, C ležia na jednej priamke.

Ale stejně, rozuměl bych, že si kluk z bigotní rodiny přinese do školky přes rameno kříž, ale přestrojovat se za Piláta? Jak takový Pilát vypadá? Pilát byl pověstný tím, že si pořád umýval ruce, něco jako medvídek mýval. Tak že by kluk přišel s mýdlem?

Už to mám! Heuréka! Vždyť stačilo v servisu sáhnout do kapsy, vytáhnout ústřižek složenky a tam to telefonní číslo je! Přišel jsem na to. Po pěti dnech. Kdepak, oblastní přebor v tuposti je můj.

"Tak jaký byl karneval, Pandoro? A poslyš, takový jeden chlapeček, přestrojený za Piláta, jak on vypadal? Určitě tam byl, přece, nevíš?"

Pandora neví, Blable na mne dlouze kouká. Vykládám, jak jsem k Pilátovi došel.

"Víš", říká Blable, "ono je to jinak. Ten chlapeček prostě neumí říct r."

Vždycky jsem si myslel, že ze mne se stát alkoholik nemůže. Chlast mi nijak zvlášť nechutná, hned je mi špatně a vesele bliju. Chyba lávky! Nejenže může, on se dokonce už stává.

Všecko skrz tu malou bestii. Jak ta mě umí rozzuřit! Sedí a sedí. Má se ráno oblíkat do školky, sedí. Řeknete jednou, nic, podesáté, nic, zařvete, začne brečet. A sedí. Sedí, vřeští, nic nedělá. Ptáte se v čem je problém, neřekne nic, ječí a sedí. Grrrrr....! Co to bylo? Co to mé ruce udělaly? Zvláštní, dočista samo, člověk ani nepřemýšlí, a už lítají facky. Lidi, co vyvraždí barák a u soudu říkají, že vůbec neví, jak se to stalo, nelžou.

Onehdy jsem si poprvé v životě koupil domů pivo. Dvě plechovky, večer, když příšera usnula, usedl jsem na gauč, pil pivo a čučel do zdi. Začínám chápat lidi, co koukají s pivem v ruce na televizi. To se to kritizuje, když člověk neví, že buď budou ležet s pivem nebo vraždit s nožem!

Jediná pozitivní věc je, že jsem dokonale poznal, jak nejlépe někoho přivést k nepříčetnosti. Pasivní rezistence, to je ono. Gándhí byl génius. Sedíte, civíte, případně trochu zakvílíte. Na žádnou výzvu nereagujete, nejvýš hlasitějším kvičením. Druhá strana se může pominout. Když budete pilní, uřeže vám hlavu a půjde sedět. Úspěch zaručen.

Nechci žádné rady od nikoho, kdo nemá děti. Držte huby. Jdu si uvařit kávu s rumem. Ne, rum s kávou. Blbost, k čemu kafe.

Člověk musí dýchat nosem, tolik víří ve vzduchu roztodivných témat. Dokud ovšem nesedne a nechce o něčem psát. Rázem je vzduch čistý, v hlavě jak vymeteno.

Jelikož se oteplilo a protože kdo má pořád vymýšlet pro děcko jakési zábavky, sbalili jsme stan a jdeme k přehradě tábořit. Pandora má dobré nápady, například abych si ji posadil na batoh. Pch, to tak, stan, dvě karimatky, tři spacáky, oblečení a bůhvíco ještě a k tomu bych se měl s děckem vláčet, ani mě nehne, pěkně šlapej. Beztak jsem po zimě tlustý, vypasený, funím a sotva lezu. A ještě si dám v hospodě pivo, tak.

"Tatínku, nepij pivo, budeš se motat!", nabádá mě Pandora.

"To právě chci, motat se a zapomenout."

"Na co chceš zapomenout?"

"Spíš na koho. Jednoho takového uřvaného otravu, toho ty neznáš. Radši už pojď."

Za soumraku stavíme naproti hradu Veveří stan, na louce označené cedulí "Přírodní památka". Žádám Pandoru, aby alespoň na chvíli přestala vřeštět, jinak na nás vtrhne zlý ochranář. Funguje to. Asi třicet sekund neječí.

Už za tmy procházíme se po novém mostě, kolem letí sova. Vykládám, že teď v únoru je sov všude plno, je soví rojení, stačí se v noci někde zastavit, párkrát umně zahoukat a sova, zlákána, přiletí. Ó, já bloud! Pandora vyje a huláká dobře hodinu, než ji vábení sov omrzí a vyčerpána usíná. Sovy se patrně ve svých hnízdech chvějí děsem.

V jednu se budí, prý je jí zima. V pořádku, s tím se počítalo, navlečeš si bundu a zalezeš hlouběji do spacáku. Né! Nechci bundu! NÉÉ! Já nechci být ve spacáku! Je mi zimááá! NÉÉÉ!!!!

Jsou věci, které ve mně dokáží vzbudit ty nejbrutálnější stránky lidské povahy.

Rvu Pandoru do pytle jak pohodný psa a vší silou utahuju šňůrku. Tak! Teď si můžeš kvílet to své nééé! V pytli to zlostně buble a klokotá asi dvacet minut, než je konečně klid.

Ráno se Pandora dere ze spacáku, vyspaná dorůžova, plná nové řvací energie. Jdeme na autobus, a pak šup s ní do školky, ať si taky jiní užijí.

"Tak co, líbil se ti výlet?"

"Líbil, nejvíc se mi líbila sova. Jenom v noci mi bylo hrozné horko."

No tak, pak že se tatínek neumí o dítě postarat.

Ha! Poplach! Celé Spojené státy jsou na nohou, ten jejich šílený prezident, jakpak on se jen jmenuje, telefonuje zdejšímu šílenému prezidentovi, jak je to možné, jak jsme si to mohli dovolit, a jestli se s tím hned něco neudělá, tož! Budem' mrkat na drát, z amerických nadčlověků si nikdo šoufky dělat nebude, to by tak hrálo, aby jacísi umolousaní Chochové zvraceli na slovutnou americkou vlajku. Lokální prezident poděšen výhrůžkami globálního prezidenta posílá gorily na člověka, provozujícího WebZdarma, ten sklapne podpatky, zmáčkne čudlík a je po Chochovinách, po pozvracené americké vlajce a vůbec po srandě.

Tolik Chochova interpretace. Fakta jsou taková, že Chochoviny smazali, prý po "porušení podmínek". Jestli je "porušením" skutečně míněna ikona se zblitým hvězdatným hadrem, jak se Chocho domnívá, či něco jiného, nevím a pánové z WebuZdarma se v duchu nejlepších normalizačních tradic s vysvětlením neobtěžovali. Ale říkám si - vyzkouším to!

Mému kamarádovi jste zrušili web, http://chocho.chytrak.cz/. Prý pro "porušení podmínek", co přesně bylo tím porušením, se ale nedozvěděl. On se - podle mého trochu paranoidně - domnívá, že šlo o obrázek chlapíka, zvracejícího na americkou vlajku. Pro těžko uvěřitelný případ, že by přece jen měl pravdu, upozorňuji vás na své stránky a článek index.html?CID=Z2004_02_05, kde se stejný obrázek také vyskytuje, abyste je též mohli smazat.

Nepíšu, nechce se mi. Neměl jsem nejdřív čas, pořád kolem Pandory skákat, ale to se brzy všecko srovnalo. Stejně nepíšu, odvykl jsem. Nač nějaké psaní. Chodíme sáňkovat, vlastně teď už ne, sníh roztál. Máme sice zásoby, ale na sáňky nestačí. Pandora nasbírala, dát sníh do mrazáku velela, a tak máme mrazák plný krabic se sněhem. Ujídáme jen pomalu, aby vydržel do příští zimy.

Ani mluvit s lidmi  se mi nechce. Mají samé hloupé řeči, jsou vtipní a vůbec nesnesitelní. Přátelům pokládám telefony, na ICQ nereaguju, na maily neodpovídám. Nevím o čem bych se měl s někým bavit.

Je teplo, vezmeme stan a půjdeme za město tábořit.