Les, toť štědré místo. Co všechno lze v lese nalézt! Onehdy jsem našel kapesník. Po pár dnech jdu zase lesem a ejhle! Jiný kapesník. V létě jsou v lese borůvky a na podzim houby, které se snědí, člověk se směje a hovoří se stromy. Když má člověk pilu, je to ještě lepší. Já mám pilu.

S pilou pilně pílím do lesa, vyhlédnu si správně rozvidlenou větev a už jdu na to. Řízy řízy fiky kruchy škub a je tu prak, krásný veliký prak. Praku je mi zapotřebí, jelikož se vyskytli lidé, s jejichž existencí nesouhlasím a jimž nyní ustřelím jejich odporné palice. Do praku nabiji macaté kuličky z ložiska, natáhnu gumajznu z duše od traktoru, soustředím se zenově, zamířím, táák... Co to tam je?

Cancoury jakési barevné visí na vrcholku stromku za potokem. Zvláštní, na odpadky jsou příliš vysoko, dobrých pět metrů. Dva barevné kousky, jeden sytě modrý, druhý žlutý. Spojené špagátkem. Co to jen může být?

Lezu opatrně přes poslední zbytek ledu na potoce ke stromku. Žlutý cár je papírová kartička, modrý buď pytlík nebo vyfouknutý balónek. Že by? Že bych našel balónek s adresou? Nevídáno!

V dětství jsem se vypouštěním balónků s adresou velmi zabýval. Měl jsem velkou láhev, v láhvi louh. Louh býval někdy neklidný, chtěl z láhve ven, procházet se po okolí a vypalovat díry do koberce. Pak jsem dostal výprask. Když se mi podařilo louh v láhvi udržet, vhazoval jsem k němu kousky hliníkové fólie, aby tam nebyl tak sám. Louh a hliník spolu rokovali za stálého bublání, z láhve vylézal vodík a nafoukl mi balónek. Když byl balón dosti veliký, maminka mi jej zavázala, já přidal na konec šňůrky papírek s adresou a pak jsme vzduchoplavecký přístroj slavnostně vypustili. Odlétal pomalu, tiše se ztrácel v modru, zatímco táta láteřil, že nemůže najít dalekohled, kam ho ten kluk špatná zas zašantročil?!

Balónek zmizel a já si vědecky do zápisníku poznamenal čas, směr a sílu větru, abych... Zajímavé, teď vůbec nevím co abych. Abych asi něco, co už jsem zapomněl. Zapsal jsem si to a čekal, kdy přijde zpráva.

Nepřišlo nikdy nic.

Tyhle věci nikdy nefungují, můžeš vypustit milión balónků, můžeš napsat tunu lístků, můžeš se třeba uřvat a nikdy ti nikdo neodpoví. Prostě to nejde.

Tenký stromek se klátí, čekám, kdy dvoucentimetrové větévky prasknou a já spadnu do potoka. Zbývají ještě dva metry ale po půlpalcovém klacíku nepolezu, ohnu vršek, zlomím stromek, k balónku se přece dostanu. Mám ho!

Sedím pod stromem a nevěřím vlastním očím. Tak přece jen! Někdy, občas, zřídka, jednou za život, úplně jiným lidem, ale přece jen. Léa Contreroulin, école primaire Fréterive. Fantazie. I o cancourech se tu píše, naštěstí pár lekcí francouzštiny mám, a tak vím, že Concours de Ballons je Soutěž balónů. Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Přes Alpy, přes Německo, přes Šumavu, člověk řeže prak, kouká kamsi do lesa... přeleze potok... a balón z Francie. A já myslel, že tohle se stává jen v televizi. Je možné, že celý náš život je jen snem ve snu?

Jdu domů, najdu školu ve Fréterive na webu a žasnu zas. Já ho vidím, vidím ten balónek! Měli slavnost, loni třetího prosince pořádali Soutěž balónů a tady vpředu ten modrý, to je on. Trvalo to skoro třicet let, ale tobě se to, děvče, nakonec přece jen povedlo.

Milá Léo,

tvůj nádherný modrý balón po nejméně 879 kilometrů dlouhé cestě přistál.