Mapa Zakarpatské Ukrajiny (1:200 000, JPG, barevná, 150 dpi, 9,2 MB).
Další mapy. Rara Lake a Jumla (1:135 000, JPG, barevná, 150 dpi, 9,4 MB) a Upper Dolpo (1:125 000, JPG, barevná, 150 dpi, 7,5 MB). Z Khanigaonu se jde týden mezi horami, nikde osada, nikde lodž. Celou dobu ve výšce kolem čtyř tisíc. Pak je klášter. Óm! Z kláštera se jde další týden do Jomsomu, kde je hospoda a rum. Zajímavé.
Lidi pořád něco říkají. Mluví, píší, někteří mají dokonce názor. Já mám lopatku.
S lopatkou jedu do lesa. Potkám houbaře. Nemluví, nepíše. Nemá názor, má houby. Počkám až odejde a vykopu díru.
Na stránku s mapami jsem přidal mapu asi nejpřesnější a nejpodrobnější z dostupných map Annapurny (1:100 000, 9 MB, 150 dpi).
Nemám rád chrápání.
Blable chrápe. Nemám rád Blabli. Blable chrápe moc a moc. Moc a moc ji nemám rád a moc a moc ji praštím.
Ne, nepraštím, vždycky když ji udeřím, vyskočí a s tupým výrazem zavřeští "Héééé! Co je, co se děje?!"
Nesnáším to. Co by se asi dělo, pitomo, chrápeš, pořád jenom chrápeš, a vždycky se tak idiotsky zeptáš, nenávidím blbé otázky ještě víc než chrápání! Grrrr. Půjdu si lehnout k dětem.
Jaká matka, taká Katka. Pandora chrápe. Moc chrápe.
Vrumf.
Beru spacák a karimatku, na trávě před domem se konečně vyspím. V tichu, jen hvězdy něžně blikají. Už spím.
Chrocht!
Vyskočil jsem jak bodnutý. Někdo mi zachrochtal přímo do ucha, a jak! Co to má znamenat?!
Bestie ježek. Batolí se, chrochtá, mlaská. Klepnu nevychovaného ježka. Na chvíli se zarazí, stojí, nezafuní. Po minutě se zvedne a uraženě odtáhne do křoví. Tak, teď snad už bude klid, ale už! Nebo!
A je. Ticho prostupuje tmou, jen v korunách stromů lehounce vítr šumí. Sladký ševel mne kolébá ke spánku a poznenáhlu zesiluje. Začíná pršet.
Sotva se
rozednívá, když lezu ze spacáku. Dnes není čas na otálení, dnes je
velký den. Jen trochu čaje navařím, stan sbalím, na kolo věci
naložím a už jedu.
Je neděle ráno, lidé chodí do kostela. Chrámy jsou pěkné, nové nebo vyspravené. Naleštěné kříže z nerezového plechu. Snad že bych taky do kostela zašel? Menší kázání nemůže žádnému zenbuddhistovi uškodit, avšak mne dnes čekají jinačí věci. Šlapu dlouhým klikatým stoupáním do sedla.
Uprostřed silnice stojí tele. Civí. Ech, ty tele jedno, však co ty víš co mne čeká za kopcem! Už jen kousek nahoru, sesvištím pár serpentin a budu tam.
V sedle je pramen, nabírám vodu. Z lesa se noří divous.
"Neviděl's tele?"
"Jo."
"A cigáro bys neměl?"
"Ne."
Beseda je u konce, divous odchází za telecím cílem. Cigáro! Já ťulpas! Zapomněl jsem na cigárko, či lépe na doutníček. Dosažení velkého cíle je třeba oslavit, vrcholový doutník by dnes byl zcela na místě. Nevadí, koupím doutník dole, alespoň bude zdejší.
A už se řítím dolů, vstříc největšímu z cílů. Pchá, Islandy, Nepály, hory rozeklané, co to všecko je proti němu. Tam všude byl kdekdo, celé hordy rádobycestovatelů. Každý druhý masňák se rval s krajtami v džungli, celé šiky turistů poskakují po ledovcích, ale ti všichni strnou v němém úžasu, až se dovědí kam já jsem došel. Otevřou hubu, ohromeni už samotným zvukem mýtického jména, jména, jehož melodie slabé naplní děsem, v duši hrdiny však rozezní struny touhy.
Medzilaborce.
Popravdě - v Medzilaborcích byl i Michal Brožek, to však na věci nic nemění, jelikož Michal je strašlivý drsňák, na kole si už párkrát rozbil držku a jednou si i nohu zlomil, když skákal ze zábradlí. Alespoň vidíte, že to není jen tak.
V medzilaborecké útulné nádražní putyce pokuřuji blahobytně doutník. Nezklamalo, město mých snů, naopak. Vše je jak jsem si představoval, leckdy i mnohem víc.
Nádraží dokonalé, s kolejemi i vlaky, nic nechybí. V hospodě pivo zakoupíš, a zdejší! Žádný český patok. Popiješ piva, podumáš nad dýmu plynutím, se štamgasty pohovoříš a vydáš se k muzeu.
Muzeum je moderní a umělecké, neb je muzeem moderního umění. Muzeum moderního umění Andyho Warhola v Medzilaborciach. Až se dech tají.
Andy Warhol byl slavný medzilaborecký rodák, který zde nikdy nebyl, paradoxy však k modernímu umění patří, a tak je to v pořádku. Andyho Warhola tu každý zná, každý jej pamatuje a vše je podle něj pojmenováno. Muzeum, ulice, náměstí, penzión, koktejl, salát i řízek. Každý druhý pes se zde jmenuje Andy a bylo by výsměchem vaší inteligenci napsat jak se jmenuje ten první. Před muzeem ční Andy Warhol v životní velikosti a v muzeu visí. I jiné věci jiných Warholů visí v muzeu, kde se nesmí fotit. Slepičí pařátky, walkmany a - jak bych mohl opomenout - polévkové konzervy. Kdo nevěří, ať tam běží.
"Přestaň, ve jménu Andyho Warhola, zaklínám tě!", křičí kunsthistorička. Budiž, už mám stejně nafoceno..
Syt pop-artu i piva, doutník dokouřen. Spokojeností přímo prosáklý. Nechci již více od života, když jsem mohl vidět Medzilaborce.
Leč jen brát a nic nepřidat, to by Medzilaborce dlouho nevydržely. Přišel, geniem loci se napchal k prasknutí, nyní je třeba věc dále k výšinám pošinouti, k většímu rozkvětu přivést. Nablít do kašny? Nikterak zlá idea, ovšem také nijak výjimečná. Medzilaborecký duch si žádá víc. Takže nejen nablít, ale i... Hloupost. Chce to něco jedinečného. Tuto!
Kytici polního kvítí pietně kladu k pomníku České družiny. Kolemjdoucí pobuda nežasne, zastaví se a drží se mnou chvíli ticha.
Mína je teple oblečená, ráno je chladno a jezdíme rychle. Na zastávce stojí tramvaje, slunce šikmě svítí. Jedeme z kopce, po chodníku mezi domy, občas se vyhneme člověku se psem.
"Až pojedeme zpátky, zastavíme se na trubičku, chceš?"
Mína je vážná, nic neříká.
Ve školce si sundá botky, pověsí tašku na háček. Projde mezi dětmi, z hraček vytáhne koníka a sedne si s ním do koutku. Koníka pohladí.
"Tak já jdu, Míno. Měj se hezky, hned po obědě pro tebe přijedu."
Mína kývne hlavou.
Jdu pryč. V šatně se posadím na lavičku a hodnou chvíli koukám do zdi.
Khukri rum je
tmavý, Khukri rum je chutný. Koupil jsem láhev koly a láhev rumu.
"Nejdřív do sprchy, prase bílé, nečisté!", hlásá cedule. Nepálci jsou hygieničtí. Správně.
Vypil jsem láhev koly a láhev rumu. Koupil jsem láhev koly a láhev rumu. Koloběh.
V lázni se louží lidé. Fuj. Fujtajxl. K zblití. Je mi na nic. Ne z Nepálců, proboha, komu by vadila vkusná snědá těla, ale tlusté bílé červy s anglickou příchutí nedokážu vystát.
Počkáme do večera, bílé příšery zmizí. Pandoře to nevadí, staví si z písku hrady. Mně také ne, liju si do koly rum. Khali Ghandaki šumí.
"Tatínku, podívej, tunel!"
Tmaví mužové chodí kolem, omyjí nohy a noří se do zřídla. Upiju trochu koly, láhev doplním rumem. Spojitost.
"Teď mi to spadlo, sakra."
Nesakruj, Pandoro. Podívej na řeku, plyne a nevzteká se. Také ty plyň, jen pluj a jemně dorovnávej. Upiju, doliju. I tmavé ženy procházejí k teplým pramenům, podvečerní koupel je v Tatopani pro každého. Prosté šaty, černé vlasy. Upiju, doliju. Krásné tmavé ženy. Khali Ghandaki hučí.
"Kdy už se půjdeme koupat, tati?"
Nepůjdeme, nač. Univerzum nás samo vykoupe, my mu jen nebudeme stát v cestě. I mniši z kláštera jdou k pramenům, smějí se, ten na konci je bledý, bílý a kulatý. Khukri rum voní dřevem. Posledního mnicha znám.
"Karle!"
Směje se. Věděl jsem to, vždycky.
"Tys neumřel?"
"Co tě nemá. Srali jste mě všichni, odjel jsem do Nepálu." Mávl rukou a odešel.
Tak to je dobře, Karle. Rum je dobře a řeka je taky dobře. Mniši skáčou do řeky, křičící je odnáší do Pokhary.
"Tak tati, já už mám hlad a žízeň."
Napij se, dcerko, napij se a dívej do proudu. Khali Ghandaki řve, poslední mnich proplul i s kytarou. Sešeřilo se.
"Já ti něco zazpívám, poslouchej. Když hráli tangááá, v zááhradníí restauracííí..."
Khali Ghandaki nikdo nepřekřičí.
"Tatínku, víš co? Ty jsi opilec."
Pořídil jsem pár fotografií a ukázal je lidem.
Nelíbily se jim.
Pořídil jsem několik jiných fotografií a ukázal je lidem znovu. Líbily se jim. Byl jsem zaujat.
Pořídil jsem ještě jiné fotografie a ukázal je jiným lidem. Některé se líbily a některé se nelíbily.
Dalším úsilím dobral jsem se k poznatku: Některým lidem se některé fotografie líbí, zatímco jiným lidem se jiné fotografie nelíbí.
Ukazovat lidem fotografie je pitomost.
Slupky od melounu házím přes plot. Prasata je jedí.
Člověk se pořád učí.
Ve čtyři ráno je ještě tma.
Před třiceti lety jsem šel poprvé do školy. Dostal jsem slabikář. Před školou rostly kaštany. Pak jsem šli do cukrárny, maminka něco povídala. Připadal jsem si důležitý.
Člověk se pořád učí.
Nikdy se neprobouzej za tmy. Když se přece probudíš, nepřemýšlej. Špatně se pak usíná.
