S. si hladí břicho.

S. je vlastně spíš K., jenže vedle S. je tu dnes jiný K., a to by se pak pletlo.

S. si hladí břicho, pomalu, spokojeně, takřka zálibně.

Mohl jsem si, pravda, vymyslet nějaké přezdívky, jenže bych se do věci akorát víc zapletl. S. a K. by si to pak přečetli a kromě nadávek na obsah by si ještě stěžovali – jak nás to nazýváš, bídáku?! Ztlučeme tě tyčí. Stejně jsem ani na žádné přezdívky nepřipadl.

Hladí si břicho a v obličeji má stále stejný strnulý úsměv, zírá zasněně a napůl nepřítomně před sebe, někam skrz nás. Takhle se tváří už od rána. Vypadá jak zfetovaná. Leze mi strašně na nervy.

„Hej! Co kdybys taky chvíli pumpovala?“

S. se usměje ještě víc, hledí však stále kamsi do jiného světa, a potichu, spíš jen pro sebe, mumlá: „Ne ne, to my nesmíme, my se musíme šetřit, my se nemůžeme namáhat, viď, že ne?“

Já vím, kam se dívá! Dívá se do toho svého břicha, co si po něm pořád jezdí prackou. S. se totiž za nejasných okolností podařilo v osmatřiceti letech poprvé zabřeznout, což si velmi přála. Teď je sjetá euforií a ženskými hormony, chodí jak omámená, hladí se neustále po břiše a mluví o sobě v množném čísle.

„Co se pořád ošmatáváš? Stejně na tobě není nic vidět“, zavrčím a pumpuju dál.

„I je“, hovoří S. k svému břichu, „Že už jsme vidět? Malinkatí, ale jsme.“

Zaskřípu zuby. Jsem na cvoky zvyklý, ale tohle?! A takové to bývalo rozumné děvče. Je vedro a už jsem celý zpocený.

„Vezmu to na chvíli za tebe“, nabízí se K.

Podám mu pumpu.

„Tak jo. Stejně už to skoro je.“

 

Do Bítýšky jsme jeli hned ráno, prvním parníkem. Loď byla skoro prázdná, lidé asi ještě spali. Voda v přehradě se na konci června začíná zelenat řasami, ke koupání se hodí čím dál míň. Seděli jsme na horní palubě, S. si osahávala břicho, K. hleděl do kalné zvířené vody za lodí. Možná dumal, jestli má kvůli bublinám smysl vytahovat fotoaparát.

„Co fotky“, kývnul jsem hlavou k tubě, ležící na sedadle vedle, „Vyšly?“

K. jen pokrčil rameny a hleděl dál do vody. Loď zavrčela silněji, blížili jsme se k zastávce. Před zastávkou loď vždycky vrčí, myslím, že tím brzdí.

„Sežerou ho“, zaculila se S.

„Tys je viděla?“

Sáhnul jsem po tubě, abych si snímky prohlédl, ale K. se otočil.

„Nech je. Tady ne. Však se podíváš.“

Nechal jsem tubu s fotografiemi ležet.

„Sežerou? Proč?“

S. se tvářila jak najedený kocour, tak spokojeně, že bych ji nejraději shodil z parníku do vody.

„Tak…“, protáhla, „Vždyť ho znáš.“

 

K. dofouknul člunek a odložil pumpu. I on je teď už upocený. Na hodinách je sice večer, slunce je ale pořád hodně vysoko. A horko je. Slunovrat.

Přenesli jsme loďku k vodě. Na dno dáme tašku a vesla, pak s K. chytíme lano, přidržíme loď u břehu a S. opatrně nastoupí.

„Pojedeš na loďce. Neboj, maminka je s tebou. Bude se ti to líbit.“

„Má tam sotva šest buněk… Je jak ožralá“, stěžuji si K.

Vleze do loďky, pak naskočím já, chytnu veslo a odrazím člun od břehu.

 

Znám K., do jisté míry. Dřív jsme se stýkali častěji, pak dlouho skoro vůbec, až teď v poslední době. Máme už zas víc času. Už skoro nikam nejezdím, K. už taky opustily ambice. Je bezvětří, teď ráno na parníku i v životě.

Přišla s tím S., prý v Bítýšce bude o víkendu divadelní festival, psala, nemá s kým jet a samotné – chm, spíš samodruhé – se jí jet nechce. Nechtěl jsem jet s S. sám, mám ji sice rád, ale nevím, jak to vlastně má s otcem… a nerad bych se ještě do něčeho zamotal. Napsala ale i K., tak už jsme byli tři.

K. si vzal fotoaparát. Ačkoli už nemá ambice – nebo to alespoň tvrdí – fotografuje pořád. Nevím vlastně ani co, napadá mne. Už dlouho jsem se ho neptal a K. své věci sám od sebe neukazuje. Asi bych se ho zeptat měl, nejspíš by byl rád, přemýšlel jsem a pozoroval K., jak při představení fotografuje herce. Jo, večer, cestou zpět, se zeptám, rozhodl jsem se. Potěší ho to.

Festival byl malý, menší, než jsme čekali a patrně ještě menší, než čekali herci. Zřetelně nepředpokládali, že by na jejich produkci přišlo celé Brno, sál zastavěli židlemi snad jen ze čtvrtiny, přesto však byla obsazená jen první řada a několik osamělých míst za ní.

Hráli dobře, líbilo se mi to. Maryšu. Vlastně jsem dosud nikdy Maryšu neviděl, netušil jsem, že oddělá Vávru a je konec. Představoval jsem si, že přijde druhé dějství, soud, řeč prokurátora, obhájce... Místo toho opona. Herci se snažili, tleskal jsem vší silou, i když to znělo v téměř prázdném sále trochu dutě. Chtěl jsem zavolat „bravo“, aby měli radost, ale pak mne napadlo, že by to mohli vzít jako ironii. Spokojil jsem se s potleskem.

Když Vávru odkráglovali, sehráli cosi irského. Pak ještě něco, co už jsem zapomněl. Pak už byl večer.

K. fotografoval, S. snila své břišní sny. Moc jsme toho nenamluvili. O přestávkách jsem pil pivo.

„Vy jste profesionál?“, přišli herci po představení za K.

K. má velký fotoaparát, celý černý. Dlouhé objektivy, všecko má. Většinou fotí takovou krabičkou na mýdlo, co nosí v kapse bundy.

„Proč?“

Přišly další dvě herečky.

„Vypadáte tak.“

K. se zasmál. Jedině proto s sebou tu kisnu tahám, řekl mi jednou. Lidi mě mají za profíka a nediví se, když někam vlezu.

„Víte“, začala jedna z hereček prosebně, „Kdybyste nám mohl dát nějaké fotky… My jich moc nemáme. Něco bysme potřebovali, něco povedeného. Do programu. Do sálu, když hrajeme, na zeď.“

„My vlastně“, řekla druhá, „Nemáme žádné fotky. Šlo by to?“

K. zvedl z jedné z prázdných židlí program. Stránka z laserové tiskárny, na červeném papíře.

„Když se něco podaří… Zítra bych to přinesl.“

Herečky se rozzářily.

„Jo? Vážně? To bude bezva. Borisííí!“, zakřičela jedna z nich kamsi k jevišti, „Budou fotky!“

Zpoza závěsu se ozvalo cosi nesrozumitelného.

„Ale“, upozornil je ještě jednou K., „Jen jestli se něco povede. Nic vám nezaručuju.“

„Jasně. Určitě se povede. Přijďte. A… vstupné budete mít zadarmo.“

Zasmál jsem se.

Stejně se nic neplatilo. U vchodu stál na stole džbán, pod ním papír s rukou načmáraným nápisem. Vstupné dobrovolné. Něco jsem tam hodil.

 

Veslujeme jen pomalu, jen tak, abychom se udrželi uprostřed proudu. Splavný úsek je v Bítýšce jen krátký, snad nemá víc než kilometr, a my nikam nespěcháme. Řeka se přehoupne přes jez, proteče pod mostem a pak už je jen přehrada a přístaviště parníku.

Jez se blíží.

Vlastně to ani žádný jez není, jen takový malý, nanicovatý splávek, ale S. by se mohla bát, uvažuju, když je teď taková… Přemluvíme ji, člun se stejně sotva zahoupá. Podívám se na ni. Sedí opřená o okraj loďky a hledí kamsi do korun stromů. O jezu zjevně nepřemýšlí.

„A jak“, přeruší ticho K., „Se vlastně bude jmenovat?“

S. neodpovídá. Ani nevím, jestli otázku slyšela. Stejně ještě nemůže vědět, co to bude.

„Kdybys nevěděla, tak on ti už něco vymyslí“, zazubí se K.

„Já vím“, řekne S. Přece jen ho slyšela.

„On vždycky něco vymyslí… Tak schválně“, popichuje mne K.

Co já vím. To není jen tak.

„E… Euridika?“

„Euridika…“, převaluje S. jméno po patře, „To nezní špatně. Jak by se jí říkalo?“

„Dika?“

„Eura?“

Zarazíme se.

„Euro! Pocém, Euró!“

„Blbost.“

„No jo, je to blbost“, přiznávám a zaberu veslem, „Euridika je zkompromitovaná.“

Opravdu to není jen tak.

 

Další den byl džbán prázdný.

„Vy jste přišel!“

Herečka si nás všimla, jen jak jsme vstoupili do sálu. Dost možná na nás čekala. Nebo vůbec na někoho.

„Máte?“

„Něco málo“, připustil K. a ukázal tubu s fotografiemi.

„Má!“, zavřískla, „Přišel a má!“

Vzadu cosi spadlo.

„Borisí, pojď se podívat! Borisííí!“

Přišli jsme brzy, dnes se začíná hrát až v jedenáct. Chystají už jen jedno představení, pak festival skončí.

Dveře za námi se nečekaně otevřely.

„Já vás…“

Chlápek se zakymácel, až se na okamžik zdálo, že spadne na zem. V poslední chvíli se opřel rukou o zeď.

„Já jsem Boris a… všecky vás tu vítám! E. Všecky vás… zdravím. Jsem chtěl říct. Děkuji za pozornost.“

Boris byl jak dělo, aby neupadl, musel se o zeď opřít celým tělem a ještě se pro jistotu chytit opěradla jedné z židlí. Herečka se tvářila omluvně.

„On… Borisi, prosím tě.“

Chytla Borise kolem pasu a posadila jej na židli. Ze zákulisí vykoukla další žena.

„Vážená společnosti!“, zařval Boris. „Jelikož, jak je všem známo, skončila včerejší produkce totálním úspěchem…“

„Přinesli ty fotky, pojď se kouknout“, zavolala naše herečka na ženu na jevišti.

„…a protože v dnešním představení – k všeobecnému roztrpčení – nevystupuji…“

„Borisi, neřvi.“

Žena zmizela, aby se vzápětí znovu objevila spolu s dalšími, ti zavolali ještě jiné, až jich přišel snad tucet. Boris blábolivě hýkal ke stropu sálu.

„…dovolil jsem si malinkou oslavu! Dáte si fernet? Féérnéét!“

„Borisi!“

„Jen si dejte“, fňuknul uraženě Boris, „Však to město platí.“

K. položil tubu na židli.

„Tak si to prohlídněte. Jestli se vám budou líbit, je jedna za stovku. Když nebudou, nevadí. Já si zatím zajdu vedle na kafe. Jdete se mnou?“, obrátil se na S. a na mne.

„My kafe nemůžeme“, pohladila si S. břicho.

 

Na jezu se člun zasekne. Je málo vody. Chvíli se odrážíme veslem, ale hrozí, že prodřeme o beton dno, a tak s K. vystoupím a postrčím loďku dál, na hloubku pod jezem.

 

Zůstal jsem s S. Na kávu jsem měl sice chuť, ale přišlo mi správnější nenechávat ji tu samotnou. A taky mne zajímaly fotografie, chtěl jsem vědět, proč by měli herci K. sežrat.

Fotografií bylo asi tolik co herců, něco přes deset. Velký formát. Černobílé. K. barvu nedělá, nebo jen výjimečně. Občas si z něj utahovali, prý jestli není barvoslepý. Barvu?, divil se K. Jakou barvu? Copak je svět barevný?

Možná je skutečně barvoslepý.

K. odešel, herci rozkládali mlčky fotografie. S každou další byli stále zaraženější.

„Co to…?“, začala jedna z hereček směrem k nám.

Prohlížel jsem si fotografie spolu s nimi.

„To je snad…“, zahučel nejstarší z nich, asi padesátiletý, „To je asi nějakej fór nebo co?“

S. pokrčila rameny: „My nevíme. Nás se neptejte, my jsme jen doprovod.“

Chlap vydal zvláštní zvuk, takové zachrochtání. Znělo to trochu uraženě a trochu zmateně. Vlastně víc zmateně. Hodně zmateně.

„Mňo“, pronesla do ticha herečka, která včera o fotografie prosila.

Ozvala se rána. Boris spadl ze židle.

„Hé“, zahýkal a snažil se vstát, „Já se chci taky podívat, jak mi to sluší! Pomozte mi někdo! Tak pomůže někdo znavenému herci?“

 

„Poslyš, stovka za fotku“, napadá mne, „To je děláš dost lacino. Kde v Brně udělají á dvojku za stovku?“

K. zabere veslem trochu neobratně, voda šplíchne do člunku. Hladina řeky je tady, už jen pár desítek metrů nad přehradou, rovná a klidná. Proud se skoro zastavil. Zbývá už jen projet pod mostem, vytáhnout člun na břeh a vypustit vzduch.

„Pojeďme támhle mezi ty pilíře“, ukazuje K.

Loďka se poslušně otočí.

„Nevím. Za stovku asi nikde. Mně je dělají za dvě.“

 

„Tak.“

Borise podpírala z každé strany jedna hereček. Hleděl spolu s nimi na fotografii, pak ženy odstrčil, zapotácel se, ale už neupadl.

„Tak“, zopakoval a znělo to mnohem střízlivěji než před chvílí, „Konečně vám to někdo řekl“, prohlásil temně.

Na velkém šedivém snímku se skvěla šedivá podlaha a šedivé nohy mnoha židlí, které ustupovaly, až na horním okraji mizely kamsi v dálce. Starší herec znovu tak zvláštně zachrochtal.

Vedlejší fotografie zachytila záda ženy, sedící osamoceně v hledišti. Úplně vpravo jsem rozpoznal kus jeviště, neostrá skvrna snad mohla být hlavou některé z hereček, rozmazanou dlouhou expozicí. Z velké, nekontrastní plochy fotografie dýchala nepříjemná prázdnota.

Mladší herečka stále nic nechápala: „Co jako?“

Boris ukázal na fotku: „Todle. To je přesný. Konečně to někdo řekl, kurva, to je úplně přesný.“

„Přesný? Tak nevím, ale já to vůbec nechápu“, prohlásila jedna z žen. Fotografie, u které stála, sestávala převážně z šedé neostré mlhy, z níž vystupovalo cosi jako… ale ano, je to ono. Pisoár.

„Snad jsme chtěli fotky představení. Z divadla. Todle je…“

„Divadlo!“

Boris už zase řval.

„Copak to nevidíš? To jsme my, to je to naše dívadlo, kurva, si něco nenamlouvej, to je tak přesný, že už to ani přesnější bejt nemůže!“

„To je výsměch“, zahučel starší herec.

„Jo. A co sis myslel, však ty taky směšnej seš! Konečně, konečně ti to někdo řekl, se podívej, tady, to seš přesně ty.“

Na fotce proti sobě stály dva páry nohou, vlastně víc jen dva páry bot. Vlevo se rozplývala oprýskaná noha židle.

„To jsou přece tvoje křusky z Maryši, a tady na židli, to je tuhle Verča, akorát vy dva, si všimni. Jeden proti druhému a ostatní? Tady taky. To je Alena, jak tu sedí, tady vpravo se někdo snaží, hele, nechybí ti nic? Tady ti taky nic nechybí?“

Boris mávl rukou k fotografii nohou od židlí.

„Nechybí? Vážně ne? Co třeba diváci? Kurva, copak to nevidíte? Jste tu akorát vy, stojíte tu proti sobě a jinak nikdo, hrajete tu sami pro sebe. Když jedni hrajou postavy, druzí hrajou diváky, ale skuteční lidi tu nikde nejsou! Přesný.“

„Vždyť…“, začala ta, co jí řekl Verča, ale Boris ji pohybem ruky utnul a kymácel se sálem k dalšímu obrázku.

„Si nic nenamlouvej. Koukni, tady ti to jasně ukázal. Vidíš tu prázdnou zeď? Kolik lidí přišlo na Maryšu? Dvacet, viď, si myslíš. Jenže já se neptám, kolik nás tu celkem bylo, ale kolik opravdovejch lidí přišlo? Tihle tři. Pak tam byli dva mladí, takovej párek. A jinak? Jinak hovno! Hovno! Hovno, jako je tady na tý zdi ten flek, ta zeď, do tý šedivý zasraný zdi my akorát hrajeme! Tady měly stát židle, jenže tu stojí leda hovno, nic tu není, akorát zeď, do který řveš a nic, nic! Kurva, to je tak přesný.“

Na jedné z fotografií se válel uprostřed šedé podlahy šedivý zmačkaný program. Boris se zle zachechtal.

„Tam patříme. Zmačkat, kurva, zmačkat a zahodit. Říká ti to jasně, jsi směšnej. Že prej festival. Plakáty, reklama. Událost! Pchá! Přijde pět lidí. Směšnej. Snažíte se. A co! Všichni na vás serou. Herců víc jak lidí. A vy to pak ještě oslavujete.“

Boris zmlkl, zastavil se a spolu s ostatními hleděl na snímky. Podíval jsem se na S., udělala koutkem úst jakýsi vyhýbavý posunek. Nálada v sále vůčihledně – ehm – povadla.

„A ten…?“

Boris se otočil ke snímku s pisoárem: „Ten hajzl? Co já vím. Snad že na nás přijde akorát opilec, co si cestou z hajzlu splete dveře.“

„Jo!“, zavřískla najednou jedna z hereček, vysoko, skoro hystericky: „Tak jo! Co si myslíš, že my to nevidíme? Ale vidíme, Borisku, jasně, že to vidíme, my všichni. Včetně tebe! Jsi na tom úplně stejně jako my! Co jako ty, co si o sobě myslíš, že můžeš stát stranou? Prej jsme směšní, a ty nejsi směšnej? Si myslíš, že jsi někde nad náma? Že seš něco extra? Seš trapnej, úplně stejně trapnej jako my všichni, všecko tady, že si hrajeme pro sebe, a ty pro koho tu hraješ? Hraješ do stejný zdi jako my, děláš se tu zbytečně se vším úplně stejně jako my ostatní, co si jako myslíš, že ty seš co? Že seš nějaká hvězda?! Že na tebe někdo chodí? Kde? Kde?!“

Rozhodila rukama směrem k rozloženým fotografiím a skoro plačky dodala:

„Jo, my jsme směšný. A co seš ty?!“

Boris chvíli mlčel a těkal očima od fotky k fotce.

„Já?“, zavrčel nakonec chmurně. „Já jsem aspoň ožralej. Pak se mi to líp snáší.“

 

Slunce už není tak vysoko. Loď se pozvolna zanořila mezi pilíře betonového mostu. Jeho spodní strana je plochá, slunce se odráží v drobných vlnkách vzhůru. Po betonu nepravidelně víří světlé skvrny, objevují se a mizí, skáčou a tancují.

 

K. musel těch káv vypít několik, přišel snad až za půl hodiny.

„Tak co?“

Herci seděli na židlích mezi fotografiemi a podávali si mezi sebou láhev fernetu.

„Nelíbily se“, řekl K. a bylo to spíš konstatování než otázka. Začal fotografie sbírat. Beze slova jej pozorovali.

„Jo. Nelíbily“, ozval se nakonec Boris, „A ty seš pěknej hajzl.“

K. byl právě skloněný a tak jsem mu neviděl dobře do tváře, jsem si ale skoro jistý, že se krátce usmál.

„Hajzl“, zopakoval Boris.

Určitě se zašklebil, tak spokojeně. Jako že věci fungují. Nebo snad něco v tom smyslu.

„Za kolik jsi říkal, že jsou? Za kilo?“

„Jo. Stovku jedna.“

„Tak mi dej tuhle.“

Boris ukázal na šedý les nohou prázdných židlí.

„A tuhle.“

Ukázal na další.

„A ještě tuhle. Abych si tě, ty hajzle, pokaždý připomněl.“

Poslední, kterou Boris chtěl, byla fotografie s pisoárem. K. složil snímky na sebe, sroloval, z kapsy vytáhl gumičku a tou roličku převázal. Boris mu podal sežvaněné bankovky.

„Já bych si taky jednu vzala.“

Otočil jsem se. Byla to ta, která se na fotografie včera tak těšila.

„No co. Je to tak, jak to je. Tady tu, s programem.“

Prodaly se všechny.

Když jsme odcházeli, čekal jsem, jestli K. nehodí stržené peníze do džbánu u vchodu. Nehodil.

 

„Takže ty je dotuješ? Stovkou jednu?“

K. hledí zaujatě vzhůru na tanec světelných skvrn.

„Za dvě by je nekoupili.“

„To jsi je mohl dát rovnou zadarmo.“

„Nemohl. Nebrali by to vážně. Co je zadarmo, toho si nikdo neváží.“

Udržuji veslem loď na místě, je to snadné, vždyť řeka tu už takřka stojí. Pruhy světla se proplétají, ovijí kolem sebe a zase rozdělují.

„Ty fotíš přece…“, napadá mne najednou, „Ale tohle je dost… Reflexy. Stíny. Kontrasty. Kýč, ne?“

K. odloží veslo, opře se pohodlněji o okraj loďky.

„Vždyť já taky nic nefotím. Dívám se. Jen se dívám.“

Dívám se taky, už mě bolí za krkem, ale stále hledím vzhůru, jak odlesky světla běhají, pachtí se, zavíří, zalesknou se a zmizí, objeví se nové, zas chvíli běhají a zase mizí, pořád dál, než zapadne slunce. K. mlčí, voda zažbluňká a také ztichne. I S. hledí do světla, usmívá se a zálibně si hladí břicho.

Jen se tak díváme.

„Za jeden? Za dva, za tři?“

„Za tři.“

I za tři bývají hodně lehké, je to jen dětský kvíz.

„Kterou zemí“, čte Pandora z kartičky, „neprotéká Dunaj? Českou republikou, Maďarskem nebo Rumunskem?“

Blable předstírá, že přemýšlí: „Myslím… to je jasné. Rumunskem.“

„Špatně, špatně!“, povykuje Pandora, „Za á, Českou republikou!“

Blable protáhne obličej: „Tak? Já myslela… když já pořád… my se učili ještě za Československa. No jo, Bratislava už není… Tak teď já. Za jeden, za dva… ale ne, dám ti rovnou za tři.“

Pandora vraští čelo, aby bylo vidět, jak se soustředí.

„Táák… Kdo je to ješitný člověk? Za á – člověk, který rád a dobře šije. Za bé – člověk samolibý. Nebo za cé – člověk s ježatými vlasy? Tak co?“

„Ten poslední“, míní Mína.

Pandora ji okřikne: „Já! Odpovídám já!“

„Stejně je to ten poslední. Ten ježatý.“

„Ne, to je moje otázka! Mamí! Ať nemluví !“

„Ježatý, jééžek ježatý...“

„Mamííí!“

Blable vzdychne, chvíli rovná děti.

„Tak se pořád nehádejte. Který teda, Pando. Ježatý? Samolibý? Šicí?“

„Ten…“, protahuje Pandora a vítězně hledí na Mínu, „Samolibý!“

„Správně. Máš tři body. A teď teprve ty, Míno. Za jeden, za…“

Otevřu dveře do pokoje.

„Počkej, Pandoro. Samolibý. A kdo to je, samolibý člověk?“

Mína se nespokojeně zavrtí, už chtěla taky hrát.

„No samolibý… To znamená, že se sám sobě líbí.“

„Aha. A to je dobře?“

„Ne, špatně.“

To jsem si myslel.

„Takže když se člověk sám sobě líbí, když je se sebou spokojený, tak je to špatně. To ale znamená, že by si měl člověk sám o sobě myslet, že je hnusný, hloupý a vůbec k ničemu? Tak by to bylo správné?“

Čekám, že se Pandora zadumá, odpoví však bez váhání: „Ano.“

„A proč?“

Někdy je zajímavé zjistit, jak děti přemýšlejí. Už třeba proto, že ony ještě opravdu občas přemýšlejí, nemají v hlavě jen soustavu frází a stereotypů. Dokonce ani ve třetí třídě ještě úplně ne.

„Protože když budu vykládat, že se sama sobě líbím, tak mi všichni ve třídě řeknou, že jsem škaredá. Ale když řeknu, že jsem hnusná, budou mi to vymlouvat.“

Mnu si vousy: „Aha…“

Pandora se neučí zrovna nejlíp. Ne přímo špatně, to zas ne, ale já ve třetí třídě žádné dvojky neměl. Násobilka jí dělá obtíže i po půl roce, diktáty nejsou valné, a co je nejhorší, většinou se nezdá, že by si hlavu zatěžovala byť jen elementární logikou. Ale – teď to vidím – umí překvapit. To je…

„…chytré. Vážně, chytré, Pandoro.“

„Co je na tom…“, začne Blable, ale skočím jí do řeči.

„Nejlepší je, že na to přišla sama. Já jí to neříkal, sama přišla na to, že jsou všichni proti ní. Že když něco řekne, okamžitě jí budou všichni odporovat. Umí si zobecnit zkušenost, to se mi líbí. Já vím, není to žádný velký objev, tohle ví samozřejmě každý…“

„Co ví každý? Vždyť to vůbec není…“

Nesnáším, když někdo popírá realitu.

„Jak to, není?! Je to přece přesně tak, to je úplně elementární znalost. Všichni jsou proti tobě. Podívej… Míno, třeba ty ve školce. Když chceš nějakou hračku a jiné dítě ji chce taky, tak co, budeš mu vykládat, že se ti ta hračka líbí, že bys ji moc ráda? Ne, samozřejmě, že ne, protože by ti ji naschvál sebralo a už by ses k ní nedostala. Naopak, řekneš, že se ti nelíbí ani trochu, je ohavná a protivná a dítě ti ji samo bude cpát, že ano?“

Mína kýve na souhlas. Jak by ne, taky jsem chodil do školky.

„Každý dělá jen to, o čem si myslí, že tě poškodí. Nebo ty, Pandoro. Máš třeba nové boty. Co řekneš ve třídě? Jé, koukejte, jaké mám krásné nové boty, ty jsou ale líbezné? Jasně, že ne, hned by ti na ně naplivali. Takže povíš, že ti máma koupila strašně nechutné, opravdu šeredné škrpály, že se stydíš v nich chodit, a kamarádky ti je budou chválit, že?“

„To ne“, přemýšlí Pandora, „Nebudou. Jim se na mně nikdy nic nelíbí. Je jedno, co povím, ony stejně vždycky řeknou, že je to hnusné.“

Pravda. Vždycky to nefunguje.

Blable se konečně dostala ke slovu: „Co to zas vykládáš! Co ty to ty děti učíš!“

„Já? Vždyť na to sama přišla. To ví přece každý, i ta Mína. Jak to chceš popřít?“

„Není to pravda! Ty těm dětem…“

„Nehádejte se“, začne naříkavě Mína, ale zamávám proti ní rukou a tak zmlkne.

„Co já jim? Jak to, že není?! Vždyť ti jen popsaly své zkušenosti. Takže to se nestalo nebo co chceš říct? Když si zkouším kalhoty a řeknu, že jsem tlustý, všichni hned ale kdepak, vy a tlustý. Kdybych řekl, že chci kalhoty na štíhlého jako jsem já, tak by se akorát uchechtávali, obéza říká, že je štíhlá. Pochválíš počasí, ne, je přece mizerně, koupíš si věc, koupilas špatně, chceš jít doleva, ne, jsi magor, jedině vpravo! Jak tohle chceš popírat? Proč myslíš, že ze sebe celý život dělám blba? Když chceš, aby řekli, že bílá, musíš přece tvrdit, že černá, černá, úplně jak šůviks…“

Blable mává podrážděně rukama: „A pak ty věci budou ty děti…! Že se radši zas nezavřeš v pracovně… Ty tvoje věčné výmysly!“

Praštím vší silou pěstí do dveří, bože, ta mě ale umí rozzuřit. Nesnáším pitomce, kteří žvaní a žvaní bez ohledu na logiku, nenávidím ženské!

„Takže chceš říct, že ty mi teď neodporuješ jenom proto, že je to tvá přirozená, v podstatě vegetativní reakce, že musíš odporovat, že si nemůžeš pomoct, že jsi vždy automaticky okamžitě proti všemu, co řeknu? Že až dodatečně hledáš argumenty, nebo je ani nehledáš, jen tak, jak je u tebe zvykem, vybliješ co ti slina na jazyk přinese?! Dokonale ukazuješ, že je naprosto přesné, co jsem popsal – jsi hlavně proti, je jedno proč.“

„Ne!“, vřeští Blable, „Já přece vůbec nejsem proti! Ne ne ne!“

Prásknu dveřma, udělá to strašnou ránu. A ještě pěstí do zdi.

„Míno, nebreč…“, slyším i skrz dveře, „Znáš tatínka…“

Mne?!

Bouchnou i další dveře, ty do pracovny.

Už je neslyším.

Sedím před monitorem se zavřenýma očima a snažím se neskřípat zuby. Nedávno jsem se díval, mám už zuby vůčihledně obroušené. Je blbá, blbá jako moje matka, blbá jako její matka, blbá, blbá, blbá. Hledím do červené tmy pod víčky. Prostě blbá. Šumící počítač vydechuje horký vzduch, modravé fosfeny se objeví a zas rozplynou. Musím přece něco udělat, přece tu nemůžu být po zbytek života s někým tak… Chtěl bych se rozplynout, neslyšně zmizet jako fosfen. Nevím, co bych měl udělat. Snažím se sledovat měnící se barvy a nemyslet na nic. Chtěl bych být někde jinde.

Ne, nedám. Nemyslíš, že jsem tam měl nechat víc kafe? Počkej… Říkám ti, že už si další nedám!

Asi měl. Měl jsem nechat pár centimetrů na dně, zkusit to nejdřív s kafem, pak trochu upít, vyzkoušet to znovu, a až nakonec to zkusit takhle, jenom s lógrem. Jo. To jsem měl.

Jenže mě to napadlo pozdě. Vůbec mě věci napadají pozdě, jako ostatně každého. Hele, to je zajímavá myšlenka – jestli čas na nás běží moc kvapně, nebo jsme akorát líní dost rychle přemýšlet. Víš, jestli kdyby se všecko zpomalilo, tak jestli bysme s myšlením taky zpomalili, nebo jestli bychom konečně měli čas na to, aby nás ty věci napadly v pravý… čas. Hm.

Tož nedám, kolikrát ti to mám říkat!

Taky by to mohlo být tak, že celkově se dějí věci čím dál rychleji, protože kdo myslí nejrychleji, ten má vždycky navrch. Takže se všecko evolucí zrychluje. Veleještěři, ti přece asi nebyli moc rychlí, co myslíš? Všecko se musí dít rychleji, než to dokážeme domyslet, protože kdybychom věc domysleli dřív než nám uteče, tak by byla hned chycená a sežraná. Jo, to by tu záležitost vysvětlilo. Možná.

Jenže tentokrát to bude stejně jinak. Mne to nemohlo napadnout dřív, než jsem to kafe vypil, jelikož mne to napadlo právě proto, že jsem ho vypil. Normálka, kauzální vztah. Na to, aby mne to napadlo, jsem do sebe potřeboval dostat kafe. Jasný? Jako třeba potřebuju právě dvě piva, abych mohl předpovídat budoucnost. Takže si už ale fakt třetí nedám, to už by zas bylo moc. A nepoňoukej.

Co se směješ? Hele, po dvou pivech mluvíš z cesty akorát možná ty. Já vím úplně perfektně, co mluvím. A nekecej furt, ať to dodělám.

Cože? Jo tohle? O tom předpovídání po dvou pivech, to tě zaujalo? Jsem věděl. Hehe.

Bodejť by nezaujalo, když to zní tak bombasticky. Hned tě napadlo, že nikdo neumí předpovídat budoucnost, ani po sudu piva ne. Jenže z toho tě vyvedu – po sudu piva sice ne, to je fakt, ale když člověk není úplně našrot, umí předpovídat budoucnost každý. Tak se furt nesměj! Hele, třeba když ti teď jednu vrazím, hned tě smích přejde, že? Předpovídám správně? Tak vidíš.

Ovšem to zas není žádné předpovídání budoucnosti, viď. Když to umí každý. Jenže já taky nemluvím úplně o tomhle. Říkám, že když si dám dvě piva, nebo třeba trochu trávy, umím předpovídat budoucnost líp. Aspoň teda v určitém směru. Jelikož se uvolní mysl, rozšíří se vědomí, odblokuje podvědomé vnímání… Ty už se zas tak pitomě chechceš.

Tak moment…

Moment, povídám.

Jo.

Teď ti názorně předvedu, o čem mluvím. Dávej bacha. Vidíš toho chlápka? No toho, u pultu, jak se šťárá v kapse. Tak ten, ti říkám, si přisedne ke mně. Až si koupí pivo.

Ale ne ne ne, to je předpovídání budoucnosti! Rozumí se předpovídání nad rámec běžné zkušenosti. Však sleduj. Chlapa vidíš, vytáhl z kapsy peníze, teď je žmoulá v ruce. Je k nám otočený zády, servírka nejde. Čeká, myslí na to, kde ta ženská je. Možná uvažuje, jestli si dá k pivu borovičku, to nevím. Netvrdím, že umím předpovědět všechno. Ale že si pak sedne ke mně, to vím.

Sleduj dál. Co mám po pravé ruce? Správně, sloup. Za sloupem, trochu vzadu, já tam teď nebudu koukat, ale ty se podívej, je další stolek. Tam sedí ta holka, co si koupila pizzu a čaj. Jo, ta s brýlemi, nezírej na ni. K té by si přece mohl přisednout. Uznávám, musel by obejít sloup, a to by vypadalo divně, že jako jde přímo za ní, to on nebude chtít, takže tam si nesedne. Ale co vlevo? Vlevo jsou dva úplně volné stolky, jeden přímo vlevo, a jeden trochu vzadu, u hracího automatu. Tam by si sednout klidně mohl, dokonce je to zdánlivě logické – prázdné stolky, že, nikoho neobtěžuje, bude mít svůj klid. Jenže já ti říkám – koupí pivo, otočí se, rozhlídne se a přisedne si ke mně.

No jak… Říct ti to můžu, ale co kdybych tě trochu… napínal? He.

Ale já nebudu, nesnáším to, když se někdo dělá tajemnej. Ono na tom taky vůbec nic tajemnýho není, je v tom jenom to pivo a – podvědomí.

Kdybys teď k tomu chlápkovi, a že už vypadá dost nedočkavě, určitě si myslí něco o krůtách, co se baví vzadu, místo aby ho obsluhovaly, tak kdybys teď k tomu člověku přišel, a zeptal se ho, kam si chce sednout, tak by ti neřekl, kam. Řekl by, že neví, on by na tebe vyjel, že vůbec nemá ánunk, kam si sedne, že dokonce vůbec ani netuší jaké jsou možnosti, že nemá páru, kam by se tu dalo sednout, že neví zhola nic o žádných stolcích, že myslí akorát na pivo, možná na tu borovičku, co si k němu dá, hlavně teda ale na tu zatracenou ženskou, co mu to má prodat a místo toho někde vězí, v každém případě rozhodně ani trochu na to, kam si pak bude sedat. Že je mu to jedno. A poslal by tě do prdele.

Jenže to není pravda. On na to myslí. On už je rozhodnutý, kam si sedne. Jen o tom neví. Zatím.

Víš, já ho sledoval. Ne, nijak mne nezaujal, v tom to není. Otevřel dveře a šel k pultu, nikdo tam nebyl, rozhlídl se po lokále, pak se otočil zpátky k pultu a od té doby tam tvrdne. Zdánlivě se nic dalšího nedělo. Ale když si dáš dvě piva… nebo trochu trávy…

Když se uvolníš, vidíš, co se stalo doopravdy. Hned jak sem vlezl, tak se trochu zarazil, jako každý. Za půl vteřiny oblítl zrakem celý lokál, aby věděl, kde co je, kde kdo sedí. Holku ignoroval, volné stolky taky, ale když kouk na mne, tak se tak trochu zarazil. Pak šel k pultu, jenže ne úplně rovně, udělal takový malý oblouček. Oblouček směrem ke mně, ne ode mne. A to znamená, že od té doby je rozhodnutý, že si přisedne. Přisedne si, protože je to jasnej manuál, tak trochu pobuda. Slušňák by si sedl k vedlejšímu stolku, bokem, a koukal by na mne, když by si myslel, že ho nevidím – tenhle ne. Tenhle si sedne rovnou ke mně, protože chce zjistit, co dělám. Sám o tom vůbec nic neví, ale až si vezme to pivo a otočí se, pak ho to teprve napadne – tedy on si bude myslet, že ho to napadlo tehdy. Avšak ve skutečnosti je rozhodnutý už teď.

To je to podvědomí, chápeš? Furt to v nás šrotuje. Já taky nijak nestál o nějaký rozbory jakýchsi přiožralejch děláků, co si sem teď sednou a budou vést blbý řeči, ale když sem vlez, podvědomí ho zaregistrovalo, zjistilo, co udělá, a já, jelikož jsem velkej guru se dvěma pivy, to podvědomí slyším. Normálně bych ho neslyšel, jako ho neslyšíš ty. Takhle jo.

Je to jako když jdeš po ulici. Nekoukáš na auta, nevíš, jestli jsou zelená nebo červená, kam jedou a co dělají – teda to si myslíš, ale když se najednou s některým z nich octneš na kolizním kurzu, podvědomí, které to celou dobu registrovalo a chroupalo a počítalo všecky možné dráhy, ti dá ránu, a ty uskočíš, ani nevíš jak.

„Jo, jasně. V klidu.“

Vidíš?!

Cheche. Měl jsem se vsadit. A teď mne nech.

 

„Hm.“

„…si tam někde ve skladu, kurva. Co?“

„Hm...“

„Jenže mně jede vlak, do prdele. Co?“

„Hmmmm.“

„Sem chtěl… Co... co toto máš?“

„To…? To je… moment.“

„To je kamera?“

„Jo. Teda foťák. Ne kamera.“

„Týmto se kameruje?“

„Fotí. Jo.“

Chlap se dívá na foťák, upije pivo. Rozhlídne se kolem, natáhne ruku po borovičce (ale tu jsem nepředpověděl, tu jsem fakt jen uhád), pak se zarazí.

„A proč… tohle? Co tím jako? To si to fotíš nebo co?“

Dávám si záležet, aby to znělo úplně bez výrazu, jako prosté konstatování bezvýznamné malichernosti.

„Jo.“

Otočím kelímek, prohlédnu si zběžně dno a obrátím zpět.

„E…“, natáhne chlap ruku opět po borovičce, zase ji nerozhodně stáhne, a uchopí sklenici s pivem, „Jako ty si fotíš kafe?“

„Hm…“

Chlap se zhluboka napije piva, postaví sklenici. Očima přeskakuje z foťáku na mne.

„Vlastně kafe ani ne, už je prázdný.“

Ukážu mu kelímek.

„Hele, to je divný, ne?“

„Ne.“

Muž se konečně rozhodne pro borovičku. Vyklopí ji do sebe pohybem, z něhož vyzařuje mnohaletá zkušenost, a skleničku tvrdě postaví na stůl. Pak se podívá stranou, na můj batoh opřený o sloup, ještě si lokne piva a já vím, že teď už mi pokoj nedá.

„Ty seš na čundru? Z Čech?“

„Ano. Z Moravy.“

„A fotíš si tu kafe. Teda… chm…“, vydá jakýsi chraplavý zvuk, „Pardón, kelímek. A není to divný. Hele… poslouchej…“

Nakloní se přes stůl ke mně a já cítím, že už těch boroviček dnes bylo víc.

„Poslouchej, to já si zas myslím, že to divný je.“

Pak vítězně upije piva.

Postavím foťák na stůl, opřu se o lokty a rozhodím rukama.

„Když ono je to subjektivní. Podivnost přece není žádná objektivní vlastnost, je to vlastnost pozorovatele, nikoli objektu.“

„Co?!“

„Chci tím říct, že… o podivnosti lze hovořit až teprve když dojde k interakci…“

„Počkej“, zvedne chlápek těžkou ruku, „Počkej. Já… hele, já tě nechci nějak obtěžovat nebo jako to… to když tak si řekni, co? Že jako. Co? Ale mě by fakt zajímalo, proč někdo hospodě strká foťák do kafe a fotí to. To fakt jako nevim. To je jako nějak zajímavý, to kafe?“

Pokrčím rameny, zvednu fotoaparát a otočím ho k němu. Koukne na displej, pak na mne, znovu na displej.

„A co jako?“

„No… vidíš přece tu fotku.“

„Jo. To vidim. A co má bejt?“

„Tak když vidíš fotku, tak přece už víš, jestli ti přijde zajímavá nebo ne.“

Chlap luští obrázek na malém displeji.

„To jsou…“, dělá prstem nad fotoaparátem kolečka, „… taková ta uvnitř…“

Nakonec zavrtí rozhodně hlavou.

„Ts.“

„Třeba ti něco připomíná, ne?“

Chlap pohlédne na displej už jen krátce a zjevně pohrdavě.

„Ts.“

„Nepřipomíná? Nic?“

„Ty, poslyš, to sou takové kokotiny…“

„Když myslíš…“

Chvilku sedíme mlčky, chlap pije pivo, hledí do stolu a ztěžka přemýšlí.

„A… to pak budeš někam dávat?“

„Jak, dávat?“

„No ukazovat, někomu.“

„Jo, asi jo.“

Zas tak nevěřícně zakroutí hlavou: „Ts… A co ještě fotíš?“

„Tak, všelicos. Co se namane.“

Rozhlídne se, a když vidí, že jde kolem servírka, nakloní se rychle přes stůl ke mně: „Hele! Vyfoť ji! Že ji nevyfotiš, co? Vyfoť jí prdel!“

Servírka se sklání nad stolem, hadrem jezdí po umělohmotném ubruse. Zvednu foťák a vyfotím slečně prdel. Chlap úžasem vydechne.

„Tývole!“

Otočím přístroj, aby viděl na displej.

„Tys jí fakt vyfotil prdel! Týpičo!“

Hodí do sebe zbytek piva na jeden lok.

„Ty seš úchyl! Mně už je to jasný!“

„Sám jsi přece chtěl.“

„Co! Co já! Tyvole, ty seš úchyl! Ty seš buzerant, určitě seš teplej, sedíš tu a fotíš ženskejm prdele, mně už to bylo prve divný, že strkáš foťák do kafe jak šulina do pitky, to mně hned napadlo!“

Nu… mne ne.

„A ty tvoje… ty ty ty tamty! Prej co mi to připomíná, to je jasný, takový ty kroužky, co mi to má asi připomínat, to si ukazuj ňákejm těm tvejm teplejm bratrům, ty díry do prdele! Mně je to jasný.“

Zachechtá se.

„Seš teplej. Přiznej se. Seš buzerant.“

Obrátím ruce dlaněmi nahoru.

„Všichni jsme tak trochu buzerant…“

Chlap otevře hubu dokořán a zalapá po dechu.

„…ne?“

„Co?!“

Zmáčknu znovu spoušť fotoaparátu, chlap zařve a vyskočí od stolu, div nepřevrhne židli.

„Cos to řek? Cos to udělal?! Tys mi vyfotil ruku, ty hajzle!“

„Jo. Zdála se mi taková…“

„Co se ti zdála, kurva, jak…!!!“

Chlap se zalyká vztekem.

„Jak jsme všichni buzerant! Co to meleš, co mě fotíš, kurva, dopiči, kokot zasratý zajebaný, co mě tu budeš ty buzerante fotit!“

Usměju se: „Se mi líbíš. Máš takové… chlupy v nose…“

Pomalu zvedám přístroj a mířím na zrudlého chlapa objektivem. Couvá, řve a ustupuje ke dveřím.

„Ty-ty-ty… Ty zasran! Mně fotit nebudeš, já nejsem žádnej tvůj zkurvenej teplouš abys ty mě tu fotil, ty hovado!“

Zvednu přístroj k očím, ukazovák položím na spoušť, chlap rozrazí skleněné dveře, vystřelí ven, pak se ještě otočí, zahrozí mi pěstí a zařve z plna hrdla:

„Buzerante! Zasranej buzerante!!!“

 

Hehe.

Odložím fotoaparát na stůl.

Hehehe.

Směju se, obličej schovám do dlaní a chechtám se. Dlouho, a myslím, že to zní opravdu sympaticky.

A víš, co ti řeknu?

Že teď, stejně jako jsem prve přesně věděl, že si ten maník sedne ke mně, tak teď úplně přesně taky vím, co dělá ta holka u stolu vpravo vzadu. Vůbec se na ni nemusím koukat. Jo, ta pěkná, s brejlema. Ta holka je trochu vyvedená z míry, ale taky se docela baví. Chvilku si myslela, že jsem vážně úchyl, ale když mne teď vidí, jak se upřímně a bezelstně směju, tak se začíná usmívat taky a začínám se jí líbit. Předtím mě ignorovala, vejrala akorát do mobilu, jenže teď jsem ji fakt zaujal. To vím. A stejně tak vím, že když teď vstanu, otočím se, půjdu k jejímu stolu a oslovím ji…

Hm.

Sakra.

Ona mezitím odešla.

K čertu.

Tak se neřehtej, pitomče, ani podvědomí nemá oči vzadu!

Petr otáčí láhví s benzínem. Před chvílí otevřel druhou, tu menší, plechovou, a dlouho koukal dovnitř.

Teď láhví zatřepal. Benzín šplouchá.

„Hádám“, povídá nakonec, „že nám zbude víc jak litr.“

Slunko se blíží k sedlu, v noci bude zima. Do spacáku se pořádně obleču.

„Jo. Přes litr.“

Vlastně se oblékám každou noc, tak proč to tady píšu.

Benzín zašplouchá znovu: „Určitě.“

Zase jsou lidi, co se do spacáku svlíkají. Svléknou se, a pak si stěžují, že je jim v noci zima. Věřili byste? Že prý si musí koupit teplejší spacák. A přitom jsou svlečení. V tom mrazu.

„Tak to s ním něco pořádného provedem. Co takhle menší bušák?“

Tvrdí vám, že jsou zimomřiví, já však myslím, že jsou prostě blbí.

„Nebo větší?“

To já si na noc oblíknu spoustu… Ale tak jo, pořád.

„Bušák? Jak, bušák?“

„No tak, normálně!“, směje se Petr, „Ráno uděláme oheň, že budeme pálit odpadky, když je poslední den, pak tam mrsknem flašku a… !“

„A?“

„Bušák! Benzín bouchne!“

Aha. Bouchne. Tak jo.

Takže já si na noc oblíknu… Vezměme to od začátku. Tedy ponožky. Ty nejméně dvoje. A další… Bouchne?

„Bouchne? A proč bouchne?“

„Že bude sranda!“

„Hm… A nebylo by lepší něco… rozumnějšího?“

„A co?“, krčí Petr rameny, „Co třeba? Benzín se fetovat nedá. Nebo dá? Ne… Myslím, že ne. Můžem ho nalít do řeky, ale z toho žádná legrace nepojde. Bum! Bude to hořet!“

Že je Petr tak trochu pyroman, jsem si všiml už dávno. Ty jeho věčné ohníčky na pálení odpadků! Odpadky se musí spálit, jak by to přišlo, kdyby se nespálily… Odpadky sestávaly ze dvou papírků od bonbónů. Ale mně to nevadí, já jsem taky pyroman. Přesto však…

„Myslel jsem, že zbylý benzín někomu dáme. Třeba lodžaři. Do vařiče, do lampy…“

Petr rázem vyskočí a mává flaškou.

„Dali?! Domorodci? Tak to v žádném případě!“

Co se čílí?

„To už nikdy!“

Vypadá najednou vážně rozzuřeně.

„Co máš? Proč ne?“

„Chm! Protože nejsem blbej. A hlavně protože už jsem to zkoušel.“

„Zkoušel?“

„Jo. A blbě jsem dopadl.“

Petr si znovu sedá před stan.

„To bylo tenkrát, když jsem se vracel z Argentiny…“

Petrovy oči zamíří kamsi k vzdálenému obzoru, obraz Daulaghiri v zapadajícím slunci se náhle rozvlní, až nevíme, čí jsme, a když se ustálí, vidíme, že jsme v Argentině. No tak ne, no, tak to bývá akorát v těch filmech. Ve skutečnosti Petr furt čučí před stanem, pořád v tom samém blbém Nepálu a přehazuje si láhev z ruky do ruky. Ani Daulaghiri není vidět, je trochu vlevo, tam, za tou skálou.

„Vracel jsem se z Argentiny. Přijedu taxíkem na letiště, vytáhnu všecky ty tašky a batoh a pytlíky, hodím si je na zem před letištní halu a pakuju to dohromady. Křehké věci do oblečení, ujišťuju se, že nikde nezůstala tráva… Však to znáš. A najednou vidím, že mi zbyla flaška a v ní ještě spousta benzínu. Vlastně asi jako teď nám, možná litr a půl. Jenže benzín se letadlem vozit nesmí.“

To on říká jen pro vás, pro čtenáře, já to samozřejmě – jako každý cestovatel – vím.

„Takže vyvstává otázka – Quo vadis?“

Quo vadis?

„Řekl jsem si, že to nechám nakonec, že nejdřív všecko zabalím a ono mne něco napadne. Takže balím dál, křehké do oblečení, žádnou trávu, to už jsem… A když to zabalím, tak už vím, co s benzínem…“

„Petře…“, kroutím hlavou.

„…udělám!“

„…quo vadis neznamená tak docela… Chm! Co by s benzínem, to je jasné, rozliješ ho po dlažbě před letištěm, benzín se za chvilku vypaří a je to. Já to tak udělal v Kyrgyzstánu a fungovalo to.“

„Ts!“, sykne Petr přezíravě, „Ty! Ty jsi totiž hovado odjakživa! Jenže já ne. Já se k tomu musel pracně probojovat, tehdy jsem byl mladý, naivní a plný ideálů.“

„Ty?“

„Já! Vážně, nekoukej tak pitomě. Každý nějak začínal. Byl jsem idealista, a – nech si to ale pro sebe – dokonce ekolog. Úplně zelenou palici jsem tehdy měl! Představa rozlitého benzínu by mne dočista vyděsila, hned bych viděl ropné skvrny a spousty uhynulých velryb. To ani náhodou! Přijel jsem do Argentiny poznávat cizí tajemné etnické kultury, takový ten hnusný zlodějský zavšivený domorodý marast, a ne jim to tam zamořit západní ropou. Pamatuj na Exxon Valdez! Bhópál! Černobyl ve flašce od benzínu!“

„Vole“, vyprsknu smíchy.

„No jo. Žádný rozlívání. Napadlo mne něco mnohem lepšího. Jak tak koukám na parkoviště před letištěm, říkám si, že benzín přece může někdo potřebovat. Dám benzín argentinskému řidiči, ten poděkuje, já řeknu, že jsem z Čech a on si bude pamatovat… Prostě takové ty blbiny. Hodil jsem si na záda sbalený batoh, do ruky vzal flašku s benzínem a vydal se na parkoviště.

To bys, člověče, nevěřil, ale nikde nikdo. Aut spousta, proplítám se mezi nima, jenže řidič žádný. Ani noha. Motám se tam, motám, a najednou… BAF!“

Uá!

„Jo! Přesně takhle jsem se taky lekl! Z mezery mezi auty na mne vystartuje chlap v uniformě a cosi řve španělsky, já mu houby rozumím, on ječí jak hydra, až když začnu anglicky a vidí, že jsem cizinec, tak se trochu zklidní. Prý co tam dělám, co tam hledám, odkud jsem a kam jdu a hlavně jestli nekradu auta.“

Chechtám se.

„Blbec jeden. Naštěstí mne nenapadlo mu vysvětlovat, že rozdávám benzín, vymluvil jsem se nějak lámaně, že hledám auto jednoho známého, a vypadl odtamtud. Koukal za mnou dost dlouho.“

„A co pak? Pak jsi konečně ten benzín vylil?“

„Ne. Říkám ti, žádný vylívání. Šel jsem k silnici a začal stopovat auta.“

Auta. Bože.

„Stopuju auta, on v Argentině to není celkem problém, takže mi hned jedno zastavilo. Co ale v Argentině problém je, je domluvit se anglicky. Chlap mele španělsky, já mu ukazuju flašku, povídám petról, petról, on nic nechápe, já zas petról, buéno petról, ukazuju na auto, na láhev, on vrtí hlavou, pořád mu nic nedochází, tak odšroubuju uzávěr, dám mu čichnout, chlap zařve, vletí do auta a vystřelí jak raketa, protože ho napadlo, že jsem asi nějaký maniak, co ho chce polít benzínem a i s autem podpálit.

Na dalšího už jsem byl opatrnější, mírnější, ale to byl úplný duťák, ten nechápal absolutně nic, ani to petról, ani flašku, jen rozhazoval rukama až nakonec taky odjel, třetí podobně, po pátém chlapovi kouknu na hodinky, a vidím, že jestli s tím benzínem rychle nepokročím, uletí mi letadlo. To bych nevěřil, že může být tak obtížné vysvětlit lidem tak prostou věc. Ale nevzdal jsem to.

Byl to snad až osmý nebo devátý chlap, co jsem ho zastavil, který teprve uměl alespoň trochu anglicky a pochopil to.

Tedy - částečně. Pochopil, že mi benzín zbyl, že letím pryč, že benzín nemůžu vzít do letadla, ale pořád nemohl pochopit, proč mu ho chci dát. Proč ho prostě nechrstnu někam do křoví.

,Not good for Argentina!’, volám, jenže on že gůd, že pro Argentinu je benzín v křoví docela gůd, a já zas že ne, že not good for příroda, a on, že příroda něco snese, já zas, že ne, že kdyby takhle všichni, on mne uklidňuje, že si to tak nemám brát, že Argentina je velká a něco vydrží, jenže jeho auto nevydrží, poněvadž jeho auto je diesel.

Tak mi zase sklaplo.

Asi jsem vypadal dost smutně, jelikož ten chlápek povídá, že bude ty auta stopovat se mnou, že to těm lidem lépe vysvětlí.

A stopoval.

Stopnul první auto, vzal flašku, šel k řidiči, chvíli na něj španělsky drmolil, pak řidič zas na něj, pak jeden přes druhého, pak začali rozhazovat rukama, pak řvát, ten můj mával flaškou tomu druhému nad hlavou, já nevím, co se mezi nima stalo, byli oba úplně rudí, ale nakonec se na sebe podívali, pak na mne… a v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi letadlo už asi fakt uletí, otočil jsem se a zdrhnul.“

Hehe. Not good for Argentina! To je ale poděs.

Slunko zapadlo za sedlo, rychle se ochlazuje.

„Budeš spát venku?“

„Jo. Udělám si výškový rekord ve spaní pod širákem.“

Nabalený jak pumpa se soukám do spacáku.

„Takže ses nikdy nedozvěděl, jak to s tím benzínem dopadlo?“

„Ne. Řekl bych, že nakonec stejně švihli flašku někam do křoví a bylo.“

Asi. Zajímalo by mne, jestli ten Argentinec taky občas vypráví historku o podivném chlápkovi s láhví. Hm… Dal bych si čokoládu, ale už se mi nechce lézt ze spacáku. Sežeru ji ráno.

 

„Tak já ji tam rychle šoupnu, zdrhnu, a zalehnu sem k tobě.“

„Neskulí se?“

„No jo“, drbe se Petr za uchem, „To by mohla. Tak počkej, já tam strčím takhle dva šutry… To bude akorát.“

„A neprohoří moc rychle? Aby ti to nebouchlo do ksichtu.“

Petr si poměřuje flašku.

„To půjde. Tak bacha, jdu navěc!“

Zahoupe láhví v ruce, vyměří si pohyb, pak vsune flašku do plamenů, třemi ohromnými skoky je u mne a plácne sebou o zem.

Hledíme k ohni a čekáme explozi.

Plameny olizují láhev s benzínem.

Pak to tak lehce pšoukne, plameny se mírně zvětší a to je všecko.

„Kurva!“

Petr je očividně otrávený. Vstane a zavrčí.

„Kurva piča Argentina.“

Má karimatku i batoh. I boty má. Neslyším, kam jede, snad to ani neříkala. Ne, neříkala, má místenku. A brýle. Takové dlouhé vlasy. Moc mladá. Hm. Dvě hodiny po půlnoci.

„Kam jedeš?“, dloube do mne. Probouzím se, je nad ránem. Autobus je prázdný, jen já, řidič a holka, co jede taky na čundr.

„Do… Teď do Humenného. Pak do Stakčína. Bukovské vrchy.“

Holka se zamyslí.

„Aha. Zvláštní, já taky.“

Náhoda. Jdeme spolu. Něco říkám, přitom přemýšlím. Taková divná náhoda, nikdy dřív se mi to nestalo. Není to náhoda. Číhala na mne, chce mne zabít. Úkosem se na ni podívám, ale pozná, na co myslím. Vytahuje nůž.

„Humenné! Pane!“

Řidič mne budí.

„Ta holka? Která? Aha, ta. V Prešově, vystoupila v Prešově.“

Venku prší.

 

V hospodě Pod brezou je ticho. Hospodský načepuje pivo, posadí se zpět ke stolu a znovu netečně zírá z okna.

 

„Doklady, ano. Ne, občanka úplně stačí. Po červené? Jako všichni. Ne, moc ne. Vesměs Poláci.“

První policista si opisuje mé jméno, druhý si mne prohlíží.

„Sám? Nikdo se nepřidal? Nebojíte se… lesa?“

Vrací mi průkaz.

„Chodí tu migranti. Kdybyste někoho viděl, tak… víte co.“

Nevím.

„Zavolejte.“

„Ne.“

Oba zpozorní.

„Nemám čím.“

„Aha. Tak to nevolejte. Šťastnou cestu.“

 

Z boudy pod Kremencem zbylo jen pár prken, voda v prameni je bahnitá a plná pijavic. Déšť ustal, jen v dálce ještě hřmí.

 

V rohu boudy šramotí myši. Převalím se na lavici, myší je stále víc. Vylezu ze spacáku a tašku s jídlem věším na trám.

 

Les je hustý, nezmestí sa, kto je tlstý.

 

Z pramene Cirochy v Ruském sedle vytéká jen úzká šňůrka vody.

„Moc to neteče.“

Cyklista z Prahy čeká, až se mu naplní láhev.

„Moc ne.“

 

„Slovenské, nevadí, samozřejmě. Jedna k osmi? Ne, jedna k desíti.“

Polák v obchodě na Balníci je do kšeftu. Poláci jsou všichni do kšeftu.

Sedím na schodech a piju studené pivo, pes leží ve stínu.

 

Opuštěný hraniční přechod a nová silnice, která není na mé mapě. Slunce před chvílí zapadlo, mapa je stará a unavená. Po silnici nikdo nepřijíždí, v Laboreckém průsmyku je ticho. I já jsem unavený. Jdu silnicí dolů, k osadě, až najdu louku, postavím stan. V zatáčce se mihl šedivý stín. Liška. Zmizela. Nikdo tu není.

Třesu se. Zimnice, nic jsem nejedl, voda došla. Příliš slunce. Kdyby tu byla nějaká holka, třásl bych se víc a říkal, že mi to nevadí. Byl bych hrdina. Holka tu není. Zalezu hlouběji do spacáku, však ono to přejde. Vždyť je to jedno, když tu nikdo není. Ani já tu nejsem. Spím.

 

„No… kolik je? Asi… za dvě, ne, za tři hodiny. Po jedenácté. Nebo pěšky, budete tam dřív.“

Už se mi nechce. Je ráno, ale už zase horko.

„Nebo zkuste nějaké auto. Poláci občas jezdí… Nevím, jestli vám zastaví. Radši pěšky. Je to kousek.“

Nechce se mi, ale jdu pěšky. Nikdo nejezdí, slunce pomalu stoupá, asfalt pálí do nohou.

Kolem cedule tlačí čtyři cikáni vozík. Uhnu jim.

„Zdravíčko!“, volá jeden z nich.

Medzilaborce – město popartu, píší na ceduli. Ohlédnu se, cikány už nevidím, ani vozík už tu není.

Není tu vůbec nikdo.