Zdar, preposilam smutne info od cloveka, co je zrovna v Nepalu.

Ondra Medek

SAMSARA

Cestovat po Nepalu neni nec prijemnyho. V cely zemi, kde naprosto nic nefunguje, vladne napeti a nejistota. Kazdej mesic probihaji stavky, ale ne stavky na jejichz pozadi by byla nejaka spasna myslenka jakou je napr. svoboda, ktera by sjednocovala lidi a oni tak stavkovanim vyjadrovali nespokojenost s dannou situaci a pokouseli se ji zmenit, jako spis starch; je to starch z maoistu, co je na pozadi tehle vecne se opakujicich a vycerpavajicich stavek. A tak kazdej mesic na nekolik dnu popr. tejdnu prestane fungovat doprava; posta, banky a vsechny jiny dulezity urady zustavaji zavreny stejne jako skoly. Kdyz nekde propuknou vetsi nepokoje a ve mestech se stretnou maoisti s armadou a policii, tak vlada vyhlasi zakaz vychazeni a to pak zustavaji zavreny veskery obchody, poulicni jidelny a restaurace. Na druhou stranu Nepal sou Himalaje, ktery stoji vysko nade vsim a pod kteryma zijou obycejny lidi. A nepalci jsou skvely lidi.

*

Kdyz sem na podzim 2002 letel do Indie a Nepalu poprvne, nevedel sem o tehle koncinach a lidech ktery v nich zijou vubec nic. A tak sem zacal poznavat. Po priletu do New Delhi sem prodelal sok, asi jako kazdej kdo poprvne prileti do kterykoliv zeme tretiho sveta. Mel sem sok z toho kolik indu je, z toho jak sou hlucny, z toho jak sou chudy; mel sem sok z toho, jak obrovsky mnozstvi zapachajiciho bordelu vsude kolem sebe produkujou a na kterym v beznadeji zijou jako mravenci v mravenisti, ve kterym ke vsemu probihalo nejaky spolecny spiknuti proti bilymu muzi, kteryho na kazdym kroku – v neuveritelnym davu – provazela lez a okradani. Tak to alespon pusobilo na uplnym zacatku, a ja se jeste ten den rozhod, ze odjedu do Nepalu.

Prejet hranice znamenalo ocitnout se v jinym svete. A tenhle novej svet byl svezi, poklidnej a taky daleko vic zelenej. Byla mlha, ale vzduch byl lehkej. Autobusy nebyly tak preplneny, byly pohodlnejsi a hrala v nich ziva nepalska muzika plna fleten, rychlych rytmu a veselyho jeceni. A nikde skoro zadnej bordel. Jeste sme ani nezacali stoupat a ja uz tuhle zemi miloval a stejne tak sem si na prvni pohled zamiloval I lidi, ktery v ni zili a ktery byli uz od pohledu nadherny. Ve srovnani s indickym davem mi nepalci pripadali daleko vyrovnanejsi, spokojenejsi a taky daleko vic bezprostredni. Mel sem pocit, ze spis nez v Asii, sem se ocit nekde mezi indianama na Severu Ameriky; primitivni sperky a pestrobarevny obleceni, ktery zvyraznovalo jejich pruzny svalnaty postavy; prekrasny hubeny obliceje a v nich lehce sikmy tajmny oci; zensky, ktery se narozdil od indek nestydely a byly komunikativni, mely pres zada rozpusteny dlouhy havrani nolejovany hrivy. Pak sme pres lesnaty kopce zacali pronikat hloubz do srdce Himalaji. A ja sem v uzasu nenachazel slov. A pak prisla Pokhara a jeji turisticka ctvrt Lake Side, ktera lezi na brehu deset kilometru dlouhydo jezera zasazenyho do vysokohorskyho prostredi. V Indii meli vsichni na sobe padesat-let-z-mody-vysly usmudlany tesilky a kostkovany kosile a zensky v pantoflich byly od hlavy az k pate zahaleny do sari. Oproti tomu holky na Lake Side sviraly rifle a uzky trycka a kluci, ktery meli hlavy zamotany do satku s Bobem Marleym, meli na nohach cinsky Nike. Cela Lake Side se svoji saloonovskou architekturou westernovych mestecek a s promenadujicima se turistama byla v totalnim rozporu s tim, co sem videl z okna autobusu cestou do Pokhary, kde vetsina domku bylo uplacanych z hliny, kolem kterych postavali bosi dospeli, buvolove a maly deti s vlkou zelenou nudli u nosu, ktery pobihaly kolem nahaty. Od prvni chvile sem mel pocit, jako bych se ocit nekde uprostred divochu na Divokym Zapade. A kdyz sem se pak nekolik dnu na to vydal na trek do ledovyho kralovstvi Sester Annapuren, do base campu, kterej lezi ve ctyrkilometrovy vejsce nad civilizaci, tak tenhle pocit –ze sem uprostred raje – dosahnul uplnosti. A prave tam, pobliz Annapuren sem potkal Binota a Maju.

Trek pod Annapurny je jednim z nejpopularnejsich na svete. Je to dany jednak jejich unikatnim prostredim a pak taky zarizenim, ktery tady na turistu ceka. Raz krajiny se kazdych par kilometru meni. Z obydlenych oblasti po kaskadach terasovitych poli, kolem mohutnych vodopadu, clovek prochazi mechem potazenou dzungli do pasu zarostlou kapradim, aby se ve chvili, kdy projde bambusovym lesem, ocit v tichym svete holych skal, kde prestala hucet I reka a kde vrcholy jiskri o dalek ledem. Kazdych par kilometru, at uz ve vesnicich a nebo mimo ne, je turisticka osada a v ni nekolik hotylku, ve kterych si nadsenim unavenej turista - po celodennim pochodu - muze dat teplou sprchu a dobry jidlo, ktery si vybere z menu, na kterym najde krome spaget a pizzy treba I pivo, kdyz ma chut. Trek pod Annapurny je turistickej raj, ale pro tulaka je to ponekud predrazenej prepych a proto sem byl rad, kdyz mi Maja nabidla, ze u ni muzu zustat za mistni ceny.

Maji Machapuchre view poin restaurant v Taulungu lezi mezi Chomrungem a Jihnu, ktery od sebe deli nekolikakilometrovej strmej svah, do kteryho – v jeho horni tretine – je Maji domek zarazenej. Klem domku je asi dvoumetrovej dvorek, kterej je ohranicenej prikrym srazem. Vracel sem se z base campu do Pokhary a prechazel pres Maji dvorek, na kterym sedela a krajela redkvicky, ktery susila na slunci. Nekolikset metru pod nama hucela reka a primo naproti nam, na druhy strane hlubokyho udoli, bylo divokou dzungli zarostly pohori, ktery se severnim smerem zveda az k upati krale Machpuchre, ostryho vrcholu, kterej se jeste nikdy nikomu nepodarilo zdolat a kterej v sedumdesatych letech, po jednom takovy nezdarenym pokusu, prohlasila nepalska vlada za posvatnej. S Majou byl doma jeji detskou obrnou postizenej dvacetiletej syn Binot, kterej stravil celej zivot na loktech u nich na dvorku, a Maji patnactiletej synovec Shiri Prashad z pul dne cesty vzdalenyho Landruku. Od prvni chvile co sem vyrazil do hor, sem byl fascinovanej zpusobem zivota lidi ktery v nich zili a v Taulungu u Maji v kuchyni sem to mel vsechno najednou: ohen uprostred mistrnosti u kteryho se kazdej vecer schazeli a na kterym varili; srp, kterej pres den slouzil jako macheta k sekani drivi a vecer jako kuchynskej nuz k rezani redkvicek a jiny zeleniny – vetsinou velkych zelenuch listu, ktery nam rosty za barakem a ze kterych Maja delala spenat; a nebo jeden placatej a jeden kulatej kamen mezi ktreyma drtili cesnek, sul a palivou paprika s koranim. Fascinovalo me s jakym minimem a houzevnatou sobestecnosti tyhle drobny lidi v tehle drsnych podminkach dokazali po staleti prezivat. U Maji v guest house(u) si moh clovek koupit I coca-colu, kterou ovsem oni v zivote neochutnali a nebo Snickersku, kterou sem jednou koupil Binotovi a kdyz to videla Maja, tak mu ji sebrala a misto toho po nem hodila levnyma oplatkama. Hned prvni vecer sem se s ni dohod, ze zustanu deset dnu a dal ji pulku penez predem. Druhej den rano me probudilo jeji huceni a kdyz sem vysel z pokoje Maja stala na dvorku v hedvabnym sari, pripravena, udilela Siri Prashadovi a Binotovi posledni instrukce a vyrazela na desetidenni tour po Nepalu a do Kthmandu. A tak se stalo, ze sem se deset dnu staral o jednoho postizenyho a jednoho malyho kluka, prohanel buvoly po kopcich, kazdej vecer pozoroval fantasticky zapady slunce a nebo s mistnima horalama popr. pocestnyma popijel u ohne domaci koralku, jejiz vyroba a prodej byl jedenim z Majinych prijmu. Nepamatuju se, ze by se u nas za celou tu dobu zastavil jedinej turista. Pocestny, ktery v Taulungu jedli a nebo popijeli a obcas I spali byli vetsinou nosici, ktery vynaseli do tehle vysokych koncim vsechno mozny; od ovoce a zeleniny, pres deky, obleceni, colu a pivo, treba I stavebni material. Cesta od silnice do base campu trva az sest dnu pri trikilometrovym previseni a nektery z nosicu, ktery dokazali vynest I sedumdestikilovej naklad sem prichazeli v pantoflich a usmudladnych tesilkach az odnekud z rozpalenych rovin stredni Indie.

Ten rok bylo v kralovstvi tak malo turistu, ze I ja, kdo v nem byl poprvne sem to zaregistroval. Duvodem, proc jich tady na podzim v roce 2002 bylo tak malo, byly narustajici nepokoje mezi maoistama a nepalskou armadou, na ktery upozornovaly ministerstva zahranici vyspelych statu na Zapade. To byla sice pravda, ale oblasti, ve kterych ke stretum dochazelo, byly ty nejchudsi na okrajich zeme. Ve strednim Nepalu mela armada situaci pod kontrolou a vsechny popularni treky byly bezpecny. Prazdny dokonale vybaveny hotylky byly mym jedinym setkanim s radenim maoistu a popravde receno najenu stranu sem byl I rad, ze kazdych pet minut nepotkavam do hor dokonale vybevenou pocetnou skupinu hlucny nemcu a nebo holandanu. Na stranu druhou hotelieri, kteri jeste neprivykli odlivu bohatych turistu (a takovych byla vetsina) byli zoufali a jejich zoufalstvi se projevovalo v nekdy-az-dost-neprijemnym dotirani a presvedcovani, ze jejich prazdnej hotel je ze vsech tech ostatnich (taky prazdnych) ten nejlepsi. U Maji v Taulungu se ale nic nezmenilo od praveku. Vladla tam pohoda a klid. A kdyz sem dole v udoli u pruzracny reky, ktera tam stejkala primo z ledovcu Sester Annapuren, objevil horky prameny, tak sem se rozhod, ze zustanu co nejdyl. Behem tyhle prvni petimesicni cesty po Nepalu a Indii sem vetsinu casu travil v Taulungu u Maji a nebo u jejich pribuznych v nedalekym Gandruku popr. v Landruku a jednou me dokonce zatahli ke svym pribuznym, k babicce, az do jizniho Nepalu, kde mne u nich na kozi farme tri dny krmili a starali se o me jako o vlastniho tj. neprijali ode mne ani rupii. Fascinovanej prekrasnou nepalskou divocinou sem se vracel domu s tim, ze se do Nepalu urcite jeste jednou vratim.

*

Jestlize jsem na podzim v roce 2002 , kdyz sem byl v Nepalu poprve, pocitoval radeni maoistu akorat v tom, ze sem potkaval malo turistu, tak na jare v roce 2004, kdyz sem se do Nepalu vratil, sem jejich radeni pocitoval hned od samyho zacatku. I ted sem prijizdel z Indie stejnou cestou pres Gorakphur do Sonauli a v momente, kdy sem presel pres hranice, sem se dozvedel, ze je stavka, ze nejezdi aotobusy a ze budu muset preckat nekolik dnu na tam, dokud stavka neskonci. Nikdo nevedel jak dlouho bude stavka trvat. A tak nezbejvalo nez tvrdnot na hranicich. Za ten rok a pul se situace v Nepalu podstatne zmenila. Maoisti meli cim dal vetsi moc a zacali pronikat do vsech casti zeme. Nekolikrat se stalo, ze behem maoistama vyvolany stavky nekdo prece jen vyjel a ze pak autobus plnej lidi skoncil na strese v udoli; a nebo, ze dodavka neposlusnyho obchodnika skoncila v plamenech; a nebo, ze vesnickyho ucitele, kterej nedbaje stavku a dal ucil deti cist a psat, obesili a skolu zapalili. Lidi se zacali opravdu bat a nikdo by si nedovolil maoistum vzdorovat. Smyslem stavek bylo ochromit chod tyhle zeme az na takovou miru, kdy dojde lidem trpelivost uplne a pridaji se treba I na stranu komunistickych povstalcu, kohokoli, hlavne kdyz budou mit co jist. A tak se stavkovalo. Nekdy I dvacet dnu z triceti. Presto, ze tyhle stavky zneprijemnovali zivot uplne kazdymu vcetne turistu, turistovi v ty dobe zadny nebezpeci nehrozilo. I maoistum bylo jasny, ze je to predevsim turismus, kde lezi budoucnost Nepalu. Turista ma penize a proto je ho treba chranit. Druhej den se na me usmalo stesti a povedlo se mi – za nekolikanasobnou cenu nez by stal autobus, kdyby vsechno fungovalo normalne – dostat se do soukromyho jeepu plnyho mistnich, ve kterym si me posadili na strechu jako bilou vlajku. Kdyz sme pak po prazdnych silnicich prijeli do Pokhary, stacilo se jenom rozhlidnout po Lake Side, aby si clovek vsimnul, v jakym bahne se tahla zeme ocita. Pri pohledu na vsechny ty prazdny kycovity, ale pritom drahy restaurace, kde kafe stalo stejne jako v Evrope, clovek zasnul a bylo tezky si predstavit, pro koho tu staly. Jeste vic nemozny si bylo predstavit, ze pred par lety, v turistiky sezone, byly vsechny tyhle obchody a restaurace do posledniho mistecka zaplneny. Kdyz sem prochazel kolem tehle pamatniku zaslych casu, uvedomil sem si, ze na rozdil od roku 2002 uz mi nikdo nevnucuje svoje sluzby a to I pres to, ze ulice Lake Side byly temer vylidneny. Zdalo se, ze tahle krize trva uz prils dlouho a ze I hotelier pochopil, ze jeden turista ho nevytrhne. A ze lidi upadali v beznadej, dokazovali v odpolednim slunci a v prachu na chodnicich se povalujici opilci, kterych byli kolem desitky. Ostatnich zahalecu, ktery zejmena pak v obdobi stavek nemeli do ceho pichnout, byli tisice. V hlavnim meste Kathmadu, na hlavni magistrale pobliz Ratna parku, probihaly kazdej vecer nasilny demonstrace, ve keterych lidi protestovali proti vlade, ktera si s narustajicim radenim maoistu nevedela rady. Situace se stavala cim dal neprehlednejsi. Nakonec to doslo az tak daleko, ze kral, na dopruceni premiera, rozpustil vladu a vzal moc do svych rukou.

Ja sem tenkrat zustal v Nealu necelej mesic. Hned po to, co sem prijel do Pokhary, sem se vydal k Maje a Binotovi do Taulungu. Tam se dozvedel, ze maoisti pronikli az do Gandruku a Landruku, kde zastavuju turisty a vybiraj od nich penize. Tenkrat tomu rikali 'dobrovolny prispevky' a I kdyz clovek pri takovym setkani zaplatit musel, bylo na nem kolik. V Taulungu ale vladnul porad stejnej vecnej klid. Jednou sem se zacal nudit a rozhod se, ze vybehnu do base campu, do ledovyho kralovstvi velkych Sester Annapuren. A tam, ctyri kilometric nad civiizaci, sem zase podleh vsi ty povznasejici krase a chtel vic, a tak sem se rozhod, ze jeste pred tim, nez se vratim do Indie, tak ze se vydam na tejdenni trek do Langtangu, kterej lezi severne od Kathmandu a pres kterej kdysi vedla dulezita obchodni stezka z Ciny do a Indie. Po stejny ceste prichazel I Budha do Tibetu, kdyz tam sel ririt svoje uceni a v podstate celou cestu v jejim stredu vede vysoka kamenna zed, tak stara, ze dnesni clovek neni schopnej rozlustit vyznamy textu, ktery sou do ni vytesany. Neni pochyb o tom, ze je to svaty pismo a prochazejiciho zarazi predevsim to, ze zatimco skaly kolem se rozpadaj v kameni a prach , tohle impresivni dilo zustava temer nedtceny. Samotna vesnice Langtang pak lezi ve vejsce, kde neexistuje temer zadny zemedelstvi a tak se mistni lidi zivi predevsim chovem dobytka hlavne yaku, ktery jim poskytujou nejenom potravu, ale I vlnu, ze ktery si vyrabeji teply obleceni vcetne bot a rukavic. Yaci kosti pak slouzi k vyrobe sperku a yacim trusem se topi. Hlavnim stavebnim materialem je to jediny, co je v tehle nehostinnych krajich dostupny a totiz kamen. Kamenny sou ohrady pro zvirata, mezi kteryma vedou uzky ulicky vytvarejici labirint. Z kamene sou postaveny nizky domy vcetne strech. Langtang je ciste budhistickou oblasti, a tak z kamene sou postaveny I vsechny klastrery a stupy, ktery sou nezbitnou soucasti kazdy vesnice. Langtang je Tibet, akorat ze na jizni strane Himalaji. Kdyz sem se vratil zpatky do Kathmandu, tak sem zustal jenom nekolik dnu a pak rychle - nez vypukne dalsi stavka – odjel zpatky do Indie. Tahle druha cesta trvala ctyri mesice, z toho sem tri mesice stravil v Indii, kterou sem zacinal mit cim dal tim vic rad.

*

A pak prislo zari 2005 a s nim moje Velka cesta indicka, kterou sem planoval na dva roky. Behem svyho druhyho pobytu v Indii sem zjistil, jak je to zeme obrovska a ze Indie neni jenom silenej dav, spina a chudoba. Zacal sem cist indicky autory a zamiloval si je, stejne jako sem si zamiloval komplikovanou indickou klasickou hudbu. Zacal sem meditovat a cvicit yogu. Taky sem navstivil nekolik zajimavych pamatek, vetsinou hinduistickych a obcas tak komplexnich a dochovalych, ze sem neveril vlastnim ocim a casto mel pocit, ze se divam na vesmirnou lod, ktera jakoby tam pristala odnekud z jiny planety. Odtud uz nebylo daleko k indicky filozofii. Ale havne sem objevil indicky Himalaje, ktery sice nejsou tak vysoky jako ty v Nepalu, ale ktery sou stejne nadherny a pritom temer neprocestovany. A I to mi vyhovovalo. Na tuhle Velkou cestu sem uz prijel dostatcne vybavenej a krome stanu spacaku, dobrych bot a fotaku, sem sebou tah I varic a tim tak ziskal naprostou svobodu, ktera mi umoznovala podnikat az patnactidenni tury Komaonem, Garwhalem, Ladakhem a nebo Zanskarem. Nasel sem novou drogu a od ty doby zustavam high. Sest mesicu ale uteklo jako voda a ja potreboval odjet z Indie pryc, aby mi kluci v Praze do druhyho pasu mohli na indicky ambasade vyridit novy vizum. V ty dobe sem byl v Jageshwaru pobliz zapadnich nepalskych hranic. Uvazoval sem, ze bych jel do Pakistanu, ale to by znamenalo sjet do Delhi a tam tejden cekat na pakistansky vizum a to se mi moc nechtelo, zvlast, kdyz stacilo skocit na autobus a za par hodin bejt v Nepalu. Krom toho sem chtel videt svoje znamy v Taulungu. A tak koncem unora 2006 sem se uz potreti vratil do Nepalu.

Hned na hranicich sem se dozvedel, ze se chysta generalni stavka. Nikdo nevedel kdy presne propukne, protoze se jeste porad vyjednavalo. Zaroven ale nikdo neveril, ze dojde k dohode a tak kazdej vedel, ze stavka bude. Za ty necely dva roky, co sem tu nebyl, zmatek v zemi dosah svyho vrcholu. Zoufalstvi, napeti, prohlubujici se chudoba a zadna vidina na lepsi casy privedla lidi, stejne jako politiky, k tomu, aby pristoupili na cokoli. A tak zatimco maoisti kontrolovali uz celou zemi krome Pokhary a Kathmandu, usednul premier bejvaly vlady (ten stejnej premier, kterej pred dvouma rokama v roce 2004, vzhledem k narustajicimu ozbrojenymu maoistickymu hnuti se ketrym si jeho vlada nevedela rady, doporucil kralovi aby vladu odvolal a vzal poradky do svych rukou) k jednacimu stolu s predsedou maoistu, se kterym se dohodli na tom, ze spolecne svrhnou krale. Duvodem k tomuhle kroku bylo 12000 mrtvych, ktery si za deset let svoji existence vyzadalo ozbrojeny komunisticky povstani. A protoze postaveni maoistu bylo den ode dne silnejsi a protoze si s nima nevedela rady nejriv nepalska a potom ani kralovska armada, nezbejvalo, nez se s nim pokusit dohodnout. Ovsem dohodnout se s maoistama na necem zavaznym neni lehky a tak pro zacatek se zacne tim, ze se svrhne kral a pak se uvidi co bude dal. Nastrojem k tomu mela poslouzit prave generalni stavka, ktera by nenastala jedine v pripade, ze by kral odstoupil sam.

Ja sem se rozhod, ze mezi tim nez mi kluci v Praze vyridi a poslou vizum odejdu do kralovstvi Sester. Planoval sem si, ze nejakej cas stravim u Majinych pribuznych, jako kdyz sem byl v Nepalu poprvi. U Maji v Taulungu bylo vsechno jako driv: klid, pohoda, mir. Ovsem vsude kolem se po lesych schovavali maoisti, ktery si zbudovali svoje zakladny v Gandruku a Landruku a tim tak napul zhatily moje plany. Za ty dva roky uz prestali vybirat dobrovolny prispevky a misto toho zavedli povinny maoisticky povoleni. Castku stanovili na 1200 rs, a nebo, kdyz chtel clovek zustat v narodnim parku dyl nez 12 dnu, tak ho uctovali stovku na den. Ja zustal v Taulungu skoro ctyri tejdny a tak v pripade ze bych jim padnul do rany, tak bych musel vysolit tri litry a to se mi opravdu nechtelo (oficialni povoleni na dobu neurcitou stalo 2000 rs a bez nej se nebylo vubec mozny do narodniho parku dostat). A tak muj pobyt u Binota a Maji se postupne menil v domaci vezeni a ja si delal cim dal tim vetsi starosti, co budu delat v pripade, ze na maoisty narazim cestou zpatky do Pokhary. Zhruba po ctyrech tejdnech sem usoudil, ze novy vizum uz by mohlo bejt na ceste a uspesne - aniz bych jim musel platit – se vratil do mesta. Tam sem zjistil, ze vizum uz opravdu vyrizeny je a ze postou putuje do Kathmandu, a tak sem nased na autobus a vydal se tam.

V ty dobe cesta autobusem byla nocni murou. Namisto fleten a rytmu bylo v autobuse neprijemny ticho. V driv pohodlnych sedackach se ted uz nedalo normalne sedet. Cesta, ktera, kdyz je vsechno v pohode, trva maximalne sest hodin, ted trvala skoro dva dny. Kazdou pul hodinu nas zastavovali vojaci a zatimco mistni, krome zenskych, muesli vystoupit a podrobit se osobni prohlidce, tak vojaci se samopalama v ruce prochazeli a kontrlovali autobus a zavazadla. To samo o sobe bylo dlouhym zdrzenim, ale nicim ve srovnani s tim, jak dlouha byla kolona aut, nakladaku a dalsich autobusu pred vjezdem do hlavniho mesta.. A tak sme byli nuceny travit studeou noc nekde v prostredku tyhle nehybny nekonecny fronty.

V Kathmandu sem zustal zhruba tejden a protoze generalni stavka mela propuknout za dva dny, a protoze pas I s vizem byl porad jeste daleko, tak sem se rozhod, ze se vratim zpatky do Taulungu, a ze stavku preckam tam. V den, kdy vypukla stavka, tak sem vyrazil. Cesta do Taulungu, kterou sem zvolil trva dva dny a vede pres Landruk. Kdyz sem ale dosel do Tolky, vesnice nekolik kilometru pred Landrukem, tak sem se tam dozvedel, ze dostat se do Taulungu pres Landruk a pritom se vyhnout maoistum je nemozny, protoze zatimco armada ma plny ruce prace s udrzovanim poradku ve mestech a zejmena pak v Kathmandu na ktery se valily statisicovy davy, maoisti v horach provadeji svy praktiky naprosto verejne: vybirali dane a prodavali povoleni a ani Landruk nebyl vyjimkou. Tyhle znamy v Tolce mi nabidli, ze u nich za mistni ceny muzu zustat jak dlouho budu chtit. Zpravy z Kathamndu nebyly priznivy a mluvilo se o tom, ze stavka muze pokracovat I nekolik tejdnu. Osmej a nebo devatej den sem to uz nemoh dyl vydrzet a rozhod se, lesni cestou pres polorozborenej most, prejit na druhou stranu udoli, odkud se pak vydam podel reky do Jihnu a odkud je to do Taulungu uz jenom kousek. Tim bych se vyhnul jak Landruku, kterj bych mel na druhy strane udoli, tak I Ganruku, kterej lezi v kopcich. Kdyz sem prosel lesem a nasel starej polorozborenej most pres kterej sem presel, tak sem se dostal do mist, kteryma sem prochazel, kdyz sem byl v kralovstvi uplne poprvi, na podzim v roce 2002, a kdyz sem uvidel hlinenej domek, ve kterym sem tenkrat stravil svoji uplne prvni skutecne himalajskou noc, reksem si, ze bych je tam moh pozdravit. A kdyz sem sem vesel do kuchyne, tak sem tam uvidel koho jinyho nez Maju, ktera vyrazela na dalsi ze svejch pouti. Maja v hedvabnym sari a se zmuchlanym horoskopem v tasce vyrazela do 30km vzdalenyho Pangu, brahminsky vesnice, navstivit astrologa, aby se od nej dozvadela, co ji v zivote jeste ceka. A tak sem misto do Taulungu vyrazil se s Majou do Pangu.

Prvni noc sme stravili nedaleko od mista kde sme se potkali u jedny z jejich mnoha sester, kde sem nechal svuj batoh a vyrazil jen tak na lehko v pantovlich. (Nepalstina ma jinej vyraz pro starsi a mladsi sestru a stejne je to I v pripade bratra: starsi sestra je dydy a mladsi bojny a u chlapu je to daj a nebo baj; to pak nepalcum umoznuje, aby napr. malej kluk, kterj prijde do Taulungu poprvne na Maju vystek: oj dydy [hej sestro] a ona se neurazi a misto toho na nej pokrikne; azur baj [cos potreboval bratre]; a tak by se dalo rict, ze v Nepalu jsou si vsichni vzajemne bratrama a sestrama.) Cesta do Pangu vede mezi kopcema podel Madi Kholi, po asfaltovy silnici, na ktery ted v dobe stavky bylo jenom nekolik chodcu. Byl nadhernej jarni den. Zul sem si pantofle a po rozpaleny silnici pochodoval bos a mezi tim zacala Maja vypravet:

Maja patri do kmene Gurungu, ktery pritahli do Nepalu pod Annapurny kdysi z Mongolska a je to na nich dodnes videt. Sou maly a maji kulaty placaty obliceje, drobny nosy a siroky cerny trochu zasikmeny oci. Annapurny, pobliz kterych zijou, jim zformovaly postavy. Gurungove sou nizky statny lidi, dobre ziveny a pritom mrstny jako opice. Misto na kterym se usadili, jim umoznovalo rozvijet zemedelstvi, ktery bylo jejich hlavnim ani ne tak zdrojem prijmu jako spis zdrojem, bez kteryho by neprezili. Gurungove byli od zacatku sobestacny. Pozdejs nasli uplatneni v indicky a nebo britsky armade a stali se tak relativne bohatyma jeste pred tim, nez se pod Annapurnama rozjela turistika.

Maja se narodila pred dvaactyriceti lety v Gandruku. Do skoly nechodila a tak cely detstvi prozila na pastve mezi buvolama. Kdyz ji bylo asi ctrnact, tak ji rodice provdali za vojaka, kterej slouzil v indicky armade a tak rok na to odjela s manzelem do Indie, kde se naucila hindsky. Tenkrat koupili domek v Taulungu, kterj byl v ty dobe asi tretitonovej, nez jak ho znam ja. V osumnacti poprvne otehotnela a tak se z Indie vratila do Taulungu, kde sama doma podrodila svoje prvni dite, dceru. Jeji manzel se domu vracel jenom obcas a vzdycky kdyz odjizdel, tak Maja byla tehotna. Maja ma ctyri deti, ktery vsechny porodila sama doma bez cizi asistence krome nejstarsiho syna Binota, kterej se jako jedinej narodil v Pokhare, v nemocnici, s detskou obrnou a tak je celej zivot mrzak, kterej se plazi po zemi jako jesterka a kterej celej zivot nebyl dal, nez za dvoumetrovym dvorkem v Taulungu. (Ja sem jeste v zivote nepotkal vyrovnanejsiho cloveka.) Par let na to, co se ji narodil nejmladsi syn se jeji manzel, kterej vzdycky vsechno utratil za chlast, uchlastal k smrti. A tak Maja, ktera po nem zacala pobirat duchod, poprve v zivote zacala mit trochu penez, za ktery rozsirila jejich domek z puvodni kuchyne, ktera zaroven slouzila a slouzi I jako mistnost ve ktery zijou, o dalsi tri pokoje. Ty pak zacala pronajimat nosicum,kterym varila I jidlo. Pak zacala vyrabet a prodavat rokshi (mistni ovesnou a nebo rejzovou koralku). Mezi tim jednou navstivila astrologa v Pangu, toho stejnyho ke kterymu sme ted putovali spolecne, a ten ji rek, ze svoji dceru dobre provda za bohatyho kluka z Chumrungu. A tak Maja svoji jedinou dceru provdala za bohace z Chumrungu, kterej je majitelem turistickyho hotylku v Bamboo. Postupne s tim, jak setrila, si zaridila turistickou obcerstvovaci stanici, pristavela rozhlednu, na kterou zavesila ceduli s napisem Machupuchre view poin restaurant a turistum zacala prodavat susenky, colu a pivo. Protoze neumi ani cist ani psat a ani pocitat, tak si od zetaka z Bamboo prinesla menu, ktery vzdycky spolecne se sesitem a tuzkou predlozi pred turisty, aby si ucet spocitali oni sami. A verte nebo ne ono ji to funguje. Jeji dva mladsi synove chodi do skoly v Pokhare, kterou jim ona plati. Maja je ale do dneska neuveritelne pracovita. Kdyz sem ji potkal poprve,tak vsichni kolem narikali na spatny casy, zatim co ona, ciperna, lezla se srpem v ruce bosa po stromech a vynasela plny nuse dreva a nebo listi, kterym vykrmovala dva buvoly. Maja, ktera se celej zivot stara o postizenyho Binota, ktera ma dva zbejvajici syny ve skole v Pokhare a ktera dobre provdala svoji jedinou dceru; tahle Maja, ktera vyrustala na pastve mezi buvolama a ktera neumi cist, psat a ani pocitat a pritom ma vlastni restauraci; ta stejna Maja, ktera zabavila Binotovi drahou Snickersku –kterou sem mu koupil- a misto toho po nem hodila levnyma oplatkama; tak tahle Maja ma celozivotni sen. Jejim snem je se odstehovat do Pokhary.

Behem cely cesty Maja neprestala ani na chvili mluvit. Bylo uz pozdni odpoledna a bylo videt, ze zacina bejt unavena, kdyz v tom se zastavila, zmlkla a zaposlouchala se. Pak se po ctyrech zacala splhat do strmyho svahu u silnice. Nechapave sem se za ni dival co to dela. Az pak sem si vsimnul rozpojeny hadice nekolik metru nad nama. Kdyz se tam vydrapala, tak se napila, pockala za se napiju I ja, pak prstem ukazala na cerny tecky nekam do zeleny hloubky, coz byla vesnice daleko pod nama, a povida: "Tady nahore zadnej problem, tam dole lidi velkej problem." A hadici spojila. Potom se zase poctyrech spustila zpatky na silnici a dal svitorila. Jindy se zase zastavila a z cesty zacala odhazovat kameny, ktery tam podle ni nemely co delat.

Do Pangu sme dorazili uz za tmy. Pang je vesnice, ktera lezi v urodnych nizinach uprostred Himalaji. Kazdej barak mel kolem sebe urodny pole, nekolik kusu dobytka a v kazdym baraku hrala televize. Vsichni obyvatele Pankgu sou brahmini (nejvissi kasta) a uplne vsichni, vceten holek, sou vzdelany. Na jejich vzhledu bylo na prvni pohle zrejmy, odkud sem tyhle lidi puvodne prisli. Byla to Indie. Kdyz sme tam prisli, bylo uz pozde a astrolog ten den uz dovestil. A tak sme zustali u stejnych lidi, u kterych Maja spala posledne. Netrvalo dlouha a dali sme se vsichni do reci. A tak zatimco nejstarsi syn pocital a kalkuloval co vsechno by musel prodat, aby se dostal do USA, tak Maja zahucela neco, co uvedlo vsechny kolem do pohybu.Dcery zacaly napoustet kyble vodou a mama po bambusovym zebriku vylezla na pudu, odkud zacala shazovat uschly seno. V ten moment se ke me Maja naklonila a povida: "Tyhle buvolove se nepasou volne v dzungly, jako se pasou moji buvolove v Taulungu. Tyhle buvolove sou celej zivot uvazany tady u toho sloupu. Tyhle buvolove sou hladovy a maji zizan." Maja je buvoli matka, ktera rozumi reci zvirat. ( A dukazem toho byly buvolove samotny, kdy kazdej z nich, jeste pred tim, nez zacal funet do prazdnyho kyble, ho vysal na jedno nadechnuti.)

Druhej den rano sme navstivili astrologa, pred kteryho Maja rozprostrela svuj usmudlanej horoskop a krome zmuchlany stovky a nejakejch drobnych pred nej vysypala hrst buryzonu a k tomu pridala dva cerstve rozkvetly cerveny rodhodendronovy kvety. Pak zacal vestec drmolit neco v nesrozumitelny reci a pritom klackem do prachu na dreveny podlozce kreslil nejaky symboly, ktery pak dlani druhy ruky smazaval, aby tam namaloval novy. Kdyz s tim skoncil, tak se ho Maja zacala vyptavat. Kdyz sme tam odtud odesli a byli zase sami na silnici, Maja jeste porad vypadala zaskocene. Trochu me to podesilo, bal sem se, aby ji v budoucnosti necekalo neco spatnyho. A kdyz sem se ji zeptal, co se teda dozvedela, tak jeste chvilku vahala a pak nevericne kroutic hlavou povida, ze ji astrolog rek, ze se v brzky budoucnosti odstehuje do Pokhary. V tu chvili se mi ulevilo a nase nase bezstarostny putovani mohlo pokracovat dal.

Skoro celou cestu sme nebyli ani chvili sami. Maja svojim upovidanym dobractvim pritahovala pozornost kolemjdoucich a kdyz se k nam pridaly nejaky pekny holky (a za ten den se jich vystridalo hned nekolik), tak potom, co s nima Maja kratce promluvila, si me vsechny chtely vzit a pritom jim bylo uplne jedno, ze nerozumim ani slovo z toho co rikaji a ze sem chudej tulak bez domova. Proste mne milovaly jen tak pro nic za nic jako ja miloval je, a ja si uvedomil, ze takhle stestnej sem uz dlouho nebyl. V jednu chvili sme se zastavili, sedli na zem a ja oloupal okurku. Kdyz sme pak zase vysli, tak Maja sebrala ze zeme slupku a nekolik kilometru ji nesla v ruce az do chvile, nez sme mijeli kravu, ktera s urazenym kopytem stala v prikopu. Potom, co ji krava vylizala slupku z dlane se ke mne Maja naklonila a ukazujic na modry nebe povida: " Ta krava si to tam nahore bude pamatovat." A ja vedel, ze Maja dobre vi o cem mluvi. Maja rozumi reci zvirat. A jindy zase, kdyz sme prochazeli kolem vodni elektrarny, tak sme se zastavili a vedle zamilovanych paru si drepli na okraj silnice do prikopu a s naivitou deti poslouchali, jak to ve zmeti dratu nad nama jiskri, srsi a praska a ja si v tu chvili vzpomel na to, jak kdyz sem byl v Taulungu poprvne a Maja odjela na desetdenni tour po Nepalu, jak nadsena se vratila a jejim nejvetsim zazitkem z cely cesty bylo, kdyz v Kathmandu na letisti, kam se za tim ucelem specialne vydala, videla poprve v zivote pristavat dopravni letadlo. Ten vecer sme jedli a spali u ty stejny sestry Gurungovy, u ktery sme spali posledne. Rano sem si zbalil veci, rozloucil se s Majou a pak sme se kazdej vydal vlastni cestou.

Byl uz dvanactej den generalni stavky a ja se vracel do Pokhary, kde, jak sem doufal, se dozvim nejaky dobry zpravy. Pocit, kterej sem mel po prichodu tam, se podobal tomu, jakej sem mel tenktrat, kdyz sem porvne priletel do Indie: BYL SEM V SOKU, akorat s tim rozdilem, ze ted sem se ke vsemu I bal.Atmosfera na kdysi turisticky Lake Side pripominala scenu z westernu, kdy po zaverecny prestrelce statecnej hrdina opousti vypaleny mesto duchu, akorat s tim rozdilem, ze tady nebyl nikdo statecnej a ja sem do mesta duchu vchazel. Na kazdy krizovatce byly postaveny barikady z pytlu plnych pisku, ktery kolem dokola obihaly ostnaty draty. Uprostred horely pneumatiky a na vnejsi strane staly obrneny transportery. Mrtvolnej dym, kterej se valil ulicema, ve kterych prochazely vojensky patroly, umocnoval jejich ponurou vylidnenost. V Pokhare stejne jako v Kathmandu a dalsich velkych mestech byl celodenni zakaz vychazeni. Naprosto ochromena doprava, vcetne letecky, zpusobilo, ze, nejen ze nebylo mozny poridit napr. noviny, ale co bylo daleko horsi, ze dochazely potraviny. Cerstvy ovoce a zelenina se nedali opatrit uz nekolik dnu. Radio a televizi cenzurovala vlada; na nekterych mistech prerusili telefonni spojeni a proslychalo se, ze se chysta I odpojeni internetu.Vetsina obchodu byla zavrenych a jenom ty nejnutnejsi z nich mely povytazeny zelezny rolety. Hranice byly zavreny a pochopitelne ze byla zavrena I posta a kde byl muj pas s vizem vedel jenom sam Panbuh. A jenom Panbuh vedel, kdy skonci stavka. Nedalo se delat nic jinyho nez verit a cekat.

Trinactej den stavky, bylo deset vecer a ja uz lezel v posteli ve svym pokoji na Lake Side s oknama na hlavni tridu plnou lidi, ktery se tam po celodennim zakazu vychazeni schazeli, kdyz v tom se ozval prvni vystrel. A hned po nem nasledoval dalsi a dalsi a dalsi…V tu chvili propukla na hlavni tride panika. Zensky zacaly narikat a deti kricet. Zelezny rolety triskaly o zem. Kroky pobihajicich lidi hledajicich ukryt celej zmatek jeste umocnovaly. A pak uz nebylo slyest nic krome strelby. Lezel sem v posteli a dekoval bohu, ze sem v Nepalu, kde kdyz se valci, tak se strili akorat z kulometu a ne treba nekde v Pakistanu, kde by mi moh pod oknem pristat granat. Po dvaceti minutach nastalo hrobovy ticho, ve kterym bylo slyest akorat rozbuseny srdce. Po dalsich nekolika minutach se zivot k smrti vydesenych lidi zacal pomalu vracet do ulic. Tu noc sem nevylez z pokoje. Bal sem se vyjit ven. Bal sem se toho, co bych tam videl. Kdyz sem se druhej den rano, pod napul vytazenyma roletama, proplizil ke znamymu do restaurace, zeptal sem se Subedhiho, majitele, co se to v noci vlastne stalo. Ale on namisto odpovedi jenom mavnul rukou a odchazel do kuchyne. Dostal sem vztek, prastil do stolu a zarval na nej, at mi k sakru rekne co se stalo. Subedhi se vratil a sed si naproti me. A pak, ukazujic na svoji zenu, ktera se I se svejma ctyrma detma jeste porad vydesena chulila v rohu na dreveny prycne povida: "Nic si z toho nedelej I my sme se bali. Moje zena I s detma stravila celou noc pod posteli." "A tak co se teda stalo?" zeptal sem se. Nacez mi Subedhi odpovedel, ze nejakej american, kterej prijel do Pokhary na dovolenou, slavil vcera narozeniny a za tim ucelem si s sebou privez ohnostroj, kterj v noci odpalil na hlavni tride. Mel sem dost. Nechtel sem uz bejt ani o minutu dyl v zemi, kde je takovy napeti, ze pitomost jakou je ohnostroj muze vydesit cely mesto k smrti. Rozhod sem se, ze z Nepalu odjedu. K tomu, abych tohle moh uskutecnit, sem se ale ze vseho nejdriv potreboval dostat do Kathmandu. Zasel sem proto do mesta a kopil si kolo. V noci sem si zbalil; rano se nasnidal u Subedhiho; rozloucil se s jeho rodinou a vydal se na dvestekilometrovou streku napric stavkujicim Nepalem.

Na prvnich deseti kilometrech za Pokharou bylo na silnici rusno. Lidi z vesnic postavenych v jeji blizkosti - ktery nebyly tak sobestacny jako vesnice v horach – na kolech a nebo pesky doplnovali zasoby. Prece jen Pokhara je druhym nejvetsim mestem Nepalu a tak I kdyz za vyssi ceny rejze, cocka a cukr se v ni poridit jeste dali. Po desti kilometrech sem se na silnici ocit temer sam. Byla polovina dubna a teda umorny vedro. Tu a tam se stalo, ze vedle velky nuse, sedela u krajnice postarsi pani a nebo mala holka, ktery ciklistum prodavali cerstvy okurky, jogurt a nektery mely dokonce I banany s papajou. Ve vetsich vesnicich se poradaly demonstrace a bylo v nich rusno. Vetsinou byl ale vsude neprirozenej klid. Krome dvou ambulanci a vojenskych nakladaku se kolem me obcas mihnul jeep Spojenych Narodu, ktery projizdely Nepalem a davali vakciny podvyzivenym detem. Prvni den sem ujel pres 80km a spal v Muglingu. Druhej den, brzo rano, sem naskocil do sedla a slapal dal. Obcas se stalo, ze sem projizdel uzemim, kde priroda byla tak nehostinna, ze v ni nebylo zadny zemedelstvi. Maly osady, ktery vznikly podel silnice, tak byly zcela zavisly na doprave. Lidi, ktery v nich zijou a ktery sou extreme chudy, se zivi tim, ze na brehu reky kladivem rozbijeji kameny a vyrabeji z nich sterk, kterej se odvazi a pouziva na stavbu silnic. Tuhle paci delaji hlavne zensky, zatimco chlapy vysedavaj ve slumech (ve kterych bydli) a ricicum, ktery cekaj nez budou nalozeny, prodavaj caj. Ted, sestnactej den generalni stavky, byla pred kazdou zenskou obravska hramada pisku, kterou nemel kdo odvezt. Vsechny slumy byly zavreny a tak pro ciklistu caj nebyl k mani. Bylo to proto, ze tyhle nejchdsi z nejchudsich – v jejichz jmenu se vsechny tyhle deset let trvajici zverstva dely – , ted, v sestnactej den stavky, nemeli uz tejden sami co jist. S tim, jak sem se blizil k hlavnimu mestu, pribejvalo vic a vic zastupu vesnicanu, ktery se s pokrikem a rudyma praporoma nad hlavama, kroutili po okolnich kopcich, ze kterych schazely na hlavni silnici a tam odtud masirovaly na Kathmandu. Druhou noc sem preckal ve vesnici pod dvacet-kilometru-dlouhym stoupakem, ze jehoz vrcholem se uz nachazelo Kathmandu valley.

Cely dva dny mi delali spolecnest dva Sherpove, se kteryma sme se cestou obcas mijeli. Sherpove sou po eskimacich asi druhy nejodolnejsi lidi planety. Maji obrovsky palice zarostly hustou hrivou, siroky ramena, uzky pasy a svalnaty hnaty. Svoji postavou pripominaji americkyho fotbalistu v plny vystroji., akorat s tim rozdilem, ze nejsou vyssi nez metr padesat. Sherpove, kterych neni moc, zijou pod nejvyssi horou sveta a proto sou casto vyhledavany expedicema, ktery je zamestnavaj jako nosice a pruvodce. I tyhle dva kluci se vraceli z podobny vypravy. Meli za sebou uspesnej vystup na Dougharili, kterej truni na zapad od Pokhary a je vyssi nez kralovna Annapurna I. Celou cestu se stridali na jednom rozvrzanym kole. Kdyz jeli z kopce, tak se vezli oba a kdyz jeli do kopce, tak jeden slapal a druhej vedle nej utikal. Kazdej den timhle zpusobem, s baglama na zadech, urazili skoro sto kilometru a ja I se svym petnactiprevodovym horskym kolem sem mel co delat, abych jim stacil. Oba vecery sme spali ve stejnym hotelu. Treti den rano sme se rozloucili. Ja miril na vychod do Kathmandu a kluci na sever, domu, pod Mount Everest.

Na Ring Road, ktera obiha Kathmandu a deli ho tak od okrajovych ctvrti, sem prijel kolem desaty hodiny, rano. V ceste dal mi krome drevenych zavor a ostnatych dratu branili vojaci, ktery chteli videt nejaky povoleni, ktery sem pochopitelne nemel. Kde bych si ho moh opatrit nevedeli. A tak nezbejvalo, nez se vratit trochu nazpatek a v jedny z okrajovych ctvrti preckat kazdodenni zakaz vychazeni, kterej v Kathmandu koncil v osum vecer. Ta ctvrt, ve ktery sem byl, se jemenuje Kalanky a kazdej, kdo v ty dobe sledoval BBC a nebo CCN a koho to zajima, tak vi, ze prave tam se sestnactej den stavky zmenil chod vsech dosavadnich nepalskych udalosti.

Byl sestnactej den stavky a ja se usadil do jedny z mnoha lokalnich poulicnich jidelen. Cela Kalanky byla v pohybu, ale tim jak nejezdily auta a netroubily nakladaky, byl vsude kolem napjatej klid. Kolem dvanacty hodiny, po ty stejny silnici po ktery sem prijel a na ktery az doposud nekolik kluku hralo fotbal, zacal prichazet dav. Nektery lidi prisli az z velky dalky a spoustu z nich sem musel cestou mijet. Vetsina lidi byla ve svatecnim obleceni a ve svatecni nalade. Probihala mirova demonstrace a zdalo se, ze dav, ve kterym byly cely rodiny I s detma, je nekonecnej; jak furt prichazeli novy a novy lidi. Kolem ctvrty se na Ring Road seslo pres pul milionu lidi. Nekolik nadsencu ve predu se pokouselo prorazit vojenskou barieru a tak po vojacich zacali hazet kamenim. V pul paty se ozval prvni vystrel (tentokrat skutecnej) a v celym tom obrovskym davu propukla panika. Ten den vojaci v Kalanky zastrelili pet lidi a zakaz vychazeni se protah az do pulnoci. Lidi, u kterych sem preckal celej den, me nechtli v noci nikam pustit a trvali na tom, abych u nich prespal. Druhej den, v sest rano, sem nased na kolo a vyrazil do centra. Moc casu sem nemel stejne jako vsudypritomny pobihajici lidi, ktery se behem dvou hodin snazili zaridit vsechno nejnutnejsi. To rano sem projizdel mistama, kde noc pred tim doslo k nejvetsim stretum. Vsude bylo hrobovy ticho, tolik kotrastujici s pobyhajicim davem mezi kterym sem klickoval. Na vsech krizovatkach se palily gumy a celym mestem se valil cernej dym. Skleneny vylohy v obchodech podel hlavni silnice byly vymlaceny. Tu a tam, bylo uprostred silnice na strechu prevraceny auto a tu a tam sem projizdel kaluzi krve. Kdyz cestuju, tak se vetsinou snazim vyhejbat turistickejm ctrvrtim a co nejvic casu travit s mistnima, ale to rano sem se ubytoval primo ve stredu jedny takovy turisticky ctvrti, odkud to nebylo daleko na postu, indickou ambasadu a kde se dalo zajit na internet a hlavne, kde mi to pripadalo nejbezpecnejsi. Dalsi den rano sem vyrazil na postu, ale tam, jak se dalo ocekavat, krome vratnyho nikdo jinej nebyl, a tak sem si aspon rychle nakoupil jidlo na celej den. Druhej den sem se vydal na indickou ambasadu. Indicka ambasada otvirala v deset a protoze sem vedel, ze tam bude dlouha fronta, tak sem tam prijel o dve hodiny driv. Zaparkoval sem kolo a zaradil se do kratky fronty. Vsude kolem posedavali hippies ze Zapadu (hlavne z Izraele), kourili hasis, poslouchali Boba Marleyho, popijeli caj, smali se a pritom se dobre bavili. Nechapal sem to. Jak zahledeny do sebe tyhle lidi muesli bejt, kdyz dokazali ignorovat vsechno to, co se delo kolem. Pet minut pred tim, nez otevreli vrata, se desitky lidi, ktery najednou prichazeli ze vsech stran, zacali cpat dopredu. Zeptal sem se jich, jestli sou slepi? Proc se nezaradi do fronty? A oni na to, ze sou napsany na seznamu. Zeptal sem se jich o jakym seznamu to mluvi a oni mi na to rekli, ze nekde v prdeli, sto metru do mista kde sem dve hodiny stal ve fronte, v chaj-shopu na stole, byl seznam, na kterym byli podepsany. Rek sem jim, ze takhle chytrej dokazu bejt taky: vyslat sem rano jednouho obetavce, kterej se tam za me podepise. A krom toho, proc ty, co o seznamu vedeli a celou tu dobu drepeli kousek ode me, neco nerekli. V tu chvili mi jeden z nich zacal nenapadne, loktem, dloubat do zeber, ale takovym zpusobem, ze sem zacinal ztracet rovnovahu a strkal do lidi co stali kolem. V ten okamzik sem se prestal ovladat a vsi silou, obema rukama, do nej strcil tak, ze malem povalil deset dalsich. Nic sem si nepral vic, nez aby mi ji vrazil. Ale on, asi proto, ze videl muj nepricetnej pohled, ale nejspis proto, ze byl v pohode, me nechal napokoji a s nim I vsichni ostatni. Na indicky ambasade sem se dozvadel, ze cechum viza nevydavaj –jenom na ambasade v Praze (coz pro me nebyla zadna novinka, vzdyt proto sem tak netrpelive cekal na postu) -, ale ze v tehle vyjmecnych casech, jestli muzu pockat tri tejdny, udelaj vyjimku. Vratil sem se do hotelu a zacal zvazovat odlet domu. Mezi tim americky velvyslanectvi a s nim I jiny ambasady vyspelych statu zacali evakuovat vsechny svoji zamestnance. Na pristi den oznamili organizatori demonstraci pres 2 000 000 ucastniku, ktery ze vsech koutu zeme masirujou na Ring Road, kde sou odhodlany –at to stoji co to stoji- prorazit vojenskou blokadu a dostat se az pred kralovskej palace. V jedenac v noci, na nepalsky narodni televizi vystoupil na-prvni-pohled-unavenej kral, kterej oznamil narodu, ze spravu zeme navraci bejvaly vlade. Od ty chvile propukla v Nepalu euforie.

Den na to sem uhanel na postu, zaklepal na dvere postmistrovo kancelare, prerusil dulezity jednani a vysvetlil jim svoji zapeklitou situaci. Neuveritelne ochotnej postmistr me seznamil s jejich nejlepsim postakem, kterej mel na starost tu cast mesta, ve ktery sem zrovna bydlel. Ten mi slibil, ze hned jak se moje zasilka objevi, tak ji doruci. Z posty sem utikal na imigracni, protoze ten den mi vyprselo dvoumesicni nepalsky vizum a za 30 dolaru si koupil novy. Druhej den vecer, kdyz uz sem lezel v posteli, mi na dvere od pokoje zaklepala bytna. V tu chvili, kdy sem otecrel dvere, tak sem v jeji ruce zahlid to, na co sem tak dlouho cekal. Ojal sem ji, polibil a s novym indickym vizem a sekama v kapse, sem vybeh na preplneny namesti, kde sem s flaskou piva v kazdy ruce tancoval slavil znovunabytou svobodu, stejne jako vsichni kolem.

*

Tentokrat byl prijezd do Indie obrovskou ulevou. Za tech par let sem si uz dokazal najit oblibeny mista a jednim z nich je Jageshwar. Jakou ulevu a radost sem pocitoval, kdyz sme z indickych rozpalenych rovin zacali stoupat do kumaonskych lesu. Jak prijemny ted bylo videt novy zaparkovany auta pred vyletnima restauracema, kde u umelohmotnych stolku pod coca-cola slunecnikama vysedavaly cely rodiny indu, ktery sem prijely na dovolenou. Normalne, a specialne v horach, tuhle stredni vyssi vrstvu nemusim, protoze I oni -I kdyz vzdelany a relativne bohaty - sou tak, jako vsichni indove, hlucny, je jich vzdycky hodne a vsude kam prijedou, tak po sobe zanechaj bordel. Ted sem je ale vnimal jinak. Po vsi ty nepalsky mizerii a napeti bylo prijemny videt zrelaxovany rodiny, ktery si pochutnavaj na dobrym jidle a uzivaj si prijemnyho prostredi a spolecnosti. Uvedomil sem si, jak daleko sou indove I se svejma padest-let-z-mody-vyslyma tesilkama napred, pred vsema svejma sousedama. Indie I se vsema svejma vnitrnima rozporama je zemi demokratickou a proto svobodnou. A ne kazdej, kdo ma v Indii penize, je mafian a nebo zkorumpovanej urednik. V Indii je I velka spousta lidi poctivych a presto uspesnych. A nejen to, tech uspesnych den ode dne pribejva a je skvely, ze si svoje penize muzou v klidu uzit. V Indii, kdyz si to nechate libit, tak vas mozna nekdo okrade o par drobnych na caji, ale urcite se vam nestane to, co se stava v Nepalu; aby na vas nekdo jmenem lidu namiril pusku a ukrad vam nekolik tisic. A svym zpusobem je Indie dokonce I svobodnejsi, nez sou zeme na Zapade. Tak napr. Takovej Jageshwar, kterej lezi v Himalajich a kde sem stravil nekolik mesicu a pritom tam potkal nekolik Svatych muzu. Svatej muz je nekdo, kdo se jednoho dne rozhod, hodit vsechno to nesmyslny (protoze marny) lidsky zapoleni daleko za hlavu a odesel zit do ustrani, kde zije spokojene jako strom v hlubokym lese. Bydli v jeskyni, kde celej den medituje a u toho kouri hasis. Zivi ho vesnicani, ktery se k nemu chodi modlit a za odmenu si odnaseji dobrou radu s bylinkama. A ted si predstavte, ze bych se I ja stal svatym, hodil vsechno za hlavu, a vratil se do Mostu. Tam bych se usadil v jeskyni pod Hnevinem a od rana do vecera sedel zhulenej u ohne a kazdymu, kdo by se na me prisel podivat, bych udelil nejaky moudro. Jak dlouho bych tam asi vydrzel? A kde bych skoncil pak? V kriminale a nebo v blazinci?

Takze, koncem dubna 2006 sem se uspesne vratil do Indie. Hned prvni co sem udelal, kdyz sem sjel z hor, kde sem po nepalskych udalostech delsi dobu odpocival, bylo, ze sem z Rishikeshe poslal svuj prvni pas do Cech, abysme si s klukama v Praze mohli za pul roku celou akci zopakovat. Ale Indie I se svoji demokracii a svobodou je prece jenom Indii a tak se stalo, ze muj pas do Cech nedosel. Ale po pravde receno moc sem si s tim hlavu nelamal. Nadchazejicich sest mesicu sem stravil v prirode a prozival ty nejkrasnejsi starosti, jaky clovek muze mit tj. bal sem se, aby me nesezral tygr a nebo nezaslap slon. A tak sest mesicu se kolem me prehnalo jako potok a ja se musel rozhodnou co bude dal. Vratit se domu se mi jeste nechtelo. A tak sem si rek, ze si splnim svuj davnej sen, vratim se do Nepalu a tam, ze se vydam na tritydenni pout kolem celyho kralovstvi velkych Sester Annapuren. Taky sem byl trochu zvedavej co se za tu dobu v Nepalu udalo.

Byla polovina zari a v severni Indii se zrovna slavil hinduistickej svatek Matky Durgy. Durga, ktera ma ctyri pary rukou a ve zbesilym tanci uhani na tygrovy je Matkou vsech hinduistickych bozstev, kterych je v Indii pres 300 000, coz je celkem slusna porce. Asi proto se tenhle svatek, behem kteryho na vas v kazdym meste a vesnici a uchrcenych amplionu vyrvava ohlusujici intenzivni hudba, slavi devet dnu. V Nepalu, kde 90% obyvatel sou hinduisti se tenhle svatek slavi taky a jmenuje se Dharsan. V Nepalu, kde v polovine zari - sest mesicu po tom co prbehla revoluce - byla jeste porad euforie, se ten rok Dharsan slavil dnu sestnact. Maoistickej predak ve verejnych prohlasenich zadal lid, at tenhle svatek ignorujou, protoze prej nabozensky svatky jsou zastaraly a tudiz brani prosperite moderni spolecnosti. (Tohle bylo opravdu zajimavy slyset, zejmena pak z ust cloveka, kvuli kterymu se tak casto zastavoval chod cely zeme a to nekdy I na dvacet dnu z triceti.) Lidu v ty dobe byla ale prosperita zeme u… Zustal sem nekolik dnu v Kathmandu, abych si vychutnal tu bajecnou atmosferu. V celym meste vyzvanely tisice zvonu, ktery bily jako na poplach. Pred kazdou svatyni a chramem, kterych ma bejt v Kathmandu udajne vic nez domu, horely stovky svicek. Ulicema prochazeli zastupy bubeniku, aby do rytmu padajicich lavin obcas zakvicela metr dlouha rucne tepana mozasna trubka. Neznamy lidi se na ulicich vzajemne objimali, a hudba, tance a veseli nebralo konce. Pak sem se vratil do Pokhary, kde sem si vyridil povoleni ke vstupu do kralovstvi, narodniho parku, a vyrazil na trek.

Zari a rijen sou k tomu tim nejvhodnejsim obdobim; pro vybornou viditelnost. Celej trek je zhruba 200km dlouhej a behem nej se zdolava temer petikilometrovy prevyseni tzn. ze kazdej den clovek vstupuje do uplne jinyho – jeste krasnejsiho – sveta, nez byl ten den pred tim. Tah sem sebou varic a hodne jidla a k velky nevoli hotelieru v hotelech akorat prespaval. Tahle financni stranka byla na cely zalezitosti dost neprijemna a v Indii prakticky neexistuje, taky hlavne proto, ze v indickych Himalajich krome pastevcu a nebo nomadu nikoho jinyho nepotkate. Vyhodou tady toho popularniho treku oproti tem indickym bylo, ze sem se nemusel bat, ze se nekde ztratim a nebo utopim v rece. Nad cestou, po ktery pochodujou tisicovy zastupy, vede elektricky vedeni a pres kazdej potok je postavenej most. A tak sem si na cestu poridil 20g prvotridniho hasise a kazdej den zacinal kafem a k nemu pokuroval speka.( To abych si tu krasu vsude kolem nalezite vychutnal.)

Treti den putovani sem se v odpolednim slunci svalil na odrovskej balvan a zatim co sem balil speka, tak sem poslouchal vodopad pobliz a snazil se odhadnout jeho mozna-stopadesatimetrovou hloubku. V tyhle casti treku a zejmena pak v obdobi po dlouhym monzunu, bujara zelen, vsude kolem, pripomina jednu fantastickou botanickou zahradu, tak neuveritelne nadhernou jakou muze bejt snad jedine pohadka. A stejne pohadkovy sou I zvuky, ktery z ni vychazeji a neuveritelne pusobi I dozravajici rejze, ktera se jako zelena lava vali po kaskadach terasovitych poli. Kdyz sem dokouril, zacal sem znovu stoupat po kamennych schodech, kdyz v tom se predemnou z niceho nic ojevilo maoisticky hnizdo, do kteryho sem slap a kterymu se nedalo vyhnout. Byl podzim a obdobi zni, a tak, zatimco se cely vesnice vesnicanu se srpama v ruce a s nusema na zadech sklaneli v polich, parta privozralych zhruba triceti flakacu se choulila u jednoho stolu, nad kterym vlal rudej prapor s velkym bilym napisem MAOIST CHECK POST a od kolemprochazejicich turistu vybirali penize. S oficialnim povolenim ke vstupu do narodniho parku sem jim ukazal I svuj pas, ve kterym sem mel nekolik nepalskych viz a rek jim, ze sem v Nepalu uz po nekolikaty a ze pokazdy, kdyz tu sem, tak jim platim. Pak sem ukazal na svuj otrhanej bagl plnej jidla a z ledvinky vytah 4000 rupii, ktery sem pred ne hodil na stul a rek jim, ze sem chudej tulak, kterej vic nema, kterej si musi sam varit a kterymu tyhle 4000 musi vystacit na celej tritydenni trek. Potom sem dodal, at si z toho vezmou kolik chtej, ale ze v takovym pripade se budu muset vratit do Pokhary a tenhle bajecnej sen ukoncit hned na samym zacatku. Nacez mi jejich predak rek, at si zbalim vsechno to harampadi a pokracuju dal v ceste. A tak prvni setkani sem mel uspesne za sebou.

Vrcholem celyho treku byl pro me Manang, budhisticky mestecko, kde sem se na nekolik dnu ubytoval u mistnich lidi a odkud sem podnikal kazdej den vylety po okoli. A tak sem na hladine Ledovyho jezera spatril Svet, kterej sem mel jenom sam pro sebe, vzhuru nohama. Dalsi den sem se sel podivat do jeskyne, kde zil a tvoril budhistickej basnik a mystic Milarepa ze trinactyho stoleti, kterej tam po sobe v ledu zanechal nekolik stop, a ty dokazujou, ze Milarepa byl v podstate Jety. Ten den sem cestou zpatky do Manangu potkal na ledovci stado bilych lani. Nejvetsim zazitken ale bylo jezero Tilicho. U jeho zapadniho antarktickyho brehu sou monstrozni kry velky jako Titanic, ktery poklidne proplouvaj kolem mraku odrazejicich se na jako-obloha-modry hladine, ze ktery do nekolikakilometrovy vejsky – primo do oblak – vyrazi Tilicho Peak. Oproti tomu na strane druhy je pisecna plaz a za ni hornata poust. A bylo to prave u jezera Tilicho, kde sem pozoroval ticho, ktery do svych obrazu vmalovaval Salvado Dali, a kde sem skoro zesilel stestim.

Kdyz sem presel pres sedlo a dostal se tak do druhy poloviny treku a zacal klesat, tak sem nedaleko od Muktinathu potkal Shiri Prashada, Maji synovce, o kteryho nebo spis kterej se o me a o Binota tenkrat, kdyz sem byl v Taulungu poprvne a Maja vyrazila na jednu ze svych pouti, deset dnu staral. Za tech pet let co sme se nevideli Shiri Prashad povyrost, zmohutnel a jeho anglictina byla daleko lepsi nez tenkrat. Shiri Prashad, kterej byl ovencenej batohama nebyl sam. Byl s nim nejakej starsi francouz a tak nemel moc casu. Domluvili sme se, ze se za par tejdnu sejdeme v Pokhare, kde pokecama poradne. Po tomhle setkani me prestalo bavit bejt nevitanym hostem uprostred nadsenyho zastupu a rozebeh se plnou parou za Binotem a Majou do Taulungu. Tam sem nasel vsechno jak ma bejt – pravekej mir a zhruba po tejdnu stravenym u reky v horkych pramenech sem se jednoho jasnyho rana rozhod ukoncit tohle ctyrtydenni putovani vyrazil do Pokhary.

V Biretante, tesne u silnice, u mostu, kterej vede pres reku, za kterou konci hranice narodniho parku doslo k mymu druhymu setkani s maoistama. Tak, jako kdyz sem je potkal na zacatku treku, sedeli u malyho stolku, nad kterym vlaly rudy vlajky a kontrolovali maoisticky povoleni, aby meli jistotu, ze okradli uplne kazdyho. Vedel sem ze tam budou, ale taky sem vedel, ze mi nemuzou nic sebrat, protoze az na nekolik stovek sem vsechno utratil. Kdyz mi rekli, abych jim ukazal povoleni, tak sem vytah oficialni povoleni, na kterym si precetli, ze sem v narodnim parku stravil skoro ctyri tejdny. Pak chteli videt maoisticky povoleni. Rek sem jim, ze zadny takovy nemam a zeptal se jich, proc bych mel mit. Jejich sef mi na to rek, ze v Nepalu sou dve vlady: jedna kapitalisticka a jedna socialisticka, a kdyz sem prej ochotne zaplatil jedny, tak musim zaplatit I druhy. Rek sem jim, ze od revoluce, ktera probehla pred pul rokem, sou maoisti soucasti nepalsky vlady. Pak sem se dozvedel, ze tohle nehraje zadnou roli a ze zaplatit musim stejne. Castku stanovili na 3000 rupii. Rek sem jim, ze mam posledni tri stovky a ty, ze si muzou klidne vzit, nacez mi rekli, ze me zatykaji. A tak sem nemel na vybranou, rozhlid se kolem, uvidel vsude plno lidi, poslal je do prdele a skoro posranej starchy vyrazil pres uzkej most smer autobusova zastavka. Po nekolika metrech sem za sebou uslysel blizici se kroky a pritom ocekaval nejakou dohru (casto sem slysel o prpadech zejmena izraelcu, ktery protoze nezaplatili, tak dostali pres hubu), ale kdyz se ke me ten clovek, kteryho za mnou vyslali, priblizil uplne, tak sem zjistil, ze je to malej ani ne patnactiletej kluk, kterej se bal vic nez ja. V ruce drzel moje oficialni povoleni, ktery sem tam nechal lezet na stole a ktery sem uz stejne nepotreboval, protoze sem byl mimo narodni park a zpatky sem se nechystal. Pak se mi za celou scenu omluvil a rek at na to zapomenu.A presne takova byla nepalska situace pul roku po revoluci.

Maoisti, ktery se stali soucasti vlady, se prestali schovavat po lesich a vsechny svoje praktiky provadeli verejne. Krome vydavani ruznych povoleni a nebo drancovani mistnich obchodniku (ktery obcas koncilo totalni konfiskaci); zavedli napr. silnicni dan, kterou musel zaplatit kazdej, kdo projizdel jima kontrolovanym uzemim. To se pak stavalo, ze kdyz zastavili autobus, tak zatimco od mistnich vybirali drobny, turista musel vyplaznout casto vic, nez stala samotna jizdenka. Kdyz si turista postavil hlavu, tak si ji postavili I maoisti a autobus plnej lidi zadrzeli. To se pochopitene nelibilo mistnim, ktery se proti turistovi zacali bourit a tak nakonec zaplatit musel.Jednou z porevolucnich dohod bylo, ze maoisti slozi zbrane do skladu pod zamky UN, ovsem svoji armadu si ponechali. A tak zatimco lidi slavili Dharsan, maoisti, pod slibama lepsich financnich podminek, nez ktery nabizela armada nepalska, odvazeli po strechy narvany autobusy mladejma lidma do svych vojenskych vycvikovych taboru, kde jim vymejvali mozky svoji ideologii a kde je ucili bojovymu umeni. V novinach se moh clovek docist o ne-ojedinelych pripadech, kdy mladym vojakum a vojackam bylo dvanact let. Nepalskej predseda vlady byl starej nemocnej clovek, kterej pres pul roku neopustil svoji residenci, ve ktery se o nej pod intezivni peci staral tym doktoru. Proto vsechny dulezity jednani ty doby probihaly u nej doma. A tak zatimco on lezel v loznici pripojenej na kyslikovy pristroje, ministry sedeli kolem jeho postele a jednali. A tam se taky dohodli, ze v dubnu v roce 2007 budou v Nepalu probihat prvni svobodny volby.

Tesne pred tim, nez sem odjel z Pokhary do Kathmandu, abych po 18 mesicich na cestach odletel zpatky domu, sem se jednou vecer sesel se Shiri Prashadem. Tak jako pokazdy, I ted byl neodbitnej a tak namisto abych ho ja pozval do restaurece na veceri, tak pozval on me k nemu domu. Jeho pokoj byla mala tmava vlhka mistnost v levnym rodinnym domku pobliz Lake Side. V tomhle zatuchlym pokoji spali varili jedli studovali zili ve trech. Sedeli sme na drevenych prycnach a jedli cocku s rejzi a pritom Shiri Prashad vypravel, jak tenkrat, kdyz sem pred peti lety odjel, tak on se vratil zpatky do skoly, kde pritlacil a zejmena v anglictine. I pres leto a na podzim, o prazdninach, zustaval v Pokhare, kde se u turisticky kancelare zivil jako nosic. S tim ale, jak se jeho anglictina zlepsovala, tak povysil a zacal delat nosice-pruvodce. Rikal, ze to neni zadnej med, ze obcas po nem chteji turisti moc a nechovaj se zrovna pratelsky, ale ze to stoji zato. Shiri Prashad behem jednoho treku vydela vic, nez vydelal jeho tata opilec za celej zivot. A tak Shiri Prashad Gurung, kterymu je dneska jednadvacet, nejen ze zivi celou svoji pocetnou rodinu, ale jeste si k tomu plati I bydleni a skolu v Pokhare. A tak prej – small se Shiri – kdyz se obcas stavi v horach u nej doma v Landruku, tak se ho kamaradi nevericne kroutic hlavou ptaji: JAK'S TO DOKAZAL! JAK'S TO DOKAZAL!!!

*

Je druha polovina ledna 2008. Mam za sebou sest nejbajecnejsich mesicu zivota prozitych v indickych Himalajich. Ale vsechno jednou konci a tak skoncilo I moje indicky vizum. Vracet se domu na zimu sem sice planoval, ale v Jageshwaru si to zase rozmyslel. Do Pakistanu sem tentokrat nemoh I kdybych chtel, protoze par tejdnu pred tim,nez mi vyprselo vizum, tam zavrazdili bejvalou premierku. Hned na to se zvedla obrovska vlna teroristickych sebevrazednych utoku, byl vyhlasenej vyjmecnej stav a hranice se zavrely. A tak tou nejschudnejsi variantou byl zase Nepal. A krom toho, zajimalo me, co se tam a ten rok sebehlo novyho.

Nocnim autobusem sem vyjel od hranic do Kathmandu. Ubytoval se v hotelu, kde uz sem to znal a vyrazil na prochazku probouzejicim se mestem. Prvni co me zarazilo byly ceny. Uplne vsechno bylo oproti lonskymu roku o 30% drazsi. Dalsi novinkou bylo odpojovani cely zeme od elektriky; kazdej den dvakrat denne na tri hodiny pokazdy v jinou dobu (mezi tim co pisu tenhle dopis, tak se odpojovani protahlo z sesti na osum hodin denne). Zjistil sem, ze volby byly dvakrat odlozeny a bylo mi smutno, ze v tyhle nadherny zemi lidi nemluvi o nicem jinym nez o politice. V Nepalu se o politice mluvi uplne vsude. Kolem poulicnich prodavacu novin, kazdej den od rana do noci, postavaji houfy dychtivych cteneru. Kdyz je v hotelovy lobby a nebo v restauraci televize, a kdyz je proud, tak na ni bezi nepalsky zpravy. Vecerni diskuse v lokalnich barech se toci vyhradne kolem politiky. A dokonce I Maja obcas zabloudi na tohle tema, kdyz svym sestram-sousedkam vypravi, jak v noci v naprosty himalajsky tme a tichu videla nad Taulungem krouzit Night Vision – americkej vrtulnik.

Treti den po tom, co sem prijel do Kathmandu vypukla stavka. Cela scena na ulicich pripominala tu z obdobi pred revoluci akorat s tim rozdilem, ze nebyl zakaz vychazeni. V ulicich vladlo prapodivny ticho. Nad alejema stromu se valil cernej dym a na krizovatkach do nekolikametrovy vejsky slehaly plameny horicich pneumatic, kolem kterych postavali desitky nicnedelajicich cumilu, ktery se tam ohrejvali a s satkama Boba Marleyho pres pusu na me pokrikovali "this is Nepal". Dav, kterej se plouzil kolem – az na nekolik drobnych potycek mezi stavkujicima studentama a polici – vypadal, jako by byl na promenade, jako byl tata s dcerou se kteryma sem se dal do reci a ktery sli na svatbu. Ulice byly plny lidi, ktery se tam schazeli. Vpoulicnich jidelnach se vysedavaly mlady pary, ktery si neco septali a pritom jedli levny jidlo a popijeli caj. A vecery v preplnenych lokalnich barech pak byly zasveceny politickym debatam, kde zaznivaly nazory jako napr. ten, ze Nepal se stava druhym Afganistanem ( tenhle nazor je postavenej na tom, ze nekde v opustenejsich oblastech vznikla nova maoisticka frakce, ktera si rika Tarai –podle mista kde vznikly- a ktera nesouhlasi s politikou nikoho, ani krale ani vlady a dokonce ani samotnych maoistu a oproti nim jsou podstane radikalnejsi). Tahle kratka dvoudenni stavka nebyla vyvolana maoistama, ale studentama, ktery protestovali proti zvysovani cen. Tetokrat se zvysily ceny plynu a petroleje, kterym si cela zeme sviti, kdyz je odpojena od elektriky a kterej je v chudsim Nepalu trojnasovne drazsi nez v sousedni Indii. Co se tyka maoistu, tak ty sou ted v relativnim poklidu. Momentalne sou malou soucasti vlady, ve ktery si se svoji silnejsi armadou nez je armada narodni diktujou podminky. Proto byly v Nepalu uz dvakrat odlozeny volby a pristi termin je na 10. dubna.

A tak sme tu zas: V Nepalu. Na Divokym Zapade. Bez penez. Bez viza. A mozna s dalsi revoluci za dverma. Ale takovej uz je osud tulakuv: sou to nevyzpitatelny cesty, kdo ho vlaci svetem.

(pozn. SAMSARA je kolobehem dobra a zla, ve kterym sme vichni BEZ VYJIMKY navzdy uvizli.)

maso masarik, 2. unora 2008