
Ulice Káthmándú, listopad 2006
Poslední dobou dost hulím. Jsem sice nekuřák, ale když všude slyším o zákazech kouření, nemůžu si pomoct.
Hulím cigára a doutníky a nechutná mi to, jelikož z cigaret a doutníků se státu platí velké daně, a mně nechutná platit daně. A tak raději kouřím trávu, neboť z trávy se daně neplatí, či dýmku s hašišem, která jest od daně rovněž osvobozena. Nacpu si dýmčičku, sedím u kamen, lokám dým a dívám se do plamenů. Žluté jazyky se pomalu kamsi rozplývají a já už nevím proč tu jsem ani odkud jsem přišel. Kam jdu? Co tu dělám?
Co tu vlastně, kurva do hajzlu, dělám?
Proč se na to kurva nevyseru? Jak debil, jak ten největší trotl, s vyplazeným jazykem funím už čtvrtý den za tím pakošem Ondrou, pazdrát mizerná namakaná, ráno vstane, lokne si čaje, vyrazí a celý den běží, nikde nezastaví, každou vesnicí jen prolítne, tuhle hospoda, támhle čajovna, ale on ne, ani na vteřinu se nesmí zastavit, chce proběhnout kolem Annapurny za deset dnů, jenom aby ušetřil smradlavých šest rupek, pro to jsem jel do Nepálu? Ani se nenažrat? Abych od rána do večera jenom šlapal jak idiot, pro nic za nic vlekl batoh přes kotáry, pro to jsem se narodil? Další vesnice, zastaví snad? Že se ptám, sportovec zjebaná, zas utíká pryč, ani se neohlídne! Pro to jsem tady? Piča, piča, piča s ušima!
Prásknu batohem na zídku, vší silou nakopnu šutrák, odrazí se od kamenné stěny domku a udělá to ránu, Ondra s Nímou se otočí, boxuju pěstmi do batohu, tu máš, svině, tu máš, rozmlátím tě na hadry, já mám hlad! Z okna domku kdosi vykoukne, ale hned zas zajede zpět jak had do díry. Ještě si bouchnu, a ještě, prásk! Piča!
Ti dva stojí sto metrů dál po cestě, vidím, že průvodce chce jít ke mně, ale Ondra mu něco říká a tak zůstává. Rozumný člověk. Funím.
Piča!
Ještě chvíli.
Hodím si batoh zpátky na záda a jdu za nimi. Čekají.
„Už je to dobrý?“, ptá se Ondra.
Ondra je fajn. Leze mi na nervy, ale v něm to není. Být tu s dalajlámou, chtěl bych zabít dalajlámu. Mít Ondra modrou košili, začal bych nenávidět modré košile. Už týden jsem nebyl sám, tím to je.
„To není proti tobě“, vysvětluji.
„Jo, jasný“, přikyvuje Ondra. Myslím, že nelže.
Níma, náš průvodce, kterého nám vnutily zasrané nepálské úřady, mlčí. Dívám se na něj s neskrývanou nenávistí. Snaží se vypadat, že tu není. Parazit.
„Neděs Nímu“, povídá Ondra, „Chceš si odpočinout?“
Níma je opravdu vyděšený. Vztek tu neznají, nikdo se nevzteká. Zuřivostí v Nepálu nic nepořídíš, nikdo nedává najevo emoce. Ne takové... boxovací. Dal bych mu do držky, hajzlovi průvodcovskému. Devět dolarů denně a k čemu? Jako brát si průvodce na cestu do Lhoty. Už zas skřípu zuby.
„Hele, půjdu radši kus napřed, ano?“, říkám Ondrovi, „Trochu se uklidním a pak na vás počkám. Jo?“
„Jasný“, opakuje Ondra, „Chvíli posedíme a pak půjdeme pomalu za tebou.“
Stoupám pralesem k další vesnici, překročím potok, ohlédnu se. Nikoho nevidím. Jsem sám a vztek mne zvolna přechází. Je večer, čas pro dnešek skončit. Dojdu k prvnímu domku, položím batoh a dívám se zpět do údolí. Ještě nejdou. Ještě pár minut samoty.
„Pokoj? Přejete si pokoj?! Odpočiňte si! Dejte si čaj! Čaj!! Moc čaje!!! Pokoj! Jídlo! Jíííídlóóóó!!!!“, vříská za mnou kdosi anglicky.
Žádné jídlo. Žádný čaj. Vražda.
Otáčím se beze spěchu. Zabíjení si člověk v klidu víc vychutná.
U lodže stojí Meryl Streepová, je nádherná a zubí se na mne. Myslím, že mě chce.
Sedíme v lodži u ohně, didi odnáší tácy od večeře. Níma přihodí do plamenů polínko.
„Je pěkná, co?“, obracím se na Ondru, „Vypadá jak Meryl. Celá ona, jen mladší.“
Ondra se směje. Prý to zná, po měsíci bez žen je každá Meryl. Níma se obezřetně ptá o čem je řeč, pak se slabě usměje. Je rád, že už nerapluju.
„Člověče, už tak neblbni“, nabádá mě Ondra česky, „Já tě chápu, ale on je z tebe úplně vyřízený. Myslí si, že jsi nebezpečný blázen.“
No jo.
Vytahuji dýmku, Níma hledí nesouhlasně. Je buddhista, vegetarián, duše čistá, nezkažená. Odsuzuje alkohol a veškeré drogy. Jeho zajímají jen prachy.
Žluté jazyky plamenů se rozplývají, hašiš hřeje zevnitř. Už žádný vztek, už jen klid, vláčné plynutí a pomalé, důkladné myšlenky. Proč? Proč jsem tady? Proč je tu krásná nepálská Meryl, proč zítra odejdu a už ji nikdy neuvidím? Kam jdu? Kam všechno jde? Kam mi padá dýmka?
Reflexy mám ještě dobré, bleskově jsem se otočil, trhnul prudce rukou, chňapl a zachytil padající dýmku.
V místnosti je ticho.
Níma se choulí na zemi a rukama si chrání hlavu.

Ulice Káthmándú, listopad 2006
„Ale ne do mě!“
Je jaro, máj, je lásky čas, pročež lidé pílí do obchodů a odtamtud přinášejí ženám růže, šperky a jiné láskyplné dary, elastické a technologické, neb jsou lidmi moderními a beztoho se dost nadřu v posilovně.
„Do mne se nic strkat nebude!“, mávám rukama. Slečna má pitomé nápady.
„Pročpak ne?“, ptá se potutelně.
„Jelikož“, vysvětluji, „tento kromobyčejně advancovaný vibrátor jest vyroben výhradně pro dámské použití, tudíž se mi nikam nic strkat nebude.“
„Na mně bys to ovšem zkoušel, jsem snad nějaký pokusný králík?“
Ohýbá věc na všechny strany.
„Je to moc tvrdé.“
Tak tentokrát zas tvrdé! A jindy... K čertu, ať už se konečně rozhodne.
„Nic není tvrdé, vše je dokonale silikonové, anatomické, pružné a flexibilní, jak říkala paní v obchodě. Ani tvrdé, ani měkké. Tak akorát.“
Bims! Slečna mne vzala vibrátorem do hlavy.
„Tak co? Tvrdé nebo ne?“
Beru jí vibrátor z ruky.
„Není to vůbec tvrdé“, prásknu ji taky přes hlavu, „a už přestaň blbnout! To je nějaká erotika, tohleto?“
Slečna si pro sebe cosi hudruje.
„Bude to drhnout.“
„Ohó! Jářku, nebude!“
Na drhnutí jsme vybaveni.
„V této tubičce jest speciální, nelepivý, nealergický, mimořádně kluzký lubrikační gel, který veškeré drhnutí naprosto znemožní. Paní říkala.“
Odšroubuji uzávěr.
„Ukaž prsty! Stačí pouhá kapka na špičku prstů a... zkus!“
Slečna mne konečky prstů o sebe a konečně se zdá, že je zaujata.
„No jo... opravdu... klouže to! A jak! Zkus to sám.“
Zkouším. Pojednou se děvče pekelně rozchechtá.
„Hehehe. Tak mě napadlo... víš... co takhle tím namazat sousedovi schody?“
Ach jo. Tomu říkám májový večer plný lásky. Třu prsty o sebe.
Dobrý nápad!
Soused je beztak napůl kripl, všichni se mu smějí. Nikdy se neoženil, ani holku nikdy neměl, a to je mu už přes padesát. Bude švanda. Teď ichtyl pozná erotické dusno.
„Tak jo!“
Zazvonil jsem a uprchl. Čekáme napjatě přitisknuti ke dveřím.
Slyším sousedovy šouravé kroky. Loni měl slabou mrtvici, sotva leze. Ani nedutám, slečna smíchy tiše vyprskne. Je rozkošná.
Bong!
Už se valí!
Výkřik a duté rány, které postupně mizí kamsi do nižších pater.
Dívka se směje na celé kolo a znovu mne žertovně majzne elastickým vibrátorem přes hlavu. I já se chechtám. Nandali jsme to mrzákovi. Chytnu ji do náruče a políbím. Odkudsi zespodu se ozývá bezmocné skučení. Já tu holku prostě miluju.
„A ne že o tom někam napíšeš", hrozí mi přístrojem, "To jsou naše intimní věci!"

Ulice Káthmándú, listopad 2006
„No chance, sir”, nepokrytě se vysmívá jeden z těch malých snědých hajzlíků.
Cože? Jak, no chance?! Co mi to zas namluvili!
„A co seznam? Můžete mne připsat na seznam? Pro případ, že by někdo zrušil svůj let, rozumíte?“
Bastard se zubí od ucha k uchu.
„Ale jistě, pane. Pokud chcete, zapíšu. Už jsem na něj zapsal přes tři sta lidí, i vás zapíšu. Ale k ničemu to nebude. No chance.“
Tak. No výborně. A to bylo řečí, když jsem letenku kupoval! Samozřejmě, pane, jestliže skončíte v horách dřív, můžete klidně změnit termín odletu, jistě, sire, žádný problém, navštívíte místní kancelář aerolinek, oni přispěchají, pán velkomožný, ochotou se strhají, letadlo vám ihned přistaví.
Skončil jsem v horách o dvanáct dnů dřív. Trčím v přecpané kanceláři Gulf Airu, kde jsem vystál třičtvrtěhodinovou frontu. Hlava na hlavě. Všichni chtějí zpátky do Evropy.
No problem? Ech... víte... drobátko jsme se spletli. Správně to je no chance.
„Přejete si tedy potvrdit původní datum odletu?“ ptá se chlápek cynicky a z tváře mu svítí sarkasmus, bídák mizerná nepálská, turistu lstivě oklamali, dvanáct dnů bude v Káthmándú sedět, v zablešeném hotelu si malarické štípance drbat, dolary utrácet, ach, jaká to pro nepálce slast. Grrrr.
„Yes.“
Odcházím s orazítkovanou letenkou do beznadějného vedra zaprášených ulic Káthmándú, prodírám se davem podlých domorodců, kteří se na mne zubí, neb mne ošálili, vysmívají se zubatými škleby, vždyť už slyší šustění rupií, které utratím za sprchu, z níž nic neteče, za záchod, do něhož nic nevteče a za jídlo, po kterém mi poteče ze všech otvorů.
Zahlédl jsem ji koutkem oka.
Stará stařena, chudá žebračka, pleonastická lovkyně turistů zmerčila svůj cíl, poháněna motorovými berlemi sápe se mým směrem a už mi stojí v cestě, už ke mně natahuje lačnou dlaň.
„Plíííííís!“
Bác.
Pokdop’ jsem jí berlu.
Howadoor vrací úder.
„Máš hezké kalhotky.“
Ležíme na trávě na vrcholu kopce, poznenáhlu se šeří, pod námi se rozsvěcuje město. Slečna se směje, ale kalhotky má opravdu pěkné. Takové přiléhavé, strakaté.
„No vážně.“
Už se přímo řehtá: „Když ony to nejsou kalhotky.“
Nejsou? Ale vždyť...
„Chichi“, zajíká se slečna smíchy, „To jsou slipy! Hihihi, už vidím Jiříčka, až bude dnes doma ženě vysvětlovat, proč přišel v kalhotkách. Víš, Jiříček je kolega z práce.“
Aha! Taky se směju.
„Možná by mohl tvrdit“, navrhuji, „Že chodí v kalhotkách pořád. Že je to jeho drobná úchylka, která až teď vyšla na světlo. Ale nevím, jestli si tak polepší.“
Smráká se víc a víc, město žlutě svítí.
Jeden z mých spolužáků kdysi rozzuřil češtinářku, když tvrdil, že nic nečte, protože čtení ubíjí jeho osobnost. Z knih se mu do hlavy derou cizí myšlenky a zabíjejí jeho vlastní. Učitelka se vztekala. Jaký nesmysl!
Už nečtu knihy. Nedívám se na televizi. Nečtu noviny. Žádné zprávy, žádné filmy.
Začínám mít potíže s vyjadřováním. Poznenáhlu zapomínám, kde se píše jaké i. Na interpunkci jsem už rezignoval, snad mi ji kamarádka opraví. Obtížně hledám slova. Stále víc ukazovacích zájmen.
Nemluvím s lidmi. Nevím, co si myslí. Nepotřebuji to vědět. Myslím si svoje. Kdybych s nimi mluvil, říkali by mi, co si mám myslet, co říkat, co dělat. Myslel bych si to jejich.
Lidi si myslí všichni to samé. Od toho to všechno mají - knihy, filmy, televizi. Aby se ujistili, že myslí správně, že jsou jako druzí. Že je nenapadlo nic, co už nenapadlo někoho jiného. Sdílí kontext. Mám vlastní kontext.
Občas přece jen zajdu na film, i já se doslechnu, že jej lidé chválí. Dobrý film, opravdu. Film běží, diváci se smějí. Mají tu pohodlná křesla. Nevím, čemu se smějí. Příběh mi nepřipadá veselý ani vtipný. Lidé na plátně jednají nelogicky. „Jak výstižné! Jako ze života“, říkají lidé v hledišti. Snad z jejich života, možná. Pak se znovu smějí, prý narážce na jiný film. Neviděl jsem ho.
Film už mě nebaví, strkám slečně jazyk do úst a pak jdou titulky a můžu jít domů.
Nad západem září Venuše, po stezce kolem nás běží osamělá sportovkyně. Má pěkná ramena a funí jako ježek. Vrhne pohled na mou ruku, hladící slečnu v klíně.
Z protějšího kopce odpalují ohňostroj, pestrobarevná světélka padají do tmy. Lidé vidí fontány, gejzíry, snad emoce, snad se jim to zdá krásné. Já vidím jen světla, která rychle hasnou. Něco mi to připomíná. Otřesu se.
Je noc, na nebi jsem našel Jupitera. Slečna se vrtí.
„Něco bych si dala.“
„Máš hlad? Tak půjdeme, dáme si v hospodě večeři.“
Slečna se vrtí dál.
„Ale ne... ne jídlo.“
Poslední rakety ohňostroje vyhasly, jen hvězdy studeně září. Rosa nepadá, tráva je pořád suchá.
Ne jídlo... Aha! Rozepínám si kalhoty. Slečna je totiž nymfomanka.

