„Tak třeba tady?“

„Mně je to jedno, ono to vyjde všecko nastejno. Tak tady.“

Hospody v Dillí nabízejí vesměs totéž. Nudle, rýži, mléčný koktejl, prohibici. Někde i klimatizaci. Všude zápach, hluk a průjem. U stropu pár zaprášených zářivek. Úzké kaňony ulic, kam slunce zasvítí jen zřídka. Proud, co každou chvíli vypadne.

„Jen se neošklíbej!“, nabádá mne Petr, „Buď rád, v Biháru nejsou ani takovéhle putyky!“

„Nejsou?“, diví se Ondra.

Když vypadne proud, nahodí Indové dieselgenerátor. Generátor zběsile vrčí, jedna hadice nasává vzduch z ulice, druhá odvádí výfukové plyny. Ústí obou hadic jsou důmyslně umístěna těsně vedle sebe přímo před hospodou, což správně indicky symbolizuje kolo osudu, koloběh života, nekonečný kruh reinkarnací a vcelku dost smrdí.

„Nejsou. Tam, chlapi, není nic“, dramaticky přednáší Petr, „Bihár je absolutní peklo. Zlaté Dillí. Pamatujte si, na světě jsou jen tři věci - dobro, zlo a Bihár.“

V každé hospodě mají agregát. I krámy mívají generátor. Když vypadne proud – asi tak jednou za hodinu – odevšad ze skrytých ústí hadic vyrazí proudy šedivého dýmu. Jak malebné! Celá čtvrť chvíli vibruje ve vířivém tanci vznětových motorů, který se po čase zklidní, zpomalí, změní se v táhlý bručivý akord a čtvrť se zvolna houpá na vlnách otravy oxidem uhelnatým.

„Vedro tu je.“

To bych řekl. Jsa tlust, nesnáším vedro. Ve skutečnosti není v Dillí moc přes třicet stupňů, vlhkost je ale vysoká a tak, vzdálím-li se z dosahu klimatizace, jsem po minutě skrznaskrz mokrý a po dvou dočista zničený.

Klimatizace je nutná.

Klimatizaci mají všude.

Klimatizace, kterou mají všude, přetěžuje síť. Proud vypadne, spustí se agregát. Generátory neutáhnou klimatizaci, což je nevýhoda, ale zamoří dokonale ulice zplodinami, což je výhoda. Svého druhu. Vždyť se můžete zfetovat zcela zadarmo! Dokonce musíte. Kdo vám to v Evropě dá!

Když se elektrárna zotaví, je nutno zapnout klimatizaci - už jen proto, aby se člověk výfukovými plyny dočista nezadusil.

Klimatizace přetíží síť.

Indové milují kruhové věci.

„Vedro?“, řehtá se Petr, „Tomu říkáš vedro? V Biháru, tam je takové vedro, že kdyby tam měli noviny, tak jim zhnědnou dřív, než je prodají. Proto nemají noviny, jakož i všechno ostatní. Tak, chlapi, co dáme?“

Číšník úslužně čeká.

„Máte pivo?“ ptám se.

Technicky vzato nemají, jelikož prohibice a až po jedenácté hodině večer a jen na povolení a kdesi cosi, jenže my jsme cizáci, máme peníze, a kdo je víc, prohibice nebo peníze?

„Máme.“

Dívám se po ostatních: „Tak tři, ne?“

„Tři?“

Petr se na okamžik zarazí, ale pak mávne rukou.

„Ále co, máš pravdu. Ty vole, já v tom blbým Biháru myslel, že leknu žízní. Tam leje jak z konve, vůbec snad nejvíc na světě tam leje, a co bys řek'? Ti kreténi tam vůbec nemaj vodu! Natož pivo. Tak jo, mně teda taky tři.“

Tak jsem to nemyslel... Ondra se zasměje.

„No, když říkáte... Tak tedy devět piv“, povídá číšníkovi.

„Devět? Devět láhví?“

„No devět, co se divíš“, odvětí bihárský sahib Petr, „Nemáte devět láhví piva?“

„Devět... vy jste tři. Tři osoba, devět pivo.“

„Jo.“

„Ne! To nemožné! Imposíbl!“

„Ale posíbl, posíbl, to víš, že posíbl!“ křičí Petr, „Devět pivo rychle posíbl teď hned ihned okamžitě už!“

Číšník si však stále vede svou, že nemožné, brebentí, úplně zhola nemožné, tolik piva imposíbl, pivo se nesmí, sice cizinec může, jenže zas ne tak úplně, že potíže¨, kdyby někdo přijít, ajn cvaj policáj, kdyby všude pivo mít, co nesmí být, vězet po krk v pivu, vlastně průšvihu, pokuta, vězení, smrt v hinduistickém pekle, nakonec znovuzrození v nejnižší kastě, on zrodit znovu coby zvíře, když devět zakázané pivo na stole.

Přináší jen tři láhve, každou důkladně zabalenou v hnědém papíře, nalije pivo do neprůhledných sklenic, láhve strčí pod lavice, aby je nikdo neviděl. Tak. Vydělat peníze a zrodit jako bráhmán.

„Vypít, pak další.“

Petr do sebe hodí pivo.

„Vypil, tak další.“

Číšník nesouhlasně zavrtí hlavou a kvačí pro nové pivo.

„Ty jo, to je trotl. Tak co, chlapi, kde jste byli? Vlastně jo, tys byl v Ladáku, no to je balada, a ty tam dole na jihu, tak to máš taky dobrý, ježišmarjá, chlapi, tak se toho držte, to vám povídám, ale hlavně do Biháru nejezděte.“

Číšník je zpět, nová láhev v novém hnědém pytlíku, nalije, avšak neodchází. Stojí u stolu a soustředěně pozoruje Petra, jestli do sebe dokáže hodit i druhé pivo. Ondra do Inda šťouchne.

„Já taky dopil... nové... bych rád.“

„Ten se dnes naběhá!“, směje se Ondra a vypráví jak se měl v Chennai a bůhvíkde ještě, piju pivo, Petr mává rukama, protože Chennai je sranda, to je pokroutka, jenže Bihár!!! Dívám se na lidi, proudí uličkou, prodavači tlačí vozíky, vyzáblý rikša šlape ze všech sil, aby utáhl dvě tlusté holandské turistky i s obrovskými batohy, taxík troubí a kráva uhýbá jen neochotně. Žebračka, špinavá ženská, nijak stará, ale belhá se shrbená, kolem ní pobíhá špinavá malá holčička, žebračka je napůl chromá, holčička ne, sice taky špinavá jako všechno tady, ale vypadá zdravě. Směje se, docela vesele.

„Žebráci...“, odfrkne si Ondra.

Žebračka se podívá naším směrem.

„Nedávám žebrákům.“

Taky nedávám žebrákům, skoro nikdy. Je jich moc, nedošel bych ani na konec ulice a byl bych bez peněz. Vlastně... popravdě řečeno jsem si všiml, že místní dávají žebrákům víc než já.

Žena se opřela o roh zdi, dívá se na nás. Bojí se jít dál, ví, že by ji číšník vyhodil.

Ondra je rezolutní: „Nedávám jim, nic. Otravují, smrdí, furt by chtěli, nikdy nemají dost, dáš jim trochu a ještě natahují ruku, další se seběhnou, jsem já banka?“

„Chachá!“, huláká Petr, „V Biháru, tam jsou žebráci, to si vůbec neumíte představit, tam jsou milióny žebráků, tam jsou žebráci úplně všichni! A nikomu jsem nedal. Ani rupku.“

Je docela mladá, možná jí není ani pětadvacet, těžko říct. Jednu ruku má zmrzačenou. Nohu taky, celá je zkřivená. Vyzáblá, na kůži strupy a ekzém.

Ondra se nedá: „No jo, ale já jednou nedal žebrákovi, a ten byl úplná chodící smrt! Samý vřed, nohy to nemělo, a jak ten nadával, to byste nevěřili! Fujtajxl, darebák. Zuřil, snad by i po mně berlu hodil. Ale nedal jsem mu. Nic. To je naučí.“

Hnědé oči, jaké taky jiné, v Indii.

Petr se už mírně potácí, když vyskakuje a šermuje rukama: „Co? Chodící smrt! Pchá! Nevíš, co je Bihár. Celý Bihár je chodící smrt! Tam jsou žebráci, že se ti o nich nezdá v těch nejhorších snech! Jednou, to jsem nedal těhotné ženské, co neměla ruce, pak jsem nedal děcku, co leželo v prachu a ani se nemohlo zvednout, ale to mi nestačilo a nedal jsem dvěma děckám, co se válela v bahně a žraly je odspodu červi a seshora komáři, ale to ještě pořád vůbec nic není, protože pak přišla ženská, ta byla těhotná s dvojčaty, kňučela, vřískala, lomila rukama, táákovýhle břicho měla, byla slepá, hluchá a němá, neměla vůbec nic, neměla ruce, neměla nohy, jen po celém těle boláky, neměla na těch rukách prsty, v náručí držela mrtvého kojence, neměla na hlavě vlasy, neměla uši, dokonce ani tu hlavu neměla, a pořád žebrala! To byl úplný horor! A co já? He?! Nedal jsem, nic, absolutně nic, nula, nil, nix, nothing jsem nedal. A ještě jsem se zasmál. Cha cha. Tak.“

Petr, celý zchvácený z nedávání žebrákům, těžce dosedá na lavici. Číšník běží pro další láhev, holčička se chytila ženy za sukni. Pivo je hořké.

„No... Petře... já ti věřím, ale přece jen... Neměla hlavu?“

Stojí tam obě, jen stojí. Zmrzačená žena opírající se o zeď a špinavá holčička v otrhaných šatech.

„Ts“, sykne Petr přezíravě, „V Biháru?“

Nenatahují ruku. Stojí a dívají se. Dívají se mi přímo do očí.

„Ne, za injekci se neplatí“, vece sestra, když vidí, že sahám do kapsy, „Zítra si přijdete pro další a pozítří dáme poslední. Pokud bude zapotřebí.“

„Pozítří...“

„Už se vám to zlepšilo, že? Stojíte vcelku rovně. Víceméně.“

Ani bych neřekl.

„Tak hlavně klid, teď nic nepodnikejte. A žádná posilovna!“

„Ani trochu? Myslel jsem... rozhýbat...“

Sestra se směje: „Vy jste ale rapl. Kdeže rozhýbávání!“

„A co se proběhnout? Procházka? Aspoň?“

„Žádné běhání! Žádná procházka. Klid!“

„No jo“, přemítám, „Jenže takhle... jsem zkroucený jak paragraf a zítra večer mám zkoušky v karate. Tak nevím, bez rozhýbávání.“

„Co?!“

„Bez tréninku. Zkoušky. To vážně nevím, jak si představujete.“

Sestra valí oči: „Pane! Pane Howadóre! Paní doktorko, slyšela jste to?“

Máme dvě lékařky, jednu dětskou a jednu dospělou. Dětská mluví šeptem a sype do sebe diazepam. Tudíž chodím k dospělé.

„Pan Howadoor chce jít na zkoušky do karate! Zítra. A ptá se mne, jak já si to představuju. Vždyť vy jste, člověče, nadobro šílený!“

Co šílený, šílená je akorát bolest v zádech, než injekce zabere. Co si myslí, zkoušky nepočkají, sensei se mi i tak směje, všichni se mi smějou, ohnutý jsem jak luk, nahřívání nezabírá, jen jsem se cihličkou darmo popálil, to je nějaký život, he? Venku je krásně ošklivo, vlhko, dým z ohníčku by se držel při zemi, v lese ani noha, a já tady zbůhdarma trčím... s injekcí...

Dospělá doktorka vypadá jak třikrát převařený čaj.

„Hm, tak zítra“, zašátrám znovu v kapse, ale pak se zarazím, „Vlastně - za injekci se neplatí, že?“

Uči-uke si pletu se soto-uke, bez tréninku, to bude trapas. Tlustý jsem. Nemotorný. A ona ještě do mne s klidem. Klid katu nezacvičí, kdes to viděla!

Sestra pořád kroutí hlavou.

„Ne, neplatí, za injekci ne. Tak si zítra ráno zas přijďte. Platil byste jedině, že by vás vyšetřil lékař. Ačkoli si říkám, že vyšetřit byste docela potřeboval, vy karatisto.“

Zarazím se mezi dveřmi.

„Potřeboval?“

Otočím se na sestru.

„Jak jste to myslela?“

Mluvím vážně, žádné žerty. Sestra se zarazí.

„No... já... jsem že jako to...“

„Já se ptám, jak jste myslela, že bych potřeboval vyšetřit“, povídám a jdu k ní, „Protože se mi vůbec nelíbí, co říkáte.“

Sestra ustupuje k převařené doktorce. Vida, i karatista s ohnutým hřbetem je pořád ještě karatista. Jen ustupuj, ustupuj, mae-geri si nepletu s ničím!

„Ech, já...“

„Vy. Nu ano, právě vy! Vy jste nemyslela, že bych se měl nechat vyšetřit tady od paní doktorky. Ta už mne vyšetřila dost. Vy jste nemyslela, že by mě měl vyšetřit neurolog. Já vám povím, co jste myslela!“

„Co?“ zablekotá sestra.

„Vy jste myslela psychiatra!“, ukážu na ni prstem. To je taky takový úder, píchnutí prstem, sensei povídal, jenže ani nevím, jak se jmenuje. Prý opravdoví mistři dokázali propíchnout prstem deseticentimetrovou zeď, natož sestru. I když tlustou.

„Vy jste myslela, že bych měl jít k psychiatrovi, protože dobře víte, že jsem u psychiatra byl, že jsem se u něj léčil, a vy se mi proto posmíváte! To je nepřípustné, to je ohavnost, abyste si četla mé záznamy a pak se mi pro mé deprese vysmívala, to je donebevolající chování! A když se dočtete, že má někdo vši, tak se mu taky smějete, že je všivák, co? Nebo impotent? To jste sestra? Ha!“

Doktorka sedí celá zkoprnělá, sestra neví, co by řekla. No... takhle tlustou sestru by nejspíš ani sensei prstem nepropíchl.

„Otřesné. Vysmívat se pacientům, že jsou nemocní. Zdravotníci. Za člověkem se zavřou dveře a oni se zachechtají, že má rakovinu. Hnus.“

Doktorka se po hodné chvíli vzpamatuje.

„Pane... Pane Howadoore, prosím vás... Ona je sestra prostořeká... trochu... ale... Ona to tak nemyslela, prosím vás, my si z vás skutečně... z psychiatra... to... My si z vás v žádném případě nechceme dělat legraci.“

„Ne?“

Obě synchronně zavrtí hlavou.

„Ne. Ne ne. Nenenenene.“

„Hehe“, zasměju se, „Ale já z vás jo. Co mám taky jiného dělat, se zkřiveným hřbetem, injekcí v zadku a zkouškama na krku.“

Chvilku trvá, než jim to dojde.

„Pfů“, vypustí sestra vzduch, „Uf. Vy jste mi dal. Sakra.“

I doktorce se viditelně uleví.

„Vy máte ale vtipy... Kdybyste věděl, nač jsou lidi schopní si stěžovat...“

„No jo. Tak zítra.“

Sestra vykoukne do čekárny.

„Nikdo... Počkejte. Počkejte ještě, jestli nespěcháte.“

Ty jsi dobrá, jak by asi kripl jako já mohl spěchat. Že bych tak směšně hopkoval, viď, ty veselá kopo?

„To karate, to je tady na škole, že? Já už o tom před časem uvažovala. Jak ono to tam chodí, to je večer? Jednou týdně? Dáte si kafe?“

„Kampak?“, ptám se Karla, kterému se kdysi říkalo Kakof, ale už se mu tak neříká, „Do Vyškova?“

„Hm.“

„K babičce? Na vánoce?“

Kakof chmurně přisvědčuje. Vlastně Karel.

„No jo.“

Filípek se zubí.

„A co ty? Do Jičína?“

„Hm.“

„K babičce? Na vánoce?“

Blbé vánoce. Stejně se ptá, jen aby mě naštval. Zmocňuje se mne ještě větší zasmušilost.

„No jo.“

Pandora se culí.

Vlak se sune předměstím Brna, pak spoře zasněženými poli. Hájkem protéká mlha, po silnici se loudá šedivé auto. Možná taky na jede na vánoce. S dětmi. K babičce. Chudák.

Nevím, co bych řekl. Ptát se Filípka, co dostal k vánocům, je imbecilita. Napadne mne prozradit mu, že se s ním chce Pandora oženit. Bylo by jim oběma trapně a to by mne pobavilo. Jenže cvaknou dveře.

Průvodčí dlouho komplikovaně počítá, než mi sešitek vrátí.

„Ty máš... to...“, povídá Karel, „Kilometrickou banku?“

Co se ptá, přece vidí.

„Vyjde to laciněji?“

Neodpovídám, kontroluji cifry.

„Jenže já jezdím na lístek MHD, což je ještě levnější“, nedá si Karel pokoj.

Číslice nesouhlasí.

„Chm!“

„Co je? Spletl se, že?“

Opravdu se zdá, že se průvodčí spletl. Zkontroluji záznam ještě jednou.

„No jo“, směje se Karel, „To máš z toho. Oni se spletou každou chvíli, ale kde bys ho teď sháněl, už je na druhém konci vlaku, co už naděláš, chtěl’s ušetřit a...“

Já myslím, že škodolibost je dobrá vlastnost. Škodolibý člověk je přinejmenším upřímný. Rovný, charakterní. Nic na vás nehraje, nepředstírá, nepřeje vám pitomě a pokrytecky mnoho úspěchů v novém roce. Pchá! Kdo by přál cizímu člověku úspěchy, ze kterých sám nic nemá, to by musel být blázen! Každý přece ví, že na světě není dost zlatých jablíček pro každého, a když druhý nějaké najde, na vás zbude o jedno méně. Skoro jako by vám ho vzal.

Jistěže vám nikdo úspěchy nepřeje, každý by nanejvýš rád, abyste chcípli. To je přirozené. Přesto se kdekdo tváří úlisně a není mu trapné zalykat se přetvářkou. To škodolibý člověk nedělá, je přímý, faleš je mu cizí. Ještě tak úspěchy ti budu přát, bídáku! Prostě charakter.

„Zapomněl na Pandoru.“

Karel se zarazí.

„Co?“

„Zapomněl připočíst Pandoru, vidíš? Odepsal vzdálenost jenom za mne.“

Ale i kdyby vám někdo opravdu přál úspěchy, co z toho máte? Uběhne rok, vy se zase setkáte. Tak co úspěchy, byly? Jakpak by ne, vždyť jsem ti je tak přál, jen povídej.

Blbec. To určitě, rok plný úspěchů. Idiot, moc kouká na televizi. Rok jako každý jiný, jen další šedivý ztracený rok šedivého ztraceného života, kde by se nějaký úspěch vzal, copak někdy někdo v něčem měl v životě úspěch, samozřejmě jste šli celý rok od porážky k porážce, jako každý, všecko co jste udělali padlo bez výsledku do tmy, za rokem života se zavřela voda a ani jeden kruh se neudělal, potáceli jste se třistapětašedesát dnů po světě úplně zbytečně, od ničeho k ničemu, a za jediný úspěch považujete, že rok nebyl přestupný, což však není úspěch váš, nýbrž papeže Řehoře XIII. A on se ještě ptá, trotl.

„Á... Tak to je mi líto“, protáhne ten mamlas, „To je škoda. Tak si z toho nic nedělej, já ti přeju mnoho úspěchů v dalším roce... a napřesrok mi o nich zas povyprávíš.“

Nezabili byste ho?

To člověk škodolibý, s tím je panečku radost hovořit.

„Tak co bylo? Úspěchy žádné? No jistě, kde by se vzaly! Dokonce neúspěchy? Ale nepovídej, vlastně povídej!“

Tváří se dychtivě.

„Všecko špatně? Co konkrétně všecko? Práce špatně? Rodina špatně? A vyhlídky? Móc špatné?! No výborně!“

Škodolibec se raduje a vy najednou máte pocit, že váš rok nebyl úplně nadarmo, napadne vás, že jste přece jen k něčemu na světě byli, když vidíte to upřímné veselí, každá prohra se najednou stává zajímavou, z každé zkažené chvíle je téma k rozhovoru, z každého ztraceného dne a noci plné depresí je pěkný lesklý kamínek. Odejdete se škodolibým člověkem do báru a prochlastáte celý večer v družném hovoru o všech ztrátách, které jste za rok utrpěli. Domů se pak potácíte s pevným předsevzetím, že následující rok zprasíte ještě mnohem důkladněji.

Skromnost mění vodu ve víno, škodolibost mění ve víno písek v hrdle.

„Aha.“

Na Karla znovu padá chmura.

„Takže... hm... jsi... ušetřil.“

Vypadá jak hrobka na Olšanech.

„Karle, nebuď smutný.“

„Ále.“

No jo, těžké nebýt smutný, když musí s děckem k babičce, na vánoce a já ještě ušetřil peníze.

„Ber to třeba tak, že může být i hůř. Třeba... Třeba jsem mohl ráno cestou na vlak najít stovku.“

Karel se až zajíkne.

„Stovku?! Tys našel stovku? A to mi řekneš jen tak? Na vánoce? Ty mně? Chceš mi ještě víc zkazit náladu? Ty...“

Ohlédne se po Filípkovi, který poslouchá ani nedutá, a zarazí se. Nechce být před synkem sprostý. Před Pandorou by mi nadával, kluka si však kazit nechce.

„Počkej“, snažím se ho uklidnit, „Já přece žádnou stovku nenašel.“

„Ne?“

„Opravdu ne, vážně.“

Jenže Karlovi to nestačí.

„Třeba nenašel, ale teď jsi uspořil za Pandoru, to máš jako bys našel, a určitě skoro stovku, možná i víc. Ušetřil nebo našel, prašť jak uhoď. Musím jet do Vyškova, vánoce na krku a ty ještě tohle...“

„Pchá, ty jsi strašný, Karle“, směju se, „Ty bys snad chtěl abych stovku radši ztratil, to bys byl teprve spokojený.“

Vskutku, byl by spokojený, vidím to na něm! Dívá se na mne s takovou naivní nadějí...

„Ale tys neztratil stovku, že? Ztratil?“

„Inu... přiznávám. Neztratil.“

Karel dokonale zvadne, schlípne, nahrbí se a netečně zírá do podlahy. Konec všem nadějím. Ušetřil jsem peníze, stovku neztratil, ve Vyškově na něj čeká babička a budou vánoce. Zabte mne, mně už je všechno jedno.

„Jenže... dobře poslouchej...“, začínám pomalu, „Neztratil jsem stovku... Ztratil jsem foťák.“

„Kecy.“

„Když myslíš... Tak kecy, no.“

Říkám si, že se budu chvíli dívat z okna do krajiny a nechám Karla uzrát, ale nedopřeje mi vůbec čas.

„Kecáš!“, vyhrkne vzápětí, „Tys ztratil foťák, jo? Vážně?“

„Opravdu. Nechal jsem ho ve vlaku. Vystoupil jsem a foťák zůstal v kupé.“

Karel zjevně pookřívá.

„Tys měl takový drahý, co? Hodně drahý? Hodně moře moc drahý?“

„Dá se říct, celkem. Stál asi sedmnáct, když byl nový. Už byl ale, pravda, starší, takže teď by vyšel asi na deset.“

Karel hvízdne: „Deset? To už jsou peníze! To není stovka. Tys nechal deset tisíc ve vlaku, no to je vážně dobré.“

A vidím, že se mu to skutečně zdá velice, převelice dobré. Začíná se culit zrovna jako Filípek. Ten jeho kluk bude taky pěkný poťouchlík.

„K tomu samozřejmě pouzdro“, zvedám dál Karlovi náladu, „V pouzdře paměťové karty, náhradní akumulátor, součástka ke stativu, bez které je teď k nepoužití... Takových třináct, čtrnáct, i možná patnáct tisíc by to celkem dalo.“

„Patnáct!!!“

Karel se už nepokrytě řehtá.

„Tys nechal patnáct tisíc ležet ve vlaku, tak to se povedlo, a co ti asi doma řekli, ti tě pochválili, tos měl vyděláno, hehe! To byly u vás asi pěkně veselé vánoce, tak povídej, co mlčíš, jak to bylo!“

Budu ho chvíli napínat, říkám si, ale pak se podívám z okna a rozmyslím si to. Ne ne, začnu hned, teď je pravý čas. Vlak zpomaluje.

„Já si uvědomil hned na nádraží, že mi něco chybí, kouknu se a vidím, foťák nikde. Běžel jsem zpátky, vlak stál ještě na perónu, ale snad za dvě nebo tři minuty už měl odjet. Říkám si, že jsem seděl v kupé sám, takže jej asi ještě nikdo nesebral, leží tam, stačí vběhnout dovnitř...“

Karel mi visí na rtech, napětím ani nedutá. Jen abych fotoaparát nenašel! To by bylo zklamání!

„Jenže jsem zapomněl ve kterém vagónu jsem vlastně seděl.“

Trochu se mu ulevilo.

„Myslel jsem, že to byl předposlední, ale nebyl jsem si jistý, vtrhnul jsem dovnitř, proběhnul všechna kupé, ale ve všech někdo byl a fotoaparát nikde, průvodčí už zabouchával dveře a já nemohl odjet s vlakem, batoh jsem nechal na perónu, proběhl jsem ještě sousední vagón, pak zase zpátky ten předposlední a ještě jeden na druhé straně, lidi na mne koukali jak na šílence, když jsem tam lítal s vytřeštěnýma očima, a...“

„A co?!“

„A foťák nikde. Dočista úplně fuč.“

Karel se uchechtl.

„Tati“, zatahá jej Filípek za rukáv.

„Počkej, neruš, chvilku to ještě vydržíš... Bodejť by tam byl! Beztak už ho někdo stopil. To’s byl asi smutný, co? Takový drahý foťák. Docela průšvih, že?“

Dívá na mne dychtivě, až mě napadá, jestli bude taky chtít ukázat, jak jsem byl smutný.

„Na to nebyl čas, průvodčí už pískal, rozrazil jsem dveře, vyskočil ven a vlak se rozjel.“

I náš vlak se už zase pomalu rozjel.

„Tati“, povídá znovu nesměle Filípek, ale Karel ho okamžitě zarazí mávnutím ruky.

„Povídám neruš! Později! Takže... Tys tam stál a koukal, jak ti ujíždí patnáct tisíc“, směje se Karel, „To musel být blbý pocit! To ti teda nezávidím! Já tě úplně vidím. Vážně, hezká příhoda, moc pěkná, tos mne potěšil. Nechá foťák ve vlaku... a karty... a všechno... za patnáct tisíc... to až budu povídat Janě... Patnáct! Hehehe! To se povedlo.“

Tak tak. Dívám se na Karla, jak radostí září, na Filípka, který by moc rád něco řekl, ale neví, a zpátky na rozveseleného Karla. Povedlo, jářku, povedlo. Ještě chvilku. Tak.

„A pak, Karle, když kolem mne projížděl třetí vagón, se otevřelo okno, vyklonil se chlap, ‘To je určitě vaše’, povídá a hodil mi ten foťák. Se vším všudy.“

Karel ztuhne. Sedí s otevřenou hubou, civí a bledne. Je jak stěna.

Ukazuji z okénka.

„To byl Vyškov, nechtěl jsi vystoupit? Mám dojem, že se ti to Filípek snažil říct. Jenom abys nedostal pokutu, když teď vlastně jedeš načerno.“

Škodolibost je moc pěkná vlastnost.

To all visitors and worshippers:

Upon consideration we regret our indulgent out of selling butter lamps which has created impure karma, defilements and heavy sins. Therefore from October 21, 1998 we will no longer sell any butter lamps.

We apologize for any inconvenience this may have caused.

SNS Monastery

Všem návštěvníkům a věřícím:

Po úvaze litujeme své shovívavosti vůči prodeji máslových lamp, jenž způsobil nečistou karmu, znesvěcení a těžké hříchy. Proto od 21. října 1998 už nebudeme prodávat žádné máslové lampy.

Omlouváme se za případné nepříjemnosti, které to může způsobit.

Klášter SNS (?)

Pivo... kofola... rum... gulášová polévka, ohó!

„V předposledním voze. To je... počkejte, hned vám to spočítám“, povídá průvodčí a chvíli přemýšlí, „pátý vagón odsud.“

Chutě pílím do pátého vagónu odsud. Má životní dráha již pokročila natolik, že jsem se dopracoval jisté zámožnosti, jež mi umožňuje velkopansky navštěvovat restaurační vozy a v nich prolévat hrdlem sklenice piva a dalších lihových nápojů. Nadto jsem byl v jídelním voze zatím jen jednou v životě a cítím, že je třeba na tradici jaksi navázat.

Stolky jsou prázdné, až úplně vzadu sedí nad šálkem šedivá paní. Obslužník pročítá barevnou tiskovinu pochybné úrovně.

„Hola, číšníče! Pivo, rum, pivo, rum!“, volám jej do zbraně, neb jsem nejen mohovitý, nýbrž také prozíravý. Do Třebové je sotva hodina, bude lépe s ničím neotálet a lít si to do hlavy progresivně.

„A kávu“, dodávám skromně.

Sněhu je málo. Holé stromy za oknem se přívětivě kolébají, i já se kolébám a pivem polévám ubrus.

Ech, vy tábory, buďtež proklety!

Výchovné pojetí mých rodičů bylo v podstatě prosté. Má-li dítě nějakou vlastnost, je zapotřebí ji potlačit. Děcko neví, co je pro něj dobré, tudíž činí výhradně nesprávné věci. Chce-li si dítě číst, je nutno mu knihu odebrat a nalézt pro něj lepší zaměstnání. Vyptává-li se dítě příliš, musí být odbyto výsměchem, aby z něj nevyrostl přemoudřelý rozumbrada. Nemá-li dítě vlohy ke sportu, je nezbytné zapsat je ihned do sportovního oddílu, aby se mu tam všichni pro jeho neobratnost smáli a tím jej ke sportu vychovali. Nechce-li si dítě hrát s ostatními dětmi, vyhoďme malého sociopata z domu přímo mezi sousedovic rabijáty, kteří ho ztlučou. To nezvedence odnaučí stranit se společnosti.

Bohužel však i ty nejmoudřejší zásady nemusejí někdy vést přímočaře k úspěchu. I přes pilné výchovné snahy nečinil jsem svým rodičům žádných velkých radostí; pravda, vyptávat jsem se sice přestal, stále jsem si však obézně četl, sport nevyhledával či se dokonce potměšile zranil míčem, a co bylo nejhorší, tvrdošíjně se stranil ostatních dětí. Zvláště má rozmilá matka byla takovým ohavným chováním pobouřena. Aby nám ještě, děsila se, z toho chlapce nevyrostlo... To! Skoro se to bojím vyslovit! Individualista!

Maminka byla v dobách svého mládí zapálenou svazačkou, budující za zpěvu písní lepší příští na stavbách mládeže, uprostřed hordy podobně šílených adolescentů. Individualista byla v těch časech nejhorší myslitelná nadávka, hitem doby byl kolektiv. Přestože maminka později k ideálům komuny vůčihledně ochladla, cosi v ní přece jen zůstalo.

Musíme individualistu převychovat, rozhodla se. A kde se nejlépe převychovává? Teď se jí kdysi nabyté znalosti hodily. Co se v mládí naučíš! Převychovává se samozřejmě nejlépe v lágru.

A hned o prvních prázdninách jsem byl odeslán na pionýrský tábor. K cizím dětem, kolektivním hrám, družnému kamarádství a skupinovým radovánkám. Bez milosti. Bez slitování.

„Tak je se ti na táboře líbilo?“, ptala se mne máma po návratu.

Inu, nelíbilo. Nespatřoval jsem potěšení ani v buzeraci, ani v polovojenském režimu, nechutnalo mi jíst na povel, stát ve vyrovnaném zástupu na apelplacu a trpět šikanou za každý dopis z domova. Ani stupidní žvásty přiblblických kápů zvaných vedoucí ve mně nadšení nevzbudily. Snažili se mne vychovat, skutečně poctivě, i kufr mi vysypali, že je špatně uklizený, přesto jsem láskou k táborům nezahořel.

„Chm!“, pomyslela si maminka, „Je zatvrzelý. Jen počkej, zpupníku!“

O druhých prázdninách frčel jsem na další tábor... a o třetích... a dalších...

V sedmé třídě přišla maminka s něčím novým: „Už jsi přemýšlel o letošních prázdninách?“

Ano, přemýšlel. Místy. Občas se mi o nich dokonce zdálo. Sny plné veselých táborových dětí. Ošklivé ozubené sny.

„Víš, myslela jsem, že letos bychom mohli zkusit něco jiného.“

Cože? Že by? Ani se mi věřit nechtělo. Že bych letos nemusel na tábor?

„Ale to ne, tak jsem to nemyslela“, zamávala rukama maminka a mně sklaplo, „Je tu však taková příležitost... No, vezmu to zkrátka, pojedeš na tábor do Ruska.“

Teď po letech, když sedím u piva v jídelním voze, pozoruji ubíhající krajinu a zvesela chlastám, mě napadá, jestli se mne rodiče vlastně celou dobu nepokoušeli zbavit. Ne snad přímo a záměrně, ale jaksi podvědomě. Jejich superego... možná... no nic.

Jet na pionýrský tábor v Sovětském Svazu nebylo jen tak. Bylo zapotřebí zúčastnit se dvou přípravných soustředění, o velikonocích a o jarních prázdninách. Ahá! Tak proto! Houby superego.

Soustředění zdárně proběhla, vedoucí se ožrali, vzájemně osouložili, děti mne zbily a mohlo se jet do Ruska.

Do Ruska jelo se vlakem.

Ve vlaku byl jídelní vůz.

A to je to, proč o tom celou dobu vyprávím. Tehdy jsem prvně – a až do letoška naposledy – poseděl v restauračním vagóně, nelil jsem však do sebe zhovadile alkohol, nýbrž pojídal šči.

Šči je ruský národní pokrm. V podstatě zelná polévka. Šči a káša, pišča náša.

Děti se rozhodly, že je šči odporné.

„On to žere!“, otřásaly se hnusem a ukazovaly na mne prstem.

„Prase. Takový hnus může žrát jen prase!“, povykovaly vesele.

Jedl jsem zelnou polévku dál.

„Podívej se na toho tlustého vepře, jak se tím láduje! On to snad vážně sežere, to je hovado. Hele, dej mu svůj talíř, ať se těma sračkama udáví, bude sranda.“

Děti mi daly své talíře, jelikož nebyly prasata a šči nejedly.

„Prase, tlusté prase, chro chro!“

Byl to veselý kolektiv.

Vypil jsem poslední rum. Vlak pospíchá vstříc České Třebové, míchám kávu a kolébám se s ním. Stromy za oknem zamávají větvemi, mihnou se kolem a kdesi vzadu zmizí, tam, kde sedí malá šedivá paní u prázdného šálku, kde mizí všechno, domy u trati, šči, mlha nad potokem, ruské tábory a veselé děti, černí ptáci na polích i pointy.