Stan stojí v závětří u hradní zdi, v ešusu se vaří večeře, slunce za chvíli zapadne. Pandora máchá nalezeným klackem: "Ha! Vidíš, jakou mám sukovici? Tu mám na strašidla, až v noci přijdou, všecky je zabiju. Tak a tak!"

Ozbrojování má asi po dědečkovi, doufám, že také vyvázne nejhůře s podmínkou.

"Tatííí, tatííí, jde sem pán!"

Na hrad opravdu příchází jakýsi mužík, od pohledu městský týpek, a hned se o nás zajímá. Je totiž ochranář.

Mám ochránce přírody velmi rád, jsou milí a zábavní. Vůbec nesouhlasím s obecným míněním, že jsou to parchanti, kteří se na ekologii dali jen aby mohli buzerovat lidi. Prudký nárůst počtu ochranářů krátce po zrušení Pomocné stráže VB a Lidových milicí je jistě zcela náhodný. Myslím, že ochranářům jde upřímně o obecné blaho, bez jakýchkoli postranních úmyslů. Vědí, že vpodvečer na zřícenině může být člověku dlouhá chvíle, a tak jej přicházejí pobavit.

A daří se mu, chlapíkovi! V silně procítěném projevu popisuje mužík krásy okolí, zejména různých výstražných cedulí. Vyjadřuje domněnku, že jsme se s jejich obsahem dostatečně neseznámili, avšak vzápětí nás ubezpečí, že nám jej převypráví. S divokými gesty přehrává různé scénky, v nichž zlí turisté zašlapují vzácné brouky, trhají nožky chráněné zvěři a plundrují louky plné vyhynulých pošvatek. Velmi dramatické, strhující! V jeho vyprávění hoří lesy, podpálené divokými trempy, přehrady se zanášejí horami odpadků, ale ze všeho nejhorší jsou lidé se stany. Proti stanu je Hirošima selanka. Ochranář tuší, že jsme dosud neměli o nebezpečí stanů ani ponětí, a živě se zajímá o naše názory a mínění. O naše představy, o ty mu jde ze všeho nejvíc, několikrát nás důrazně pobízí, abychom mu vylíčili, jak si to vlastně představujeme.

Když je ten dobrý muž s projevem u konce, uznale mu s Pandorou tleskáme. Poté si od ní půjčuji sukovici a povídám ochranáři:

"Interesantní! A teď pojďme na chvíli kousek stranou..."

Jde, ale pak se zastavuje a dívá se na mne jaksi tázavě. Potěžkávám hůl.

"Inu, přece vás nebudu mlátit před tím děckem!"

"Kam šel ten pán?", ptá se Pandora.

"Nevím přesně, říkal něco o mléku, které zapomněl na vařiči. Jistě to bylo velmi naléhavé, protože utíkal."

"Hm... Ale nezabil jsi ho, viď, že ne?"

"Kdepak, co tě nemá. Vlídné slovo zmůže vždycky nejvíc. Na, tumáš svou hůl na strašidla."

V houstnoucím šeru jíme nudle. Pandora nad něčím usilovně dumá a pak dochází k rozhodnutí.

"Víš co, tati? Tak já ta strašidla taky nezabiju."

Správně, dcerko. Není nad humanismus s řádnou tyčí v ruce.

Hloupí lidé mají hloupé nápady, například nejezdit ani za nic s Pandorou na Pálavu. Já jsem však člověkem chytrým až k neuvěření.

Pálava jsou vápencové kopce, anténní stožáry a zříceniny a všecek ten marast začíná v Mikulově jeskyněmi. V jeskyních je asociálně vysoké vstupné padesáti korun, což jest zdůvodňováno krápníky.

"Krápníky jsou ničemné svinstvo!", poučuji Pandoru, "Nikdy žádnému krápníku nevěř, kdyby tě k něčemu přemlouval, kdyby se k tobě lísal, nebo se na tebe usmíval, nemyslí to s tebou dobře! Taky už nikdy nejez nic, co jsi zbodla krátce předtím. Chceš jít ještě na krápníky za padesát korun, za něž by se dalo pořídit deset lízátek?"

"Ne!", dí rozhodně Pandora. Pak že nemám výchovné schopnosti.

"Nejsou však jen šeredné krápníky, vytvarované do ohavné podoby olezlých hnátů mrtvol,", pokračuji cestou od jeskyní, "Kupříkladu v jeskyních též číhá zákeřný nickamínek! Nickamínek je zvláštní tím, že je úplně na nic, proto se tak taky jmenuje. Opakuj po svém tatínkovi: Nikdy nebudu jíst nickamínek!"

"Balvan! Slaměný balvan! Já chci na slaměný balvan!", opakuje Pandora.

"Kde? Co to?"

"Támhle! Tam to!", ukazuje Pandora přes pole.

Stoh. A jéje. Městské dítě, v pěti letech nepozná stoh. Pěkný trapas, ještě že o tom nikdo neví.

Pandora vlastně ani není pravé městské dítě, neví co je multikino ani hypermarket. Jenže býka by chtěla dojit a seno nebo sláma, všecko jedno. Nepozná oves od žita. Visí v kulturním vakuu, nikam nenáležící, vykořeněná, odcizená. Hotová kavka.

Cestou ke stohu vzdělávám, o balících hovořím, jak jsem po nich udatně coby dítko skákal, z balíků slámy bunkry stavěl.

Ouha! U stohu Pandora civí na balíky a pak na mne. Co jsem to zas vykládal za voloviny!

Zemědělci, zlotřilci, obstarali si na slámu jakési nové stroje. Lisují balíky obrovských rozměrů, snad metr krát metr krát dva. A sílu dnes mají stroje taky jaksi větší, sláma je v balících upěchovaná, jsou tvrdé a k velkému skákání se nehodí. Kdysi jsem nakládal balíky na vlečku vidlemi, nic to nebylo, s touhle obludou by ale ani dva chlapi nepohnuli.

"No co, Pandoro," krčím rameny, "tak to bývalo a už není. Polez nahoru."

I vydrápat se na stoh je docela složité, ale pak už skáčeme a vřeštíme jako kdysi. Jestlipak by stoh z novomódních balíků hořel stejně jako ten starý?

V Klentnici je hospoda, u hospody zahrádka. V zahrádce tetelí se lidé v bundách. Směju se jim, osm stupňů, to je pravá teplota pro mne. Konečně se v tričku příliš nepotím. Lížeme lízátka, pojídáme langoš, ze stromu padají kaštany a nad domy majestátně stoupá sloup dýmu.

Ptáme se slavných lidí, co si myslí o světě, jsme totiž posedlí světem kolem nás. Skočíme za Vás volným pádem z letadla. Jsme přesvědčeni, že to děláme dobře. Jsme stejní jako Vy. Pak jsme sáhli na vydavatelský Olymp a vytvořili dva časopisy ve velkém stylu - Fénix a Kleopatra, pro muže a ženy, které z dobrot tohoto světa zajímají jen ty nejvybranější lahůdky. Do výšek ke světovým velikánům šplhá časopis Everest, do hlubin světových moří a oceánů se noříme na stranách magazínu Oceán. Jsme na cestě, která nikdy neskončí...

Geographic Magazine KOKTEJL

"Tak co neseš?", ptá se Blable.

Byl jsem v lékárně pro něco na bolení v krku.

"Nic. Měli prášky, ale stály stovku, nekoupil jsem nic."

"Ty škrťo! Ty jsi ale skrblík, peníze jsou ti přednější než zdraví", vysmívá se Blable.

Žádná pravda to však není. O peníze nejde. Dělá mi dobře, nic nekoupit, urazit se a rozezlen z lékárny odejít. Chtěli mne odřít, darebáci, pch! Já to hned věděl, že na mne něco strojí. Vesmír funguje pořád stejně, což je uspokojivé. Jsou všichni proti mě, vydřiduši, tak. Žádná nepříjemná překvapení.

"A časopis, máš?"

Časopis je tlustý a barevný. Exkluzivní se teď říká. V exkluzivně strakatém časopise je ještě exkluzivnější článek od pana Chocha. Velkého cestovatele Chocha již unavují ovace davů na jeho přednáškách, proto se rozhodl raději svá nepřekonatelná dobrodružství vylíčit písemně. Sepsal mnoho stran napínavého líčení, vybavil dokonale exponovanými snímky a publikoval v ryze českém geographic magazine Koktejl. Nyní je nám třeba jít pro časopis, který za člověka vyskočí z letadla, protože je stejný jako vy.

"Ani časopis nemám. Stojí sedmdesát korun. Nedám sedmdesát korun za geographic magazine. Napíšu Aleně do knihovny, třeba článek naskenuje a pošle."

"Lakomče!", spílá Blable, "To už přestává všecko! Pro kamaráda je mu líto pár desetikorun! Ty držgrešle, koleno by sis nechal vrtat!"

"A to zas ne. Když jsem se vracel, všiml jsem si, že v krámku mají burčák. Za ušetřený peníz hned jsem dvě láhve zakoupil. Vidíš, spoření je dobrá věc."

Stavím burčák na stůl. Dobrý bude, sladký. Blable kroutí hlavou.

"Ty škudlile... ach jo. Tak co koukáš, nalej."

Jako každý člověk i my chceme pořád vysílat z webkamery.

Zprovoznit internetové vysílání je velmi prosté. Potřebujeme digitální fotoaparát, zdroj, USB kabel, FTP server a software. Přirozeně, že žádné podobné haraburdí nemáme, proto vezmeme raději kus provazu a hřebíky. Hřebíky zarazíme do stropu, provaz mezi ně natáhneme a zavěsíme na něj dlouhé stonky popínavého potosu (Epipremnum pinnatum). Tím jsme s internetovým vysíláním hotovi.

Z www.depka.cz: "Popsal bych vám, jak se cítím, ale stejně to nikoho nezajímá."