Pokud jsem online, můžete si vyzkoušet novou podobu Howadoora na cestách.

V Lehu je nuda.

Ležím v pokoji na matraci, hledím do stropu. Šťoural bych se v zubech, nemám ale čím. Na stropě není větrák, který by se vesele točil a já jej mohl hodiny pozorovat. Šel bych na pivo. Ani roztodivné skvrny na stropě nejsou. Pivo neprodávají, jelikož prohibice. Mohl bych se otočit na bok...? Hm. Ale pak se zas otáčet na záda... Ne, takhle je to lepší. To je ale nuda.

Klepity klopity klop.

„Ikskjůz mí!“

Vypadá to, že paní domácí má cosi naléhavého na srdci. Stojí ve dveřích, v ruce mrkev.

„Pro mne?“

„Nou nou, ne, já chtít vy jít pryč. Mrkev ne vy, mrkev večeře.“

„Pryč? Já?“

„Yes, pryč vy jít já.“

Paní umí anglicky ještě o malounko méně než já.

„Pryč já? Já pryč jít vy chtít teď hned? Peníze dát batoh vzít pryč jít vy chtít já?“

Proč mě chce asi vyhodit? Ale co, jak myslí, přesunu se do jiného guesthousu, nejbližší je hned vedle.

„Ne ne!“, mává mi paní mrkví před obličejem, „Ne vy jít pryč hned! Zítra!“

„Zítra já jít pryč vy chtít? Já batoh zítra vzít, peníze dát, ráno schody dusy dusy ulice šlapy šlapy, v guesthousu už nebýt nikdy víc?“, dělám si z ní tak trochu legraci. Zdá se však, že jí nejde ani o to, abych odešel zítra. Cosi se mi snaží naléhavě vysvětlit.

„Ne. Vy ne jít pryč. Rozuměl?“, říká pomalu.

„Rozuměl.“

„Vy ne jít pryč zítra, rozuměl?“

„Rozuměl.“

„Vy ne jít pryč zítra, já jít pryč zítra, my jít pryč zítra, všichni jít pryč zítra. Vy ne jít pryč zítra, vy jít pryč zítra, já ptát. Rozuměl?“

„Nerozuměl.“

Vy ano?

„Zítra všechno pryč? Mrkev taky pryč?“, napadá mne provokativní otázka, ale nakonec ji spolknu.

„Uch“, svěsí paní rezignovaně mrkev, „Já jít pro husband. On vysvětlit.“

Manžel záhy přichází, nevybaven mrkví, leč dokonalou znalostí anglického jazyka, podpořenou sebevědomým očekáváním, že my chlapi se přece vždycky snadno dohodneme.

„Žena ne Anglie...“, usměje se omluvně, „My hned vyřešit. Vy ne zítra pryč my pryč vy pryč všechno pryč zítra (cosi nesrozumitelného) zítra úplně všechno (znovu totéž nesrozumitelné slovo) šest třicet tři pryč autobusy pryč otázka dveře zavřít zámek klíč jít nejít pryč vy otazník velký zítra pryč pryč pryč. Rozuměl?“

Chvíli mi s nadějí hledí do obličeje, pak naděje zhasne.

„Ech, nerozuměl. Já jít pro syn.“

Bože. Jen nejít pro syn. Syn je studovaný, syn umí i jiné časy než prostou přítomnost. Syn být příliš Anglie. Já syn nerozumět. Já pryč.

„Má matka ve své neskonalé upřímnosti, smím-li to tak říci“, spřádá zvrhlý syn s požitkem enigmatické tkanivo anglických frází, „by ráda, v součinnosti s mým drahým otcem, vyjádřila onu myšlenku, potažmo lépe řečeno otázku, či snad jakýsi návrh, a nyní se dotknu pravé podstaty celé věci, spočívající ve skutečnosti, že zítra celá rodina, včetně příbuzenstva, jež nás za tímto účelem navštívilo, již brzy nad ránem, takřka za svítání, dokonce už možná v době jistého - je-li to tak možno vyjádřit - šera, opustí dům, by odkvačila v blízkou obec Choglamsar od nepaměti zvanou, za účelem navštívení jeho svátosti dalajlámy, jež zde bude, jak se stalo vskutku neocenitelnou každoroční tradicí, přednášet veřejnosti. Toto obydlí, v němž se nyní nacházíme, nebo, rozumíte-li lépe techničtějšímu vyjádření, do něhož spadají naše souřadnice, zkrátka dům tento, pak zůstane od šesté hodiny ranní do třetí odpoledne zcela prost kteréhokoli rodinného příslušníka, ba, lze se obávat, že vy budete jedinou osobou, která se onou dobou shora uvedenou bude zde či v bezprostředním okolí nacházeti. Proto mí drahocenní rodičové vznášejí vůči vám, vážený jemný pane, snad doufám nikoli neomalenou otázku, zdali též zítra ve zmíněnou dobu odejdete, či zda vás mají vybavit detailními instrukcemi stran uzavírání dveří?“

Tak tys to, mladej, dočista dorazil.

„Ty seš úplně blbej, co?“, ptám se nejdřív česky a až pak přejdu do angličtiny, „Vy si ze mne utahujete, že?“

Rodinka se směje. Buddhisti mizerní.

„Jen malinko“, povídá syn pobaveně, „Zítra od šesti do tří tu nikdo z rodiny nebude, jedeme do Choglamsaru na dalajlámu. Pojďte dolů, dáme vám klíče od domu.“

Ležím znovu na matraci, hledím do stropu, klíčem od domu se rýpu v zubech. Tak na dalajlámu jedou... His Holliness drží po celý týden v Choglamsaru teachings pro veřejnost. V Ladakhu buddhisté převažují, dalajláma je u nich populární, slétají se na něj zdaleka jako vosy na bonbón. Jeho svátost hovoří, tisíce lidí sedí spořádaně na trávníku, poslouchají moudré myšlenky. Jak oduševnělý lid.

V Lehu zítra nikdo nebude, půjdu do hospody, hezky v klidu, sám si sám.

Vlastně ta prohibice blbá! K čertu. Zapomněl jsem.

Ani trávu neseženeš... ani haš... Čuchat benzín z vařiče mě nebaví. To zas bude nuda.

Já snad pojedu na toho dalajlámu taky.

„Kvaky kvaky!“

Lidí přijelo víc, než jsem čekal. Hlavní a jedinou ulicí Choglamsaru mne vleče dav k velké travnaté ploše. Je ráno, ale horko k zalknutí. Lidé sedí pod lehkou plátěnou stříškou, natěsnáni po indickém zvyku jeden na druhého, na klíně drží děti, které v náručích drží další děti, všichni tiše naslouchají nesrozumitelnému kvákání, linoucímu se z tlampačů.

„Huhly huhly!“

U brány mne prohlédnou jestli nemám bombu (nemám), jakékoli drogy (také ne, sakra) či zbraně (mám nůž, ale přehlédnou ho), pak mne zařadí do proudu lidí, prohlédnou podruhé, rozhodnou, že jako cizince už mne podruhé prohlížet nemusejí, a tak mne vrátí zpět, zařadí do proudu pro bílé a poté už mne dav donese až k hlavní tribuně.

„Kvaky huhly huhly kvaky. Kvaky. Huhly. Koko.“

Dalajláma sedí na vyvýšeném místě, vypadá staře a nadšeně. Svá teachings nečte, hovoří spatra do mikrofonu a energicky rozkládá rukama.

„Ko. Koko! Huhlykoko kvaky kvaky.“

Nerozumím ani slovo a napadá mne, že by se jeho svátosti hodila do ruky mrkev.

„Kvak. Kvak.“

Mohl by mrkví svou gestikulaci ještě podtrhnout. His Holliness se na chvíli odmlčí. Okamžik napětí.

„Cho-cho-cho!“

Dalajláma se směje pro sebe z ampliónů a jeho veselí se přenáší i na mne. Mám co dělat, abych se neválel smíchy po zemi. Lidé stále nábožně poslouchají, nikdo se nechechtá. Kvaky kvaky.

„Pojďte, pane“, chytne mne za loket voják s kvérem přes rameno, „Pojďte sem, do sekce pro cizince. Uslyšíte překlad.“

Jdu.

„Kvák. Kvak? Kvááák. Cho. Cho-cho.“

Neslyším žádný překlad. Cizinců jsou tu stovky, i oni tiše sedí na svém trávníku pro bílé a naslouchají slovu božímu. Prošedivělý hippie pokyvuje hlavou, fakt že jo, vole, ten dalča dneska ale válí!

„Jeho svátost dalajláma říká“, ozve se konečně z rozhlasu anglicky, „Kvaky chrochty chrochty kvaky chrocht. Chrocht? Chrochtobuzna. Koko.“

Připadám si jak u Monty Pythonů na půdě. Raději si sednu taky na zem a položím obličej do dlaní. Bude to vypadat, že pláču dojetím.

„Koko? Kvak. Kvakykvak. Cho. Cho-cho-chó!.“

„Velká osobnost, světová osobnost!“, říká pán domu, ukazováček napřažený ke stropu a já vyprávím historku, v níž kamarád Ondra jede do Indie navštívit Dharamsalu, sídlo dalajlámy, by se s jeho svátostí setkal, aby pak na místě zjistil, že dalajláma před několika dny odjel opačným směrem a v současné době pobývá v Praze.

„On je v Praze pečený vařený“, vysvětluji, „Porád něco kutí s prezidentem.“

Rodina je nesmírně potěšena, dalajláma je zde numero uno. Kam se hrabe Elvis. Hnětou z mouky placky, plní je zeleninou a planou oddaností k duchovnímu vůdci. Když budu jeho svátost řádně chválit, dostanu knedlíčků moma plnou mísu.

„Dalajlámu znají všichni prezidenti“, přidává se syn, „Já myslím, že je známý skoro jako papež.“

Hehe, ty vykuku, ty mne zkoušíš!

„Víc než papež“, odtuším suverénně.

Och! Všichni žasnou. V jejich očích je každý ze západu křesťan, a když křesťan tvrdí, že dalajláma... víc než papež! Neuvěřitelné!

„Mnohem, mnohem víc. Papež se může jít schovat.“

Hnětou placky jak vzteklí. To bude moma! To bude průjem!

Kouřící knedlíčky nesou na stůl, naložili mi jich vrchovatě. Požírám je, jsou horké a pálivé.

„Víte“, začínám pomalu mezi sousty, „Rád bych se na něco zeptal. Jistě, i mne dalajláma svou řečí zcela uchvátil, o jeho – řekněme – moudrosti nemám nejmenších pochyb, je tu ale taková věc...“

„Ano?“, ptá se podezřívavě jeden z příbuzných.

„Ano. V podstatě jde o to, že jsem některým pasážím ne zcela přesně porozuměl. Vlastně... Jen docela málo.“

Nikdo nic neříká, jedí soustředěně momo.

„Popravdě se dá říct, a to je asi nejsprávnější výraz, že vůbec. Ani slovo.“

Stále nic.

„A tak bych se rád zeptal o čem vlastně dalajláma mluvil? Tolik hodin? Mohli byste mi to vysvětlit? Vlastními slovy?“

A teď vás mám. Já vám dám, tropit si ze mne legraci. Spokojeně se láduji horkými knedlíčky, společnost mlčí.

„Jenže my“, ujme se syn po delší době slova, „Jsme nebyli na teachings.“

Žasnu.

„Nebyli? Vy jste tam nebyli?!“

„Ech“, ošívá se, „Byli. Nebyli. Byli, ale... Ne tak úplně přímo. Jeli jsme do Choglamsaru, ale nebyli jsme úplně až u dalajlámy. Prošli jsme se kolem, jsou tam stánky. Pak jsme šli k řece... byl to pro nás takový výlet. Taky na tržnici jsme byli. Víte... ta teachings... ona jsou dost dlouhá...“

„Dlouhá“, přidávají se ostatní příbuzní, „Velmi moudrá. A velmi dlouhá.“

Tak! Tohle jsem věru nečekal. Pro spirituálně založené buddhisty jsou dalajlámovy projevy dlouhé. Já tam tvrdnu jak pako a oni si opodál piknikují.

„Ale rodiče!“, vyskakuje syn, „Rodiče na dalajlámovi byli! Oni...“

Jako by se snad i trochu styděl?

„Oni... jsou tak ještě zvyklí.“

Hm.

„Pak by mi snad oni mohli vysvětlit o čem...?“

Syn se obrací na otce, otec něco vykládá ve svém jazyce, chvíli spolu mluví, nakonec starý mávne rukou.

„Otec praví“, překládá syn, „Že dalajláma mluvil o obecných věcech.“

Jo ták! Obecných! Kvaky kvaky, co? Jenže tak lehce se nevykroutíš.

„Obecných? Zejména o kterých obecných?“

Oba spolu znovu hovoří.

„Říká, že zvláště o těch nejobecnějších.“

Otec přikyvuje, ano, nejobecnějších, jeho svátost hovořila o obecnosti ve své nejuniverzálnější podstatě. Obecně vzato. Vy bídáci! Já se dvě hodiny tlačil v davu! V tom vedru!

Matka si na něco vzpomněla a vzrušeně brebentí, syn nesouhlasí, ona trvá na svém. Že by se jí vybavilo cosi konkrétnějšího než jen obecnost o sobě? Tázavě na ni hledím.

„Mrkev!“, povídá paní domácí a spokojeně se culí.

„Dalajláma mluvil o mrkvi?!“

„Ne ne“, vysvětluje neochotně syn, „Já jí říkal, že to sem nepatří. Matka povídá, že potom prodala na trhu dobře mrkev.“

Ufff. Honím prstem po talíři drobty z posledního knedlíčku. Jak oduševnělý lid.

„Je to prostě osobnost“, opakuje otec a přidává si z mísy, „Světová osobnost.“

To bezpochyby.